Ištvan, Miloslav
Charakteristika: Skladatel, pedagog a hudební teoretik
Datum narození/zahájení aktivity:2.9.1928
Datum úmrtí/ukončení aktivity:26.1.1990
Text
Ištvan, Miloslav, skladatel, pedagog a hudební teoretik, narozen 2. 9. 1928, Olomouc, zemřel 26. 1. 1990, Brno.
A. Biografie
M. Ištvanovi se od dětství dostávalo důkladného hudební vzdělání. Od první třídy navštěvoval hodiny houslové hry u Františka Kadlece (sbormistra sokolského mužského sboru v Bystřici n. P.) a od deseti let hrál a improvizoval na klavír. Od roku 1939 studoval v sekundě a tercii na Spolkovém reálném ruském gymnáziu v Praze na Pankráci. V tomto období soukromě navštěvoval hodiny klavíru u Františka Maxiána a jako samouk také začal komponovat. V průběhu druhé světové války dále studoval na gymnáziích v Novém Městě n. M. a v Brně-Žabovřeskách. V této době soukromě studoval skladbu u Františka Suchého. Maturitu složil v roce 1947. V letech 1947–48 navštěvoval abiturientský kurz hudební teorie a historie na brněnské konzervatoři a opět soukromě studoval kompozici u Viléma Petrželky. Po absolvování kurzu byl v roce 1948 přijat ke studiu na JAMU. Zde se stal žákem Jaroslava Kvapila (žáka M. Regera), jehož pozdně romantická orientace s prvky tematicko-motivické práce Ištvanovi nevyhovovala a studium u Kvapila pro něj nebylo přínosem po profesní ani po osobní stránce. Z inspiračních vlivů je nutné zmínit především dílo Leoše Janáčka, který pro Ištvana doplňoval dvojici Stravinskij–Schönberg. V době studia na JAMU působil jako umělecký vedoucí mládežnického Souboru J. Fučíka, kde také hrál příležitostně na akordeon, kytaru a kontrabas. S JAMU byl profesně svázán celý život. Od roku 1956 zde působil jako odborný asistent a od roku 1965 do svého úmrtí jako docent. Od ledna 1970 do února 1971 zastával funkci prorektora JAMU, politicky podmíněnou profesuru v první polovině osmdesátých let odmítl.
Ačkoliv představoval jednu z vůdčích individualit brněnské kompoziční školy, účastnil se aktivit místních uměleckých skupin. V šedesátých letech byl členem Skupiny A (později Parasiti Apollinis), od konce téže dekády členem Skupiny Q. V roce 1980 se podílel na vzniku volného sdružení hudebních skladatelů a hudebních vědců, které po roce 1989 oficiálně ustanovilo svou činnost pod názvem Camerata Brno.
B. Hudební dílo
Ištvanovo dílo můžeme z hlediska vývoje rozdělit do několika kategorií. Vývojově nejstarší skupinu tvoří díla vycházející z lidové písně a sekundárně z evropského neofolklorismu inspirovaná tvůrčí estetikou a kompozičními metodami Leoše Janáčka, Bély Bartóka či Sergeje Prokofjeva. Stylové znaky těchto autorů nesou především díla jako 2. klavírní sonáta, Concertino pro housle, Rapsodie pro violoncello a klavír a také 1. smyčcový kvartet (1962–63).
Další samostatnou etapu tvoří kompozice ovlivněné hnutím Nové hudby, která zasáhla brněnskou skladatelskou školu na přelomu padesátých a šedesátých let. Zpoždění nástupu serialismu v Československu bylo způsobeno jednak informační izolací od dění na Západě (jehož evropským centrem se po druhé světové válce staly Mezinárodní letní kurzy Nové hudby v Darmstadtu), jednak opozicí vůči oficiální doktríně padesátých let, socialistickému realismu. Ten vycházel z aplikace tezí A. A. Ždanova a jeho ideálním hudebním předobrazem v českém prostředí byla programní hudba Bedřicha Smetany. První významnou Ištvanovou reflexí dodekafonie byl Dodekameron (1964), ve kterém číslo dvanáct dostává přímo emblematickou funkci. Kompozice čítá dvanáct vět a je určena pro dvanáct nástrojů. Určité části cyklu jsou komponovány dodekafonní technikou, některé pouze modální.
Od roku 1966 se vynořuje další z charakteristických rysů skladatelova individuálního stylu a tím je propracovaná rytmika a zájem o bicí nástroje. To je patrné v cyklu Ritmi ed antiritmi pro dva klavíry a bicí. Součástí procesu promýšlení rytmické složky děl je také studium mimoevropské hudby, v případě zmíněné kompozice hudby africké.
Důležitou epizodou v tvůrčím vývoji M. Ištvana je jeho zájem o elektroakustickou hudbu. Brzy po oficiálním posvěcení elektroakustické hudby Svazem československých skladatelů, kdy byl v gesci Kybernetické komise Svazu uspořádán v roce 1964 první Seminář elektroakustické hudby ve studiu plzeňského rozhlasu, vzniklo při brněnském rozhlasu Studio elektroakustické hudby. Studio sice nikdy nenabylo oficiálního statutu, přesto umožňovalo brněnským skladatelům využití studiové techniky pro vlastní tvorbu. Mezi nejvýraznější Ištvanovy počiny v tomto období patří Ostrov hraček (1967–8) a Avete morituri (1970). Tyto kompozice mimo jiné vymezují krajní pozice jeho tvorby: dětskou hravost i společenskou angažovanost v situaci okupace.
Krátkou epizodu práce s řadovými technikami posléze znovu nahradila modalita a metody převzaté z elektroakustické hudby, často aplikované na čistě akustickou hudbu. Jedná se o metody koláže (horizontální uspořádání materiálu) a montáže (vertikální superpozice materiálu).
V Zaklínání času (1967) použil metodu koláže stylově odlišných prvků: zejména renesančních hudebních objektů v kombinaci s novou zvukovostí danou neobvyklým nástrojovým obsazením (smyčce, žestě, kytara, klavír, bicí).
Já, Jákob (1968) je typickým příkladem Ištvanovy práce. Nejprve si materiál ověřil ve scénické hudbě ke hře V. Gardavského a posléze jej zpracoval do podoby oratoria. Tato kompozice je zřejmě Ištvanovou nejkomplikovanější partiturou. Spojuje řadu disparátních elementů spojených metodou montáže, např. scénickou akci, záznam z magnetofonového pásu, artificiální i popový zpěv, češtinu a hebrejštinu a také prostorovou produkci zvuku.
Scénická hudba tvoří jednu z neproduktivnějších kategorií Ištvanovy tvorby. Provází celou jeho tvůrčí kariéru. Během téměř čtyřiceti let skladatel vytvořil na tři desítky scénických hudeb a patří tak k nejdůležitějším představitelům tohoto žánru u nás.
Koketerie s idiomy staré hudby u Ištvana zcela přirozeně rezonuje s nástupem evropské hudební postmoderny, zejména v projevech polystylových tendencí (postulovaných A. Schnittkem v roce 1971). Podobně jako u Schnittkeho i u Ištvana tyto tendence zahrnují široké historické období od staré hudby po rockovou.
Zatímco příklon ke starší hudbě reprezentují kompozice jako Shakespearovské variace pro dechy a bicí (1975), Hry (1977) či sbory Horlivá toužení (1974) a Cor mio (1979) či Partita pro 16 smyčcových nástrojů (1980), porozumění pro soudobou nonartificiální hudbu či minimalismus vykazují Mikrosvěty (1977) či Concertino pro Baroque Jazz Quintet (1982).
Rozvíjením syntetických tendencí nastíněných v oratoriu Já, Jákob Ištvan dospívá v osmdesátých letech ke kompozici komorní kantáty Hard Blues (1980) na texty černošských lidových písní z USA. Používá zde dvě skupiny nástrojů – artificiální smyčcovou skupinu a populární skupinu (saxofon, elektrická kytara, klavír, bicí). V roli sólistů jsou popový baryton a recitátor.
Hledání mezižánrových souvislostí patří k hlavním rysům Ištvanovy tvorby. Projevuje se jak v rovině formální, tak v rovině instrumentační i obecně estetické. Integraci cizích prvků do kompozice chápe jako způsob obrození evropské hudby, avšak odmítá polystylovou hudbu, protože není schopna vytvořit homogenní hudební jazyk.
K vrcholným syntetickým dílům osmdesátých let patří bezpochyby jednovětý symfonický kus Tempus irae (1983) a Vokální symfonie pro soprán a bas sólo, recitátora a orchestr (1986). Manželku Věru, jejíž odchod v roce 1988 poznamenal nejen jeho osobní, ale i tvůrčí život, přežil o pouhé dva roky. Poslední významnou kompozicí jsou Makrosvěty pro bicí nástroje (1990).
C. Teoretické dílo
V roce 1973 vychází tiskem práce, kterou Ištvan dokončil v polovině šedesátých let Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě. Autor v ní navazuje především na kompoziční teorii Antona Weberna a Leoše Janáčka, méně pak na techniky Nové hudby, Bartókovu modalitu, Stravinského a Messiaenovu rytmiku a mimoevropské hudební systémy. Do české hudební terminologie uvádí pojem montáže, jako derivát koláže. Od koláže se liší žánrovou a dobovou koherencí.
Mezi dalšími texty, které vyšly v edici JAMU a byly určeny především žákům M. Ištvana, patří Poznámky k soudobé hudební formě a rytmu (JAMU, 1978) a Struktura a tvar hudebního objektu (JAMU, 1978). V publikaci Jednohlas v soudobé hudbě (JAMU, 1989) se zabývá přehodnocením harmonie jako základního strukturálního prvku hudební kompozice. Přiklání se k horizontálnímu myšlení a dále rozvíjí koncept montáže izolovaných (nezávislých) prvků. Zdůrazňuje nutnost návratu k diatonice a rytmice. Pracuje s pojmem hudební objekt, který je pro něj analogický tematickému prvku.
Dílo
I. Dílo literární
Monografické práce
Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě (Panton, Praha 1973);
Struktura a tvar hudebního objektu (JAMU, Brno 1978);
Poznámky k soudobé hudební formě a rytmu (JAMU, Brno 1978 a 2008);
K problematice uměleckého realismu (JAMU, Brno 1981);
Jednohlas v soudobé hudbě (JAMU, Brno 1989).
Studie a stati
Slavnostní zahájení školního roku na JAMU v Brně (Hudební rozhledy 4, 1951, č. 3, s. 10);
Diskusní příspěvek na konferenci o tvůrčím využití vesnického folkloru (in: Sborník příspěvků na konferenci SČS v roce 1956);
Čeho je potřebí? (Hudební rozhledy 10, č. 1, 1957);
Bez umění není plného života (Hudební rozhledy 13, 1960, s. 370);
Příspěvek do ankety k 40. výročí vzniku KSČ (Hudební rozhledy 14, 1961, s. 414);
O věcech hudby a života (Hudební rozhledy 16, 1962, s. 673);
Diskusní příspěvek na 3. sjezdu SČS (Hudební rozhledy 16, 1963, s. 428);
Rok navíc pro skladatele (Hudební rozhledy 19, 1966, s. 353–56);
Úskalí profesionalismu (Hudební rozhledy 20, 1967, s. 103);
Příspěvek do ankety před 4. sjezdem SČS (Hudební rozhledy 20, 1967, s. 555);
Ištvan, M. – Berg, J. – Hrabal, J.– Novák, J. – Piňos, A. K našemu hudebnímu životu
(Literární listy, 25. 7. 1968);
Teorie mas (teorie průměrnosti) (in: Sborník k 70. narozeninám Miloslava Kabeláče. Praha, 1978);
O „rehumanizaci“ soudobého hudebního jazyka (Opus musicum, 4 / 1979, s. 114);
O otázkách soudobého hudebního vývoje (Hudební rozhledy 33/5, 1980, s. 226);
Ištvan, M. – Faltus, L. –Štědroň, M. O potřebě kontaktu a komunikace (Opus musicum 12, 1980, s. 225–27);
Diskusní příspěvek na muzikologickém semináři Svazu československých skladatelů a koncertních umělců v Praze v roce 1984 (in: Sborník Čas v hudbě. Praha: SČSKU, 1984, s. 207–208);
O své kompoziční metodě (Hudební rozhledy 36, 1983, s. 420–23);
O Josefu Bergovi (Opus musicum 2/1987 [Malá bergiana]);
Jednohlas v soudobé hudbě (Brno, JAMU, 1989).
II. Dílo hudební
Orchestrální skladby
Koncert pro lesní roh, klavír a smyčce [původně Concertino pro lesní roh a malý orchestr] (1949);
Slovenský [tanec pro estrádní orchestr] (1951);
Československá suita pro orchestr [původně Československá taneční suita nebo také Československé tance pro symfonický orchestr] (1951);
Ruský tanec, úprava pro estrádní orchestr (1951);
Budeme smát pro estrádní orchestr (1951);
Český tanec pro estrádní orchestr (1951);
Symfonie pro velký orchestr (1952);
Tanec s valaškami, úprava pro BROLN (asi 1952);
Tanec pro estrádní orchestr (1953);
Syrba (také psáno Sirba nebo Sîrba), úprava rumunského lidového tance pro BROLN (1954);
Moldavský tanec, úprava pro BSJF a BROLN (1954);
Čardáš, pro BROLN (1955);
Větérek větrný, úprava pro BROLN (1955);
Pohanský rok, orchestrální suita (asi 1955–56);
Zimní suita pro smyčce, klavír a bicí (1956);
Šarišské čardáše, úprava pro BROLN (1956);
Koncert – symfonie pro klavír a orchestr (1958);
Rozednívání pro komorní orchestr (2 skupiny dechových a smyčcových nástrojů), skica (1958);
Balada o Jihu. Tři symfonické fresky pro orchestr (1960);
Concertino pro housle a komorní orchestr (1961);
Šest studií pro komorní orchestr (1964);
Dodekameron. 12 skladeb pro 12 hráčů (1964);
In memoriam Josef Berg (1972);
Shakespearovské variace pro dechové a bicí nástroje (1975);
Hry. 7 obrazů pro symfonický orchestr (1977);
Český rok, obrazy pro symfonický orchestr a mgf. (skica, 1979);
Partita pro 16 smyčcových nástrojů (1980);
Tempus irae (z podnětu románu Johna Steinbecka Hrozny hněvu, 1983);
Ritmici ed antiritmici, intimní oratorium pro BROLN (1983);
Rytmy a tance pro Brno–Brass–Band (1984);
Variace na renesanční téma pro dva recitátory a komorní orchestr (1988);
Loučení pro symfonický orchestr (1989).
Sborová tvorba
Hospodine, pomiluj ny. Vokální fuga pro smíšený sbor a cappella (1948);
Z ohlasů českých písní, písně pro mužský sbor a capella na slova Františka Ladislava Čelakovského (1949);
Písnička pro radost pro dívčí sbor a estrádní orchestr na slova Vladimíra Fuxy (1951);
Ukolébavka (1951);
Pionýrská pro dětský sbor na slova H. M. Walló (1951);
Stodolička, píseň pro smíšený sbor a estrádní orchestr na slova Pavla Lukše (1952);
Neprojdou váleční žháři, kantáta pro smíšený sbor, malý symfonický orchestr na slova Rudolfa Žáka (1952);
Milostná koleda z Kravař [Před susedovym zeleny ořech], lašská národní píseň, úprava lidové koledy pro BROLN (1952);
Dožínková, píseň pro smíšený sbor a estrádní orchestr na slova Pavla Lukše (1952);
Májová častuška [Májová písnička], píseň pro smíšený sbor a estrádní orchestr na slova Vlastimila Pantůčka (1953);
Fučík jde s námi, píseň pro smíšený sbor a malý orchestr na slova Pavla Kohouta (1953);
Zimní, píseň pro ženský sbor a estrádní orchestr na slova Rudolfa Žáka (1953);
Kvítečku můj, píseň pro alt, smíšený sbor a estrádní orchestr na slova Rudolfa Žáka (1953);
Vlak, píseň pro smíšený sbor a estrádní orchestr na slova Vlastimila Pantůčka (1953);
Vínko zraje, úprava pro BROLN (smíšený komorní sbor a orchestr na slova Vlastimila Pantůčka (1954);
Čištění studánek, píseň pro BROLN (soprán, dívčí nebo dětský sbor a orchestr) na slova Vlastimila Pantůčka (1955);
Hymnus na slunce. Malá kantáta pro smíšený sbor na sumerský text (1971);
Horácké balady pro ženský sbor na slova lidové poezie (1971);
Horlivá toužení. Šest madrigalů na slova Šimona Lomnického z Budče a Adama Michny z Otradovic (1974);
Cor mio. Koláž pro smíšený sbor s použitím madrigalu Claudia Monteverdiho (1979);
6 písní pro ženský sbor (1980);
Uspávanky pro dětský sbor na J. Skácela (1988);
Píseň života, pro smíšený sbor na text Mahéndra Bhatnágara (v překladu Aleny Vrbové, 1989).
Vokální hudba pro jiná obsazení
Písně pro soprán, violu a klavír (1949);
Čtyři písně pro tenor a klavír na slova Stanislava Kostky Neumanna: Kniha lesů, vod a strání (1950);
Povzdech, satirická píseň pro sólo, smíšený sbor a malý orchestr a slova Karla Texela (1954);
Zaklínání času. Skladba o čtyřech větách pro symfonický orchestr a dva recitátory na slova Oldřicha Mikuláška, českého barokního anonymního textu a bible (1967);
Já, Jákob. Komorní kantáta pro soprán, pop–tenor, recitátora, instrumentální soubor a magnetofonový pás na slova bible (1968);
Hlasová vernisáž pro soprán, bas–baryton, 2 recitátory, 6 nástrojů a mgf. pás (týmová kompozice, 1969);
Smuténka. Pět písní pro alt, klavír a magnetofonový pás na slova Jana Skácela (1970);
Kráska a zvíře. Komorní oratorium pro baryton, dva recitátory a instrumentální soubor na slova Františka Hrubína (1974);
Jakha kale. Dvě balady pro tenor a klavír na text romské poezie (1976);
Lolo dikhlo (Červený šátek), minimal music pro alt a komorní soubor na cikánské texty (1976);
Hard blues. Komorní kantáta na texty lidové černošské poezie z USA pro pop–baryton, soprán, recitátora a instrumentální soubor (1980);
V rozbřesku přijd'. Písně pro mezzosoprán, klarinet a staré dechové nástroje (1982);
Modravá země. Hudba pro magnetofonový pás s recitací básně Sergeje Jesenina (1982);
Láska, vzdor a smrt. Skladba pro mezzosoprán a komorní soubor z podnětu hry bratří Mrštíků Maryša (1984);
Vokální symfonie pro soprán a bas sólo, recitátora a orchestr (1986);
Variace na renesanční téma. Skladba pro ženský a mužský hlas a komorní orchestr (1988).
Skladby pro nástroj sólo
Les na jaře pro klavír (1944);
Tanec pro klavír (1947);
Vivamus atque amemus mea Lesbia... pro klavír (1947);
Suita pro klavír (1949);
Miniatury pro klavír (1953);
I. sonáta pro klavír (1954);
Impromptus pro klavír (1956);
II. sonáta pro klavír (1959);
Odyssea lidického dítěte pro klavír (1963);
Musica aspera per organo (1964);
Cinque fragmenti per salterio solo (1971);
III. sonáta pro klavír (1978);
Canto I. pro sólovou violu (1979);
Canto III. pro flétnu sólo (1983).
Skladby pro dva nástroje
Duo pro 2 flétny (1947–48);
Suita pro housle a klavír (1949);
Ronda pro violu a klavír (1950);
Preludium a Scherzo pro housle a klavír (1953);
Sonáta pro klarinet a klavír (1954);
Suita pro lesní roh a klavír (1955);
Sonáta pro housle a klavír (1956);
Rapsdie pro violoncello a klavír (1961);
Malá suita pro vn a pf ve snadnějším slohu (1967);
Sonáta pro violoncello a klavír (1970);
Variace na tóninu d moll pro dva klavíry (1972);
Duo pro kontrabas a bicí nástroje nebo trubku a bicí nástroje (1975);
Canto IV. pro saxofon (barytonový nebo tenorový); a bicí nástroje (1983).
Skladby pro 3 a více nástrojů
Trio pro B klarinet, violoncello a klavír (1947);
Fantasie pro klarinet, violu a klavír (1949);
3 ronda pro violu a klavír (1950);
Trio pro klarinet, violoncello a klavír (1950);
Smyčcový kvartet (1951);
Sonata pro klarinet a klavír (1954);
Suita pro lesní roh a klavír (1955);
Sonata pro housle a klavír (1956);
Partita pro flétnu, klarinet a fagot (1957);
Klavírní trio (1958);
Proměny pro 10 strunných a bicích nástrojů (asi 1961);
I. smyčcový kvartet (1963);
Refrény pro smyčcové trio (1965);
Ritmi ed antiritmi pro 2 klavíry a 2 hráče na bicí nástroje (1966);
Sonáta pro housle a komorní soubor (1970);
Omaggio a J. S. Bach pro dechové kvinteto (1971);
Psalmus niger pro bicí nástroje (1972);
Zatemněná krajina pro smyčcové kvarteto (1975);
Diptych Mikrosvěty: Letní mikrosvěty pro flétnu, harfu a cembalo (1977);
Mikrosvěty mého města pro 2 violy, hoboj a klarinet (1977);
Capriccio pro vibrafon, marimbu a bicí nástroje (1978);
Diptych "Canti": Canto I. pro sólovou violu (1979);
Znělka pro Bystřici nad Pernštejnem pro žesťové a bicí nástroje (1979);
Canto II. pro preparované violy a ženský hlas (1980);
Concertino pro Barock Jazz Quintet, pro hoboj, altový saxofon in Es (střídá basklarinet) kontrabas, klavír a bicí nástroje (1982);
Vstupní fanfáry (znělka) pro Mezinárodní hudební festival Brno (1982);
Canto IV pro barytonsaxofon a bicí nástroje (1983);
Canzona pro altovou flétnu, anglický roh, violoncello a klavír, též verze s klarinetem místo flétny (1985);
II. smyčcový kvartet (1986);
Trio pro klarinet, klavír a bicí (1987);
Rotace a návraty pro anglický roh, violu a violoncello (1988);
Solitudo pro 11 smyčcových nástrojů (1989);
Makrosvěty pro bicí nástroje (1990).
Konkrétní hudba
Ostrov hraček (1968);
Avete morituri (1970);
Mlčení ptáčků v lese, teamová kompozice pro mgf. pás (konkrétní hudba s prvky elektronickými), (1970);
Odbila hodina, úprava lidové písně pro orchestr lidových nástrojů, koláž pro mgf. pás (1979).
Scénická hudba
Čert na zemi / Josef Kajetán Tyl. Spoluautoři C. Kohoutek, A. Piňos (1950);
Strakonický dudák / Josef Kajetán Tyl (1951);
Jan Žižka / Alois Jirásek (1952);
Hrátky s Čertem / Jan Drda (1953);
Gazdina roba / Gabriela Preissová (1954);
Přemysl a Libuše / Karel Dittler (1955);
O jezince a Janečkovi , hra pro děti, nedok. (asi 1957);
Bajaja / František Pavlíček (1958);
Sambo a lev / Grzegorz Frant [vlastním jménem Henryk Ryl] (1961);
Strakonický dudák / Josef Kajetán Tyl (1961);
Zimní bitva / Johannes Robert Becher (1961);
Vojcek / Georg Büchner (1962);
Ostrov strýce Artura / Václav Renč, konkrétní hudba (1967);
Pravdivá historie smrti Giacoma i Lukrecie a Beatrice Cenciových / Antonin Artaud (1967);
Já, Jákob / Vítězslav Gardavský (1968);
Julius Caesar, konkrétní hudba / William Shakespeare (1969);
Ševci z Nummi / Aleksis Kivi (1969);
Boj se stínem / Valerij Tur, leden (1972);
Ševci z Nummi / Aleksis Kivi (1972);
Zlý jelen / Václav Kliment Klicpera (1973);
Antonius a Kleopatra / William Shakespeare (1974);
Hamlet / William Shakespeare (1976);
Ženský boj / Václav Kliment Klicpera (1977);
Kavkazský křídový kruh / Bertold Brecht (1978);
Othello / William Shakespeare (1980);
Zlý jelen / Václav Kliment Klicpera (1980);
Jan Hus, kazatel betlémský / Josef Kajetán Tyl (Lidmila Kraváková – adaptace), (1981);
Bouře – Káťa Kabanová / Alexandr Nikolajevič Ostrovskij (1981);
Měšťáci / Maxim Gorkij (1982);
Maryša / bratři Mrštíkové (1983);
Oidipus – Antigona / Bertold Brecht (podle Sofokla, 1984);
Zmoudření dona Quijota / Viktor Dyk (Lidmila Kraváková a Miloš Slavík – úprava, 1984);
Nepřítel lidu / Henryk Ibsen (1986);
Destilátoři / František Černý (Miloš Slavík – úprava, 1986);
Měsíc pro smolaře / Eugen O´Neill (1987);
Hamlet / William Shakespeare (1988).
LiteraturaI. Lexika
Grove5.
II. Monografické práce
Bártová, Jindřiška: Miloslav Ištvan (Brno 1997).
III. Studie a stati
Holzknecht, Václav: Ištvan–Sokola–Bořkovec (Hudební rozhledy, 1960, s. 861).
Beneš, Jiří: Slibný nástup Miloše Ištvana (Hudební rozhledy, 1961, s. 677–680).
Pandula, Dušan: Tvůrčí východiska Miloše Ištvana (Hudební rozhledy, 1967, s. 260–264).
Setari, Olga: Letní mikrosvěty Miloslava Ištvana (Opus musicum, 1982, s. 47–49).
Němcová, Alena: Kompoziční styl Miloslava Ištvana (Opus musicum, 1984, s. 45–47).
Faltus, Leoš – Štědroň, Miloš: Miloslav Ištvan a jeho komorní oratoria (Hudební věda, 1985, s. 3–33, 155–174).
Bártová, Jindřiška: Miloslav Ištvan (Hudební rozhledy, 1985, s. 321–323).
Bártová, Jindřiška: Miloslav Ištvan (in: Acta musicologica et theatrologica /3, ed. JAMU, Brno 1997).
Bártová, Jindřiška: Camerato Brno (in: Acta musicologica et theatrologica /1, ed. JAMU, Brno 2003).
Martin Flašar
Datum poslední změny: 16.3.2012