Ústav pro hudební vědu Akademie věd
(Ústav pro hudební vědu Československé akademie věd; Sekce hudební vědy Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd; Ústav pro hudební vědu Akademie věd České republiky; Oddělení hudební historie a Kabinet hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd České republiky)
Charakteristika: hudebněvědná instituce
Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1962
Datum úmrtí/ukončení aktivity:0.0.2018
Text
Ústav pro hudební vědu Akademie věd (Ústav pro hudební vědu Československé akademie věd, Sekce hudební vědy Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd, Ústav pro hudební vědu Akademie věd České republiky, Oddělení hudební historie a Kabinet hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd České republiky), zahájení činnosti 1962, Praha, ukončení činnosti 2018, tamtéž.
A) Ústav pro hudební vědu Československé akademie věd (1962–71)
B) Sekce hudební vědy v Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd (1972–90)
C) Ústav pro hudební vědu Československé akademie věd [do roku 1992] a Akademie věd České republiky [od roku 1993] (1990–2002)
D) Oddělení hudební historie a Kabinet hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd České republiky (2003–18), od roku 2007 se statutem veřejné výzkumné instituce [zkratka v. v. i.]
Sídla výše uvedených subjektů:
A, B – Praha, Malá Strana, Valdštejnské nám. 162/3 (1962–72)
B, C – Praha, Na Perštýně 342/1, budova Albatrosu (1973–90)
C – Praha, Navrátilova ul. (1991)
C, D – Praha, Puškinovo nám. 447/9 (1992–2018)
Související zvuková laboratoř (A, B, C):
Praha, Břehová 78/7
Praha, Vojtěšská ul. 16
Pozn. 1: Funkční období ředitelů akademických ústavů jsou uvedena pouze v období probíhajícího muzikologického výzkumu.
Pozn. 2: V níže uvedených výčtech prací a výstupů jsou uvedeny pouze větší a kolektivní práce s názvy bez podtitulů. Pro podrobnější individuální bibliografii a dílčí výstupy dlouhodobých projektů viz soupisy prací v heslech jednotlivých osobností. Od roku 1994 byly výsledky akademických pracovišť postupně evidované v databázi ASEP on-line: https://asep.lib.cas.cz/arl-cav/cs/vyhledavani/. Afiliace výsledků k daným právním subjektům nebyly zhruba do roku 2010 sledovány s přílišnou důkladností. Pro posouzení vědecké práce byla dostačující kvalitní publikační činnost, jež nemusela být v citačních údajích nebo v doprovodných poznámkách výhradně spojena s ústavem. Do převratu v roce 1989 celá muzikologická obec trpěla nedostatkem a nezájmem vydavatelských subjektů a pracovníci často spojovali své badatelské výsledky vzniklé na různých pracovištích. Odpověď na otázku, které projekty měly těžiště finančního a institucionálního zabezpečení v prostředí akademických útvarů, se tak často daří nacházet jen v osobních výpovědích jednotlivých badatelů. U větších publikačních výstupů je také nutno připomenout přesah výsledků, které vznikaly dlouhodobě i na půdě předchozích subjektů.
A) Ústav pro hudební vědu (dále ÚHV) Československé akademie věd (dále ČSAV) (1962–71)
Ředitel:
Jaroslav Jiránek (1962–71)
Oficiální podnět ke vzniku muzikologického pracoviště v ČSAV dal její místopředseda Jaroslav Kožešník na výboru presidia ČSAV 12. dubna 1961 (bod jednání č. 15) při neúčasti Zdeňka Nejedlého. Návrh byl projednán, rozpracován a posléze schválen na zasedání presidia 20. prosince 1961. Od 1. ledna 1962 tak byl zřízen Ústav pro hudební vědu ČSAV, do jehož čela byl jmenován ředitel Jaroslav Jiránek.
S činností ústavu se v prvních letech propojovaly aktivity hudebněvědné sekce Svazu československých skladatelů, který se od roku 1949 profiloval jako organizátor odborných konferencí a seminářů. Tyto akce měly někdy pouhou politickou patinu, ale často i neskrývanou motivaci splnit úkoly proklamované marxisticky orientované vědy a kritiky. Na první období činnosti ÚHV tak měli vliv Antonín Sychra a vedoucí svazového Kabinetu pro soudobou hudbu a marxistickou muzikologii Václav Kučera. Ten se stal v ÚHV vedoucím oddělení estetiky, teoretické oddělení vedl zástupce ředitele Karel Risinger (tato dvě oddělení byla později spojena), oddělení hudebněhistorické zaštiťoval Miroslav K. Černý. V roce 1965 na základě souhlasu Presidia ČSAV byli do ÚHV přijati Jaroslav Bužga, Jan Kouba, Eva Mikanová a Tomislav Volek, kteří byli do roku 1964 pracovníky v Ústavu pro dějiny hudby FF UK pod vedením Mirko Očadlíka.
Další posilování týmu probíhalo průběžně a systematicky, kdy vědečtí aspiranti po ukončení aspirantury postupovali na pozice vědeckých asistentů (např. Jarmila Doubravová v lednu 1966; Milan Kuna v říjnu 1966). K 1. březnu 1966 do ÚHV přešel Vladimír Karbusický z Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Díky své politické angažovanosti, administrativním a diplomatickým schopnostem byl ředitel ústavu Jaroslav Jiránek, často v součinnosti s Ministerstvem kultury či Ministerstvem školství ČSSR, úspěšný u vedení akademie při projednávání žádostí o delimitacích stavu zaměstnanců a navyšování mzdového fondu.
V rámci koordinace společenských věd byl v únoru 1967 ÚHV sloučen s Kabinetem pro studium díla Zdeňka Nejedlého, s úkolem zahrnout výzkum Nejedlého díla do plánů ústavu. Začaly přípravy na kritické vydání jeho díla, včetně rozsáhlých rešeršních a bibliografických prací. Archiv čítal sto tisíc položek a počítalo se se zpřístupněním Nejedlého knihovny obsahující čtyřicet tisíc svazků.
Již při svém založení dostal ústav od oddělení vědy a kultury Ústředního výboru Komunistické strany Československa úkol připravit dějiny české hudby 20. století. Látka byla nejprve rozvržena do tří svazků a měla sahat až do roku 1960, později došlo k redukci na dva svazky pokrývající období do roku 1945. Pro úspěšný průběh projektu byly nutné rozsáhlé rešerše a dobrá organizace zahrnující i angažmá externistů. Vznikaly kvalitní studie jednotlivých pracovníků s dílčím zadáním, jedním ze souvisejících výstupů byl též soupis českého hudebně divadelního a koncertního repertoáru v období 1890–1945. V ÚHV se dokončoval soupis sbírek hudebních památek, který byl zahájen v Očadlíkově Ústavu dějin hudby na FF UK a jehož přípravu s sebou přinesli čtyři zmínění badatelé v roce 1965. Výstupem byl Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky uložené v Čechách (zpracovali Jaroslav Bužga, Jan Kouba, Eva Mikanová a Tomislav Volek; redigoval Jan Kouba. Praha 1969). Podle zprávy z roku 1970 se ÚHV hodlal zapojit hudebními hesly do plánované dvanáctisvazkové encyklopedie ČSAV. Od počátku byl kladen důraz na zpracování populární (bytové/nonartificiální) hudební kultury. Mimo základních kolektivních úkolů dostávali pracovníci prostor pro individuální badatelské zájmy. Postupně docházelo k přestrukturování instituce, kde v roce 1970 fungoval tým pro experimentální výzkum a klasifikaci zvukových objektů vedený Vladimírem Léblem, tým pro výzkum metodik hudební systematiky a analýzy vedený Karlem Risingrem a tým pro všestranný historický, estetický i teoretický výzkum hudební interpretace vedený Jaroslavem Jiránkem. U všech těchto kolektivů se počítalo s využitím vybudované experimentální zvukové laboratoře. V roce 1964 začal vycházet čtvrtletník Hudební věda, který se záhy stal prestižním oborovým periodikem.
Pracovníci ÚHV se zapojovali i do vývoje metodiky hudební výchovy. Od samého vzniku se ÚHV snažil o otevření filiálky v Brně a výzkumné plány byly koordinovány s muzikologickými projekty na filozofických fakultách a s výukou hudební teorie na hudebních akademiích. Byla uskutečňována spolupráce s Ústavem hudobnej vedy Slovenské akadémie vied, a proto byl teoretický etnomuzikologický výzkum soustředěn v Bratislavě. Na začátku 70. let se ÚHV stal sídlem národní redakce celosvětové bibliografické databáze muzikologické literatury Répertoire International de Littérature Musicale RILM (tato aktivita byla udržována v nástupnických subjektech až do konce roku 2018). Pracovníci ústavu se také autorsky podíleli na vzniku Československé vlastivědy, díl IX, sv. 3 Hudba (1971).
Vznikla řada prací věnovaných jednotlivým skladatelským osobnostem (Jaroslav Jiránek: Zdeněk Fibich, 1963; Vladimír Lébl: Vítězslav Novák – život a dílo, 1964), elektronické hudbě (Vladimír Lébl: Elektronická hudba, 1966), filmové hudbě (Milan Kuna: Zvuk a hudba ve filmu, 1969), populární hudbě (Vladimír Karbusický: Mezi lidovou písní a šlágrem, 1967; Josef Kotek: Šlágrový trh v Československu v letech 1949–66, 1969), pokusům o nové hudebněteoretické koncepce (Karel Risinger: Hierarchie hudebních celků, 1969; Jaroslav Jiránek: Asafjevova teorie intonace, její geneze a význam, 1967) či přímým návaznostem na evropskou hudební historiografii (Vladimír Karbusický: Beethovenův list „An die unsterbliche Geliebte“ a jeho hudební dílo, 1969).
Ještě 29. června 1970 byla podepsána smlouva mezi ÚHV a podnikem Československé hudební nástroje o. p. v Hradci Králové o spolupráci v oblasti sluchové analýzy a měření dechových nástrojů pro výrobní účely. Ani kroky směrem k aplikovanému výzkumu však nepomohly odvrátit normalizační rozhodnutí nadřízených orgánů zrušit ÚHV, k čemuž došlo k 31. prosinci 1971. Od 1. ledna 1972 byly Kabinet a knihovna Zdeňka Nejedlého převedeny do Ústavu pro českou a světovou literaturu, kam byl angažován také Jaroslav Jiránek.
B) Sekce hudební vědy Ústavu teorie a dějin umění ČSAV (1972 – duben 1990)
Ředitelé:
Sáva Šabouk (1972–79)
Jiří Dvorský (1980 – duben 1990)
Vedoucí sekce:
Josef Bek (1972–80), poté zástupce ředitele ústavu
Jiří Bajer (1981–85)
Petr Vít (1986 – duben 1990)
Od 1. ledna 1972 byli muzikologové z bývalého Ústavu pro hudební vědu převedeni do sekce hudební vědy v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV společně se zvukovou laboratoří, knihovnou a archivem. Oficiálně uváděným důvodem tohoto procesu byla snaha o koncentraci výzkumných úkolů a metodologické sjednocování na marxistické uměnovědné bázi. S nástupem normalizace na počátku 70. let se proměnilo vedení kolektivu v souladu s celospolečenským vývojem i se situací v ČSAV. Personální složení muzikologické sekce zůstalo až na několik výjimek beze změn. Do nového útvaru nepřešel Václav Kučera, který se již v roce 1969 vrátil do Svazu československých skladatelů, v roce 1976 nebyla prodloužena pracovní smlouva Tomislavu Volkovi a působení v akademii ukončil mimo jiné Karel Risinger. Na začátku 70. let řady muzikologů rozšířili specialisté na hudbu 19. a 20. století Milan Pospíšil a Marta Ottlová, v 80. letech se k týmu připojili Petr Daněk, Aleš Opekar, Petr Vít, Jana Vojtěšková a Jana Vozková-Novotná. V závěru svého působení muzikologická sekce v Ústavu teorie a dějin umění fungovala v následujícím obsazení: Jiří Bajer, Josef Bek (zástupce ředitele ústavu), Petr Daněk, Jarmila Doubravová, Marek Franěk, Jaromír Havlík, Milan Pospíšil, Petr Vít (vedoucí oddělení), odborní pracovníci Jan Kouba, Eva Mikanová, Marta Ottlová, Marie Skalická a interní vědečtí aspiranti Jana Novotná (provd. Vozková) a Jana Vojtěšková. Vedoucí oddělení již tehdy upozorňoval na nedostatečné zastoupení mladší a střední generace a předvídal personální krizi v polovině devadesátých let.
Během roku 1972 byly definovány dva hlavní úkoly: 1) monografický výzkum dějin české hudební kultury od nejstarších dob po současnost, jehož výsledkem měly být kolem roku 1980 několikasvazkové dějiny české hudby (úkol s označením VIII-7-3 vedený Ladislavem Burlasem, v roce 1972 vědecké radě tohoto státního úkolu předsedal František Mužík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (dále FF UK), dalšími členy byli Josef Bek, Jan Kouba, Milan Poštolka, Robert Smetana a Jiří Vysloužil); 2) výzkum sdělovacích a vyjadřovacích systémů umění (úkol VIII-5-10 vedený Sávou Šaboukem). K řešení těchto úkolů se připojovali i pracovníci z dalších muzikologických pracovišť z Olomouce, Brna, Prahy a z Bratislavy. V návaznosti na tyto procesy byl muzikologický tým v Ústavu teorie a dějin umění strukturován do následujících útvarů: skupina zabývající se monografickým výzkumem starší české hudby (od nejstarších dob přibližně do roku 1800), vedoucí Jan Kouba; skupina zaměřená na výzkum novější české hudby (od roku 1800 po současnost), vedoucí Josef Bek; skupina zkoumající vyjadřovací a sdělovací systémy hudebního umění, vedoucí Jiří Bajer, tato skupina byla nejintenzivněji napojena na Šaboukem vedený úkol. Po nástupu nového ředitele Jiřího Dvorského byl dáván větší akcent na historiografii.
Skupina pro výzkum novějších dějin české hudby zahájila publikační činnost titulem Dějiny české hudební kultury 1890–1945, I. 1890–1918 (eds. Jaroslav Jiránek a Vladimír Lébl, 1972), který byl výsledkem snažení předchozího ÚHV. Připravený druhý díl zahrnující období 1919–45 (eds. Jaroslav Jiránek a Josef Bek, 1981) prošel revizí, která měla za úkol „odstranit disproporčnost ve výkladu, sjednotit metodologický přístup a zahrnout do ideově estetických explikací nové poznatky marxistické uměnovědy...“ (viz Bajer, Jiří: Muzikologické pracoviště ČSAV v nové etapě. Hudební věda 10, 1973, č. 4, s. 355–359, zde s. 357).
Historiografická práce pokračovala úspěšným kolektivním dílem Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby (11983, 21989), které bylo pevně zakotveno na půdě hudebněvědné sekce díky vedení Vladimíra Lébla a účasti dalších pracovníků (Jan Kouba, Zdeňka Pilková, Jitka Ludvová) a vznikalo ve spolupráci s kolegy z FF UK (Jaromír Černý), z oddělení dějin hudby Moravského muzea v Brně (Jiří Sehnal) a z Hudebního odboru Divadelního ústavu (Petr Vít). Projekt vysokoškolské učebnice dějin hudby se neuskutečnil vzhledem k neodborným zásahům do jeho obsahu a mezinárodní projekt dějin hudby pod patronací UNESCO nebyl úspěšný. Mnoho textů zůstávalo v rukopise, některé se dočkaly vydání později nebo v pozměněné podobě (srovnej individuální bibliografie jednotlivých pracovníků, viz Bek, J.: Muzikologické pracoviště ČSAV v letech 1976–1980. Hudební věda 18, 1981, č. 4, s. 343–350, zde s. 345–346).
V redakci Milana Kuny začal tým vydávat Příspěvky k dějinám české hudby. Sborník studií a materiálových statí hudebně historických 1, 2, 3 (1971, 1972, 1976) a Uměnovědné studie I, II (1978, 1983).
V 70. a 80. letech bylo připraveno kolektivní dílo Hudební věda I, II, III (eds. Vladimír Lébl a Ivan Poledňák, 1988). Vzhledem k ideálnímu věkovému a odbornému složení kolektivu se badatelé z hudebněvědné sekce postupně dopracovali k významným a četným individuálním publikačním aktivitám. Následující soupis je výběrem, vedle děl dále uvedených vycházela řada studií, statí, recenzí a jiných textů v českých i zahraničních odborných časopisech a sbornících, notové edice, průvodní texty ke gramofonovým edicím ad.
Z oblasti starší hudby:
Václav Plocek: Catalogus codicum notis musicis instructorum qui … in Bibliotheca Universitatis Pragensis servantur, I–II (Praha 1973)
Tomislav Volek: Mozart a Praha (Praha 1973)
Z novější hudební historie:
Jiří Bajer: Sovětská hudební kultura I, II (Praha 1977, 1978)
Josef Bek: Hudební neoklasicismus (Praha 1982)
Josef Bek: Avantgarda. Ke genezi socialistického realismu v české hudbě (Praha 1984)
Jiří Bajer: Emil Hlobil (Praha 1984)
Jaromír Havlík: Česká symfonie 1945–1980 (Praha 1989)
Z oblasti analýzy, teorie a estetiky:
Jitka Ludvová: Matematické metody v hudební analýze (Praha 1975)
Karel Risinger: Nauka o harmonii XX. století (1978), Nauka o kontrapunktu XX. století (I–II, Praha, 1984)
Jaroslav Jiránek: Tajemství hudebního významu (Praha 1979)
Ivan Poledňák – Jiří Fukač: Hudba a její pojmoslovný systém [...] (Praha 1981)
Milan Kuna – Miloš Bláha: Čas a hudba (Praha 1982)
Jarmila Doubravová: Hudba a výtvarné umění (Praha 1982)
Jitka Ludvová: Česká hudební teorie 1750–1850; pokračování Česká hudební teorie novější doby 1850–1900 (Praha 1985, 1989)
Ivan Poledňák: Stručný slovník hudební psychologie (Praha 1984)
Oldřich Pukl: Konstanty, dominanty a varianty Schulhoffova skladebného stylu (Praha 1986)
Petr Vít: Estetické myšlení o hudbě. České země 1760–1860 (Praha 1987)
Z oblasti non-artificiální hudby:
Jaromír Kotek – Josef Hořec: Kronika české synkopy I, II (Praha 1974, 1990)
Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby (I–IV, red. Ivan Poledňák, Antonín Matzner, Ivan Wasserberger, Praha 1980–1990)
Ivan Poledňák: Mně všechno dvakrát aneb o Jiřím Stivínovi (Praha 1989)
Aleš Opekar – Josef Vlček (eds): Excentrici v přízemí (Praha 1989)
Jaromír Kotek: O české populární hudbě a jejích posluchačích (Praha 1990)
V roce 1980 se Milan Kuna stal vedoucím edičního projektu korespondence Antonína Dvořáka. Tento úkol spojující badatele z různých institucí nalezl v hudebněvědné sekci Ústavu teorie a dějin umění zázemí oficiálně od roku 1981 a Milan Kuna jej vedl ke zdárnému závěru až do roku 2004, tedy jak v obnoveném Ústavu pro hudební vědu ČSAV /AV ČR, tak i poté, co z ústavu odešel (1998). Vydáno jako Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty, 10 svazků (eds. Milan Kuna a kol., Praha 1987–2004).
C) Ústav pro hudební vědu ČSAV [do roku 1992] a Akademie věd České republiky (dále AV ČR) [od roku 1993] (květen 1990–2002)
Ředitelé:
Ivan Poledňák (květen 1990–97, z ústavu odešel v únoru 1998)
Milan Pospíšil (1997–98)
Ivan Vojtěch (1999–2002)
Od 1. května 1990 byl znovu zřízen samostatný Ústav pro hudební vědu ČSAV, který ve své právní a organizační suverenitě navázal na dřívější ústav vedený Jaroslavem Jiránkem. Ředitelem se stal Ivan Poledňák, zástupcem ředitele Jaromír Havlík, předsedou vědecké rady Ivan Vojtěch (po jeho zvolení ředitelem se této funkce ujal Jaromír Černý z FF UK), místopředsedou Milan Kuna. Do obnoveného ústavu přešla většina pracovníků z Ústavu teorie a dějin umění, a tak v roce 1990 měl ústav dvacet zaměstnanců a tři aspiranty. Současně bylo vyhlášeno rekonkurzní řízení a také vznikem AV ČR došlo k redukci pracovníků (koncem roku 1993 to bylo 17 úvazků v takzvaném přepočteném stavu). V roce 1994 v ÚHV pracovali Jitka Bajgarová, Marek Franěk, Zuzana Jurková, Jaromír Havlík, Milan Kuna, Jitka Ludvová, Jana Vozková-Novotná, Aleš Opekar, Ivan Poledňák, Milan Pospíšil, Miroslav Pudlák, Petr Vít, Jana Vojtěšková a Tomislav Volek, knihovnu vedla Bohumila Svobodová. V roce 1999 do ÚHV nastoupil Ivan Vojtěch, o rok později Jarmila Gabrielová, později též Michaela Freemanová. V poslední dekádě ÚHV došlo na postupné omlazování týmu díky angažmá absolventů pražské katedry hudební vědy FF UK (Milada Jonášová, Jan Kachlík, Václav Kapsa, Ondřej Maňour, Tomáš Slavický, Ludmila Šmídová). Po odchodu Ivana Poledňáka se stal ředitelem na přechodnou dobu Milan Pospíšil a od roku 1999 Ivan Vojtěch.
V 90. letech byla hlavním kolektivním úkolem příprava Akademické hudební encyklopedie (Kuna, Milan – Poledňák, Ivan: Ústav pro hudební vědu Akademie věd České republiky 1962–1994. Praha 1994, s. 3), ke které se nezachovaly bližší informace (stav prosinec 2019). Jako pracovní perspektivy byly v roce 1990 ohlášeny následující tematické oblasti: doplňky k publikaci Průvodce po pramenech k dějinám hudby, výzkum hudebních památek metropolitní kapituly Pražského hradu, výzkum české duchovní písně starších období, výzkum hudby 18., 19. a 20. století, výzkum v oblasti tzv. systematické muzikologie, příprava několika konferencí, pokračující spolupráce zvukové laboratoře s podnikem Hudební nástroje. Dvořákovská tematika v ústavu silně rezonovala díky pokračující edici korespondence (vedoucí Milan Kuna) a také díky Martě Ottlové a Milanu Pospíšilovi, kteří připravili mezinárodní muzikologický kongres ke 150. výročí narození skladatele. Následně Milan Pospíšil vypracoval projekt kritického vydání díla Antonína Dvořáka, jež mělo být zahájeno v roce 2004. V roce 2000 převzala vedení projektu Jarmila Gabrielová.
Při zahájení činnosti obnoveného ÚHV došlo k redukci zastaralé zvukové laboratoře, ústav byl vybaven novou IT technikou a zařízením na tisk not. Vedení ústavu kladlo důraz na účast svých pracovníků v oborových komisích a podporovalo pedagogickou spolupráci s filozofickými fakultami. Obnovení demokratických poměrů a otevření hranic nabídlo v 90. letech po dlouhé době mnoha badatelům příležitost k zahraničním pracovním cestám, stážím, navazování (staro)nových mezinárodních kontaktů a posléze i ke zvýšené publikační aktivitě v zahraničí. Vedle přípravy hudební encyklopedie byla pozornost upřena na následující kolektivní i individuální výstupy:
Milan Kuna: Hudba na hranici života. [...] (Praha 1990)
Jiří Fukač – Jaroslav Jiránek – Ivan Poledňák – Jaroslav Volek a kolektiv: Základy hudební sémiotiky I–III (Brno 1992)
Jaromír Kotek: Dějiny české populární hudby a zpěvu I–II (Praha 1990, 1994)
Böhmische Violinsonaten I–II (ed. Z. Pilková a Sonja Gerlach, München 1991)
Ottlová – Milan Pospíšil: Bedřich Smetana a jeho doba (Praha 1997)
Údajně bez souhlasu Akademické rady AV ČR byly v roce 2002 zrušeny dva hlavní, touto radou schválené výzkumné úkoly: výzkum mešního oficia středověkých Čech a projekt Italská opera v českých zemích v 18. století. Na návrh ředitele Ivana Vojtěcha a členky Akademické rady AV ČR Lydie Petráňové odhlasoval sněm AV ČR ukončení činnosti ÚHV (viz Volek, Tomislav: Nepochopitelná likvidace. O zrušení Ústavu pro hudební vědu AV ČR. Lidové noviny 16, č. 13, 11. března 2003, s. 28).
Samostatné vědecké pracoviště bylo zrušeno k 31. prosinci 2002 a následně se stalo oddělením v Etnologickém ústavu AV ČR.
D) Oddělení hudební historie a Kabinet hudební historie Etnologického ústavu AV ČR, od roku 2007 v. v. i. (2003–18)
Ředitelé:
Lubomír Tyllner (2003–06)
Zdeněk Uherek (2007–17)
Daniela Stavělová, pověřená řízením (leden–duben 2018)
Jiří Woitsch (květen–prosinec 2018)
Vedoucí oddělení hudební historie / od roku 2007 Kabinetu hudební historie:
Jarmila Gabrielová (2003–13), zástupkyně ředitele ústavu
Jarmila Procházková (2014 – listopad 2016)
Jarmila Gabrielová (prosinec 2016 – únor 2017)
Hana Vlhová-Wörner (březen 2017 – prosinec 2018), zástupkyně ředitele ústavu
Ještě před koncem existence samostatného ÚHV většina starších pracovníků odešla nebo jim nebyla prodloužena smlouva. Po přechodu útvaru do Etnologického ústavu se Jarmila Gabrielová ujala vedení oddělení a kolektiv byl dále posilován o mladé pracovníky. Kritické vydání díla Antonína Dvořáka bylo označeno za vlajkovou loď muzikologického pracoviště a do týmu byli vedle Jana Kachlíka a Ludmily Šmídové postupně začleněni Kamil Bartoň, Jitka Bajgarová, Tereza Kibicová, Petra Kolátorová, Helena Matějčková, Cyril Šálek, Markéta Štědronská, v posledním období Markéta Kratochvílová, Eva Prchalová-Myslivcová, Jan Pirner aj. Vedle dvořákovského projektu dále pokračovalo bádání o hudbě 17. a 18. století (Michaela Freemanová, Milada Jonášová, Václav Kapsa), hymnografické studium (Tomáš Slavický), bádání o hudebním životě v 19. a 20. století, výzkum života a díla Miloslava Kabeláče, Leoše Janáčka, Otakara Ostrčila a dalších osobností české hudební kultury (Jitka Bajgarová, Pavel Kordík, Markéta Kratochvílová, Jarmila Procházková, Ivan Vojtěch), výzkum života a díla Arnolda Schönberga (Ivan Vojtěch). Na publikační aktivitu zkušených badatelů tak začali postupně navazovat mladší kolegové, jak naznačuje výběr:
Arnold Schönberg: Styl a idea (eds. Ivan Vojtěch, Otto M. Urban, Praha 2004).
Jitka Bajgarová: Hudební spolky v Brně a jejich role při utváření „hudebního obrazu“ města 1860–1918 (Brno 2005)
V kontextu tvorby. František Hrabal 1933–2003 (ed. Ivan Vojtěch, Praha 2006)
Jarmila Procházková: Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru I (Praha–Brno 2006)
Josef Hutter – Hudební myšlení II (ed. Jarmila Gabrielová, Praha 2006)
Arnold Schönberg – Stile herrschen, Gedanken siegen. Ausgewählte Schriften (ed. Ivan Vojtěch a kol., Mainz 2007)
Pavel Kordík: Vítězslav Novák a symbolismus. Údolí Nového království, op. 31, 1903 (Praha 2007)
Vojenská hudba v kultuře a historii českých zemí (ed. Jarmila Bajgarová, Praha 2007)
Jan Kachlík: Hledání autenticity. Dvořákovy Moravské dvojzpěvy a historie jejich vydávání (Praha 2009)
Václav Kapsa: Hudebníci hraběte Morzina. Příspěvek k dějinám šlechtických kapel v době baroka (Praha 2010)
Fridrich Bridelius – Jesličky: staré nové písničky (eds. Pavel Kosek – Tomáš Slavický – Marie Škarpová, Brno 2012)
Michaela Freemanová: Fratrum misericordiae artis musicae collectiones in Bohemia et Moravia reservatae (Praha 2013)
K otázkám monografického pojetí skladatelské osobnosti a výkladu jejího díla (ed. Jitka Bajgarová, Praha 2013)
V letech 2008–09 se díky Janě Vozkové podařilo prosadit a realizovat rekonstrukci knihovny v přízemí budovy v Praze, na Puškinově nám. 9, a zároveň byl vytvořen prostor pro malé výstavy a zejména badatelna sloužící i jako sál pro vědecké a společenské akce. V letech 2014–16 bylo přijato pět doktorandů a postdoktorandů a byly učiněny kroky k zahájení projektu elektronického zpracování muzikologické bibliografie. V průběhu let 2014–16 byly v kabinetu vytvořeny rovněž personální, technické a administrativní podmínky pro vznik kritické hudební edice Academus Edition, v rámci které bylo vydáno šest svazků: Otakar Ostrčil: Písně na texty německých básníků (ed. Markéta Kratochvílová, Praha 2015); Johann Joseph Ignaz Brentner: Duchovní árie I; týž: Offertoria solenniora; týž: Instrumentální hudba (vše ed. Václav Kapsa, Praha 2015 a 2017); Joseph Anton Sehling: Latinské pastorely (ed. Milada Jonášová, Praha 2017); Jan Zach: Requiem solemne (ed. Tomáš Slavický, Praha 2018). Ve spolupráci s Českým rozhlasem byl publikován klavírní výtah Dvořákovy opery Alfred (klavírní výtah Otomar Kvěch, eds. Markéta Kratochvílová, Jarmila Gabrielová, Praha 2014). Z Nového kritického vydání díla Antonína Dvořáka (New Dvořák Edition – NDE) byl vytištěn pouze svazek Antonín Dvořák: Tragická ouvertura (ed. Ludmila Šmídová, Praha 2016), další připravené svazky nebyly realizovány.
Po odvolání Jarmily Procházkové z místa vedoucí Kabinetu hudební historie se od 1. prosince 2016 této funkce opět ujala Jarmila Gabrielová a od 1. března 2017 předala vedení kabinetu Haně Vlhové-Wörner, která byla jmenována zástupkyní ředitelky a ředitele ústavu. Průběžně byly dokončovány starší ediční projekty, z nichž bylo nejvýznamnější dílo bývalého pracovníka ÚHV Jana Kouby Slovník staročeských hymnografů 13.–18. století (Praha 2017). Muzikologické pracoviště bylo zrušeno k 31. prosinci 2018. Někteří pracovníci zůstali částečně angažováni v Etnologickém ústavu AV ČR pro pokračující projekty (Jarmila Procházková, Tomáš Slavický), někteří byli přijati do nově vzniklého oddělení muzikologie a muzikologické knihovny – bibliografie Ústavu dějin umění AV ČR (Milada Jonášová, Václav Kapsa, Markéta Kratochvílová, Jana Vozková). Hana Vlhová-Wörner získala jako navrhovatelka grant EXPRO s projektem Staré mýty, nová fakta. České země v centru hudebního dění 15. století. Jarmila Gabrielová a Ivan Vojtěch zůstali emeritními pracovníky Etnologického ústavu AV ČR.
Literatura
I. Lexika
ČSHS.
II. Ostatní
Jiránek, Jaroslav: Zamyšlení nad vlastní činností. Bilance činnosti Ústavu pro hudební vědu ČSAV a jeho nejbližší úkoly (Hudební věda 7, 1970, č. 4, s. 399–406).
ŠJ: K práci muzikologů v mezioborovém týmu ÚTDU ČSAV (Hudební věda 10, 1973, č. 3, s. 265).
-b- [Bajer, Jiří]: Muzikologické pracoviště ČSAV v nové etapě (Hudební věda 10, 1973, č. 4, s. 355–359).
Bek, Josef – Fukač, Jiří – Poledňák, Ivan: Česká hudební věda 1945–1975. Pokus o stratifikaci a vědeckou kritiku jejích motivací, faktorů a funkcí (Hudební věda 13, 1976, č. 1, s. 3–24).
Černý, Miroslav K.: Historismus a Nejedlého koncepce muzikologie (Hudební věda 14, 1977, č. 1, s. 52–71).
Bek, Josef: Muzikologické pracoviště ČSAV v letech 1976–1980 (Hudební věda 18, 1981, č. 4, s. 343–350).
Lébl, Vladimír: Dějiny české hudby jako problém a úkol (Hudební věda 25, 1988, č. 1, s. 70–79).
Lébl, Vladimír – Poledňák, Ivan a kol.: Hudební věda I. (Praha 1988, s. 248–250).
Mužík, František – Bek, Josef – Daněk, Petr – Bajer, Jiří – Ludvová, Jitka – Poledňák, Ivan – Vít, Petr: Hudební věda pětadvacetiletá (Hudební věda 26, 1989, č. 1, s. 3).
Vít, Petr: Hudební věda 1964–1989. Úvaha nejen jubilejní (Hudební věda 26, 1989, č. 4, s. 295–298).
Poledňák, Ivan – Vojtěch, Ivan: Analýza činnosti a koncepce Ústavu pro hudební vědu ČSAV (Hudební věda 28, 1991, č. 1, s. 3–15).
Poledňák, Ivan: Dopis ředitele Ústavu pro hudební vědu předsedovi AV ČR (Hudební věda 31, 1994, č. 2, s. 188–190).
Poledňák, Ivan – Kuna, Milan a kol.: Ústav pro hudební vědu Akademie věd České republiky 1962–1994 (Praha 1994).
Vojtěch, Ivan: Ústav pro hudební vědu Akademie věd České republiky (Hudební věda 36, 1999, č. 1, s. 115–116).
Volek, Tomislav: Nepochopitelná likvidace. O zrušení Ústavu pro hudební vědu AV ČR (Lidové noviny 16, č. 13, 11. března 2003, s. 28).
Volek, Tomislav: Příspěvek k tématu „normalizace“ na pražských muzikologických pracovištích let sedmdesátých (In: Věda v Československu v období normalizace (1970–1975), ed. Antonín Kostlán, Praha 2003, s. 545–554).
Gabrielová, Jarmila: Nové souborné vydání děl Antonína Dvořáka – nové čtení a nové posouzení dvořákovských pramenů (Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity H 38–40, 2003–2005, s. 115–123).
Gabrielová, Jarmila: Oddělení hudební historie Etnologického ústavu AV ČR 2001–2005 (In: Od lidové písně k evropské etnologii, eds. Jana Pospíšilová, Jana Nosková, Praha 2006, s. 181–183).
Kuna, Milan: Střípky z bezedného deníku (Praha 2013).
Vozková, Jana: Půl století muzikologické knihovny Akademie věd ČR (Hudební věda 51, 2014, č. 1–2, s. 207–224).
Volek, Tomislav: České muzikologické instituce za dvou totalitních režimů (Muzikologické fórum 4, 2015, č. 1–2, s. 104–117).
Procházková, Jarmila: The Department of Music History. A Decade Retrospective 2005–2014 (In: Ethnology and Musicology at the Institute of Ethnology CAS. 110 Years 1905–2015, eds. Jana Pospíšilová a Zdeněk Uherek, Praha–Brno 2015, s. 85–87).
Kachlík, Jan: The New Dvořák Edition (in: Ethnology and Musicology at the Institute of Ethnology CAS. 110 Years 1905–2015, eds. Jana Pospíšilová a Zdeněk Uherek, Praha–Brno 2015, s. 93–95).
Kuna, Milan: Být muzikologem (Praha 2017).
Jonášová, Milada: V archivu Tomislava Volka jsou i dopisy od ... 1, 2 (Harmonie 2018, č. 8, s. 31–33; č. 10, s. 34–37).
ArchivalieMasarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.:
a) fond Ústav teorie a dějin umění ČSAV (1952–1969, zahrnuje dokumentaci původního samostatného Ústavu pro hudební vědu ČSAV z let 1962–1970)
b) fond Presidium Akademie věd.
Fond Ústavu pro hudební vědu ČSAV / AV ČR (1990–2002) v archivu není zastoupen.
Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., dokumentační sbírky a fondy Střediska vědeckých informací.
Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., oddělení dokumentace.
Osobní archiv Tomislava Volka.
Jarmila Procházková
Datum poslední změny: 28.12.2019