Český hudební slovník osob a institucí

Linek, Jiří Ignác

Linek, Jiří Ignác (psán též Lynka. Linck. Linka. Lineck), skladatel, varhaník a kantor, narozen 21. l. 1725, Bakov nad Jizerou, zemřel 30. 12. 1791, tamtéž.

Narodil se jako čtvrté ze sedmi dětí Kateřiny Linkové a Jiřího Linky (staršího), varhaníka, kantora a ředitele kůru při kostele sv. Bartoloměje v Bakově nad Jizerou. Jiří Linka starší byl zároveň činný jako jeden z volených správců (starších) místního literátského bratrstva a zastával také funkci bakovského obecního písaře a městského radního. Linkové byli v Bakově nad Jizerou a okolí rozvětveným rodem. Starší hudebněhistorická literatura (viz např. Helfert) uváděla domněnky o přímé příbuzenské spojitosti mezi rodinou Jiřího Ignáce Linky a Barborou Linkovou, matkou Bedřicha Smetany, a snažila se tak vysvětlit rodový původ Smetanovy hudebnosti a zasadit jej do prostředí a tradice českých venkovských kantorů. Tato hypotéza nebyla dosud potvrzena.

Jiří Ignác Linka byl krátce v letech 1735–36 studentem piaristické koleje v Kosmonosech u Mladé Boleslavi, kde byl jeho spolužákem Jiří Antonín Benda a také Viktorin Brixi. O Linkově dalším hudebním vzdělání se dochovaly jen nepřímé doklady v podobě dobové stručné životopisné zprávy, kterou o něm sepsal jeho současník a žák Jan Augustin Fibiger. V ní je uvedeno, že Linka měl studovat hru na varhany v Mladé Boleslavi u Václava Norberta Červenky, v Praze u Josefa Ferdinanda Norberta Segera, a v Sobotce u Josefa Augustina Svobody. Zmínka o Linkově studiu u vyhledávaného pražského varhaníka, skladatele a učitele hudby Segera je pro poznání Linkova hudební vzdělání významná, avšak v dosud známých pramenech k Segerovu životu a působení se mezi jeho žáky Linkovo jméno neobjevuje.

V letech 1746–52 Linka působil ve funkci bakovského obecního písaře a po rezignaci svého otce v roce 1747 byl jmenován na jeho místo kantora a ředitele kůru sv. Bartoloměje, které zastával až do své smrti. Zároveň se stal členem místního literátského bratrstva (od roku 1747 sloučeného s místním muzikantským bratrstvem), jehož správcem (prvním starším) byl od roku 1759 rovněž do své smrti. V roce 1747 se oženil s Terezií Čapkovou a měli spolu pět dětí (Anna, Kateřina, Jan, Terezie, Jan). Jiří Ignác Linka zemřel na tuberkulózu 30. 12. 1791. Kvůli zápisu o Linkově smrti v bakovské matrice zemřelých z 2. 1. 1792 vznikly nejasnosti s určením data jeho úmrtí. Tento zápis se vztahuje zřejmě až ke dni pohřbu, neboť v dobovém přípise tamtéž je uvedeno, že Linka zemřel již 30. 12. 1791, což potvrzují i další prameny.

Linkovo skladatelské dílo je rozsáhlé a pokrývá takřka všechny hudební druhy a formy charakteristické pro lokální hudební centra Čech a Moravy 2. poloviny 18. století. Ve své době byl Linka oblíbeným skladatelem nejen v Čechách a na Moravě (dobové opisy jeho skladeb např. v cisterciáckém klášteře Osek, klášteře alžbětinek Na Slupi v Praze, Rovensku, benediktinském klášteře Rajhrad, premonstrátském klášteře Nová Říše). Jeho skladby pronikly také do sousedních zemí (Polsko, Německo, Slovensko, ale i Slovinsko). Jen ve sbírkách Národního muzea – Českého muzea hudby je uloženo 283 Linkových skladeb. Část z nich jsou dobové opisy, jejichž autorství je přisuzováno Linkovi, část tvoří Linkovy autografy. Nejvíce jsou zastoupeny kompozice vokálně instrumentální figurální chrámové hudby, ale Linka je také v menší míře autorem instrumentálních orchestrálních a sólových skladeb (sinfonie, koncerty pro sólové cembalo nebo varhany, varhanní preludia, 2 intrády pro soubor žesťových nástrojů a tympány). Autorství jemu přisuzované varhanní Fugy ex G a tzv. 12 korunovačních intrád z roku 1743 je sporné a dosud se je nepodařilo potvrdit. Dokud nebude zhotoven tematický katalog Linkova díla, údaje o celkovém počtu jeho kompozic budou přibližné. Významným přínosem pro českou hudební kulturu a její specifika jsou jeho skladby na české texty, především jeho 29 pastorel a zvl. 3 sepolkra. Textové předlohy pro svá sepolkra Linka z části čerpal zČeské mariánské muziky Adama Michny z Otradovic (Oratorium o umučení Pána našeho Ježíše Krista) a Capelly Regia musicalis Václava Karla Holana Rovenského (Oratorium pro sacro Parasceves dies). Spolu s Viktorinem Brixim, Janem Práchenským, Josefem Schreirem a Tomášem Norbertem Koutníkem je Linka významným představitelem autorů sepolker 18. století z českých zemí komponovaných na český text.

Kompoziční styl Jiřího Ignáce Linky představuje typický příklad pro českého lokálního skladatele 2. poloviny 18. století, který neprošel systematickým školením ve skladbě (nepočítáme-li údajné a dosud nepotvrzené Linkovo studium u dobového vynikajícího kontrapunktika Segera, jehož vliv na Linkovu práci s imitací a vedením hlasů není patrný). Charakterizuje jej syntéza idiomů stylu pozdního baroka a raného klasicismu (lombardský rytmus, synkopy, pomalý harmonický pohyb nad prodlevou) s patrným vlivem melodiky italské opery 18. století (např. Johann Adolph Hasse, Christoph Willibald Gluck), pronikající do českého lokálního prostředí formou kontrafakt operních árií adaptovaných pro potřeby chrámové hudby. Linka sám pořídil pro bakovský kůr kromě opisů skladeb českých autorů (Františka Xavera Brixiho, Josefa Sehlinga, Jana Františka Nováka, opis Stabat mater z roku 1749 s alternativním českým textem, kompozici Linkova učitele J. A. Svobody uvedenou pod Svobodovým italským pseudonymem Giuseppe Augustino Liberti), také kompozice Giuseppa Bonna, Christopha Willibalda Glucka, Ignazia Fiorilla a Giuseppa Gonelliho. Zvláště zdařilé jsou jeho Symphonia pastoralis ex C a Missa pastoralis ex F, které převyšují dobovou průměrnou produkci v českých zemích a svou invenčností se vyrovnají kompozicím Františka Xavera Brixiho.  

Ve 20. století v souvislosti s akcentací „lidovosti“ a kantorské tradice v české hudbě recepce díla Linky narůstá. K 150. výročí jeho úmrtí (1941) byly o něm vysílány pořady v rozhlase, prováděly se jeho skladby. Linka je dáván za jeden z typických příkladů osobnosti a tvorby českého kantora z venkovského prostředí a zároveň tak má představovat typ hudebního myšlení formující se z nižších („lidových“) vrstev společnosti. Obliba jeho instrumentálních skladeb a pastorel je patrná z četnosti jejich provedení a nahrávek.