Merta, Vladimír
Charakteristika: Písničkář, hudebník, publicista a filmař
Text
• Diskografie • Literatura •
Merta, Vladimír, písničkář, hudebník, publicista a filmař, narozen 20. 1. 1946, Praha.
Učil se dva roky v Lidové škole umění na kytaru, jinak hudební samouk. V letech 1971–76 studoval na Filmové fakultě AMU, obor filmová a televizní scénáristika a režie, absolvoval filmem Smrt krásných srnců (podle námětu Oty Pavla). Během studia architektury na ČVUT (absolvoval 1971) první písňové pokusy. Patří k průkopnické generaci českých písničkářů, která se na veřejnosti objevila v průběhu šedesátých let. 1968 pobýval ve Francii, kde natočil první LP desku (Ballades de Prague, výběr vlastní tvorby a lidových písní). Je to první „české“ moderní písničkářské album. Druhou desku připravil pro Supraphon 1970, ale nevyšla. I další Mertovy projekty a publikační činnost byly silně omezeny represivní politikou režimu. V 70. a 80. letech s různě dlouhými přestávkami koncertoval, publikoval a pokoušel se o vlastní filmařské projekty. Vyniká mezi nimi scénář k celovečernímu filmu Opera ve vinici (1981, režie Jaromil Jireš) o životě Fanoše Mikuleckého, legendárního autora–interpreta lidových písní, a režie pořadu s názvem Tak Ti ď…, věnovaného památce Jaroslava Ježka a Semaforu (1976, Lucerna Praha). Mertova písničková alba vyšla v Čechách se značným zpožděním: 1978 P. S. a v letech 1988, resp. 1989 dvojdeska se záznamem živého koncertu Vladimír Merta 1, resp. 2. Byl členem volného písničkářského sdružení Šafrán (vznik 1972), porevoluční pokusy obnovit sdružení a vydavatelství Šafrán se nevydařily. Merta také překládal angloamerické básníky a písničkáře, pokoušel se o prózu (Výhoda podání), organizoval řadu hudebních happeningů, zhudebňoval poezii a psal pro skupinu Marsyas, Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa. Na folkových nebo rockových festivalech se objevoval sporadicky, hrál na pověstné Bratislavské lyře 1989 s Joan Baez (reflexe koncertu v knize Nebýt stádem Hamletů). 1986 mu byla udělena Zlatá porta za zásluhy o rozvoj folku.
Tvořivě zpracoval i vlivy jazzu, blues a rocku (v sedmdesátých letech byl členem volného sdružení Čundrground společně s Vladimírem Mišíkem a Honzou Hrubým). Silný vztah má také k folklóru, zejména cikánskému, moravskému, slovenskému a židovskému. Dokáže folklór nejen originálně aranžovat (naučil se hrát na několik tradičních lidových nástrojů), ale také jej přirozeně absorbuje, což se promítá do jeho vlastní tvorby filmové i písničkové. Schopnost citlivě zhudebnit verše klasiků jako Josef Hora, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, A. Rimbaud, W. Shakespeare a dalších patří k Mertovým dalším kvalitám (1987 uplatnil zhudebněné verše Viktora Dyka ve Vinohradském divadle v inscenaci Krysař). Všechny tyto vlivy jej přirozeně formovaly do silné písničkářské osobnosti s pověstí nekonformního muzikanta, mnohostranně talentovaného umělce a nekompromisního mluvčího své generace. V průběhu 60. až 80. let, kdy u nás písňový protest nabyl vyhrocené podoby, patřil Merta k písničkářům, kterým se dostávalo přívlastků rebel či podrývač režimu.
Merta dělí své zájmy do mnoha oblastí: hudby, filmu, divadla, psaní knih, úvah a esejí. Je autorem filmových hudeb, filmových pohádek, kreslených filmů a zejména filmových dokumentů (např. 12 rozhněvaných mužů Vlasty Třešňáka nebo dokument o způsobu práce Idy Kellarové Ozvěny ženské duše). Od 1991 funguje jeho nakladatelství a vydavatelství ARTeM (novější projekty s Janou Lewitovou a s pražským souborem Mišpacha). Pro Český rozhlas sestavil pořad o hudbě sefardských Židů, angažuje se v teorii kultury (přednášky na Universitě Karlově).
Do povědomí hudebního publika vešel především svými baladickými písněmi na způsob intimních úvahových monologů a technicky nadprůměrnou hrou na akustické kytary a foukací harmoniku. Postupem času jeho písně získávaly hlubší polohy, krystalizovaly do podoby filozofických úvah, básnických obrazů a osobitých výpovědí o myšlenkovém světě městského písničkáře – intelektuála. Merta má schopnost reagovat na vše, čím žije člověk své doby, podstatnou roli v jeho textech hraje dimenze společensko–politická a sebeuvědomovací. Nebojí se užívat "velkých slov", jakoby naznačoval, že je musíme uchopit a vrátit jim pravý smysl (např. v písních Písní za mír, Kecy, Chór, Praha magická, Chtít chytit vítr). Některé jeho texty můžeme chápat jako pokusy probudit v lidech citlivost, zájem o kulturní identitu, uvědomování sebe, své originálnosti, svého okolí a svého jazyka. Nabízí tiché zpovědi, písně o existenciálních nejistotách soukromých, skupinových i společenských (Básník a vítr, Dva malí kapitáni), zveřejňuje obecné pravdy i generační pocity (Pomeranče Hieronyma Bosche, Písničkář, Omalovánky, Ametysty). V touze po vysokých etických zásadách je decentní, bez efektů, ale neústupný a mnohdy provokující, básnickou snahu sdělit poselství často korunuje tajemstvím nedořečeného. Vedle písní obsahujících nadčasová poselství (Harmonie, Země, ve které nic takového nebude muset být, Náměstí nebeského míru, Poslední voják), stojí projevy méně náročné, intimní, milostně lyrické (Strašák, Kde, kdy?Já a ty?, Kus dřeva v ruce, Tuláci s lepkavými vlasy), nebo ty, jejichž cílem je zábava. Merta užívá výsostně poetický, spisovný a bohatý jazyk. Často své myšlenky staví na překvapivých vícevýznamových básnických příměrech, hýří ironií a sarkasmem. Je dramatický, mnohdy až existenciálně naléhavý, vždy plný touhy „vyzpívat“ hříchy světa. Nechybí mu ani humor, je však velmi osobitý – tichý, málo průhledný, nebo naopak břitký až ironický, mnohdy zašifrovaný do dobře promyšlených alegorií.
Merta experimentuje s písňovou formou i melodickou linkou: mnohdy je vedena pocitově – bluesově, její uvolněnost způsobuje také užití volného verše, což bylo v počátcích folku méně obvyklé. Nekonvenční je také Mertův pěvecký a pódiový projev (neškolený hlas s deformovaným témbrem i artikulací, občas spíše vyprávějící), ke kterému přidává nejrůznější zvuky. Je autorem spisku Zpívaná poezie (1990, ARTeM; metodická studie, mající pevný základ ve vlastní zkušenosti a svědčící o snaze udržet písňový text na vysoké úrovni). Druhou "učebnici" vydal o dva roky později, má název Folk-bluesová kytara a harmonika. Tyto poznámky k poetice žánru plus Mertovy vlastní výtvory se staly východiskem pro mnohé začínající folkaře. Merta je schopen teoreticky reflektovat tvůrčí proces, má nadhled a schopnost vystihnout charakteristiky žánru, ve kterém se pohybuje (kromě jmenovaných publikací to dokumentuje např. studie The Trubadour In The Age of Global Village a mnohé recenze a eseje). Patří ke generaci ovlivněné americkým folk song revivalem a protest songy Boba Dylana, Joan Baez a jiných. Získal značnou popularitu u folkového, bluesového i rockového publika, zejména vysokoškolsky vzdělaného. Mertova tvorba vždy s obtížemi prorůstala do médií, řadí se však k tomu nejlepšímu, co na české scéně vzniklo.
Diskografie
Ballades de Prague (Vogue–Francie 1968);
Písmenková láska/Zem voní dřevem (1975, SP);
Vladimír Merta – P.S. (Supraphon 1978, reedice Bonton 1997);
For Africa (1985, MG kazeta);
Vybraná slova (1988, EP);
2 LP Vladimír Merta (Panton 1988 a 1989);
Chtít chytit vítr (ARTeM 1991);
Svátky trpělivosti (ARTeM 1991, reedice Bonton Slovakia 1999);
Bití rublem (ARTeM 1991);
On the Road with… (záznam vystoupení s americkým duem, 1992);
Cestou k … ( s Marianem Vargou, 1992);
Mišpacha I a II. (ARTeM, 1991 a 1994);
Sefardské písně (aranžmá a doprovod Jany Lewitové, ARTA 1996);
Nebuď nikdy sám (Bonton Slovakia 1997);
Obrázky v kartách (Bonton Slovakia 1998);
Mít míň je víc (Bonton Slovakia 1999);
Ametysty 1974–1975 (Bonton Slovakia 2000);
Svet zmotaný (Slovenské balady, ARTA 2002). Literatura
I. Lexika
EJ.
Všeobecná encyklopedie Diderot 1999.
II. Ostatní
http://music/taxoft/v_merta
Tak si tu žiju (filmový dokument, režie J. Chlumský, 1981).
Dobiáš, Jan: Brnkání na duši (Praha 1990).
Plachetka, Jan: Dokud se zpívá. Praktický průvodce po portovním parnasu (Západočeské nakladatelství 1991).
Prokeš, Josef (ed.): Nebýt stádem Hamletů (Brno 1994).
Narozen v Čechách (sborník textů a komentářů, sestavil S. Zárybnický, ARTeM 1995).
Černý, Jiří: Albové milníky českého folku (Folk a Country 1995, č. 1, s. 18–19).
Kotek, Josef: Dějiny české populární hudby a zpěvu 1918–1968 (Praha 1998).
Pavličíková /Chaloupková/, Helena: Úvod do problematiky folkové hudby (Hudební věda 35, 1998, č. 3, s. 264–276).
Legendy folku a country (seriál České televize 2000, režie Jiří Vondrák, zejména díl 2, 3, 4 a 6).
Uprostřed běhu (filmový dokument, režie Jiří Vondrák, 2001).
Helena Chaloupková Datum poslední změny: 12.7.2003