Český hudební slovník osob a institucí

Křížkovský, Pavel

Křížkovský, Pavel (původním jménem Karel),skladatel, sbormistr a violista, narozen 9. 1. 1820, Holasovice (okr. Opava), zemřel 8. 5. 1883, Brno.

A. Život a dílo

B. Charakteristika kompozičního stylu a recepce díla.

A. Život a dílo.

A. Život a dílo

Byl prvním ze tří nemanželských dětí služebné Viktorie. Patrně z tohoto důvodu prožil dětství u svých strýců – chudých venkovských hudebníků Jakuba a Jana. Školní docházku absolvoval v Neplachovicích (1826–1832), kde také zpíval v chrámovém sboru. Hudební talent u něj objevil místní regenschori Alois Urbánek a vyučoval jej zpěvu a hře na housle, klavír a varhany. Přičiněním otce Leoše Janáčka, Jiřího, získal Křížkovský od školního roku 1833/34 místo fundatisty opavského kostela Nanebevzetí Panny Marie. V Opavě pokračoval ve všeobecném vzdělávání na obecné škole (1833–1934) a na německém gymnáziu (1934–39). Na podzim 1839 odešel studovat filozofii na olomouckou univerzitu. V prosinci téhož roku však studium z důvodu finanční nouze přerušil a stal pomocníkem faráře zmíněného opavského chrámu. Po vykonání učitelské zkoušky vyučoval český jazyk na školách v Jamnici u Holasovic a v Opavě (1841–43).

Od podzimu 1843 pokračoval ve studiu filozofie v Brně. Ze svých kolegů sestavil sbor, s nímž provedl Requiem Leopolda Seyfrieda. Zároveň si přivydělával jako učitel klavíru a soukromě studoval kompozici u Gottfrieda Riegra. Seznámil se tehdy s řadou představitelů místního církevního života (mezi nimi i Cyril Napp), kteří jej utvrdili v rozhodnutí vstoupit roku 1845 do augustiniánského řádu a stát se novicem Králové Kláštera na Starém Brně. Konvent dal Křížkovskému všechno, co od raného dětství postrádal; hmotné zabezpečení a možnost plně se věnovat hudbě. Tehdy změnil rodné jméno Karel na Pavla. Po řeholních slibech (26. 12. 1846) začal studovat bohosloví. Během studia komponoval drobné vokální formy a provozoval je se seminaristy. Přestože studia ukončil až roku 1850, na kněze byl patně v důsledku revolučních událostí vysvěcen již v roce 1848. Téhož roku převzal funkci ředitele kůru augustiniánského kostela a vedoucího klášterní fundace. Zásluhou Františka Sušila, Františka Matouše Klácela a Ignáta Wurma se tehdy národně uvědomil.

V tomto období zahájil intenzivní skladatelskou činnost. Kromě bojovné sborové písně Die Universität (slova Ludwiga Augusta. A. Frankla) a popěvku Aj, vy bratři, aj, jonáci! (autorství nejisté, slova Anselm Rambousek) začal komponovat čtyřhlasé mužské sbory a cappella, jejichž melodický i textový materiál čerpal ze Sušilovy sbírky Moravské národní písně (1835, 1840 ad.) V roce 1848 Křížkovský napsal sbory Utonulá, Čáry, Prosba o převoz, Šablenka a Věrný do smrti, o rok později pak Odpadlý od srdca (Dívča) a příležitostný Pochod k majálkám brněnského alumnátu. Roku 1950 se stal členem Jednoty sv. Cyrila a Methoděje, kooperátorem klášterní fary (do 1868) a katechetou v Lískovci. Zároveň vyučoval náboženství ve 3. třídě hlavní školy v Brně na Bělidlech (1854–69).

Výrazně se angažoval také v civilním hudebním životě Brna. Dirigoval v Redutě velké kantátové koncerty, na nichž zazněly skladby např. Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1854) či Josepha Haydna (1855), šest let (1852–57) za mecenátu hraběte Michala Bokůvky působil jako violista smyčcového kvarteta, o jehož interpretačních kvalitách se pochvalně vyjádřil mj. belgický virtuos Henry Vieuxtemps. Křížkovský se spolupodílel na založení spolku Männergesangverein (1848), po vzniku Besedy brněnské (1860) byl zvolen členem jejího uměleckého výboru a prvním sbormistrem (1861–63), v neposlední řadě vstoupil do Českého čtenářského spolku (1861–63). Po smrti Gottfrieda Riegra (1855) se stal největší brněnskou hudební autoritou.

Počátkem 60. let vznikly konečné verze jeho nejslavnějších sborů – Utonulá (1860), Dar za lásku (1861), Odvedeného prosba (1862) a Výprask (1866). Prostřednictvím své světské skladatelské tvorby a hudebně-organizační činnosti naplnil obraz „národního skladatele“. Jeho proslulost na území Čech a Moravy došla svého vrcholu roku 1862, když dirigoval osmisetčlenný sbor při uvedení Utonulé na Májových pěveckých slavnostech v Praze, nebo o rok později v Brně, kdy vystoupilo pod jeho taktovkou 61 sloučených pěveckých spolků s 940 pěvci před 20 000 účastníky v průběhu oslav tisíciletého výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Při této příležitosti byla uvedena jeho kantáta Svatý Cyril a Metoděj. Křížkovského stěžejní postavení v období konstituce české národní hudby (Janem Nerudou označen roku 1878 praotcem české hudby v Humoristických listech) demonstrují v neposlední řadě umělecké zakázky, které v 60. a 70. letech obdržel. Šlo například o výzvu ke zkomponování české zpěvohry, kantáty k pětisetletému výročí smrti Karla IV., oslavného hymnu na český národ či oratoria na sv. Prokopa. K realizaci ani jednoho z těchto projektů nedošlo. Arcibiskup Antonín Schaffgotsch jej roku 1863 přinutil vzdát se veřejné umělecké činnosti; církevní disciplína tehdy vyžadovala, aby se kněží a řeholníci neangažovali ve veřejném životě, a drželi se tak stranou politických a národnostních konfliktů. Tato skutečnost se promítla v radikálním omezení světské kompoziční tvorby a příklonu k hudbě církevní. 

V roli ředitele kůru v Králové klášteře Křížkovský během padesátých a šedesátých let uváděl figurální skladby Ludwiga van Beethovenova, Josepha a Michaela Haydnových, Wolfganga Amadea Mozarta, Luigi Cherubiniho, Josepha Hummela, Roberta Führera či Johanna Georga Albrechtsbergera. Do fundace přijal roku 1865 jedenáctiletého Leoše Janáčka, který se pak stal jeho nejmilejším žákem a nástupcem v kapelnické funkci na kůru (od roku 1872). Křížkovský si byl od počátku vědom Janáčkovy mimořádnosti a povzbuzoval jej nejen odborně a morálně, ale během studia na varhanické škole v Praze (1874–75) i finančně. Naopak Janáček Křížkovského ctil zejména pro jeho chrámové dílo.  Obdivoval jeho zvláštní cit pro harmonizaci melodie a v neposlední řadě způsob jeho sbormistrovské práce (Cecilie1875/1).

V roce 1868 došlo ke skladatelově vnitřnímu esteticko-stylovému přerodu:  Po studijní cestě do Švýcarska a Německa se zařadil se mezi nejradikálnější stoupence evropského reformního hudebního hnutí – cecilianismu, neboť dospěl k přesvědčení, že současná liturgická hudba ztratila svůj pravý smysl, jímž bylo sloužit liturgii, posilovat zbožnost a oslavovat Boha. Do repertoáru brněnského chrámového tělesa od roku 1869 zařazoval pouze díla a cappella autorů renesanční polyfonie nebo představitelů proreformní německé kompoziční školy a tomuto stylu přizpůsobil také interpretaci. V úsilí za povzbuzením zbožnosti věřících a očištěním liturgické hudby od světských vlivů vyvíjel bohatou přednáškovou činnost při setkáních bohoslovců a představitelů reformních tendencí v Praze, Brně i na dalších místech. Své souputníky nalezl ve stoupencích české odnože hnutí – cyrilismu: ve Ferdinandu Lehnerovi, pozdějším zakladateli Obecné jednoty cyrilské (1879) a časopisu Cecilie/Cyril (1874), a kapelnících pražských chrámů, Františkovi Zdeňku Skuherském a Josefu Förstrovi.  

V roce 1872 přijal Křížkovský pozvání kardinála arcibiskupa Bedřicha Fürstenberka, aby pozvedl upadající chrámovou hudbu v olomouckém dómu sv. Václava. V srpnu téhož roku odjel na studijní cestu k ústřednímu představiteli německého cecilianismu – Franzi Xaveru Wittovi – do Řezna. Funkce provizorního kapelníka se ujal od listopadu 1872, od května 1874 jako definitivní dómský kapelník pokračoval v započaté reformě. Své intence zpracoval ve dvou promemoriích o organizaci a funkci dómského sboru (2. července 1874). Během jeho desetileté činnosti se stala olomoucká katedrála hlavním střediskem cyrilismu. O kvalitě zdejšího hudebního provozu nadšeně referoval Leoš Janáček nebo rakouský recenzent ceciliánského časopisu Musica sacra 1879 (přetisk Cyril1980/2). Křížkovský z kůru odstranil figurální hudbu. Chorální zpěvy zajišťovala ve všední dny šestice choralistů, která byla o nedělích a svátcích rozšířena o šest fundatistů, několik najatých stipendistů a případně i o studenty olomouckého bohosloví. Liturgické zpěvy doprovázely jen varhany, příp. harmonium, a při slavnostních příležitostech najatí pozounisté. Studovaný repertoár se zaměřil na autory renesanční polyfonie a na díla německých cecilianistů, z českých skladatelů Křížkovský uváděl Josefa Förstra, Karla Františka Pietsche a Františka Zdeňka Skuherského. V příklonu k reformnímu hnutí o několik let předběhl dění v ostatních českých chrámech. Dóm sv. Václava se stal vůbec první katedrálou Čech, Moravy a Slezska, kde byly cyrilské zásady uplatněny v plné míře. Odtud je převzal např. Josef Čapka-Drahlovský, ředitel kůru v Přerově, Ludvík Holaina, kapelník v Kroměříži nebo Ludevít Pazdírek, vedoucí nakladatelství v Horní Moštěnici. Olomoucká katedrála se stala zásluhou Křížkovského ohniskem českého vlasteneckého živlu. Přes majoritu církevní hierarchie rekrutující se z německých národnostních kruhů (9 kanovníků z 12), zde Křížkovský dokázal – za podpory vikáře Jindřicha Geislera či poslance a preláta Ignáta Wurma – obhájit téměř výhradně český pěvecký personál. Pro potřeby dómského kůru také komponoval a vytvořil v Olomouci své nejuznávanější duchovní skladby: graduale Haec dies, Lauretánské litanie, Requiem a Te Deum.

Své olomoucké působení doplnil hudebně organizačními aktivitami ve světské hudební sféře, což se v církevních kruzích opět setkalo s nevolí. Ač je Křížkovský pamětníky i historiky popisován spíše jako plachý, samotářský a přehnaně skromný člověk, v prosazování svých názorů postupoval důsledně, vytrvale a tvrdošíjně. V několika dopisech naznačil osobní problémy, které jej v důsledku tohoto chování provázely. Krátce po příchodu do Olomouce přesto inicioval pořádání vlastenecky orientovaných hudebních, deklamačních a tanečních zábav v rámci veřejných programů Občanské Besedy, od roku 1875 ovlivňoval hudební skupinu studentů při Slovanském gymnáziu. Prostřednictvím Ignáta Wurma se účastnil besed se studenty olomouckých škol sdružených ve spolku Radhošť, které se konaly v Klášterním Hradisku – místním středisku cyrilometodějství. Na besedě v srpnu 1877 se setkal s Antonínem Dvořákem. Nelze opomenout Křížkovského stěžejní podíl na založení prvního českého hudebního spolku v Olomouci – Žerotína roku 1880. Pro jeho mužský sbor složil sbor Vesna, který Žerotínu dedikoval, a skladbu Je jaro.

Během olomouckého období se Křížkovský potýkal se zdravotními problémy: kromě choroby oční a krční se jednalo o nemoc jater, kterou léčil v Karlových Varech (1877). Dne 7. května 1883 byl stižen mrtvicí. V Olomouci setrval do konce října téhož roku, přičemž funkce dómského kapelníka se vzdal 27. září. Pak se vrátil do Brna. Přes špatnou duševní i fyzickou kondici ještě o Velikonocích 1884 doufal, že se vrátí k řízení olomouckého kůru. Povzbuzením se mu stal oslavný koncert z jeho díla uspořádaný pražským Hlaholem, Besedou brněnskou a dalšími spolky v červnu 1884 či léčení v Luhačovicích (červenec 1884). Zemřel v Brně 8. května 1885.

Již během svého života se stal čestným členem mnoha českých pěveckých a hudebních spolků, například Hlahol (1862), Slovanského zpěváckého spolku ve Vídni (1864), Umělecké besedy (1875), Besedy brněnské (1877) a olomouckého Žerotína (1883). Jeho pomníky lze nalézt v Neplachovicích (od r. 1910) a v Brně (1926). Na jeho rodném domě je umístěna freska (1935), v Brně a Olomouci jsou na místech jeho působení zasazeny pamětní desky. Křížkovského význam v Olomouci připomíná po něm pojmenovaná ulice. Roku 1945 vznikla Společnost Pavla Křížkovského.

B. Charakteristika kompozičního stylu a recepce díla

Křížkovský nekomponoval snadno a k svému dílu přistupoval nadmíru kriticky. Sám sebe nazýval „písničkářem“ a „prostředním muzikantem“. Ze svědectví pamětníků vyplynulo, že k většině svých skladeb se vůbec nechtěl znát. Některé proto opatřil šifrou či pseudonymem, mnoho autografů ovšem také vlastnoručně spálil. Z tohoto důvodu není snadné se orientovat v autorově kompozičním odkazu. Jeho pozůstalost byla několik let po smrti rozptýlena a stala se součástí chrámových i soukromých sbírek, z nichž některé vlastní Moravské zemské muzeum v Brně. Z 13 autografů zůstal v olomouckém dómském archiv pouze jediný, Requiem. Ve Státním okresním archivu Olomouc se vyskytuje autograf varhanního doprovodu Ejhle, oltář hospodinův září a v Zemském archivu v Opavě, pobočka Olomouc, bylo nedávno nalezeno pět autografů drobných duchovních skladeb, k nimž se skladatel nehlásil, ale jeho autorství je velmi pravděpodobné.

Nejvýznamnější světské i církevní skladby byly vydány tiskem u velkých českých nakladatelských firem. Roku 1949 vyšla u firmy Melantrich pramenná edice Křížkovského světského díla Viléma Steinmana a Jana Racka. K vydání druhého svazku, zaměřeného na dílo duchovní, již nedošlo.

V oblasti světské kompoziční tvorby se stal nejvýznamnějším představitelem české sborové tvorby předsmetanovské. Od jeho sborů vede přímá linie k moderní české sborové tvorbě Smetany, Dvořáka, ale i Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstra a dalších. Vyšel z prosté čtyřhlasé harmonizace melodie ve stylu německého mužského čtverozpěvu, u nás reprezentované tvorbou Aloise Jelena, Hynka Vojáčka či Arnošta Förchgotta-Tovačovského. Jeho styl vyspěl do podoby svébytných uměleckých útvarů nejčastěji formálně ukotvených do velké třídílné písňové formy, případně kombinované s prvky variací nebo ronda. Prostřednictvím mnoha interpretačních pokynů, propracované dynamiky, kontrastu sazby jednotlivých hlasů a tutti, ale zejména způsobem melodických a harmonických obměn obsahově a výrazově dotvořil atmosféru původních lidových nápěvů. Za vrchol tohoto stylu je oprávněně považován mužský čtyřhlasý sbor Utonulá založený na písni od Rousínova „Bude vojna, bude“. V tomto i dalších sborech se skladatel nezdráhal použít ani odvážných harmonických postupů (chromatika, modulace, zmenšené septakordy).

Křížkovského sbory, v čele s Utonulou, sklízely nadšený obdiv publika a inspirovaly mnohé následovníky. Smetana, ač ve své sborové tvorbě nevycházel z lidových melodií, od Křížkovského převzal nejen „českost“, ale zejména rozvinul způsob vedení hlasů a propracovanost hlasů vnitřních (Jan Racek v této souvislosti hovoří o „českém kontrapunktu“). Janáček stavěl nejvýše z Křížkovského sborů Zatoč se. Styl Utonulé mu naopak připadal příliš popisný a strohý.  

Ke Křížkovského významu pro rozvoj české hudební kultury se vyjadřovala za skladatelova života i dlouho po jeho smrti řada předních osobností. Kromě již zmíněných např.: Antonín Hromádka, Jan Branberger, Jan Kunc, Emil Axman, Jan Čelada, Otakar Šourek, Zdeněk Nejedlý, Max Koblížek, Rudolf Piskáček, Ferdinand Vach, Hubert Doležil či Cyril Sychra. Jejich články se objevovaly ve specializovaných časopisech, jako např. Věstník pěvecký a hudební, Cecilie/Cyril, Dalibor, Smetana, Hudební výchova, Hudební revue, Hudební rozhledy, Hudební Listy, Československý varhaník či ve společenských periodikách a novinách, jako Osvěta, Vlastimil, Hlídka, Archa, Květy, Světozor, Zlatá Praha, Venkov, Národní politika, Svoboda, Našinec nebo Moravská orlice.

Křížkovského písně a sbory se staly hned od svého prvního uvedení součástí všech významných sborových institucí, např. pražského Hlaholu, Besedy brněnské, kroměřížského Moravanu, olomouckého Žerotína, PSMU, později také sboru Nešvera, Foerster či vokálního sdružení Q-VOX. V letech 2009–12 fungoval při Katedře muzikologie FF UP v Olomouci studentský sbor Křížkovský zaměřený na propagaci autorova světského i duchovního díla.

Křížkovského církevní dílo je dílem historicky poučeného a technicky vybaveného autora, jenž vychází z principů klasické renesanční vokální polyfonie při využití moderní deklamace. Ač se Křížkovský hlásil k Wittově skladatelské škole, daleko méně pracoval s polyfonní fakturou. Skladatel neakceptoval moderní kompoziční jazyk, tak jak k tomu došlo u jeho mladších kolegů, takže dospěl k přílišnému konzervatismu a jeho skladby slohově odpovídají klasicismu. Melodie jsou líbivé, čistě diatonické a nekomplikované, často sestávají z dvoutaktových úseků založených na stupňovitých sekundových postupech či akordických rozkladech. Zcela rezignují na disonance. Harmonie využívá základních funkcí a jejich obratů, občas lze nalézt mimotonální dominantu či sedmý stupeň. Tonální postupy – většinou do paralelních a příbuzných tónin – bývají utvrzeny kadencí. Modulace směřují jen do nejbližších tónin. S chromatikou či modalitou je pracováno velmi zřídka. Rytmus a tempo se odvíjejí z textu. Založení varhanního doprovodu odpovídá jeho účelu, tedy poskytnout melodickou a rytmickou oporu pěvcům. Kontrapunkt je nekomplikovaný, imitace bývá spíše naznačena a velmi brzo ústí do homofonie.

V průběhu 70. let skladatel hledal pro svou chrámovou tvorbu nový inspirační impulz. V olomoucké knihovně (dnešní Vědecká knihovna Olomouc) studoval staré české kancionály a uvažoval o tom, zda by se stará česká lidová duchovní píseň neměla stát východiskem hudby církevní, obdobně jako se stala lidová píseň světská zdrojem hudby světské. Touto tendencí se přiblížil k pražským cyrilistům, kteří tendovali k obnově staročeského chorálu a slovanské liturgie. Křížkovský se začal zaobírat harmonizací písní ke sv. Janu Nepomuckému, sv. Cyrilu a Metodějovi, sv. Václavovi, sv. Ludmile, sv. Anežce Přemyslovně a sv. Janu Sarkandrovi.

Styl církevních skladeb Pavla Křížkovského je srovnatelný s hudební řečí raného díla Josefa Förstra, v němž převažuje homofonní sazba s náznaky polyfonie i nekomplikovanou harmonií. Na konci 70. let se Förster, stejně jako Skuherský, Křížkovskému prostřednictvím odvážnější harmonie a propracovanější polyfonní vzdálili.

Přestože autorovo liturgické dílo sklízelo za jeho života i po smrti obdiv a objevovalo se na většině reformovaných kůrů, do konce první světové války z chrámových kůrů zmizelo a čeká na svou renesanci.