Český hudební slovník osob a institucí

Friml, Rudolf

Friml, Rudolf (pokřtěn jako Rudolf Antonín Frymel, pseudonymy Roderich Freeman, Charles Rudolf Friml), klavírista a hudební skladatel, narozen 2. 12. 1879, Praha, zemřel 12. 11. 1972, Los Angeles.

Frimlův otec byl pekařem, ale hrál také na harmoniku a aby svým dětem umožnil věnovat se hudbě, koupil pro ně klavír. Starší z obou Frimlových sester Barbora (1874–1877) zemřela předčasně, mladší Zdena (1877–1947), roku 1908 provdaná za Karla Hašlera, byla klavírní virtuoskou. Friml zvládal techniku hry na klavír s takovou lehkostí, že brzo místo předepsaných cvičení začal improvizoval. Traduje se, že v deseti letech složil Barkarolu, která vyšla tiskem, není však evidována v žádném českém soupisu hudebních skladeb. Od roku 1895 studoval Friml na pražské konzervatoři hru na klavír u Josefa Jiránka a Hanuše Trnečka. Podle Frimlových vzpomínek si své znalosti o technice skladby, které získal jako samouk, rozšiřoval neformálními konzultacemi u Antonína Dvořáka, který může být i jako tehdejší ředitel konzervatoře v širším slova smyslu považován za Frimlova učitele. Díky svým neobyčejným klavíristickým i skladatelským schopnostem Friml od mládí mohl žít bezstarostným bohémským životem, což občas vedlo ke krátkodobému nedostatku finančních prostředků. V letech 1899–1901 byl korepetitorem baletu Národního divadla, jehož choreograf Augustin Berger, kterého zaujalo Frimlovo improvizační umění, ho podnítil ke kompozici baletní vložky do operety Sydney Jonese Gejša (premiéra v Národním divadle 11. 5. 1899), kterou Friml později přepracoval na jednoaktový balet s názvem Slavnosti chryzantém, uvedený roku 1903 v Drážďanech. Dne 1. května 1901 byl vyloučen z konzervatoře pro účinkování na koncertech stávkujícího orchestru Národního divadla, ze kterého v témže roce vznikla Česká filharmonie, na jejíž podporu Friml roku 1901 též uspořádal za spoluúčinkování Otakara Mařáka a manželů Veverkových komorní koncert. Již ve zmíněném roce 1901 poprvé vyšly Frimlovy dodnes vysoce ceněné Písně Závišovy, které vznikly jako vyznání lásky Růženě Procházkové, jejímuž sňatku s Frimlem bránil její otec – voňavkář, který i přes úspěšně začínající Frimlovu hudební kariéru provdal svou dceru raději za bohatého cizince. Písně Závišovy vyšly v nakladatelství F. A. Urbánka do roku 1905 ve třech a do roku 1946 ve třinácti vydáních v původní verzi pro zpěv a klavír a kromě toho v rozličných úpravách. Se svým bývalým spolužákem z konzervatoře Janem Kubelíkem na přelomu let 1901 a 1902 absolvoval turné po Spojených státech amerických jako náhradník tehdy nemocného Ludwiga Schwaba, který byl stálým Kubelíkovým doprovazečem v letech 1899–1912. V roce 1904 se Friml vypravil do USA samostatně díky tomu, že mu nakladatel Schirmer za vydání jeho Písní Závišových v s německým překladem Emmy Destinnové zaplatil lodní lístek. Kromě sólových vystoupení zahrál na zájezdu s velkým úspěchem vlastní klavírní koncert za doprovodu Newyorské filharmonie. Od roku 1906 Friml trvale žil v USA. Začal zde jako baletní korepetitor v Metropolitní opeře, hrál různým společnostem pro reklamu a komponoval převážně klavírní skladby, které vycházely u Schirmera a u dalších nakladatelů. Prvním Frimlovým velým úspěchem v divadelním žánru bylo uvedení jeho operety The Firefly (Světluška) roku 1912. Filmovou verzi Friml obohatil šlágrem Chansonette z roku 1923, známým poté jako The Donkey Serenade (Oslí serenáda). Po osmi operetách, jejichž byl sám autorem a třech, jejichž byl spoluautorem, následovala jeho nejslavnější opereta Rose Marie, uvedená v New Yorku roku 1924. Byla třikrát zfilmována v Hollywoodu, zprvu jako němý film (1928), potom se zvukem (1936, 1954). Československá televize natočila inscenaci Rose Marie roku 1977. Proslulými se staly zpěvy Indiánská píseň lásky a Ó Rose Marie. Trvalého úpěchu se dočkaly ještě operety The Vagabond King (Král tuláků), zfilmovaná roku 1930 firmou Paramount a The Three Musketeers (Tři mušketýři) s premiérou roku 1928. Nejčastějším Frimlovým libretistou byl Otto Harbach (rozený Hauerbach). Rané Frimlovy skladby byly často v úpravě pro salonní orchestr používány jako doprovodná hudba k němým filmům a roku 1940 byl natočen film Za tichých nocí, jehož základem je Frimlova stejnojmenná píseň z cyklu Písně Závišovy. Frimlova hudba se uplatnila i v dalších filmech a divadelních inscenacích.