(původním jménem Karel)
Charakteristika: skladatel, sbormistr a pedagog
Datum narození/zahájení aktivity:9.1.1820
Datum úmrtí/ukončení aktivity:8.5.1883
Text
Křížkovský, Pavel (původním jménem Karel),skladatel, sbormistr a violista, narozen 9. 1. 1820, Holasovice (okr. Opava), zemřel 8. 5. 1883, Brno.
A. Život a dílo
B. Charakteristika kompozičního stylu a recepce díla.
A. Život a dílo.
A. Život a dílo
Byl prvním ze tří nemanželských dětí služebné Viktorie. Patrně z tohoto důvodu prožil dětství u svých strýců – chudých venkovských hudebníků Jakuba a Jana. Školní docházku absolvoval v Neplachovicích (1826–1832), kde také zpíval v chrámovém sboru. Hudební talent u něj objevil místní regenschori Alois Urbánek a vyučoval jej zpěvu a hře na housle, klavír a varhany. Přičiněním otce Leoše Janáčka, Jiřího, získal Křížkovský od školního roku 1833/34 místo fundatisty opavského kostela Nanebevzetí Panny Marie. V Opavě pokračoval ve všeobecném vzdělávání na obecné škole (1833–1934) a na německém gymnáziu (1934–39). Na podzim 1839 odešel studovat filozofii na olomouckou univerzitu. V prosinci téhož roku však studium z důvodu finanční nouze přerušil a stal pomocníkem faráře zmíněného opavského chrámu. Po vykonání učitelské zkoušky vyučoval český jazyk na školách v Jamnici u Holasovic a v Opavě (1841–43).
Od podzimu 1843 pokračoval ve studiu filozofie v Brně. Ze svých kolegů sestavil sbor, s nímž provedl Requiem Leopolda Seyfrieda. Zároveň si přivydělával jako učitel klavíru a soukromě studoval kompozici u Gottfrieda Riegra. Seznámil se tehdy s řadou představitelů místního církevního života (mezi nimi i Cyril Napp), kteří jej utvrdili v rozhodnutí vstoupit roku 1845 do augustiniánského řádu a stát se novicem Králové Kláštera na Starém Brně. Konvent dal Křížkovskému všechno, co od raného dětství postrádal; hmotné zabezpečení a možnost plně se věnovat hudbě. Tehdy změnil rodné jméno Karel na Pavla. Po řeholních slibech (26. 12. 1846) začal studovat bohosloví. Během studia komponoval drobné vokální formy a provozoval je se seminaristy. Přestože studia ukončil až roku 1850, na kněze byl patně v důsledku revolučních událostí vysvěcen již v roce 1848. Téhož roku převzal funkci ředitele kůru augustiniánského kostela a vedoucího klášterní fundace. Zásluhou Františka Sušila, Františka Matouše Klácela a Ignáta Wurma se tehdy národně uvědomil.
V tomto období zahájil intenzivní skladatelskou činnost. Kromě bojovné sborové písně Die Universität (slova Ludwiga Augusta. A. Frankla) a popěvku Aj, vy bratři, aj, jonáci! (autorství nejisté, slova Anselm Rambousek) začal komponovat čtyřhlasé mužské sbory a cappella, jejichž melodický i textový materiál čerpal ze Sušilovy sbírky Moravské národní písně (1835, 1840 ad.) V roce 1848 Křížkovský napsal sbory Utonulá, Čáry, Prosba o převoz, Šablenka a Věrný do smrti, o rok později pak Odpadlý od srdca (Dívča) a příležitostný Pochod k majálkám brněnského alumnátu. Roku 1950 se stal členem Jednoty sv. Cyrila a Methoděje, kooperátorem klášterní fary (do 1868) a katechetou v Lískovci. Zároveň vyučoval náboženství ve 3. třídě hlavní školy v Brně na Bělidlech (1854–69).
Výrazně se angažoval také v civilním hudebním životě Brna. Dirigoval v Redutě velké kantátové koncerty, na nichž zazněly skladby např. Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1854) či Josepha Haydna (1855), šest let (1852–57) za mecenátu hraběte Michala Bokůvky působil jako violista smyčcového kvarteta, o jehož interpretačních kvalitách se pochvalně vyjádřil mj. belgický virtuos Henry Vieuxtemps. Křížkovský se spolupodílel na založení spolku Männergesangverein (1848), po vzniku Besedy brněnské (1860) byl zvolen členem jejího uměleckého výboru a prvním sbormistrem (1861–63), v neposlední řadě vstoupil do Českého čtenářského spolku (1861–63). Po smrti Gottfrieda Riegra (1855) se stal největší brněnskou hudební autoritou.
Počátkem 60. let vznikly konečné verze jeho nejslavnějších sborů – Utonulá (1860), Dar za lásku (1861), Odvedeného prosba (1862) a Výprask (1866). Prostřednictvím své světské skladatelské tvorby a hudebně-organizační činnosti naplnil obraz „národního skladatele“. Jeho proslulost na území Čech a Moravy došla svého vrcholu roku 1862, když dirigoval osmisetčlenný sbor při uvedení Utonulé na Májových pěveckých slavnostech v Praze, nebo o rok později v Brně, kdy vystoupilo pod jeho taktovkou 61 sloučených pěveckých spolků s 940 pěvci před 20 000 účastníky v průběhu oslav tisíciletého výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Při této příležitosti byla uvedena jeho kantáta Svatý Cyril a Metoděj. Křížkovského stěžejní postavení v období konstituce české národní hudby (Janem Nerudou označen roku 1878 praotcem české hudby v Humoristických listech) demonstrují v neposlední řadě umělecké zakázky, které v 60. a 70. letech obdržel. Šlo například o výzvu ke zkomponování české zpěvohry, kantáty k pětisetletému výročí smrti Karla IV., oslavného hymnu na český národ či oratoria na sv. Prokopa. K realizaci ani jednoho z těchto projektů nedošlo. Arcibiskup Antonín Schaffgotsch jej roku 1863 přinutil vzdát se veřejné umělecké činnosti; církevní disciplína tehdy vyžadovala, aby se kněží a řeholníci neangažovali ve veřejném životě, a drželi se tak stranou politických a národnostních konfliktů. Tato skutečnost se promítla v radikálním omezení světské kompoziční tvorby a příklonu k hudbě církevní.
V roli ředitele kůru v Králové klášteře Křížkovský během padesátých a šedesátých let uváděl figurální skladby Ludwiga van Beethovenova, Josepha a Michaela Haydnových, Wolfganga Amadea Mozarta, Luigi Cherubiniho, Josepha Hummela, Roberta Führera či Johanna Georga Albrechtsbergera. Do fundace přijal roku 1865 jedenáctiletého Leoše Janáčka, který se pak stal jeho nejmilejším žákem a nástupcem v kapelnické funkci na kůru (od roku 1872). Křížkovský si byl od počátku vědom Janáčkovy mimořádnosti a povzbuzoval jej nejen odborně a morálně, ale během studia na varhanické škole v Praze (1874–75) i finančně. Naopak Janáček Křížkovského ctil zejména pro jeho chrámové dílo. Obdivoval jeho zvláštní cit pro harmonizaci melodie a v neposlední řadě způsob jeho sbormistrovské práce (Cecilie1875/1).
V roce 1868 došlo ke skladatelově vnitřnímu esteticko-stylovému přerodu: Po studijní cestě do Švýcarska a Německa se zařadil se mezi nejradikálnější stoupence evropského reformního hudebního hnutí – cecilianismu, neboť dospěl k přesvědčení, že současná liturgická hudba ztratila svůj pravý smysl, jímž bylo sloužit liturgii, posilovat zbožnost a oslavovat Boha. Do repertoáru brněnského chrámového tělesa od roku 1869 zařazoval pouze díla a cappella autorů renesanční polyfonie nebo představitelů proreformní německé kompoziční školy a tomuto stylu přizpůsobil také interpretaci. V úsilí za povzbuzením zbožnosti věřících a očištěním liturgické hudby od světských vlivů vyvíjel bohatou přednáškovou činnost při setkáních bohoslovců a představitelů reformních tendencí v Praze, Brně i na dalších místech. Své souputníky nalezl ve stoupencích české odnože hnutí – cyrilismu: ve Ferdinandu Lehnerovi, pozdějším zakladateli Obecné jednoty cyrilské (1879) a časopisu Cecilie/Cyril (1874), a kapelnících pražských chrámů, Františkovi Zdeňku Skuherském a Josefu Förstrovi.
V roce 1872 přijal Křížkovský pozvání kardinála arcibiskupa Bedřicha Fürstenberka, aby pozvedl upadající chrámovou hudbu v olomouckém dómu sv. Václava. V srpnu téhož roku odjel na studijní cestu k ústřednímu představiteli německého cecilianismu – Franzi Xaveru Wittovi – do Řezna. Funkce provizorního kapelníka se ujal od listopadu 1872, od května 1874 jako definitivní dómský kapelník pokračoval v započaté reformě. Své intence zpracoval ve dvou promemoriích o organizaci a funkci dómského sboru (2. července 1874). Během jeho desetileté činnosti se stala olomoucká katedrála hlavním střediskem cyrilismu. O kvalitě zdejšího hudebního provozu nadšeně referoval Leoš Janáček nebo rakouský recenzent ceciliánského časopisu Musica sacra 1879 (přetisk Cyril1980/2). Křížkovský z kůru odstranil figurální hudbu. Chorální zpěvy zajišťovala ve všední dny šestice choralistů, která byla o nedělích a svátcích rozšířena o šest fundatistů, několik najatých stipendistů a případně i o studenty olomouckého bohosloví. Liturgické zpěvy doprovázely jen varhany, příp. harmonium, a při slavnostních příležitostech najatí pozounisté. Studovaný repertoár se zaměřil na autory renesanční polyfonie a na díla německých cecilianistů, z českých skladatelů Křížkovský uváděl Josefa Förstra, Karla Františka Pietsche a Františka Zdeňka Skuherského. V příklonu k reformnímu hnutí o několik let předběhl dění v ostatních českých chrámech. Dóm sv. Václava se stal vůbec první katedrálou Čech, Moravy a Slezska, kde byly cyrilské zásady uplatněny v plné míře. Odtud je převzal např. Josef Čapka-Drahlovský, ředitel kůru v Přerově, Ludvík Holaina, kapelník v Kroměříži nebo Ludevít Pazdírek, vedoucí nakladatelství v Horní Moštěnici. Olomoucká katedrála se stala zásluhou Křížkovského ohniskem českého vlasteneckého živlu. Přes majoritu církevní hierarchie rekrutující se z německých národnostních kruhů (9 kanovníků z 12), zde Křížkovský dokázal – za podpory vikáře Jindřicha Geislera či poslance a preláta Ignáta Wurma – obhájit téměř výhradně český pěvecký personál. Pro potřeby dómského kůru také komponoval a vytvořil v Olomouci své nejuznávanější duchovní skladby: graduale Haec dies, Lauretánské litanie, Requiem a Te Deum.
Své olomoucké působení doplnil hudebně organizačními aktivitami ve světské hudební sféře, což se v církevních kruzích opět setkalo s nevolí. Ač je Křížkovský pamětníky i historiky popisován spíše jako plachý, samotářský a přehnaně skromný člověk, v prosazování svých názorů postupoval důsledně, vytrvale a tvrdošíjně. V několika dopisech naznačil osobní problémy, které jej v důsledku tohoto chování provázely. Krátce po příchodu do Olomouce přesto inicioval pořádání vlastenecky orientovaných hudebních, deklamačních a tanečních zábav v rámci veřejných programů Občanské Besedy, od roku 1875 ovlivňoval hudební skupinu studentů při Slovanském gymnáziu. Prostřednictvím Ignáta Wurma se účastnil besed se studenty olomouckých škol sdružených ve spolku Radhošť, které se konaly v Klášterním Hradisku – místním středisku cyrilometodějství. Na besedě v srpnu 1877 se setkal s Antonínem Dvořákem. Nelze opomenout Křížkovského stěžejní podíl na založení prvního českého hudebního spolku v Olomouci – Žerotína roku 1880. Pro jeho mužský sbor složil sbor Vesna, který Žerotínu dedikoval, a skladbu Je jaro.
Během olomouckého období se Křížkovský potýkal se zdravotními problémy: kromě choroby oční a krční se jednalo o nemoc jater, kterou léčil v Karlových Varech (1877). Dne 7. května 1883 byl stižen mrtvicí. V Olomouci setrval do konce října téhož roku, přičemž funkce dómského kapelníka se vzdal 27. září. Pak se vrátil do Brna. Přes špatnou duševní i fyzickou kondici ještě o Velikonocích 1884 doufal, že se vrátí k řízení olomouckého kůru. Povzbuzením se mu stal oslavný koncert z jeho díla uspořádaný pražským Hlaholem, Besedou brněnskou a dalšími spolky v červnu 1884 či léčení v Luhačovicích (červenec 1884). Zemřel v Brně 8. května 1885.
Již během svého života se stal čestným členem mnoha českých pěveckých a hudebních spolků, například Hlahol (1862), Slovanského zpěváckého spolku ve Vídni (1864), Umělecké besedy (1875), Besedy brněnské (1877) a olomouckého Žerotína (1883). Jeho pomníky lze nalézt v Neplachovicích (od r. 1910) a v Brně (1926). Na jeho rodném domě je umístěna freska (1935), v Brně a Olomouci jsou na místech jeho působení zasazeny pamětní desky. Křížkovského význam v Olomouci připomíná po něm pojmenovaná ulice. Roku 1945 vznikla Společnost Pavla Křížkovského.
B. Charakteristika kompozičního stylu a recepce díla
Křížkovský nekomponoval snadno a k svému dílu přistupoval nadmíru kriticky. Sám sebe nazýval „písničkářem“ a „prostředním muzikantem“. Ze svědectví pamětníků vyplynulo, že k většině svých skladeb se vůbec nechtěl znát. Některé proto opatřil šifrou či pseudonymem, mnoho autografů ovšem také vlastnoručně spálil. Z tohoto důvodu není snadné se orientovat v autorově kompozičním odkazu. Jeho pozůstalost byla několik let po smrti rozptýlena a stala se součástí chrámových i soukromých sbírek, z nichž některé vlastní Moravské zemské muzeum v Brně. Z 13 autografů zůstal v olomouckém dómském archiv pouze jediný, Requiem. Ve Státním okresním archivu Olomouc se vyskytuje autograf varhanního doprovodu Ejhle, oltář hospodinův září a v Zemském archivu v Opavě, pobočka Olomouc, bylo nedávno nalezeno pět autografů drobných duchovních skladeb, k nimž se skladatel nehlásil, ale jeho autorství je velmi pravděpodobné.
Nejvýznamnější světské i církevní skladby byly vydány tiskem u velkých českých nakladatelských firem. Roku 1949 vyšla u firmy Melantrich pramenná edice Křížkovského světského díla Viléma Steinmana a Jana Racka. K vydání druhého svazku, zaměřeného na dílo duchovní, již nedošlo.
V oblasti světské kompoziční tvorby se stal nejvýznamnějším představitelem české sborové tvorby předsmetanovské. Od jeho sborů vede přímá linie k moderní české sborové tvorbě Smetany, Dvořáka, ale i Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstra a dalších. Vyšel z prosté čtyřhlasé harmonizace melodie ve stylu německého mužského čtverozpěvu, u nás reprezentované tvorbou Aloise Jelena, Hynka Vojáčka či Arnošta Förchgotta-Tovačovského. Jeho styl vyspěl do podoby svébytných uměleckých útvarů nejčastěji formálně ukotvených do velké třídílné písňové formy, případně kombinované s prvky variací nebo ronda. Prostřednictvím mnoha interpretačních pokynů, propracované dynamiky, kontrastu sazby jednotlivých hlasů a tutti, ale zejména způsobem melodických a harmonických obměn obsahově a výrazově dotvořil atmosféru původních lidových nápěvů. Za vrchol tohoto stylu je oprávněně považován mužský čtyřhlasý sbor Utonulá založený na písni od Rousínova „Bude vojna, bude“. V tomto i dalších sborech se skladatel nezdráhal použít ani odvážných harmonických postupů (chromatika, modulace, zmenšené septakordy).
Křížkovského sbory, v čele s Utonulou, sklízely nadšený obdiv publika a inspirovaly mnohé následovníky. Smetana, ač ve své sborové tvorbě nevycházel z lidových melodií, od Křížkovského převzal nejen „českost“, ale zejména rozvinul způsob vedení hlasů a propracovanost hlasů vnitřních (Jan Racek v této souvislosti hovoří o „českém kontrapunktu“). Janáček stavěl nejvýše z Křížkovského sborů Zatoč se. Styl Utonulé mu naopak připadal příliš popisný a strohý.
Ke Křížkovského významu pro rozvoj české hudební kultury se vyjadřovala za skladatelova života i dlouho po jeho smrti řada předních osobností. Kromě již zmíněných např.: Antonín Hromádka, Jan Branberger, Jan Kunc, Emil Axman, Jan Čelada, Otakar Šourek, Zdeněk Nejedlý, Max Koblížek, Rudolf Piskáček, Ferdinand Vach, Hubert Doležil či Cyril Sychra. Jejich články se objevovaly ve specializovaných časopisech, jako např. Věstník pěvecký a hudební, Cecilie/Cyril, Dalibor, Smetana, Hudební výchova, Hudební revue, Hudební rozhledy, Hudební Listy, Československý varhaník či ve společenských periodikách a novinách, jako Osvěta, Vlastimil, Hlídka, Archa, Květy, Světozor, Zlatá Praha, Venkov, Národní politika, Svoboda, Našinec nebo Moravská orlice.
Křížkovského písně a sbory se staly hned od svého prvního uvedení součástí všech významných sborových institucí, např. pražského Hlaholu, Besedy brněnské, kroměřížského Moravanu, olomouckého Žerotína, PSMU, později také sboru Nešvera, Foerster či vokálního sdružení Q-VOX. V letech 2009–12 fungoval při Katedře muzikologie FF UP v Olomouci studentský sbor Křížkovský zaměřený na propagaci autorova světského i duchovního díla.
Křížkovského církevní dílo je dílem historicky poučeného a technicky vybaveného autora, jenž vychází z principů klasické renesanční vokální polyfonie při využití moderní deklamace. Ač se Křížkovský hlásil k Wittově skladatelské škole, daleko méně pracoval s polyfonní fakturou. Skladatel neakceptoval moderní kompoziční jazyk, tak jak k tomu došlo u jeho mladších kolegů, takže dospěl k přílišnému konzervatismu a jeho skladby slohově odpovídají klasicismu. Melodie jsou líbivé, čistě diatonické a nekomplikované, často sestávají z dvoutaktových úseků založených na stupňovitých sekundových postupech či akordických rozkladech. Zcela rezignují na disonance. Harmonie využívá základních funkcí a jejich obratů, občas lze nalézt mimotonální dominantu či sedmý stupeň. Tonální postupy – většinou do paralelních a příbuzných tónin – bývají utvrzeny kadencí. Modulace směřují jen do nejbližších tónin. S chromatikou či modalitou je pracováno velmi zřídka. Rytmus a tempo se odvíjejí z textu. Založení varhanního doprovodu odpovídá jeho účelu, tedy poskytnout melodickou a rytmickou oporu pěvcům. Kontrapunkt je nekomplikovaný, imitace bývá spíše naznačena a velmi brzo ústí do homofonie.
V průběhu 70. let skladatel hledal pro svou chrámovou tvorbu nový inspirační impulz. V olomoucké knihovně (dnešní Vědecká knihovna Olomouc) studoval staré české kancionály a uvažoval o tom, zda by se stará česká lidová duchovní píseň neměla stát východiskem hudby církevní, obdobně jako se stala lidová píseň světská zdrojem hudby světské. Touto tendencí se přiblížil k pražským cyrilistům, kteří tendovali k obnově staročeského chorálu a slovanské liturgie. Křížkovský se začal zaobírat harmonizací písní ke sv. Janu Nepomuckému, sv. Cyrilu a Metodějovi, sv. Václavovi, sv. Ludmile, sv. Anežce Přemyslovně a sv. Janu Sarkandrovi.
Styl církevních skladeb Pavla Křížkovského je srovnatelný s hudební řečí raného díla Josefa Förstra, v němž převažuje homofonní sazba s náznaky polyfonie i nekomplikovanou harmonií. Na konci 70. let se Förster, stejně jako Skuherský, Křížkovskému prostřednictvím odvážnější harmonie a propracovanější polyfonní vzdálili.
Přestože autorovo liturgické dílo sklízelo za jeho života i po smrti obdiv a objevovalo se na většině reformovaných kůrů, do konce první světové války z chrámových kůrů zmizelo a čeká na svou renesanci.
Dílo
Sbory a kantáty
Čáry, pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1840, 19a a 19b), 1848, první vydání Starý 1927, Melantrich 1949.
Die Universität (Univesita), pro mužský sbor, 1848, český text František Matouš Klácel podle Ludwiga Augusta Frankla, první vydání Trassler a Perna 1848, Melantrich 1949.
Prosba o převoz (Převozníček), pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 288), 1848, první vydání Benediktinská tiskárna 1904, Melantrich 1949.
Šablenka, pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1835, 33), 1848, první vydání Benediktinská tiskárna 1904, Melantrich 1949.
Utonulá, pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 91), 1848, přepracovaná verze 1860, první provedení 11. 8. 1849 Brno, první provedení přepracované verze 4. 12. 1860 Brno, 17. 5. 1861 Praha, první vydání Hoffmann 1861, Melantrich 1949.
Věrný do smrti, pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1840, 21), 1848, první vydání Benediktinská tiskárna 1904, Melantrich 1949.
Dar za lásku, pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 536), 1949, přepracovaná verze pro smíšený sbor 1855, definitivní podoba pro mužský sbor 1861, první vydání Schallek a Wetzler 1863, Melantrich 1949.
Odpadlý od srdca (Dívča), pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 247), 1849, první vydání A. G. Steinhauser 1864, Melantrich 1949.
Pochod k majálkám brněnského alumnátu, pro mužský sbor, 1849, první vydání Benediktinská tiskárna 1904, Melantrich 1949.
Svatý Cyril a Metoděj, kantáta, původně Chvalozpěv, na slova Františka Sušila a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 709), 1850, konečná verze 1861 s klavírem a žesťovou harmonií, první provedení 9. 3. 1861, Brno, první vydání Starý 1895, Melantrich 1949.
Rozchodná, pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 486), 1850, první vydání Firma Urbánek 1898, 1926, Melantrich 1949.
Zatoč se, pro mužský sbor a sóla, na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 785), 1851, přepracovaná veze 1860, první vydání Christoph & Kuhé 1904, Melantrich 1949.
Písně a básně pro školy národní, 22 dvoj- až čtyřhlasých písní, na slova B. M. Kuldy, 1855.
Výprask, pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 805), 1859, přepracovaná verze s tenorovým sólem a klavírem, 1866, první vydání Filharmonický sbor Beseda brněnská 1866, Melantrich 1949.
Žaloba, pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně, asi 1859, první vydání Firma Urbánek 1881.
Zpěvník pro vyšší třídy středních škol, Brno bez datace, první vydání Starý 1927, Melantrich 1949.
Odvedeného prosba, pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 759), 1857–1859, konečné znění 1862, první vydání K. J. Barvitius, Melantrich 1949.
Pastýř a poutníci, pro mužský sbor s basovým sborem, konečná verze s barytonovým a tenorovým sólem, na slova Františka Sušila, 1865, konečné znění1867, první vydání literární tisk, Zpěvácký spolek slovanský Vídeň 1866, Melantrich 1949.
Zahrada boží, pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1960, 78), 1867, první vydání Filharmonický sbor Beseda brněnská 1867, Melantrich 1949.
Zpěv pohřební, pro mužský sbor, na slova Fr. Sušila, 1868, první vydání Benediktinská tiskárna 1904, Melantrich 1949.
Je jaro, pro mužský sbor, 1881, první vydání Umělecká beseda 1881, Starý 1947, Melantrich 1949.
Vesna, pro mužský sbor, na slova J. Křesýnského, 1881, první vydání Firma Urbánek 1881, Melantrich 1949.
Starý a mladá, pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1840, 55), datum vzniku neznámo, první vydání Benediktinská tiskárna, Melantrich 1949.
Šatečka (Otázky) pro mužský sbor, na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 234), datum vzniku neznámo, první vydání Benediktinská tiskárna, Melantrich 1949.
Mládí a láska, pro mužský sbor, na text a nápěv lidové písně Ach, Bože moj, jak sa mi poděl milý moj, datum vzniku neznámo, opis 1881.
Písně
Aj, vy bratři, aj, jonáci! Autorství sporné, bez doprovodu, na slova A. Rambouska, 1848, první vydání Augustin Neumann v Acta et epistolae erudit. Monast. ord. S. Augustini, Brno 1930, Melantrich 1949.
Písně a básně pro školy národní, na slova B. M. Kuldy, 1855, první vydání Vilém Burkart, Brno 1856, Melantrich 1949.
Kalina, 1862, s doprovodem klavíru, na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 423), první vydání Firma Urbánek 1890.
Zábrana (Letěl, letěl roj), s doprovodem klavíru pro tenor nebo tenor-baryton, nebo soprán, na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 116), asi 1863, první vydání Slavnostní album Cyril a Metoděj, Brno 1863, Melantrich 1949.
Zahučaly hory, na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 565), asi 1864, první vydání J. R. Vilímek 1883, Melantrich 1949.
Klekání, s doprovodem klavíru pro bas, kolem 1866, první vydání Benediktinská tiskárna 1904, Melantrich 1949.
Jeseň a máj, s doprovodem klavíru, na slova P. J. Soukopa, asi 1870, nevydáno.
Chrámové skladby
Ejhle, oltář Hospodinův září (původně Ejhle, svatý Velehrad už září), píseň na text J. Soukupa, 1863–1884, první vydání neznámo.
Zpěv pastýřů (Die Hirten von Betlehem), píseň na text G. Sartoriho, datum vzniku neznámo, první vydání Vídeň 1871.
Mše G, před 1875, první vydání Benediktinská tiskárna 1911.
Te Deum, 1875, první vydání Cecilie II, 1875.
Litanie Lauretanae, 1875–1880, první vydání Cecilie II, 1875, III, 1876 a Cyril, VII, 1880.
Haec dies, pro dvojsbor smíšených hlasů, 7. 4. 1878, první vydání Benediktinská tiskárna 1904.
Requiem, 1878, první vydání Cecilie V, 1878, V. Kotrba.
Pašije, 1880, první vydání Cyril VII, 1880.
Zpěvy vánoční, pro ženský a mužský sbor, datum vzniku neznámo, první vydání Firma Urbánek 1889.
Svatý, svatý zpíváme, pro mužský dvojsbor, datum vzniku neznámo, přepracovaná verze pro smíšený sbor, první vydání Sbírka posvátných čtverozpěvů Korába a Pally, Mikuláš a Knap, Benediktinská tiskárna 1904.
Offertorium plurimum martyrum, pro smíšený osmihlasý sbor, 1873, první vydání Benediktinská tiskárna 1904.
Otče náš, pro mužský sbor, asi 1848, první vydání Benediktinská tiskárna.
Zdrávas Maria, pro mužský sbor, asi 1848, první vydání Benediktinská tiskárna.
Hymnus k uctění Nejsvětější Svátosti, datum vzniku neznámo, první vydání L. R. Pazdírek, Bučovice.
Svatý, svatý, zpíváme, pro mužský sbor, 1857–1859, Brno 1904.
Regina coeli, antifona, pro mužský sbor, datum vzniku neznámo, rukopis.
Justorum animae, offertorium, pro osmihlasý smíšený sbor, datum vzniku neznámo, rukopis.
Justus ut palma florebit, datum vzniku neznámo, rukopis.
Stabat Mater dolorosa, datum vzniku neznámo, rukopis.
Veni Creator, hymnus, pro čtyřhlasý smíšený sbor, datum vzniku neznámo, rukopis.
Pravděpodobné autorství
Alleluia. Confitebuntur, graduale, opis.
Constitues eos, opis.
O quam amabilis, opis.
Pange lingua, opis.
Pro feria 4a cinerum, graduale, opis.
Nedokončené skladby
Maruška a Janóšek, pro mužský sbor na text a nápěv moravské lidové písně (Sušil 1860, 107), asi 1850, rekonstruoval Vilém Steinman, první vydání Melantrich 1949.
Ztracené skladby
Anička, sbor, 1845–1848.
Aurora coeli purpurat, chorál ke Vzkříšení s doprovodem tří trombonů, datum vzniku neznámo.
Ave Maria, datum vzniku neznámo.
Communionlied Welch ein Himmel, pro smíšený sbor se sólovým kvartetem, asi 1848.
Confitebor, chorál, datum vzniku neznámo.
Dextera Domini, offertorium pro Zelený čtvrtek, pro mužský sbor, datum vzniku neznámo,
Diffusa est, graduale, asi pro smíšený sbor, asi 1874.
Drobné sborové a písňové skladby, 1845–1846, 1848.
Dva chvalozpěvy Te Deum, datum vzniku neznámo.
Christus factus est obediens, offertorium, 1855.
Missa propria pro Sabbato Sancto, pro čtyřhlasý sbor s varhanním doprovodem, datum vzniku neznámo.
Molto moderato, pro smíšený sbor, datum vzniku neznámo.
Mše c moll, pro mužský sbor, asi 1848.
Mše chorální, s nástrojovým doprovodem, datum vzniku neznámo, asi 1849.
Postřelený, pro sbor, na slova F. Sušila, 1840.
Responsoria k pohřebníku konduktu, 1855.
Salve Regina, 1853.
Santiones pro Festo ss. Corporis Christi, pro sóla sbor a orchestrální doprovod, asi 1841–1843.
Sbor ke svěcení praporu řemeslnické besedy Svatopluk, 1873.
Stabat Mater dolorosa, pro mužský sbor, datum vzniku neznámo.
Sub tuum praesidium, pro mužské vokální kvarteto, datum vzniku neznámo.
Te Deum laudamus Imum, datum vzniku neznámo.
Te Deum G dur, pro smíšený sbor s doprovodem orchestru, datum vzniku neznámo.
Veni Sancte Spiritus, pro mužské vokální kvarteto, datum vzniku neznámo.
Vocal-Messe, pro mužský sbor s doprovodem varhan, datum vzniku neznámo.
Wiegenlied, pro mužský sbor, datum vzniku neznámo.
Nerealizované skladby
Opera, český text, 1863.
Kantáta k 500 letému výročí smrti Karla IV, na slova Jana Soukopa, 1878.
Hymnus národa českého, sbor s doprovodem orchestru, asi na slova Adolfa Heyduka, 1879.
Sv. Prokop, oratorium, na slova Aloise Vojtěcha Šmilovského.
Edice
Skladby písňové, sborové a kantátové, svazek první/Pavel Křížkovský, edice Monumenta musicae bohemicae, redigoval Jan Racek, revizi provedl Vilém Steinman, Melantrich, Praha 1949.
LiteraturaI. Lexika
OSN.
Masarykův slovník naučný (Praha 1929).
Riemann12.
OSNND.
PHSN.
ČSHS.
New Grove1.
New Grove2.
MGG2.
Larousse de la musique II (1996).
II. Katalogy, bibliografie, soupisy, ikonografie
Racek, Jan: Pavel Křížkovský. Prameny, literatuře a ikonografie (Olomouc 1946).
Fric, Ota: Recenze na dvě publikace J. Racka (Listy hudební matice, Tempo XX, 1947–1948, s. 111).
Vymetal, Cyril: Styky Janáčkova rodu s Opavskem. K 20. Výročí smrti Leoše Janáčka (Slezský sborník 46, 1948, s. 52–57).
Gregor, Vladimír – Malura, Miroslav: Pavel Křížkovský ve světle písemné pozůstalosti (Opava 1996).
Trojanová, J.: Pavel Křížkovský (9. 1. 1820–8. 5. 1885): personální bibliografie (Brno 1985).
III. Život a dílo
Janáček, Lev: Pavel Křížkovský a jeho činnost u opravě chrámové hudby (Cecilie 1875, 2, č. 1, s. 2).
Lehner, Ferdinand: Hudební příloha Missa pro de functis. Auctore P. Křížkovský (Cecilie5, 1878, č. 9, s. 72).
Geisler, Jindřich: Pavel Křížkovský. Nástin života a působení jeho uměleckého (Dalibor VI, 1884, zvláštní otisk Firmy Urbánek, Praha 1886).
Janáček, Leoš: Pavla Křížkovského význam v lidové hudbě moravské a v české hudbě vůbec (Český lid XI, 1902, s. 257–263).
Eichler, Karel: Pavel Křížkovský (Brno 1904, obsahuje také seznam skladeb a korespondenci).
Jirásek, František: Obrana reformy hudby církevní (Cyril 31, 1904, č. 5–6, s. 37).
Stecker, Karel: Rozbor Utonulé (Program koncertu Pěveckého sdružení pražských učitelů, 4 4. 1914).
Helfert, Vladimír: Pavel Křížkovský a Bedřich Smetana (Morava. Měsíčník pro život sociální, vědecký a umělecký, Brno 1926, s.161–174).
Tomek, Ferdinand: Vztahy P. Pavla Křížkovského k olomouckému Žerotínu (Věstník pěvecký a hudební 1935, r. 39, č. 6, s. 98–99).
Mach, P. K.: Křížkovský und der kirchliche Knabengesang, Brno 1936.
Racek, Jan: Slezská hudba a Pavel Křížkovský v dějinách české hudební kultury (zvl. otisk ze sborníku Slezsko, český stát a česká kultura, Opava 1946).
Štědroň, Bohumír, ed.: Janáček ve vzpomínkách a dopisech, Praha 1946.
Štědroň, Bohumír: Pavel Křížkovský na Starém Brně (Slezský sborník 44, 1946, č. 1–2, s. 1–21).
Racek, Jan: Leoš Janáček a Pavel Křížkovský (Program, list Národního divadla v Brně, III, 20, 1948, č. 12/13).
Gregor, Vladimír: Neznámá činnost Pavla Křížkovského v Olomouci (Slezský sborník 48, 1950, č. 2–3, s. 349–353).
Racek, Jan: Moravská hudební kultura v době příchodu Pavla Křížkovského: k jubilejním oslavám 130. Výročí Pavla Křížkovského 1820–1950 (Slezský sborník 48, 1950, č. 1, s. 25–48).
Sychra, Cyril: Pater Pavel Křížkovský (Československý varhaník XIII, 1950, s. 98 ad.).
Štědroň, Bohumír: Základy fundační kapely v Brně před Křížkovským (Slezský sborník 49, 1951, č. 2, s. 155–183).
Racek, Jan: Pavel Křížkovský, tvůrce českého sborového slohu (Opava 1955).
Gregor, Vladimír: Pavel Křížkovský na dómském kůru olomouckém (Slezský sborník54, 1956, s. 109–121).
Straková, Theodora: Pavel Křížkovský, tvůrce české hudby z ducha lidového (Katalog brněnské výstavy 1955/1956).
Racek, Jan: Pavel Křížkovský. K 150. výročí jeho narození (Opava 1970).
Trunečková Božena: Cecilianismus a jeho vliv na Pavla Křížkovského, diplomová práce, Brno 1978.
Sehnal, Jiří: Hudba v olomoucké katedrále v 17. a 18. století (Brno 1988).
Trojan, J: Hynek Vojáček – vzpomínky hudebníka předbřeznového Brna: ke stému výročí úmrtí Pavla Křížkovského, klasika českého sborového zpěvu na Moravě (Vlastivědný věstník moravský 38, 1988, s. 23–33).
Janáček, Leoš: Utonulá Pavla Křížkovského (Leoš Janáček: Literární dílo I, ed. T. Straková, E. Drlíková, Brno 2003, s. 283–288).
Vičarová, Eva: Hudba v olomoucké katedrále v letech 1800–1914 (Hudba v Olomouci a na střední Moravě I. In memoriam Vladimír Hudec, Morava a svět: Umění v otevřeném multikulturním prostoru, ed. E. Vičarová, Olomouc 2007, s. 95–102).
Vičarová, Eva: Hudba v katedrále (Dějiny Olomouce, sv. 2, hl. red. Jindřich Schulz,Olomouc 2009, s. 106–107).
Vičarová, Eva: Der Wenzelsdom in Olmütz – erzbischöfliches Gotteshaus und Centrum der cyrillischen Reform (Musicologica Olomucensia X. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philosophica–Aesthetica 34, ed. Jan Vičar, V. Šímová,
Olomouc 2009, s. 191–218).
Vičarová, Eva: The Paradox of the Culminating Period of Pavel Křížkovský Work (Musicologica Olomucensia XI, eds. V. Šímová a J. Büml, Olomouc 2010, s. 95–102).
Vičarová, Eva: Výročí Pavla Křížkovského (Cantus21, 2010, č. 1, s. 6–8).
Vičarová, Eva: Hudba v olomoucké katedrále, 1872–1985 (Olomouc 2012).
Vičarová, Eva: Pavel Křížkovský (1820–1885), zakladatel moravského cyrilismu (Opus musicum 35, 2013, č. 4, s. 48–59).
Vičarová, Eva: Die Musik in der Kathedrale von Olomouc, 1872–1985, (Musikgeschichte in Mittel- und Osteuropa. Mitteilungen der internationalen Arbeitsgemeinschaft an der Universität Leipzig, Heft 15, eds.: Helmut Loos, Eberhard Möller, Leipzig 2015, s. 180–200).
IV. Souborné práce o české a moravské hudbě 19. století
Hostinský, Otakar: Hudba v Čechách (Praha 1900).
Nejedlý, Zdeněk: Dějiny české hudby (Praha 1903).
Batka, Richard: Die Musik in Böhmen (Berlin 1906).
Helfert, Vladimír: Česká moderní hudba (Olomouc 1936).
Axman, Emil: Morava v české hudbě XIX. století (Praha 1920).
Gregor, Vladimír: Hudební místopis olomouckého kraje (Olomouc 1956).
Československá vlastivěda (Praha 1971).
Gregor, Vladimír: Osvobozenecká hudba na Moravě a ve Slezsku (Praha 1983).
Hudba v českých dějinách (Praha 1983).
Sehnal, Jiří – Vysloužil, Jiří: Vlastivěda moravská. Dějiny hudby na Moravě (Brno 2001).
Pecháček, Stanislav: Česká sborová tvorba 1800–1950 (Praha 2002).
Vysloužil, Jiří: Dvě stě let české hudby na Moravě (Olomouc 2014).
V. Korespondence
Masák, Em: Koncepty dopisů Pavla Křížkovského (Archa VIII, 1920, s. 910).
Orel, Dobroslav: Z korespondence Pavla Křížkovského (Sborník Filosofické fakulty University Komenského Bratislava I, 1922, sešit 7).
Neumann, Augustin: Z dopisů Pavla Křížkovského (Hlídka 52, s. 362).
Löwenbach, Jan: Křížkovský v Praze (Hudební revue 3, 1920, č. 255, s. 59).
Axman, Emil: Neznámý dopis Křížkovského (Smetana 4, s. 54).
ArchivalieDómský archiv Olomouc.
Oddělení dějin hudby, Moravské zemské muzeum, Brno.
Slezské zemské muzeum v Opavě.
Státní okresní archiv Olomouc.
Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc.
Eva Vičarová
Datum poslední změny: 24.10.2015