Český hudební slovník osob a institucí

Janáčkova filharmonie Ostrava

Janáčkova filharmonie Ostrava (Ostravský symfonický orchestr; Státní filharmonie Ostrava; Janáček Philharmonic Ostrava; angl.), symfonický orchestr, založen 1954.

A. Prehistorie, vznik a první léta orchestru

B. Jiří Waldhans v čele Ostravského symfonického orchestru

C. Čtyři roky s Václavem Jiráčkem

D. Éra Otakara Trhlíka

E. Od konce 80. let 20. století do současnosti

A. Prehistorie, vznik a první léta orchestru

Pravidelné koncerty symfonické hudby měly v Ostravě více jak stoletou tradici. Nepočítáme-li hostování předních českých a německých orchestrů za Rakouska-Uherska, 1. republiky i za protektorátu či v prvních poválečných letech, od 90. let 19. století se pravidelně uskutečňovaly orchestrální koncerty zásluhou ostravských nejprve německých amatérských či poloprofesionálních těles Orchester-Vereinfürclassische Musik (Orchestrálního sdružení pro klasickou hudbu), které řídil dirigent a skladatel Artur Könnemann, později divadelní kapelníci Viktor Erich Keller, Julius Katay a od roku 1913 nový umělecký šéf opery německého Městského divadla Anton Aich. Tento orchestr, roku 1927 přejmenovaný na Symphonie-Orchesterverein in Mährisch Ostrau (Symfonicko-orchestrální spolek v Moravské Ostravě), pravidelně koncertoval ve velkém sále Německého domu či Lidového domu až do poloviny 30. let. První symfonické koncerty českých orchestrů začaly od roku 1923, kdy poprvé vystoupil na koncertním pódiu orchestr Národního divadla moravskoslezského s dirigentem Emanuelem Bastlem. Téhož roku zahájilo svou činnost i Orchestrální sdružení ve Vítkovicích, tzv. Ostravská filharmonie s Janem Pešatem. Pravidelné cykly symfonických koncertů zahájil v sezoně 1927/28 šéf ostravské opery Jaroslav Vogel, kterému se podařilo prosadit rozšíření vlastního divadelního orchestru o několik hráčů. Ke koncertním produkcím byly pak přibrány posily jednak z hráčů orchestru německého divadla, z členů Ostravské filharmonie a po roce 1929 zejména z hráčů rozhlasového orchestru stanice Moravská Ostrava. Vogel pak v každé sezoně až do konce 40. let uspořádal s tímto tělesem v Městském divadle a za protektorátu v Národním domě průměrně čtyři symfonické koncerty s jasnou dramaturgickou linií, přinášející mimo klasicko-romantického repertoáru zvláště stěžejní díla hudby 20. století, a přivádějící do Ostravy vynikající soudobé skladatele a interprety, jako např. Igora Stravinského, Paula Hindemitha, Sergeje Prokofjeva či skotského pianistu a skladatele Frederica Lamonda. Většinu koncertů dirigoval Jaroslav Vogel sám, ale ve 2. polovině 30. let stále častěji nechával i významné koncerty řídit kapelníky ostravského divadla Jiřího Singera a po jeho odchodu do emigrace v roce 1939 také Františka Jílka. Právě za protektorátu, kdy se česká opera a tudíž i symfonické koncerty musely přemístit do mnohem menšího Národního domu a opera německá se vrátila do Městského divadla, zvýšila se umělecká aktivita německé strany. V ostravském divadle se tehdy konaly pravidelné abonentní koncerty, na kterých účinkovaly orchestry jak ostravské (operní orchestr Německého divadla s dirigentem Wilhelmem Bantelmannem a Kreis-Symfonieorchester pod Antonem Aichem), tak i hostující (především Prager Deutsche Philharmonische Orchester řízený Josephem Keilberthem).

V prvních poválečných letech neměly ostravské symfonické koncerty onu pravidelnost a koncepčnost jako za první republiky. Zdeněk Chalabala, tehdejší šéf ostravské opery třeba provedl s divadelním orchestrem dvakrát (1946 a 1947) Smetanovu Mou vlast, v sezoně 1947/48 připravil s divadelním orchestrem Jaroslav Vogel Šostakovičovu 7. symfonii C dur, „Leningradskou“. V koncertní činnosti pokračovala ve sledovaném období i na amatérských principech založená Peštova Ostravská filharmonie (od roku 1951 opět s původním názvem Orchestrální sdružení).

V roce 1949 připravil k 20. výročí založení ostravské rozhlasové stanice Jaroslavem Gotthardem řízený Moravskoostravský rozhlasový orchestr (rozšířený o hráče z divadelního orchestru) veřejný koncert ze Smetanových, Čajkovského a Dvořákových skladeb. Orchestr Radiojournalu v Moravské Ostravě – tak zněl jeho původní název – vznikl hned po založení ostravské stanice v roce 1929. V čele původně šestnáctičlenného souboru stál kapelník a referent hudebního vysílání Bohuslav Tvrdý. Ve 30. letech se orchestr rozrostl na počet 36 hráčů, kteří účinkovali každodenně v živém vysílání s Bohuslavem Tvrdým, Janem Plichtou, Vlastimilem Musilem, Františkem Divišem i hostujícími dirigenty, jako byli Otakar Jeremiáš, Antonín Devátý, Alois Klíma, Karel Boleslav Jirák, Rudolf Kubín, Anton Aich, Jaroslav Vogel, František Jílek, Břetislav Bakala a další. Po válce byl v čele orchestru Jaroslav Gotthard.

Roku 1950 se uskutečnilo významné první souborné provedení Kubínova symfonického cyklu Ostrava Státním filmovým symfonickým orchestrem, řízeným Otakarem Paříkem. To už se ale v Ostravě silně projevovala potřeba pravidelných symfonických koncertů a schylovalo se k určité významné změně, kterou se podařilo prosadit hned po vzniku Hornického uměleckého souboru, ostravské pobočky Svazu československých skladatelů a po založení Vyšší hudebně pedagogické školy (od roku 1959 Ostravské konzervatoře a nyní Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě).

V této situaci se podařilo ostravskému skladateli Rudolfu Kubínovi, spolu s dalšími ostravskými skladateli – Josefem Schreibrem, Františkem Míťou Hradilem a Miroslavem Klegou – přesvědčit odpovědné činitele o nutnosti založení Ostravského symfonického orchestru, což se podařilo na začátku roku 1954. Základem nově založeného orchestru se stal šestatřicetičlenný rozhlasový orchestr, v jehož čele stál Jaroslav Gotthard. Prvním administrativním ředitelem se stal Karel Mičánek a uměleckým poradcem Rudolf Kubín. Do čela Ostravského symfonického orchestru byl povolán Otakar Pařík, dosavadní šéf Státního filmového orchestru v Praze, který nastoupil do ostravského šéfovského místa 1. dubna. První měsíce, kdy orchestr postupně přecházel od své rozhlasové praxe s převahou zábavného repertoáru k umělecky závažné práci stálého symfonického tělesa, pracoval s orchestrem rozšířeným na 44 stálých hráčů Jaroslav Gotthard. Přesto již na veřejném koncertu 11. ledna 1954 – ten však není uváděn jako první koncert Ostravského symfonického orchestru, neboť šlo v podstatě o původní rozhlasové těleso doplněné větším množstvím výpomocí – byla provedena pod taktovkou šéfa brněnského rozhlasového orchestru Břetislava Bakaly Janáčkova Sinfonietta vedle skladeb dalších českých autorů Vítězslava Nováka, Rudolfa Kubína, Františka M. Hradila a Karlowiczova Houslového koncertu s Ladislavem Gadasem.

Za první oficiální koncertní vystoupení Ostravského symfonického orchestru se pokládá koncert na zahájení Ostravského máje 3. května 1954 v tehdejším Divadle Zdeňka Nejedlého s programem Smetanova předehra k opeře Libuše, Janáčkův Taras Bulba a Dvořákova Symfonie e moll č. 9 „Z Nového světa“. Orchestr řídil jeho umělecký šéf Otakar Pařík. Pod jeho vedením se dramaturgie koncertů zaměřila na českou hudbu, zvláště na díla Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, ale už na podzim 1954 uvedl s orchestrem novinkový koncert z děl ostravských skladatelů Miroslava Klegy, Jana Tausingera, Rudolfa Kubína a Zbyňka Přecechtěla. Téhož roku byl na místo druhého dirigenta přijat ještě Jiří Waldhans.

Vedle ostravských vystoupení měly v počátku pevné místo v činnosti tělesa i zájezdové koncerty v Karviné, Opavě i v několika dalších okresních městech tehdejšího Ostravského kraje, vč. odpoledních i dopoledních výchovných koncertů pro školní mládež. Jiným typem vystoupení, jakým se orchestr od počátku své činnosti snažil vychovávat nové publikum, byly populární zájezdové programy, určené pro menší místa. Koncertní pódia, na kterých orchestr účinkoval, byla tehdy značně různorodá: divadla v Ostravě a Opavě, sportovní haly, sály závodních klubů, hrálo se i pod širým nebem. Orchestr se velmi čile tedy prosazoval nejen v ostravském koncertním životě města (například se stal hlavním organizátorem a pořadatelem Ostravského hudebního máje či se v několika populárních koncertech představil na ostravském zimním stadionu a dokonce na tenisových kurtech v Komenského sadech). Dne 20. září 1954 zahájil Ostravský symfonický orchestr Smetanovou Mou vlastí své abonentní koncerty první sezony 1954/55. Počátkem ledna 1955 bylo vypsáno předplatné na populární koncerty s průvodním slovem hlavně Božetěcha Bílka či Milana Sedláčka; ty se sice pak uskutečňovaly v málo akustické hale Tatranu Ostrava, zato se však setkávaly se značným zájmem ostravského publika. Slibný vývoj a umělecký růst Ostravského symfonického orchestru přerušila 19. února 1955 náhlá smrt šéfdirigenta Otakara Paříka.

B. Jiří Waldhans v čele Ostravského symfonického orchestru

Paříkovu funkci pak převzal od června 1955 Jiří Waldhans. Většinu koncertů dirigoval sám, jen na několika vystoupeních měl možnost orchestr spolupracovat s pozvanými hosty Františkem Stupkou, Václavem Neumannem, Milošem Konvalinkou, Václavem Smetáčkem. Krátce v orchestru dirigentsky působili Petr Doubravský (1955–57) a Adolf Kouba (1955–56), ale teprve od roku 1958 se stal druhým stálým dirigentem tělesa Josef Daniel. Před tím (v roce 1957) byl do orchestru jako sólista angažován klavírista, skladatel a hudební popularizátor Ilja Hurník. Orchestr vedený Jiřím Waldhansem se ocitl v obtížné situaci, byl bez koncertního sálu i provozních místností – ještě dlouho po osamostatnění orchestru se zkoušelo v rozhlasovém studiu a ředitelství sídlilo v pronajatých prostorách. Repertoárově se přikláněl k romantické hudbě, ale uváděl také díla ostravských současníků (Karel Kupka, Miroslav Klega, Zbyněk Přecechtěl, Čestmír Gregor) a od poloviny 50. let i světovou soudobou hudbou (Prokofjev, Honegger, Šostakovič, Hindemith, Britten ad.). V květnu 1958 se Ostravský symfonický orchestr úspěšně představil poprvé v zahraničí na koncertech v polské Bytomi a Katovicích. Umělecká úspěšnost neopustila ostravský orchestr ani v následujících letech. Rostl počet domácích koncertů spolu s rozšiřujícími se možnostmi uplatnění velkých vokálně-instrumentálních forem (v souvislosti se vznikem vlastního pěveckého sboru), konaly se další zájezdy do Polska (zvl. v roce 1961) a vyvrcholením Waldhansovy éry byl koncert uskutečněný v rámci hudebního festivalu Pražské jaro 23. května 1962. Pod vedením Jiřího Waldhanse orchestr obsáhl bohatý repertoár, posluchačské zázemí se rozšířilo z původních 400 abonentů na 4300, počet hráčů se zvýšil ze 46 na 88 (smyčcový aparát orchestru čítal 14 prvních a 12 druhých houslí, 10 viol, 10 violoncell, 8 kontrabasů, dále harfu, dřevěné nástroje, žestě – kromě šesti lesních rohů a jedné tuby – po čtyřech hráčích a čtyři hráče na bicí nástroje). Za šéfovského období Jiřího Waldhanse vznikl na podzim 1959 při Ostravském symfonickém orchestru smíšený poloprofesionální Ostravský filharmonický sbor (sbormistři Jiří Rudolf Míša a po něm Ladislav Vrtal), který podle potřeby spolupracoval s orchestrem v kantátových a oratorních dílech. Dále byly zavedeny a stabilizovány výchovné koncerty s průvodním slovem a koncerty byly přemístěny z Divadla Zdeňka Nejedlého a haly Tatran do víceúčelového společenského sálu Domu kultury pracujících Ostravy, který byl otevřen v dubnu 1961. Ačkoliv jeho akustické poměry také plně nevyhovovaly, přece o něco delší dozvuk než v divadelním hledišti byl pro koncertní účely symfonického tělesa vhodnější. Vrcholem posledních Waldhansových koncertních sezon v Ostravě byly jarní koncertní cykly nazvané Ostravské máje, při kterých měli ostravští posluchači možnost poznat světové hudební osobnosti, jako byli dirigenti Arvid Jansons, Kiril Kondrašin, Gennadij Rožděstvěnskij, János Ferencsik, György Léhel, klavírista Emil Gilels, houslista David Oistrach, violoncellista János Starker, zpěvačka Stefania Woytovicz a další.

C. Čtyři roky s Václavem Jiráčkem

Před začátkem koncertní sezony 1962/63 nahradil Jiřího Waldhanse v čele ostravského orchestru Václav Jiráček. Přišel k nyní již Státní filharmonii Ostrava s odvážnou – především evropskou a českou hudbou 20. století prosazující – dramaturgickou koncepcí (uvedl např. Ostrčilovu Křížovou cestu, Honeggerův Pacifik 231, 3. i 5. symfonii, Hindemithovu symfonii Harmonie světa, Schönbergovu skladbu Ten, který přežil Varšavu, Lutoslavského Benátské hry a z české soudobé tvorby především Sommerovu Vokální symfonii, Havelkův Heptameron, Kabeláčovu 5. symfonii, Matysovu Jitřní hudbu, Klegovu Pantomimu či Kalabisův Houslový koncert).

K 1. říjnu 1963 byl jmenován uměleckým ředitelem Státní filharmonii Ostrava muzikolog a folklorista Ivo Stolařík, takže Václav Jiráček se mohl naplno věnovat práci s orchestrem a umělecká úroveň orchestru šla velmi rychle nahoru nejen díky dirigentově předcházející praxi s pražským a bratislavským rozhlasovým tělesem. Jiráčkovi však bylo dopřáno působit v Ostravě pouhé čtyři roky, neboť 24. listopadu 1966 tragicky zahynul při letecké katastrofě u Bratislavy. Další vývoj orchestru byl tímto neštěstím poznamenán, byla narušena nejen dramaturgická koncepce, ale do jisté míry i vnitřní umělecko-organizační poměry. Uměleckou odpovědnost v této těžké situaci na sebe vzal dirigent orchestru Josef Daniel. Většinu koncertů řídil sám a spolupracoval delší dobu jen s hostujícími dirigenty (Jiří Pinkas, Otakar Trhlík, Jaroslav Vogel, Jense Schröder, Ino Savini aj).

D. Éra Otakara Trhlíka

V září 1968 nastoupil jako nový šéfdirigent Státní filharmonie Ostrava Otakar Trhlík. Orchestr se stal pravidelným účastníkem Pražských jar a stále častěji vyjížděl na zahraniční zájezdy (Spolková republika Německo, Polsko, Itálie, Švédsko, SSSR). Během dvou až tří let došlo opět k pevné konsolidaci tělesa i k dalšímu růstu jeho umělecké úrovně. Zpočátku byla Trhlíkova volba repertoáru spíše tradičnější, ale brzy pokračoval v progresivní dramaturgické linii zahájené Václavem Jiráčkem. Jistá akcentace byla položena na linii Smetana – Dvořák – Janáček – Martinů – česká soudobá hudba. Vedle české klasiky, vč. Polní mše, 3. a 4. symfonie či Parabol Bohuslava Martinů byla velmi silně zastoupena česká soudobá tvorba (15 listů podle Dürerovy Apokalypsy Luboše Fišera, Zaklínání času Miloslava Ištvana, Pěna Svatopluka Havelky aj.). K interpretačním vrcholům v tomto období patřilo provedení Bergova Houslového koncertu s Josefem Sukem.

Hlavně zásluhou uměleckého ředitele orchestru Iva Stolaříka a šéfdirigenta Otakara Trhlíka došlo k dalšímu přejmenování orchestru. Rozhodnutím 178. schůze rady Národního výboru města Ostravy ze dne 12. října 1971 se začal orchestr oficiálně nazývat Janáčkovou filharmonií Ostrava, a tak získal zavazující název po vynikajícím skladateli, rodáku z nedalekých Hukvald, který v Ostravě v roce 1928 zemřel. Díky šéfdirigentu Trhlíkovi, který byl žákem Pavla Dědečka, asistentem Václava Talicha a blízkým spolupracovníkem Břetislava Bakaly, se podařilo vypěstovat v Ostravě vlastní janáčkovské interpretační pojetí a významně zvýšit frekvenci uvádění Janáčkových děl, včetně skladeb méně hraných.

Centrem zájmu celého následujícího období, kromě Janáčkových skladeb, zůstala další významná česká díla minulosti a přítomnosti i základní díla světového symfonického repertoáru. Dramaturgicky přínosné bylo uvádění méně hraných děl světových skladatelů 20. století, jako jsou Šostakovičovy 2., 6., 7. a 9. symfonie (ale též Symfonie č. 10, 11 a 15), 2. violoncellový koncert a Poema o popravě Stěnky Razina, dále Metamorfózy a Harmonie světa Paula Hindemitha, koncertní provedení Poulencovy opery Lidský hlas, Cantata profana, 2. houslový koncert a Koncert pro orchestr Bély Bartóka, Sinfonia da requiem, Jarní symfonie, Koncert pro klavír a orchestr a Válečné requiem Benjamina Brittena, ale také koncertní uvedení významných operních děl hudební historie, jako byla např. Cacciniho Euridice či Gluckův Orfeo. Byla také systematicky prováděna díla soudobých českých autorů jako Anděl na smetišti Ivana Řezáče, Trojkoncert pro trubku, lesní roh, pozoun a orchestr Josefa Matěje, Feldův Houslový koncert, Flosmanův Michelangelův kámen pro violu a orchestr, kantáta Pavla Blatného Vrba či 10,30 pro symfonický orchestr i další skladby zejména ostravských skladatelů Kubína, Klegy, Gregora, Báchorka, Dřízgy, Svatoše apod., což mj. úzce souviselo se spoluprací JFO s krajskou organizací Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, jejímž předsedou byl Otakar Trhlík.

Změnila se i vnitřní struktura celé organizace. Základem koncertů byly tři předplatitelské řady A – B – C (a po příchodu dogmaticky smýšlejícího ředitele Františka Konečného do ředitelské funkce byla zavedena i řada D pro „brigády socialistické práce“), jejichž dramaturgie sledovala mj. i ideově výchovné cíle ostravského koncertního publika od koncertů v řadě C, na kterých byla uváděna známá a populární díla symfonického repertoáru, k posluchačsky náročným programům v řadě A. Byla to doba tzv. normalizace, kdy všechny vedoucí funkce musely být obsazeny členy Komunistické strany Československa. Umělecký ředitel Ivo Stolařík tuto podmínku nesplnil, byl proto 15. dubna 1973 z ředitelské funkce odvolán a dále působil jako dramaturg. Na jeho místo nastoupil Josef Wierzgoń, který byl začátkem roku 1976 vystřídán Františkem Konečným. V následujícím roce ředitel zrušil úvazkové místo sólisty orchestru, které téměř 20 let zastával Ilja Hurník, a v úvazku – bez povinnosti hrát v orchestru – zůstalo jen Ostravské kvarteto. Mnozí přední členové orchestru však vytvořili během času další komorní soubory, jako byly například Komorní orchestr Leoše Janáčka, Ostravské dechové kvinteto, Heranovo kvarteto či kvarteto lesních rohů Kaemika corni.

Pro orchestr, pravidelně vystupující na ostravských abonentních koncertech (mnohé z nich pak byly reprízovány v nedalekých městech, zvl. v Havířově, Frýdku-Místku, Karviné, Opavě aj.) a některých koncertech mimořádných, byla významná jubilejní 20. sezona 1973/74, která svoji druhou částí spadala do tzv. Roku české hudby. Během dvaceti let existence filharmonie se toto těleso zařadilo mezi přední české symfonické orchestry vedle České filharmonie, Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Praze a Státní filharmonie Brno. Zvuk orchestru se stále kultivoval a technická úroveň se zdokonalovala, na čemž mělo svůj podíl i vybavení orchestru kvalitními nástroji (orchestr čítal 17 prvních houslí, 15 druhých houslí, 12 viol, 10 violoncell, 9 kontrabasů, harfu, po pěti dřevěných nástrojích – flétnách, hobojích klarinetech a fagotech, dále 6 lesních rohů, 4 trumpety, 4 pozouny, 1 tuba a 4 hráči na bicí nástroje).

Janáčkova filharmonie Ostrava celou svoji činností potvrzovala, že vznikla z rozhlasového orchestru. V jejím čele stáli zkušení rozhlasoví dirigenti, jako Otakar Pařík, Václav Jiráček, Otakar Trhlík (Janáčkovu filharmonii Ostrava často řídil jako host i ostravský rozhlasový redaktor, dirigent Miloš Konvalinka). Každým rokem vznikalo v ostravském rozhlasovém studiu či v Domě kultury pracujících Vítkovic nejméně deset rozhlasových nahrávek, z nichž mnohé byly přebírány českými vydavatelstvími i na gramofonové desky. Orchestr také nahrál přímo pro Panton a Supraphon například profilovou desku s 5. symfonií Bohuslava Martinů a Janáčkovou suitou z opery Z mrtvého domu či Dvořákův Zlatý kolovrat a Sukovu symfonickou suitu Pod jabloní.

Pod vedením Otakara Trhlíka se v tomto období uskutečnilo několik zahraničních zájezdů (do Polska, Itálie a skandinávských zemí, Španělska i tehdejšího Sovětského svazu). S filharmonií v Ostravě, ale i při zájezdech do ciziny spolupracovali přední zahraniční i domácí dirigenti, jako Carlo Zecchi, Serge Baudó, Viktor Barsov, Maris Jansons, Václav Neumann, Václav Smetáček, Zdeněk Košler, Jiří Bělohlávek, pravidelně byli zvaní špičkoví sólisté naši i zahraniční, jako Ivan Moravec, Jan Panenka, Josef Suk, Václav Hudeček, Gaetano Bardini, Janos Starker, Igor Oistrach, Natálie Šachovská, Michail Chomicer aj.

V té době zaznamenal velký umělecký vzestup Ostravský filharmonický sbor, při filharmonii působící poloprofesionální pěvecké těleso. Bylo to hlavně zásluhou sbormistra Lubomíra Mátla, který cílevědomou prací, omlazováním mužské i ženské složky, soustavnou hlasovou výchovou a náročnou dramaturgií přivedl sbor na vysokou úroveň, kterou se pak dařilo udržet i za Mátlových nástupců. Po letech pořádání jarních cyklů koncertů (po vzoru Pražského jara a dalších jarních festivalů nazvaných Ostravský máj, případně Ostravský hudební máj) – stala se Janáčkova filharmonie Ostrava v roce 1976 hlavním organizátorem festivalu Janáčkův máj – hudební festival socialistických zemí, na kterém mohli vystupovat pouze umělci ze SSSR a dalších zemí sovětského bloku.

V roce 1983 se musel vzdát dirigentské taktovky pro vážné onemocnění Josef Daniel, kterého ve funkci prvního dirigenta Janáčkovy filharmonie Ostrava nahradil olomoucký rodák Tomáš Koutník.

E. Od konce 80. let 20. století do současnosti

Po odchodu Otakara Trhlíka do důchodu se Koutník stal v letech 1987–90 uměleckým šéfem orchestru. Ředitele Františka Konečného vystřídal začátkem roku 1989 na krátký čas Petr Hošna, ale listopadové události roku 1989 odstartovaly změny, které proměnily hudební život města (vnějším dokladem změn existenčních a vzápětí přicházejících i změn uměleckých byl odchod dosavadního ředitele, pověření k řízení instituce Jaroslavy Koňaříkové a po půl roce i příchod Miroslava Šnyrcha do ředitelské funkce). Orchestr a jeho nové vedení musely řešit do té doby nepoznané úkoly, které souvisely s postavením dříve centralisticky řízené kulturní sféry při ekonomické a politicko-společenské transformaci. Umělecky se na vytváření profilu orchestru v prvním porevolučním roce podílel především Trhlíkův spolupracovník a pak nástupce ve funkci šéfdirigenta Tomáš Koutník. Jeho nástupcem se stal od sezony 1991/92 americký dirigent Dennis Burkh (po krátkém období, kdy s orchestrem často hostoval Leoš Svárovský). Burkh díky svým dřívějším uměleckým a pedagogickým kontaktům ve Spojených státech amerických, Spolkové republice Německo a v Itálii obohatil programy koncertů zvýšeným počtem zahraničních sólistů. Orchestr se pod jeho vedením představil na zahraničních koncertních turné v Jižní Koreji (1992), v USA (1995), ve Francii, Itálii atd., uskutečnil nahrávky u severoamerických a českých firem. Dokonce ještě několik měsíců před listopadem 1989 nahrála Janáčkova filharmonie s Denisem Burkhem své první CD pro firmu Stradivari Clasic s díly Richarda Strausse Don Quijote a Stravinského Burlescou pro klavír.

Burkhovou snahou bylo skloubení české a slovanské interpretace prováděné symfonické hudby s tradicí severoamerickou. Úspěchy slavil mj. svým pojetím Hindemithovy symfonie Malíř Mathis, Šostakovičovy 9. symfonie, Elgarovy symfonické věty Enigma, Bernsteinovy 1. symfonie „Jeremiah“ ad. Na řízení abonentních symfonických koncertů se spolu s Burkhem podílel také čínský dirigent Jin-Wang.

Rozhodující podíl na podobách jednotlivých sezon měly v té době koncerty tzv. Velkého symfonického cyklu, jehož náplní byly významné, hudbu daného období (tj. 18. až 20. století) profilující kompozice. Tzv. Malý populární cyklus uváděl drobnější populární skladby. V sezoně 1989/90 poprvé připravované Koncerty pro rodiče s dětmi nahradily v sezoně 1995/96 Koncerty pro mladé posluchače snažící se ve větší míře o uplatnění mladých ostravských a českých umělců i o přivedení studentské mládeže do koncertních sálů.

Zatímco v umělecké práci orchestr pociťoval změny, které přinesla nová doba po „sametové revoluci“ pozitivně (častější účinkování v zahraničí a natáčení kompaktních disků, angažování zahraničních umělců a podobně), organizační poměry byly problematické a uvažovalo se dokonce o ztrátě samostatnosti Janáčkovy filharmonie, respektive o její převedení pod ostravské Národní divadlo moravskoslezské, a to jako další soubor této kulturní instituce s následným vytvořením jednoho tělesa, které by hrálo jak v opeře a operetě, tak i na symfonických koncertech, jako tomu bylo před 2. světovou válkou – i po ní – za operních šéfů Emanuela Bastla, Jaroslava Vogela, Zdeňka Chalabaly a dalších. V duchu tohoto trendu byl po odchodu Miroslava Šnyrcha z ředitelské funkce na jednu sezonu (1994/95) pověřen vedením filharmonie Ilja Racek, tehdejší ředitel ostravského divadla. Tendence vedoucí ke sloučení filharmonie s divadelním orchestrem se podařilo zastavit až Janu Hališkovi, který se stal ředitelem Janáčkovy filharmonie na podzim 1995. Tomu se také brzy podařilo získat pro filharmonii dosud nejmladšího šéfdirigenta, pětadvacetiletého Rakušana Christiana Arminga, který v Ostravě zúročil své předchozí zkušenosti z Bostonského symfonického orchestru.

Od roku 1997 začala spolupráce orchestru se skladatelem, interpretem a propagátorem avantgardní hudby Petrem Kotíkem při Ostravských dnech, pořádaných Ostravským centrem nové hudby, ale i dalších festivalech v Praze či v zahraničí (např. hostování na Pražském jaru 1999 ve Stockhausenových Gruppen pro tři orchestry nebo účinkování v roce 2000 na Varšavské jeseni). Zde orchestr uváděl skladby Johna Cage, Karla Heinze Stockhausena, Alvina Luciera, Earle Browna, Paulini Oliveros a dalších autorů tzv. Nové hudby. Orchestr také začal spolupracovat se světovými pěveckými hvězdami, jako např. s José Carrerasem, Plácidem Domingem (a s nimi vystupující Dianou Ross), Monserat Caballé, Simonem Estesem aj. při jejich galakoncertech i operních představeních v Evropě i Asii.

Při koncertech v Ostravě k celkově lepšímu vyznění hraných skladeb napomohla od sezony 1998/99 akustická úprava koncertního sálu Domu kultury města Ostravy, do něhož byly instalovány velké koncertní varhany krnovské firmy Rieger-Kloss, která spolu s přesídlením filharmonie do jeho prostor umožnila klidnější a koncentrovanější uměleckou práci orchestru i koncepčnější činnost jeho vedení. V téže sezoně se uskutečnily i první koncerty řady Jeunesses musicales, nahrazující dřívější Koncerty pro mladé posluchače a umožňující širší uplatnění nejlepších studujících Janáčkovy konzervatoře i Fakulty umění Ostravské univerzity i žáků základních uměleckých škol. Zvyšující se návštěvnost abonentních symfonických koncertů umožnila od sezony 1999/2000 jejich dvojí konání (program čtvrtečních koncertů byl vždy reprízován v pátek), posluchačsky přitažlivé bylo – v posledních letech Armingova působení v Ostravě – i zvýšené uvádění velkých vokálně-instrumentálních skladeb (Faurého Requiem, Brahmsova Německého requiem, Pendereckého oratoria Sedm bran Jeruzaléma ad.).

Od poloviny 70. let minulého století se filharmonie pravidelně setkávala s dirigentem Petrem Vronským, který se stal šéfdirigentem po Armingově odchodu, tj. počínaje sezonou 2002/03. Dlouholetý dirigent Státní filharmonie Brno (dnes Filharmonie Brno) vedl ostravský orchestr tři sezony (2002/03 až 2004/05). Zasloužil se o zdařilá filharmonická koncertní turné mj. v Japonsku (již 1999, 2000, 2003, následně i v roce 2006), v Jižní Koreji (2003) a v Holandsku (2003). Jeho odchod z Ostravy, který způsobil nekompetentní zásah nadřízených orgánů města i přes velký nesouhlas většiny členů orchestru i ostravské hudební veřejnosti v roce 2005, byl velkou ztrátou pro orchestr i celou hudební kulturu města. Koncem roku 2004 také skončil v ředitelské funkci Jan Hališka, který se chtěl dále věnovat pouze činnosti na Fakultě umění Ostravské univerzity.

Počínaje sezonou 2005/06 byl šéfdirigentem jmenován Američan ukrajinského původu Theodore Kuchar, který v následujícím období v Ostravě provedl mj. řadu skladeb hudby 20. století. Za jeho působení došlo v sezoně 2005/06 ke zvýšení počtu abonentních symfonických koncertů z deseti na jedenáct. Vítaným rozšířením nabídky se stala nedělní Matiné – koncerty pro rodiče s dětmi. I v tomto období filharmonie realizovala další nahrávky a zájezdy do zahraničí (např. zájezd do Austrálie v roce 2006 či několikatýdenní turné v USA v roce 2009). Už na konci šéfovského období Petra Vronského a pak i za Theodore Kuchara se Janáčkova filharmonie začala uplatňovat i na symfonických koncertech, konaných v ostravských chrámech, hlavně v rámci podzimního Svatováclavského hudebního festivalu.

V letech 2005 až 2012 byl ředitelem Janáčkovy filharmonie absolvent bratislavské Vysoké školy múzických umění Peter Krajňák. V závěru jeho ostravského působení byl zřizovatelem orchestru Magistrátem města Ostravy zpět povolán předchozí úspěšný ředitel Jan Hališka, a to do obsazení funkce po řádném konkurzu. Po odchodu Theodore Kuchara z Ostravy v létě 2012 byl orchestr bez šéfdirigenta. V konkurzu vybraný nový ředitel, absolvent brněnské konzervatoře a muzikologie na Masarykově univerzitě a dřívější dramaturg Filharmonie Brno, Jan Žemla, se ujal své funkce na začátku sezony 2012/13. V jubilejní 60. sezoně orchestru došlo k výběru nového šéfdirigenta. Stal se jím německý dirigent Heiko Mathias Főrster a za hlavního hostujícího dirigenta byl zvolen Rus Michail Jurowski. První sezony ukázaly, že nové vedení Janáčkovy filharmonie dokázalo navázat na dobrou tradici uměleckých úspěchů tělesa i celé instituce a že může dále rozvíjet vysokou úroveň, kterou tento ostravský orchestr za šedesát let své existence dosáhl.