Hulan, Luděk
Charakteristika: Kontrabasista, skladatel, leader, organizátor jazzového dění
Datum narození/zahájení aktivity:11.10.1929
Datum úmrtí/ukončení aktivity:22.2.1979
Text
• Diskografie • Literatura •
Hulan, Luděk, kontrabasista, skladatel, leader, organizátor jazzového dění, narozen 11. 10. 1929, Praha, zemřel (na následky úrazu) 22. 2. 1979, Praha.
Nedokončil gymnázium a věnoval se hudbě, o niž jevil zájem od dětství (zprvu hrával na housle, pak v souvislosti se zájmem o taneční hudbu resp. jazz přešel na kontrabas). Vystupoval (1945–48) s amatérským souborem ze čtvrti Spořilov Hootie club Praha, který získal druhé místo v soutěži pořádané Gramoklubem, jíž se zúčastnilo 33 amatérských orchestrů. Ve hře na nástroj i v jiných hudebních disciplinách zůstal v podstatě samoukem (v kontrabasu se hodně naučil od špičkového dobového hráče Bolka Ziarka), což se trvale projevovalo v určitém rozporu mezi hudebnickým nadšením, jazzovým feelingem a schopností inspirované hry na straně jedné a technickou úrovní hry i kompozic na straně druhé; v rostoucí konkurenci mladých a lépe vybavených jazzových hudebníků to vedlo k postupnému oslabování jinak průkopnické Hulanovy role.
Profesionálně začínal Hulan v ansámblu Arnošta Kavky (1948–49), který interpretoval značně rozmanitý repertoár. Zde se seznámil s řadou hudebníků, s nimiž spolupracoval i později; s klavíristou Jiřím Verbergerem se již 1949 v rozhlase pokusil o scatový zpěv (titul Perdido). Postupem doby vystřídal soubory Favorit club (1949), orchestr Ladislava Habarta (1950), J. Bergera (1951), orchestr Lucerna baru (1952), trvaleji zakotvil v brněnském Orchestru Gustava Broma (1953–1954 a 1955–56; v mezidobí působil v pražských orchestrech Zdeňka Bartáka a Jiřího Procházky). U Broma, který v jazzové části svého repertoáru navazoval na stylový westcoastový model, vytvořil spolu s Jaromírem Hniličkou na svou dobu jazzově progresivní kompozici Egyptská suita, a seznámil se se svým příštím trvalým pražským spolupracovníkem, bubeníkem Ivanem Dominákem. V první polovině 50. let byla Hulanova nadšenecká inklinace k modernímu jazzu, chápanému jako cosi odlišného od běžné taneční či populární hudby, značně originální, vzpírající se dobovým a zejména oficiálním představám. Hulan organizoval pravidelná jam sessions ve smíchovském Urban-grillu, známá jako Bop House, po jejich zániku muzikantská setkání (s živou i reprodukovanou hudbou) v domě svých rodičů, známá jako Boptón (o stylové orientaci svědčí i název fóliové dobové nahrávky Bab-ov-ka); o bop usilovalo i kvinteto ve složení Karel Krautgartner, Richard Kubernát, Vladimír Horčík, Vladimír Žižka, Hulan, jež ovšem veřejně nevystupovalo.
Po odchodu z Brna hrál Hulan v Krautgartnerově orchestru, vystupujícím 1957–58 v kavárně Vltava a představujícím důležitý předstartovní okamžik českého moderního jazzu. Roku 1958 Hulan spolu s několika dalšími hudebníky od Krautgartnera odešel a založil první český soubor, programově se věnující jazzu jako koncertní hudbě, Studio 5, pro něž také komponoval, aranžoval, organizoval, formuloval názory. Studio ovšem záhy přestalo samostatně existovat a Hulan spolu s dalšími členy vstoupil do nově vzniklého, Krautgartnerem iniciovaného a vedeného Jazzového (Tanečního) orchestru Československého rozhlasu, kde hráli 1960–1961. Hulan zde setrval i po odchodu Karla Velebného a Jana Konopáska (1961) a měl zde v rámci velkého tělesa působící soubory Jazzové studio a Jazzové trio (organizační vazby na rozhlas se pak v průběhu 60. let uvolňovaly).
Konec 50. let a 60. léta znamenala apogeum Hulanových aktivit. Hrál a nahrával (mimo jiné vlastní skladby) s rozhlasovými tělesy i dalšími ansámbly, organizoval jazzové dění. Byl aktérem dobově aktuálních snah o sblížení jazzu s poezií a výtvarnictvím zejména tím, že stál u zrodu a fungování dalšího (vedle Reduty) pražského jazzklubu v podobě tzv. poetické vinárny Viola, kde byl spolutvůrcem pořadů jazz & poetry, z nichž mimo jiné vznikla i dvě gramofonová alba. Od stylových inspirací v bopu a west coast jazzu přecházel Hulan stále výrazněji k soulu, což odpovídalo jeho temperamentu a cítění (spontaneita, emocionalita, jednoduchost, upřímnost) a také technicko-profesionálním možnostem. Tento ráz měla nejenom jeho hra, ale i jeho kompozice, z nichž se uplatnily zejména suity Černý proud (části Řeč bez frází, Silný muž s trubkou, Tanec), Moderní žena (části Účes, Oči, Nohy) a Duše jazzového hudebníka (části Opojení, Nervozita, Exprese). Do svých skladeb někdy vkládal i básnická vyznání, psal i hudby scénické (např. pro pantomimu Ladislava Fialky Ruch na refýži a Knoflík) a filmové (viz anglicko-československý koprodukční film 31 stupňů ve stínu). Z dalších kompozic: Jednoduché komplikace, Periferní litanie, Pohyblivé schodiště, Výkřik.
Po mezidobí 1968–69, kdy pobýval v zahraničí (sporadicky se uplatňoval zvláště ve Švýcarsku, např. v módní show časopisu Constanze) s myšlenkami na emigraci, se jen s obtížemi znovu zapojoval do domácího dění. Působil u Linha Singers (1969–70), Pražského dixielandu, v divadle Ateliér, doprovázel jako studiový kontrabasista zahraniční sólisty (hraje např. na albech Albert Nicholas: Poslední blues, 1975, a Tony Scott & Traditional Jazz Studio: Bumerang, 1978, obě Supraphon) hlavně však v příležitostných ansámblech, z nichž vykrystalizoval další a poslední jeho stálý soubor, Jazz sanatorium. Způsob Hulanova jazzového muzicírování (hodně scatoval a hrával též na klavír) a živou, uvolněnou atmosféru jeho vystoupení dokumentuje live album Milá společnost, k němuž do tradičního prostředí kavárny Zimního stadionu přizval vedle mladších hudebníků i své starší jazzové přátele; album přineslo i řadu Hulanových vlastních kompozic (Expres do stanice nebe, Milá společnost, Valčík pro Charlieho Chaplina, Velký klus). Podobně vyznívají i nahrávky jeho souboru, jež vyšly na EP deskách Supraphonu (Černý nebožtík / Kabaret u třešně; posmrtně Papírový měsíc / Sbohem, kose), či na albu Evy Olmerové Čekej tiše (Supraphon 1983), kde je i píseň Poslední produkce. Pro Violu připravil pořad Blues v rytmu noci, který byl po jeho smrti uveden jako Vzpomínka na Luďka Hulana (textař Ronald Kraus připravil pro Divadlo hudby pořad o Hulanovi pod názvem Bye Bye Blackbird, který byl uveden 29. 5. 1979). Před svou předčasnou smrtí připravoval Hulan reprezentativní přehled českého jazzu pro amerického jazzového kritika Johna Hammonda.
Hulanovy jazzové aktivity zdaleka přesahovaly hru na kontrabas a kompozici. Formoval jazzové soubory, ujímal se mladých hudebníků, staral se v Praze o zahraniční jazzmany, občas drobně publikoval (mimo jiné K problémům zábavné a taneční hudby, Hudební rozhledy 10, 1957, s. 412; Bilance po 25 letech činnosti, bulletin Jazz 1973, č. 4; Očima vzpomínek, Repertoár malé scény 1970, č. 4, s. 3 a č. 5, s. 4), přednášel o jazzu, připravoval o něm různé (též rozhlasové) pořady, byl členem a funkcionářem hudebnických organizací (Československá jazzová federace, ediční komise pro jazz v Gramofonovém klubu Supraphonu, festivalové poroty atp.), v 70. letech organizoval v klubu Rubín jazzové pořady Jazz-Film-Forum, byl účinkujícím i (1978) speakrem Pražských jazzových dnů, atp. Trvalý význam má pětidílný cyklus Jazzový herbář, který připravil pro Československou televizi (1972, režie M. Peer); má mimo jiné zásluhu v tom, že v době normalizace, nepříliš přátelské k jazzu, zachytil osobnosti a výkony řady českých jazzových hudebníků, z nichž někteří byli již starší a odcházejí ze scény. V zahraničí byl Hulanův ohlas menší, i když ovšem vystoupil na několika festivalech (zejména Bled, Mnichov, Varšava); určitou popularitu získal v Německé demokratické republice (H. G. Schätzke napsal skladbu In memoriam Luděk Hulan). Naši kontrabasisté v USA (Jiří Mráz, Miroslav Vitouš) vzpomínali na impulzy, které pro ně znamenal svou osobností i hrou.
Ve hře na kontrabas vyšel ze hry Slama Stewarta, Oscara Pettiforda a Raye Browna, chybějící technickou zdatnost a rafinovanost projevu nahrazoval zápalem, vitálností, emocionálním vkladem a zejména nepopiratelným improvizačním darem; to vše se projevovalo i v jeho příležitostném zpívání. Stylově nepředstavoval ani v českém kontextu (mimo svých začátků) inovativní osobnost, nicméně svým zanícením pro jazz (sám se označoval a býval označován za „jazzového misionáře“) a svými všestrannými aktivitami byl pro český jazz důležitou a na přelomu 50. a 60. let i klíčovou osobností; její význam byl vyjádřen i tím, že Česká jazzová společnost zřídila v 80. letech Cenu Luďka Hulana. Vojtěch Hueber připravil v 90. letech hulanovské album, režisér Petr Slabý připravil o Hulanovi pořad pro řadu Předčasná úmrtí (Česká televize).
Diskografie
Jazz In My Soul (Supraphon 1965);
Jazz kolem Karla Krautgartnera (Supraphon 1965);
Milá společnost (Supraphon 1978);
Poezie a jazz (Supraphon 1965);
Poezie a jazz II (Supraphon 1967);
Blues For You (Melantrich 1993).
Literatura
I. Lexika
ČSHS (dodatky).
Wasserberger, Igor a kol.: Jazzový slovník (Bratislava 1965).
EJ.
Universum. Všeobecná encyklopedie (Praha 2002, sv. 3).
New Grove Dictionary Of Jazz (2. edition, London 2002, sv. 2).
II. Ostatní
J. B.: Simpliciter Mr. Hulan… (polský časopis Jazz 1961, č. 7–8, s. 18).
Dorůžka, Lubomír – Poledňák, Ivan: Československý jazz. Minulost a přítomnost (Praha 1967).
Titzl, Stanislav: Jazz za zavřenými dveřmi (sborník Taneční hudba a jazz 1966–67).
Titzl, Stanislav: Luděk Hulan, retrospektivy a perspektivy (Melodie 1968, s. 298).
Hueber, Vojtěch: Za Luďkem Hulanem (Svobodné slovo 17. 2. 1979).
Dorůžka, Lubomír: O věrnosti Luďka Hulana (Melodie 1979, č. 6, s. 178).
Dorůžka, Lubomír: Český jazz mezi tanky a klíči 1968-1989 (Praha 2002).
Ivan Poledňák Datum poslední změny: 19.1.2009