Lébl, Vladimír
Charakteristika: Muzikolog, hudební a divadelní publicista
Datum narození/zahájení aktivity:6.2.1928
Datum úmrtí/ukončení aktivity:8.6.1987
Text
• Dílo • Literatura •
Lébl, Vladimír, muzikolog, hudební a divadelní publicista, narozen 6. 2. 1928, Praha, zemřel 8. 6. 1987, tamtéž.
Manžel muzikoložky Evy Léblové, otec divadelního režiséra Petra Lébla (1965–1999).
Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze-Smíchov (1946) studoval šest semestrů medicínu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Byl pianistou studentských barových kapel, 1948–49 hrál v pražském Divadle satiry. Roku 1949 přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (hudební věda, národopis), kterou absolvoval 1953 diplomovou prací Pět kapitol o Leoši Janáčkovi (zprvu promovaný historik, poté PhDr.); byl žákem Mirko Očadlíka. Setrval jako asistent na katedře hudební vědy, vyučoval, a na základě disertace Vítězslav Novák (1870–1949) tam získal vědeckou hodnost CSc. (1958). Po založení Divadelního ústavu v Praze (informačního pracoviště Ministerstva kultury, 1957) se stal vedoucím hudebně dramatického oddělení, jež sledovalo divadelní život v českých zemích a budovalo dokumentační bázi pro studium hudebního divadla (1959 vydal s Evou Herrmannovou první Soupis české hudebně dramatické tvorby). Divadelní ústav v této době inspiroval zpracování obsáhlých monografií a soupisů repertoáru významných scén (mimo jiné Národní divadlo, Nové německé divadlo), jež do současnosti patří ke klíčovým zdrojům informací o těchto institucích . Od 1955 byl Lébl publicisticky činný v Hudebních rozhledech, od 1958 referoval o opeře v časopisu Divadlo, od 1960 psal divadelní kritiky pro Literární noviny, kde zejména v souvislosti s činností Komorní harmonie dirigenta Libora Peška (od 1959) psal též o soudobé hudbě. 1959 uveřejnil svou jedinou skladbu, hudbu k satirické komedii Ivo Havlů Od koření ke koření (vydala Dilia).
Od 1963 působil v Ústavu pro hudební vědu ČSAV (založeném 1962) s úkolem napsat dějiny české hudební kultury 20. století. Byl redaktorem a spoluautorem jejich první části, jež vyšla 1972 s názvem Dějiny české hudební kultury 1890–1945, Díl I. 1890–1918 (jako redaktor není v tisku uveden). Současně se věnoval teorii a praxi soudobé hudby a od 1964 budoval v ústavu zvukovou laboratoř. Již v roce 1961 pomáhal ustavit tzv. Elektronickou komisi při Svazu československých skladatelů, jež spolupracovala s plzeňským studiem Československého rozhlasu a s Výzkumným ústavem rozhlasu a televize v Praze. Komise navázala kontakt se zvukovými studii v Utrechtu a Kolíně nad Rýnem. Spolu s Miloslavem Kabeláčem a Eduarem Herzogem organizoval národní semináře o elektronické hudbě (1964 v Plzni, 1965 v Praze) a mezinárodní setkání 1966 v Praze s účastí Pierra Schaeffera a jeho spolupracovníků. Tyto akce přinesly do Československa první komplexní informaci o hudbě komponované technickými prostředky a umožnily zájemcům vyzkoušet kompoziční postupy.
V roce 1965 se v atmosféře politického uvolnění Lébl stal členem nově založené Pražské skupiny Nové hudby (Rudolf Komorous, Marek Kopelent, Vladimír Šrámek, Zbyněk Vostřák, Josef Bek, Eduard Herzog) s častými kontakty v Brně (Studio A, Miloš Štědroň, Alois Piňos a zvláště Josef Berg). Účastnil se jejich koncertních vystoupení jako teoretik a komentátor. Ještě na přelomu let 1969/70 vydal čtyři čísla časopisu Konfrontace, věnovaného soudobé hudbě, a byl krátce členem redakce literárního měsíčníku Tvář. Po normalizační likvidaci center pro Novou hudbu v rámci skladatelského svazu se omezil na práci v ústavní laboratoři, jež se bez přístupu k novějšímu technickému zařízení za čas zastavila. Roku 1972 se Ústav pro hudební vědu sloučil s Ústavem pro teorii a dějiny umění ČSAV a ve stejném roce započal Lébl redakční a autorskou práci na projektu publikace Hudební věda, jíž mělo akademické pracoviště reflektovat minulost a současný stav oboru. Napsal dílčí příspěvky, 1974 však vážně onemocněl a dočasně se vzdal redakční i autorské aktivity (později se k ní vrátil, publikace vyšla 1988 za redakce jeho a Ivana Poledňáka). V roce 1975 shromáždil Lébl kolektiv autorů z různých pracovišť k práci na historické monografii Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby (1983, nově 1989) a dal celému spisu myšlenkový a metodologický směr. Akcentoval spíše funkci hudby ve společnosti než analytická zjištění a otevřel některá nová témata (kniha mimo jiné jako první česká práce popsala hlavní rysy vývoje německé kultury v českých zemích a dotkla se svobodnějšími názory období 1938–48).
Po ukončení projektu se věnoval analytickému studiu soudobé hudby (mimo jiné Jan Klusák) a vracel se k dalším tématům souvisejícím s Novou hudbou (Miloslav Kabeláč, Josef Berg, stylové problémy soudobé hudby). Některé z těchto textů se šířily ve strojopisech, protože objekty jeho pozornosti, zvláště Miloslav Kabeláč, byly normalizační kulturní politikou potlačovány. V zimě 1986/87 vystoupil v sérii přednášek v pražském Divadle hudby (jen zčásti publikovaných), kde rekapituloval tvůrčí přínos nové hudby let šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých. Zemřel náhle na infarkt.
Léblovy názory se utvářely za mírného politického uvolnění, kdy režimová ideologie uznala legitimnost technických poznávacích a tvůrčích metod a dovolila s nimi pracovat. Byl zpočátku přesvědčen, že s jejich pomocí lze zdokonalit nejen tvorbu, ale i její komunikaci s publikem (O hudbě budoucnosti a budoucnosti hudby, in: Hudební rozhledy 1958). Později ustoupil od prvotních radikálních myšlenek, ale ponechal si víru v bohaté perspektivy racionálních přístupů k hudbě. Studoval akustické a kompoziční vlastnosti technické hudby, způsob jejího subjektivního vnímání, možnosti jejího zápisu a její aspekt historický (Eelektronická hudba, 1966). Zabýval se změnami, jež technická kompozice přináší do funkce skladatele a interpreta, analyzoval umělecké útvary na pomezí hudby a slova, výtvarného umění a divadla (Metahudba, in: Podoby II, 1969; O mezních druzích hudby, in: Nové cesty hudby, 1970). Své zkušenosti ze studia soudobé hudby přenášel do historické práce a kladl otázky, které si starší historiografie v českých zemích nepoložila: zda je možné vykládat historický vývoj české hudby převážně na základě domácích dějin; zda je rozhodujícím normotvorným obdobím v českých dějinách 19. století, zda existují „absolutní“ atributy národního charakteru české hudby, jaké obecné vlastnosti sdílela česká hudba ve středoevropském kontextu. Četné impulzy mu dal intenzivní zájem o hudbu prvních let 20. století (Novák, Mahler, Ostrčil) a několikaletá praxe kritika soudobé opery, jež obrátila jeho pozornost též k otázkám produkčním, provozně technickým a k publiku.
Svým přínosem k české hudební teorii i historiografii se Lébl přiřadil k nejvýznamnějším postavám české muzikologie druhé poloviny 20. století. Nevytvořil školu, protože nepůsobil jako pedagog, ale jeho schopnost koncepčního myšlení mu dávala přirozenou autoritu v roli vůdčí osobnosti projektů a pracovních týmů. Jeho charakteristickou vlastností byla nezávislost na myšlenkových šablonách a mimořádná tvořivost, s níž nahlížel své předměty z neobvyklých úhlů a hledal jejich dosud nepovšimnuté relevantní znaky.
Dílo
Práce tiskem nevydané
Pět kapitol o Leoši Janáčkovi (diplomní práce, FFUK Praha, katedra hudební vědy, 1953, teze publikovány ve sborníku Miscellanea musicologica II, 1957, s. 35–36);
Vítězslav Novák (kandidátská disertační práce, FFUK Praha, 1958, teze s posudkem Františka Paly a Antonína Sychry publikovány ve sborníku Miscellanea musicologica IV, 1958, s. 85–93);
Soupis české hudebně dramatické tvorby (s Evou Herrmannovou, Praha, Divadelní ústav 1959, rozsáhlý přípravný rkp.materiál uložen v Divadelním ústavu).
Samostatně vydané publikace a kapitoly v týmových pracích
Cesty moderní opery (Praha, Státní hudební vydavatelství 1961, Edice Hudba na každém kroku, svazek 6);
Vítězslav Novák. Život a dílo (Praha, Nakladatelství ČSAV 1964);
Elektronická hudba (Praha, Státní hudební vydavatelství 1966; současně vyšla gramodeska Supraphon
Vítězslav Novák (Praha, Supraphon 1967; souběžně vyšlo rusky, německy, francouzsky a anglicky);
Moderní hudba 1890-1945 (in: Československá vlastivěda, kapitola VIII, Praha, Horizont 1971, s. 227–285);
Dějiny české hudební kultury 1890 až 1945. Díl 1, 1890-1918. (Praha, Academia 1972; autorské texty: Stav pramenů a literatury, Změny v charakteru hudebního života, Sociální postavení hudebníků, Církevní hudba, Koncertní život, Hudební divadelnictví, část Hudební věda a kritika, Tvůrčí vrstvy, V. Novák, O. Ostrčil, O. Zich, částečně L. Janáček a R. Karel, Hudba a společnost);
Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby (Praha, Supraphon 1983, 19892, autorské texty: spolu s Jitkou Ludvovou kapitola Nová doba 1860–1938, samostatně Mezi minulostí a současností 1938–1948);
Hudební věda. Historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj I-II-III (Praha 1988, autorské texty: Hudební akustika, částečně Dějiny hudební vědy, kapitola Teorie hudební vědy se spoluautory Miroslavem K. Černým, Jiřím Fukačem, Jaroslavem Jiránkem, Jitkou Ludvovou, Ivanem Poledňákem; první verze kapitoly in: Hudební věda 12, 1975, č. 4, s. 291–327);
Malá bergiana , in: J. Šťastný. Josef Berg a jeho snění, Brno, JAMU 2002, Acta musicologica et Theatrologica 7, s. 310–358 (texty napsány po 1972).
Studie
O hudbě budoucnosti a budoucnosti hudby (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 17, s. 696);
Poslední tvůrčí období Vítězslava Nováka (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 10, s. 400–403 a č. 11, s. 455–458);
Dramatická tvorba Otakara Ostrčila a její jevištní osudy (Divadlo 10, 1959, č. 4, s. 294–302 a č. 5, 333–339);
Vztah Vítězslava Nováka ke Slovensku (Hudobnovedné štúdie III, Bratislava, SAV 1959, s. 176–195);
Západní opera dvacátých let (Hudební rozhledy 13, 1960, č. 18, s. 757–767);
O současném stavu nových skladebných směrů (s Ladislavem Mokrým; Nové cesty hudby. Sborník studií o novodobých skladebných směrech a vědeckých pohledech na hudbu, Praha, SHV 1964, s. 11–35);
Mirko Očadlík a jeho muzikologické dílo (Hudební věda 2, 1964, č. 4, s. 525–534);
Způsob zápisu elektronické a konkrétní hudby (Sborník přednášek o problémech elektronické hudby, svazek I, Praha-Bratislava, Panton 1964, s. 33–50);
Český hudební život 1890-1918 (Hudební věda 4, 1967, č. 2, s. 192–259);
Malá fonopraktika (Hudba a zvuk 1967, č. 9, s. 242, Úvod; č. 10, s. 274, Zvukový objekt; č. 11–12, s. 308, Umění montáže; Hudba a zvuk 1968, č. 1, s. 9, Uměni mixáže; č. 2, s. 43, Hudební forma; č. 3, s. 78, Funkce prostoru; č. 4, s. 113, Reprodukce a interpretace; rozšířená verze in: Technický magazín 24, 1981, č.
Stockhausen (Hudební rozhledy 21, 1968, č. 9, s. 262–263);
Sedmá symfonie Miloslava Kabeláče (Hudební rozhledy 21, 1968, č. 15, s. 443–446);
Nástin typologie zvukového materiálu (Hudební věda 6, 1969, č. 3, s. 260–280);
Metahudba (sborník Podoby II, Praha 1969, s. 172–180);
Některé komunikační problémy elektronické hudby (Hudební věda 7, 1970, č. 2, s. 267–277);
O mezních druzích hudby (Nové cesty hudby, Sborník studií o novodobých skladebných směrech a vědeckých pohledech na hudbu, Praha-Bratislava, Supraphon 1970, s. 216–246);
Příspěvek k morfologii zvukové struktury (Hudební věda 8, 1971, č. 1, s. 3–18);
Houslový koncert Albana Berga (Hudební věda 9, 1972, č. 1, s. 3–41);
Objektivní a subjektivní problematika zvukové barvy (Hudební věda 11, 1974, č. 3, s. 211–249);
Pražské mahlerovství let 1898-1918 (Hudební věda 12, 1975, č. 2, s. 99–139);
Gustav Mahler als Kapellmeister des Deutschen Landestheaters in Prag (Hudební věda 12, 1975, č. 4, s. 351–371);
]osef Berg (Příspěvky k dějinám české hudby III, Praha, Academia 1976, s. 165–200);
Případ Vojcek (Hudební věda 14, 1977, č. 3, s. 195–229);
Janáčkova Symfonietta (Hudební věda 15, 1978, č. 4, s. 305–315);
Leoš Janáček - pramenné edice a literatura (Hudební věda 15, 1978, č. 4, s. 366–375);
Dějiny české hudby jako problém a úkol (Hudební věda 25, 1988, č. 1, s. 70–79; předneseno na semináři v ÚTDU ČSAV v únoru 1977);
Pražské orchestrální koncerty v letech 1860-1895 (s Jitkou Ludvovou, Hudební věda 17, 1980, č. 2, s. 99–138);
Dobové kořeny a souvislosti Smetanovy Mé vlasti (s Jitkou Ludvovou, Hudební věda 18, 1981, č. 2, s. 99–141);
Pražské ohlasy Debussyho tvorby v 1etech 1905-1921 (Hudební věda 19, 1982, č. 3, s. 195–234);
Musica nova. Generace let sedmdesátých, Kofroň – Graham – Adamík (přednáška v Divadle hudby v Praze 17. 4. 1986, rkp. v držení Petra Kofroně);
K tvůrčímu profilu Miloslava Kabeláče (Hudební věda 25, 1988, č. 1, s. 64–69; psáno 1978–88, vydáno z pozůstalosti);
Životopis Miloslava Kabeláče (Hudební věda 25, 1988, č. 1, s. 8–83; psáno 1983, vydáno z pozůstalosti);
Dvořákův tvůrčí typ ve světle jeho operního díla (Hudební věda 25, 1988, č. 1, s. 80–87; referát na konferenci Čs. hudební společnosti při Pražském jaru 1983);
Tvorba Jana Klusáka v letech 1959-1962 (Hudební věda 23, 1988, č. 2, s. 112–143);
Česká musica nova. Historické předpoklady a sociologie jevu (Na hudbu, ročník 1, č. 1/ 1990, nestránkováno, předneseno 1983, anglicky jako Czech musica nova. Historical background and sociology of the phenomenon, in: Czech music, Quarterly magazine, 2, 2005, s. 15–17).
Drobnější příspěvky
Problémy zábavné a taneční hudby (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 10, s. 531; ke knize Milana Bartoše a Karla Macourka Estrádní orchestr);
Několik připomínek k vydavatelské praxi v oboru zábavné hudby (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 15, s. 757);
Písňová tvorba Karla Reinera (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 18, s. 917–919);
Poznámky k janáčkovskému sborníku (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 6, s. 253–254; ke svazku Musikologie 3, 1955);
Poznámky ke čtvrtému svazku Musikologie (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 7, s. 296);
Deníkové zápisy Boleslava Schnabla-Kalenského a jejich význam pro studium života a díla Vítězslava Nováka (Miscellanea musicologica I, 1956, s. 91–107);
Novák a Sova ( Miscellanea musicologica III, 1957, s. 129–137);
[Diskusní příspěvek o elektronické a konkrétní hudbě.] (Sborník ze semináře o marxistické hudební vědě, Praha, duben 1962, in: Hudební věda 1962, III-IV, s. 115–122);
Postavení osobnosti Leoše Janáčka v české hudební kultuře (Mezinárodní hudebně vědecký kongres Brno 1958, sborník L. Janáček a soudobá hudba, Praha 1963, s. 198–201);
Jazz a taneční hudba na divadle (sborník Taneční hudba a jazz, Praha, SHV 1963, s. 62–67);
Zápasy o Novou hudbu (Tvář 1965, č. 9, s. 25–27);
Nová hudba včera a dnes (in: Nová hudba, sborník Státního divadelního studia, Praha 1967, s. 5–10);
Poučení z pařížské školy (Hudební rozhledy 20, 1967, č. 2, s. 41–44; seminář Pierra Schaeffera 1966);
Kybernetika a umění (Tvář 1969, č. 1, s. VIII–X);
Pražská Skupina nové hudby. Kronika a dokumenty (Konfrontace 1969, č. 1, s. 25–40);
Klinické nálezy (Konfrontace 1969, č. 2, s. 14–17; teze k tématu Avantgarda včera a dnes);
Na závěr analýz soudobých hudebních děl (Konfrontace 1970, č. 4, s. 45–46; diskuse Jarmila Doubravová, Jitka Ludvová, Oldřich Pukl, Vladimír Lébl);
Zbyněk Vostřák: Dvě ohniska (Konfrontace 1970, č. 4, s. 32–44; analýza);
Jubileum Zbyňka Vostřáka (Hudební rozhledy 23, 1970, č. 8, s. 341);
Milan Grygar (Hudební rozhledy 23, 1970, č. 9, s. 385);
Zvuková laboratoř Ústavu pro hudební vědu ČSAV (s Milošem Bláhou, Hudební věda 8, 1971, č. 1, s. 80–85);
Některé metodologické problémy spektrografie (s Milošem Bláhou, Hudební věda 9, 1972, č. 2, s. 163–167, referát z IX. akustické konference, Vysoké Tatry 1971; k tomu diskusně Luděk Zenkl, Hudební věda 10, 1973, č. 1, s. 75–77);
Z bojů o českou kulturu (Hudební věda 16, 1979, č. 4, s. 370–373; ke sborníku nakladatelství Academia);
Nad novými smetanovskými publikacemi (Hudební věda 19, 1982, č. 1, s. 82–88; Janeček, Smolka, Séquardtová, Holzknecht);
Malá Bergiana: Zánik galaopery. Bergův Gesamtkunstwerk. Píseň o zemi (Opus musicum 19, 1987, č. 2, s. I–III.);
Odkaz Josefa Berga (Opus musicum 19, 1987, č. 2, s. 34–39);
Zvukový ideál soudobé komorní hudby (Hudební věda 25, 1988, č. 1, s. 88–92);
Brno šedesátých let (Opus musicum 22, 1990, č. 6, s. 161–167; přednáška z Divadla hudby 1986/87);
Umělec a instituce (Na hudbu, 1, 1990, č. 4, nestránkováno, torzo psáno asi 1968).
Publicistika
Divadlo 9, 1958 až 12, 1961; Literární noviny 9, 1960 až 14, 1965; Hudební rozhledy 18, 1965 až 23, 1970.
Encyklopedická hesla, předmluvy k partiturám, průvodce
Konzertbuch. Orchestermusik II (Berlin 1961; zde texty Leoš Janáček: Lašské tance, Taras Bulba, Symfonietta, s. 389–396, Vítězslav Novák: V Tatrách, Slovácká suita, Jihočeská suita, s. 396–402, Otakar Ostrčil: Impromptu, Křížová cesta, s. 405–409);
Jiří Pauer: Zuzana Vojířová (předmluva k libretu podle hry Jana Bora, Praha 1961);
Jan Klusák: 2. invence pro komorní orchestr (Praha, SHV 1964, poznámka k partituře);
Novák, Vítězslav (heslo in: ČSHS II, s. 194–202);
Jan Klusák: Variace na téma Gustava Mahlera (Praha-Bratislava, Panton 1966, poznámka k partituře);
Tschechoslowakei. Das 20. Jahrhundert (heslo in: MGG, svazek 13, 1966, s. 896–902);
Miloslav Kabeláč: Eufemias mysferion (Praha, SHV 1967, poznámka k partituře);
Miloslav Kabeláč: Osm invencí pro bicí nástroje (Praha, Panton 1972, poznámka k partituře);
Mojžíš a Áron (průvodní text k nahrávce opery na LP Supraphon 1979);
Vítězslav Novák: Lucerna (předmluva k libretu Hanuše Jelínka, Praha 1982);
Literatura (přehled in: Ladislav Šíp: Česká opera a její tvůrci, Praha 1983, s. 375–379);
Výběrový soupis literatury (bibliografická příloha in: MEH, s. 727–737);
Hudební svět Gustava Mahlera (průvodní text k a1bu Gustav Mahler – Symfonie, Supraphon 1984). Literatura
I. Lexika
ČSHS.
NewGrove1.
NewGrove2.
MEH.
Československý biografický slovník (Praha, Encyklopedický ústav ČSAV – Academia 1992).
Kaduch, Miroslav: Česká a slovenská elektroakustická hudba 1964–1994. Skladatelé, program, technici, muzikologové, hudební kritici, publicisté. Osobní slovník (Ostrava 1994, 19962).
Tomeš, Josef a kolektiv: Český biografický slovník XX. století II, K–P (Praha 1999).
II. Ostatní
Vysloužil, Jiří v Hudebních rozhledech 25, 1962, č. 3, s. 112 (recenze knihy Cesty moderní opery).
Karásek, Bohumil v Hudebních rozhledech 19, 1966, č. 10, s. 302–303 (recenze monografie Vítězslav Novák).
Hudec, Vladimír v Hudební vědě 22, 1985, č. 3, s. 273–275 (recenze knihy Hudba v českých dějinách).
Miloš Štědroň v Hudebních rozhledech 19, 1967, č. 21–22, s. 680 (recenze knihy Elektronická hudba).
F. H. (František Hrabal) v Literárních novinách 1967, č. 49, s. 4 (recenze knihy Elektronická hudba).
Kouba, Jan: Za Vladimírem Léblem (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 9, s. 395–396).
Bek, Josef: Muzikologické dílo Vladimíra Lébla (Hudební věda 25, 1988, č. 1, s. 3–7).
Ludvová, Jitka: Výběrová bibliografie prací Vladimíra Lébla (Hudební věda 25, 1988, č. 1, s. 93–98; zvláštní číslo věnované Léblovi, zde jsou podrobně rozepsány publicistické práce).
Stehlík, Jiří: Jsem zaujat pro svůj způsob. Computer music, elektroakustická hudba a skladatel Rudolf Růžička, Úvahy, eseje, rozbory (Hudební sešit 3, Adamov 1991, s. 26–36).
Ludvová, Jitka: Hrst vzpomínek na Vladimíra Lébla (Hudební rozhledy 51, 1998, č. 6, s. 40–41).
Šťastný, Jaroslav: Berg a Lébl (kapitola in: Jaroslav Šťastný: Josef Berg a jeho Snění, Brno, JAMU 2002, s. 292–297).
Piňos, Alois: Úvodní slovo pamětníka (in: uvedená Šťastného publikace, k Léblovu textu Malá Bergiana, s. 307–309).
Poledňák, Ivan: Vášeň rozumu. Skladatel Jan Klusák (Olomouc, Vydavatelství Univerzity Palackého 2004; viz rejstřík).
Ludvová, Jitka: Vladimír Lébl, 6th February 1928 Prague – 8th June 1987 Prague (Czech music, Quarterly magazine, Czech Music Information Centre Prague, 2, 2005, s. 12–14).
Jitka Ludvová Text
Datum poslední změny: 3.7.2008