Bakala, Břetislav
Charakteristika: Dirigent, skladatel, sbormistr a klavírista
Datum narození/zahájení aktivity:12.2.1897
Datum úmrtí/ukončení aktivity:1.4.1958
Text
Bakala, Břetislav, dirigent, skladatel, sbormistr a klavírista, narozen 12. 2. 1897, Fryšták, zemřel 1. 4. 1958, Brno.
Základní hudební vzdělání získal v rodném Fryštáku u svého otce Antonína Bakaly a u místního varhaníka Josefa Doležala. V Kroměříži začal studovat arcibiskupské gymnázium; v roce 1909 se po otcově smrti rodina přestěhovala do Brna a Bakala sem přestoupil na klasické gymnázium. Poté v letech 1912–15 studoval u Leoše Janáčka na brněnské varhanické škole kompozici. Po vzniku Československa v roce 1918 pokračoval ve studiu dirigování na nově vzniklé brněnské konzervatoři u Františka Neumanna (1919/20), soukromé hodiny klavíru bral u Viléma Kurze. V roce 1919 začal působit jako externí učitel varhanní hry na brněnské varhanické škole. Vzdělávání zakončil studiem mistrovské školy u Janáčka ve školním roce 1922/23.
Bakalův život a tvorba jsou spojeny s Brnem. V letech 1920–25 působil jako korepetitor a kapelník brněnského Národního divadla (debutoval s operou Orfeo ed Euridice Christopha Willibalda Glucka, v roce 1925 premiéroval balet Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější, čímž vstoupil do okruhu meziválečné avantgardy), od září 1925 do května 1926 byl varhaníkem katedrály ve Filadelfii. Po návratu do vlasti byl v letech 1926–29 v Brně klavíristou a dirigentem orchestru brněnského studia Československého rozhlasu, v letech 1929–31 zastával funkci dirigenta Národního divadla. V roce 1931 se vrátil do Československého rozhlasu; 1. října 1937 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru brněnského rozhlasu a výrazně zformoval jeho profil a sám zde umělecky dozrál. Paralelně působil od roku 1936 po Ferdinandovi Vachovi jako sbormistr Vachova sboru moravských učitelek, s nímž uskutečnil ročně několik desítek koncertů, premiéroval kompozice zejména moravských skladatelů a nahrával sbory, kantátovou tvorbu (spolu s brněnským Moravanem) a starou českou hudbu; dokumentem této činnosti jsou magnetofonové pásy uložené v archivu brněnského rozhlasu. V letech 1938/39 se stal zakladatelem Symfonického orchestru v Brně a v roce 1940 komorního orchestru. Od roku 1940 pořádal s rozhlasovým orchestrem symfonické koncerty, na kterých uváděl četné novinky Vladimíra Ambrose, Osvalda Chlubny, Jaroslava Kvapila, Viléma Petrželky, Theodora Schaefera, Františka Suchého, Pavla Haase, Vítězslavy Kaprálové, Zdeňka Blažka, Rudolfa Kubína, Josefa Černíka, Čestmíra Gregora, Václava Kaprála, Ludvíka Podéště, Františka Schäfera, Jaroslava Křičky, Gustava Křivinky a jiných – tedy především moravských skladatelů. Od 1. listopadu 1951 byl externím pedagogem pro obor dirigování na Janáčkově akademii múzických umění.
1. ledna 1956 vznikla sloučením rozhlasového orchestru a Symfonického orchestru kraje Brněnského Státní filharmonie Brno – Bakala se téhož dne stal jejím uměleckým ředitelem a šéfdirigentem. Spolu s Františkem Jílkem postupně zformoval její interpretační styl, spoluvytvářel její dramaturgii a učinil ji konsolidovaným předním československým orchestrem zaměřeným zejména na novodobý repertoár (Leoš Janáček, Vítězslav Novák, Bohuslav Martinů); zároveň tím vyvrcholila jeho houževnatá snaha o dosažení abonentních symfonických koncertů v Brně. V sezóně 1956/57 uskutečnil s filharmonií výjezd na druhý ročník Varšavské jeseně (v rámci zájezdu byly odehrány také koncerty ve Vratislavi, Lodži a Gdaňsku). V téže době začal Bakala s natáčením kompletní janáčkovské diskografie. V roce 1957 se Bakala jako šéf brněnské filharmonie dočkal uznání, když mu byl svěřen zahajovací koncert Pražského jara – do té doby výsada pražských orchestrů. Natáčení janáčkovského kompletu nedokončil: na jaře 1958, po návratu z březnového zájezdu do Německé demokratické republiky (Lipsko, Gera, Drážďany), zemřel. Seznam Bakalových gramofonových snímků je v publikaci Gramofonových závodů Novinky 1957: katalog (Praha 1957).
Bakala proslul zejména jako janáčkovský interpret, je jedním z tvůrců janáčkovské interpretační tradice, velkou část mistrových děl také nahrál (Balada blanická, Dunaj, Glagolská mše, Lašské tance, Sinfonietta, Šumařovo dítě, Taras Bulba, scény z oper Šárka, Osud a Z mrtvého domu), pořídil klavírní výtahy a úpravy jeho děl (Káťa Kabanová, Mládí, Na Soláni Čarták, Příhody lišky Bystroušky, Taras Bulba, Věčné evangelium, Zdrávas Maria, Z mrtvého domu – partituru této poslední Janáčkovy opery dokončil spolu s Osvaldem Chlubnou), také revidoval Baladu blanickou, Suitu, op. 3 a vytvořil orchestrální verzi druhé věty Janáčkovy klavírní sonáty. Coby klavírista poprvé uvedl Zápisník zmizelého (1921), jako dirigent premiéroval Říkadla, Osud (v brněnském rozhlase 1934), Z mrtvého domu (12. dubna 1930) a Dunaj (1948). Bakalova reprodukce Janáčkových děl se pokládala za vzorovou, zároveň však také vzbudila polemiku (už samotný naturel obou umělců byl velmi rozdílný). Upravoval také díla Vladimíra Ambrose (operu Ukradené štěstí, Osm písní na slova Vítězslava Nezvala z cyklu „Sbohem a šáteček“). Velkou péči věnoval též dílu Vítězslava Nováka, s nímž jej pojilo přátelství. Poprvé provedl jeho De profundis (1941 a v roce 1947 také v Kodani na Mezinárodním hudebním festivalu), orchestrální verzi Erotikonu, Písniček na slova lidové poesie moravské, Cigánských melodií a Hvězd (s Vachovým sborem moravských učitelek). Provedení Pohádky léta Josefa Suka v roce 1947 zaznamenalo velký ohlas.
Bakala také často doprovázel na klavír významné interprety, mimo jiné violoncellistu Hanse Kindlera, pěvce Otakara Mařáka nebo svou manželku, pěvkyni Marii Bakalovou.
V roce 1948 byl vyznamenán Cenou osvobození města Brna a v květnu 1954 titulem Zasloužilý umělec. Jako dirigent dosáhl úspěchů také v zahraničí – ve Svazu sovětských socialistických republik (poprvé v roce 1937, 1956), Dánsku (1947), Rumunsku, Bulharsku i Polsku (1955/56) – a přispěl tak k šíření české hudby za hranicemi.
Bakala byl typem rozvážného, disciplinovaného a uměřeného dirigenta přísně ctícího stylové požadavky jednotlivých skladeb, skladatelův zápis a jemnost výrazu; byl jedním z prvních českých rozhlasových dirigentů. Komponovat začal zřejmě v roce 1913, stylově vycházel zejména z Josefa Suka, Vítězslava Nováka a Leoše Janáčka; psal zejména sbory, komorní hudbu, úpravy lidových písní a dva smyčcové kvartety (první nese stopy Sukova vlivu, druhý Janáčkova). S Cyrilem Metodějem Hrazdirou, Janem Kuncem, Václavem Kaprálem, Vilémem Petrželkou, Jaroslavem Kvapilem, Osvaldem Chlubnou, Josefem Blatným, Josefem Černíkem, Františkem Míťou Hradilem, Pavlem Haasem, Milanem Haraštou a jinými jej pojí přináležitost k problematické struktuře často označované jako Janáčkova škola, která sehrála významnou roli ve formování specifické moravské hudby.
Dílo
I. Dílo hudební
Úpravy lidových písní
33 lidových písní ze Zlínska pro mužský sbor – s Jaroslavem Bakalou (Městská hudební škola Dvořák, Zlín 1939);
Z našeho Slovácka – ženský sbor s doprovodem klavíru, vydala spolu s profilem skladatele (Rovnost, Brno 1947);
Koledy s orchestrem (provedeno v brněnském rozhlase 1948);
Valašské písně – smíšený sbor s doprovodem klavíru (Hudební matice, Praha 1950).
Komorní
Sonáta pro violoncello a klavír – 1915–18 (Brno 1919);
Smyčcový kvartet C dur – 1919 (provedeno Moravským kvartetem v Brně 1931);
Sonata g moll pro violoncello a piano – 1933;
Fantasie pro smyčcové kvarteto – 1915, přepracováno 1931 (provedeno v Brně 11. února 1935).
Orchestrální
Scherzo – 1922 (provedeno v Brně 1923, upraveno pro malý orchestr 1927).
Vokálně-instrumentální
Ave Maria pro sopran s průvodem varhan (Otakar Pokoj, Brno 1945);
Vánoční ukolébavka – skladba pro zpěv a klavír (Moravské hudební nakladatelství, Brno 1946).
Sborové
Ráno – ženský sbor, 1949 (provedeno Vachovým sborem moravských učitelek v Uherském Brodě 1. dubna 1950);
Náš prapor – mužský sbor;
Porubaný – mužský sbor.
II. Dílo literární
Příspěvek o Janáčkovi (Rytmus 8, 1942/43, s. 85).
DiskografieDiskografie (výběr)
Leoš Janáček: Mša glagolskaja, Sonáta es moll (LP, Supraphon 1951);
Klemente Slavický: Tři moravské taneční fantasie; Leoš Janáček: Lašské tance (LP, Supraphon 1953);
Josef Bohuslav Foerster: Cyrano de Bergerac (LP, Supraphon 1954);
Vilém Petrželka: Pastorální symfonietta (LP, Supraphon 1956);
Leoš Janáček: Šumařovo dítě, Balada blanická (LP, Supraphon 1958);
Leoš Janáček: Z mrtvého domu (scény z opery) (LP, Supraphon 1959);
Leoš Janáček: Šárka (CD, Multisonic 1992);
Leoš Janáček: Taras Bulba; Sinfonietta; Dunaj (CD, Multisonic 1993);
Břetislav Bakala presents Leoš Janáček (CD, Panton 1993);
Ludwig van Beethoven: Piano Concerto No. 1, No. 3 (CD, Harmonia Mundi Praga 1993);
Modráčci – vánoční (MC, Tonstudio 1994);
Ave Maria (devatenáct nejkrásnějších písní k oslavě Matky Boží) (CD, Amabile 1995);
Hommage à Leoš Janáček (CD, Arco Diva 2002);
Leoš Janáček: Glagolská mše, Sinfonietta (CD, Supraphon 2002);
Janáček: Sinfonietta, The Fiddler´s Child, Glagolitic Mass (CD, Radioservis 2004);
Hommage a Leoš Janáček (CD, Nadace Leoše Janáčka 2004);
Státní filharmonie Brno 50. výročí (CD, Státní filharmonie Brno 2005);
Otakar Ostrčil: Summer, Symphonic Poem, op. 23 (LP, Supraphon, b. r.);
Leoš Janáček: Sinfonietta; Igor Strawinski: Szuczne ognie (LP, Polskie Nagranie Warszawa, b. r.);
Vítězslav Novák: Serenáda D dur, Moravské lidové balady, op. 19 a 23 (LP, Supraphon, b. r.);
Jan Novák: Svatební košile (LP, Supraphon, b. r.);
Václav Kaprál: Uspávanky (LP, Supraphon, b. r.).
LiteraturaI. Lexika
PHSN.
ČSHS.
Jurík, Marián – Mokrý, Ladislav: Malá encyklopédia hudby (Bratislava 1969, s. 41).
Goodman, Alfred: Musik von A–Z. Vom Gregorianischen Choral zu Jazz and Beat. Komponisten, Werke, Interpreten, Orchester, Opernhäuser, Kammermusikvereinigungen, Bands, Geschichte, Theorie und Instrumente (München 1971, s. 28).
Wellesz, Egon – Sternfeld, Frederick: The new Oxford history of music. Volume 10. The modern age 1890–1960 (London 1974, s. 304).
Kobbé’s complete opera book (London 1976, s. 1585, 1589).
Ilustrovaný encyklopedický slovník. I. díl, A–I (Praha 1980, s. 161).
DČHK.
MEH.
Bígl, Zdeněk (ed.): Všeobecná encyklopedie: ve čtyřech svazcích. Díl 1., A–F (Praha 1996, s. 192).
SČHK.
Malá encyklopedie české opery (Praha – Litomyšl 1999, s. 21).
MGG².
Tomeš, Josef (ed.): Český biografický slovník XX. století. Díl 1., A–J (Praha 1999, s. 39).
NewGrove².
Universum: všeobecná encyklopedie. 1. díl, A–F (Praha 2002, s. 183).
Basso, Alberto (ed.): Dizionario enciclopedico universale della musica e dei musicisti: le biografie. Volume primo, A–Bur (Torino 2005, s. 281).
II. Ostatní
Patzaková-Jandová, Anna: Prvních deset let československého rozhlasu (Praha 1935).
Racek, Jan: Leoš Janáček a současní moravští skladatelé. Nástin k slohovému vývoji současné moravské hudby (Brno 1940).
Kundera, Ludvík: Jaroslav Kvapil: život a dílo (Praha 1944, s. 8, 9, 113, 115).
Štědroň, Bohumír: Novák a Bakala (Rytmus 11, 1947, s. 2).
Kundera, Ludvík: Janáčkova varhanická škola (Olomouc 1948, s. 84, 88, 92, 96, 97, 99, 101).
Racek, Jan: Břetislav Bakala a VSMU. K 15letí sbormistrovské činnosti (Brno 1951).
Ba: Z brněnské hudební kroniky (Hudební rozhledy 5, 1952, č. 1, s. 36).
Gregor, Čestmír: Břetislav Bakala (Hudební rozhledy 5, 1952, č. 15, s. 27).
Krtička, Stanislav: Brněnská hudební epocha (Brno 1954, nepublikováno).
Pala, František: Českoslovenští skladatelé a Janáček (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 14, s. 613–621).
Gý: Zasloužilý umělec Břetislav Bakala v Rumunsku (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 4, s. 194).
Chlubna, Osvald: Leoš Janáček – učitel (Musikologie 3, 1955, s. 51–58).
Pala, František: Jevištní dílo Leoše Janáčka (Musikologie 3, 1955, s. 61–210).
Hrabal, František: Břetislav Bakala. Příspěvek k dějinám hudebního Brna 1925–1945 (Brno 1956).
Poledňáková, Evženie: Vztahy Vítězslava Nováka a Břetislava Bakaly ve světle jejich korespondence (diplomová práce, Brno 1956).
Štědroň, Bohumír: K šedesátce Břetislava Bakaly (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 3, s. 127).
Hrabal, František: Brněnští hudebníci Břetislavu Bakalovi (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 6, s. 256).
Nosek, Václav (ed.): Opery Leoše Janáčka na brněnské scéně (Brno 1958).
Pečman, Rudolf: Symfonické dílo Leoše Janáčka v pojetí Břetislava Bakaly (in: Leoš Janáček a soudobá hudba. Mezinárodní hudebně vědecký kongres, Brno 1958 – Praha 1963, s. 250–251).
Štědroň, Bohumír: Zasloužilý umělec Břetislav Bakala (Praha 1958).
Štědroň, Bohumír: Zemřel zasloužilý umělec Břetislav Bakala (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 7, s. 298).
Hrabal, František: Břetislav Bakala (in: Sborník JAMU, Brno 1960, s. 105–125).
Burghauser, Jarmil: Slavní čeští dirigenti (Praha 1963, s. 89, 93–95, 118).
Racek, Jan: Břetislav Bakala a VSMU (in: 50 let VSMU, Brno 1963, s. 45–50).
Štědroň, Bohumír: Břetislav Bakala, člověk a umělec (in: Majer, Jiří: Sborník Státní filharmonie Brno 1956–1966, Brno 1965, s. 10–25).
Majer, Jiří: Státní filharmonie Brno. Jubilejní sborník Státní filharmonie v Brně 1956–1966 (Brno 1965).
Trojan, Jan: Břetislav Bakala – janáčkovský interpret. Studie k obsáhlejší práci o významném průkopníkovi interpretace díla Leoše Janáčka (in: Sborník JAMU, Brno 1965, s. 91–99).
Fukač, Jiří: Moravská skladatelská škola po Janáčkovi (Hudební věda 4, 1967, č. 2, s. 243–259).
Fukač, Jiří: Hledá se janáčkovská objektivita (Hudební rozhledy 21, 1968, č. 18, s. 540–542).
Chlubna, Osvald: Hledá se janáčkovská kontinuita (Hudební rozhledy 21, 1968, č. 16, s. 484–487).
Fukač, Jiří: Brněnská konzervatoř a moravští skladatelé (in: Konzervatoř Brno, Brno 1969, s. 8–23).
Fukač, Jiří: The Continuity of Janáček’s Style and Czech Music (in: Colloquium Leoš Janáček et musica europea Brno 1968, Brno 1970, s. 57–66).
Helfert, Vladimír: Česká moderní hudba (in: Helfert, Vladimír: Vybrané studie I. O hudební tvořivosti, Praha 1970, s. 294).
Černušák, Gracian: Dějiny evropské hudby (Praha 1972, s. 393, 403).
Majer, Jiří: Moravská hudba pojanáčkovská a její poslání (Opus musicum 6, 1974, č. 5–6, s. 141–148).
Racek, Jan: Leoš Janáček v mých vzpomínkách (Praha 1975, s. 10, 36, 37, 67, 77).
Štědroň, Bohumír: Leoš Janáček. K jeho lidskému a uměleckému profilu (Praha 1976, s. 34, 67, 103, 122, 139, 145, 158, 159, 166, 176).
Fukač, Jiří – Klimešová, Eva: Břetislav Bakala v zrcadle kritiky a vzpomínek (Opus musicum 9, 1977, č. 1, s. 35–48).
Mrkos, Zbyněk: Břetislav Bakala a Vachův sbor moravských učitelek (Opus musicum 9, 1977, č. 1, s. 9–11).
Pečman, Rudolf: Apoteóza Břetislava Bakaly (Opus musicum 9, 1977, č. 1, s. 12–34).
Štědroň, Bohumír: Z korespondence Břetislava Bakaly (Opus musicum 9, 1977, č. 1, s. 3–8).
Trojan, Jan: Skladby Leoše Janáčka, které z. u. B. Bakala dirigoval, v nichž účinkoval jako pianista nebo na nichž se podílel jako vydavatel nebo upravovatel (Opus musicum 9, 1977, č. 1, s. 1–8).
Trojan, Jan: Břetislav Bakala, průkopník janáčkovské interpretace (Opus musicum 9, 1977, č. 1, s. 1–8).
Vysloužil, Jiří: O moravském směru v české hudbě (Opus musicum 12, 1980, č. 2, s. 49–56).
Tyrrell, John: Leoš Janáček, Káťa Kabanová (Cambridge 1982, s. 6, 135, 136, 144, 146, 204 – 207).
Šíp, Ladislav: Česká opera a její tvůrci. Průvodce (Praha 1983, s. 163, 190).
Dufková, Eugenie – Srba, Bořivoj: Postavy brněnského jeviště: umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně (Brno 1984–1989, s. 71–72).
Přibáňová, Svatava: Leoš Janáček (Praha 1984).
Zapletal, Česlav – Brunclík, Stanislav: Fryštácko hudební (Fryšták 1987).
Tyrrell, John: Czech opera (Cambridge 1988, s. 59, 325).
Fukač, Jiří: La continuité du style de Janáček et la recherche de l’indentité musicale tchèque (in: Leoš Janáček. Chaque son, c’est un deferlement de passion, Praha 1990, s. 85–95).
Bauer, Glen – Beckerman, Michael Brim (edd.): Janáček and Czech Music: proceedings of the international conference: Saint Louis, 1988 (New York 1995, s. 21, 299, 312).
Regler-Bellinger, Brigitte – Schenck, Wolfgang – Winking, Hans: Opera: velká encyklopedie: životopisy, díla, obsahy oper, notové příklady, fotografie, literatura, slovníček pojmů, diskografie, rejstříky, doplňky pro české vydání (Praha 1996, s. 190).
Vogel, Jaroslav: Leoš Janáček (Praha 1997, s. 167, 245, 246, 248, 249, 274, 341–344, 359, 364, 365).
Smolka, Jaroslav: Hudba v první Československé republice (Praha 1999, s. 55, 61).
Wingfield, Paul (ed.): Janáček studies (Cambridge 1999, s. 64, 76, 176).
Sehnal, Jiří – Vysloužil, Jiří: Dějiny hudby na Moravě (Brno 2001, s. 200, 217, 218, 223, 231, 232, 239, 245).
Zahrádka, Jiří: Předmluva ke kritické edici (in: Janáček, Leoš: Šárka, Vídeň – Brno 2001).
Mišurec, Zdeněk: Leoš Janáček, korespondence a studie. Z dokumentačních fondů Etnologického ústavu AV ČR v Praze (Praha 2002).
Zahrádková, Šárka – Zahrádka, Jiří: Leoš Janáček. Šárka (Program Národního divadla v Brně, Brno 2002).
Zemanová, Mirka: Janáček: a composer’s life (London 2002, s. 63, 129, 130, 155, 173, 261, 294, 309, 326).
Beckerman, Michael Brim (ed.): Janáček and his world (Princeton 2003, s. 120).
Zahrádka, Jiří: O vzniku opery (in: Leoš Janáček: Káťa Kabanová. Program Národního divadla v Brně, Brno 2003).
Janáčková, Libuše: Leoš Janáček a Břetislav Bakala – Edice vzájemné korespondence (diplomová práce, Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno 2007).
Schnierer, Miloš: Český a východoevropský neofolklorismus v artificiální hudbě 20. století: deset studií od Janáčka k serialismu (Brno 2007, s. 54, 57).
Miloš Zapletal
Datum poslední změny: 18.9.2011