Český hudební slovník osob a institucí

Hořec, Jaromír

Hořec, Jaromír (pův. jm. Halbhuber), textař, básník, publicista, narozen 18. 12. 1921, Chust (tehdy ČSR, Podkarpatská Rus).

Maturoval na reálném gymnáziu v Praze (1940), na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval filologii (promovaný filolog 1953, PhDr. 1968, CSc. 1969). Za nacistické okupace jako účastník odboje vězněn, byl součástí mladé básnické generace (roku 1944 spoluzakladatelem skupiny tzv. dynamoarchistů, která byla 1946 obnovena a pak po Únoru 1948 zlikvidována). Po válce patřil k nastupujícím levicovým publicistům (podílel se na periodicích Generace, My 45, Vpřed), zastával významné místo šéfredaktora deníku Mladá fronta (1945–50; zde pravidelná jazzová rubrika, do níž přispívali mj. Emanuel Uggé, Jan Rychlík, Lubomír Dorůžka), byl ředitelem stejnojmenného nakladatelství, redaktorem nakladatelství Mír (1950–53), šéfredaktorem periodika Hlas revoluce (1953–65) a nakladatelství Svazu protifašistických bojovníků, šéfredaktorem řady Magnet, šéfredaktorem periodika Univerzita Karlova (1965–69). Po vyloučení z KSČ v normalizačním období byl od roku 1970 v invalidním důchodu, v letech 1978–90 založil a vedl samizdatovou edici Česká expedice (za šíření ineditní literatury byl v roce 1981 půl roku ve vazbě). Ve vydavatelské činnosti pokračoval i nadále, vydal svým nákladem (v nakladatelství Riopress a jinde) zejména sbírky poezie, jež nemohly být za normalizace vydány. V době po Listopadu 1989 do poloviny 90. let působil na fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy (docent na základě spisu Počátky české knihy).

Během celého života vyvíjel politickou aktivitu: angažoval se zvláště jako předseda Společnosti přátel Podkarpatské Rusi, člen předsednictva Masarykova demokratického hnutí, býval členem Obce spisovatelů, Svazu bojovníků za svobodu, Svazu československých skladatelů a dalších. Hojně publikoval (práce historické, literárně historické, literatura faktu, poezie); tiskl i v zahraničí (Toronto, Mnichov). Z titulů: Deníky dětí, Doba ortelů, I děti šly na smrt, I v blátě snít (o Jiřím Ortenovi), Na lavici svědků, Noclehy pod mostem, Nepromlčeno, Počátky české knihy, Pozdvihování slov, Proč nejsem komunistou, Půlnoční jam session, Stísněné volání, Testamenty, Úpadek hvězd, Vzdory.

V roce 1944 založil se svým bratrem, skladatelem Miroslavem Halbhubrem na pražském Spořilově skupinu Harlem Jazz, která hrála moderní taneční hudbu; působili v ní mimo jiné výtvarníci Libor Fára a Jiří Tichý. Jaromír Hořec pro ni otextoval bratrovu píseň Můj svět je smutný jako blues, kterou zpívala Olga Orlová s orchestrem Bobka Bryena v pražské kavárně Fénix. Po válce napsal texty některých masových písní (např. Píseň o duze Josefa Stanislava), později písní dětských (v knize Žluté nebe – modrá louka, 1980, jsou verše zhudebněné Václavem Trojanem). Hořec psal po desetiletí texty pro řadu skladatelů hudby jazzového okruhu. Patřili k nim zejména Bedřich Nikodem (Barborka, Dobrý večer, pane Mozarte, Dva modré balónky, Nedělní vláček, Sedmikráska), Jan Hammer (Docela všední obyčejný den, Na počátku bylo blues, Všechno je prosté, Všechny hvězdy na nebi), Leopold Korbař (S láskou je celý svět krásný, Zlatý déšť), Eduard Parma (Dívka jménem Pygmalion), Luděk Hulan a Karel Velebný (Okouzlené městečko), Jan Hammer ml. (Černá ukolébavka). Psal i texty do hudebních her (např. Slavnost v Harlemu Alexeje Frieda), písně s jeho texty s objevily i ve filmech (mimo jiné Pražské blues, 1963).

Byl iniciátorem myšlenky sborníků s názvem Taneční hudba a jazz, které znamenaly významnou dobovou publikační platformu, a byl členem pořadatelského týmu všech ročníků (první ročník 1958 byl zcenzurován, vyšel až ročník 1960 s přetiskem některých materiálů, posledním ročníkem byl 1968–69). Publikoval zde řadu materiálů o historii české moderní taneční hudby a jazzu (mimo jiné s Janem Hammrem 20 let v zápisníku /1938–1958/ v ročníku1960), profily skladatelů, beletristické příspěvky a básně, zhusta inspirované světem jazzu. Podnítil i výstavu výtvarných děl inspirovaných jazzem (konala se roku 1964 v pražském Divadle hudby), při níž se konal večer Jazz & poetry, což později dalo podnět k založení jazzové vinárny Viola; podílel se i na přípravě a organizaci dalších jazzových akcí (např. Hledáme písničku pro všední den), psal do Hudebních rozhledů apod. Významná byla jeho autorská spolupráce s Josefem Kotkem na publikaci Kronika české synkopy I-II (Praha 1975, 1990; u prvního dílu normalizační cenzura uvedení Hořcova jména zakázala).