Český hudební slovník osob a institucí

Daněk, Wabi

Daněk, Wabi, (vl. jm. Daněk, Stanislav), písničkář, narozen 30. 1. 1947, Zlín, zemřel 16. 11. 2017, Praha.
 
Hře na trombón se učil na Lidové škole umění, ve hře na kytaru je autodidakt. Vystřídal hodně povolání: vyučil se zámečníkem, pracoval např. jako opravář, údržbář, svářeč panelů, saniťák. V Karviné vyhrál 1971 Portu jako člen sokolovské skupiny Plížáci (navíc získal za píseň Tommy druhé místo v autorské soutěži), o tři roky později opět zvítězil (už s gottwaldovskou skupinou Rosa) a v autorské soutěži znovu získal druhé místo (Svitavy, skupina fungovala tři roky). Následovala pětiletá odmlka v aktivní písničkářské činnosti, 1979 byla Daňkovi v Olomouci udělena Zlatá porta za celkový přínos v trampském a folkovém žánru. Daněk se na pódia vrátil, začal vystupovat sám a doprovázet se na akustickou dvanáctistrunnou kytaru. Tato etapa je poznamenána ústupem od trampské tematiky a přílivem ryzích folkových výpovědí. K dalším úspěchům na Portách patří vítězství v autorské soutěži v letech 1981–83 s písničkami Ročník 47, Fotky a Nevadí. Daňkovi se dostalo 1982 i uznání odborníků: jeho první SP se ocitla na vrcholu žebříčku časopisu Melodie, navíc získal Tip Melodie 1982; rok poté vstoupil na profesionální dráhu. Jako jeden z prvních českých folkařů natočil samostatné album (1984, Rosa na kolejích) a obdržel za ně (jako první nepopový interpret) Zlatou desku za více než 200 000 prodaných kusů; jeho popularitu podpořily i četné rozhlasové a televizní snímky. Druhé album Vítr nahrál 1987. Koncem 80. let se přestěhoval do Prahy, kde hrál tři roky s kytaristou Oldřichem Bartasem, pak rok spolupracoval s Janem Nedvědem. Působil jako sólový písničkář, nahraná alba jsou však vždy výsledkem týmové spolupráce na bohatším aranžmá folkrockovém, countryovém i popovém. Ze všech studiových pokusů spojit Daňka-písničkáře s doprovodnou kapelou se nejlépe vydařil první z nich (zlínský AG Flek a brněnští Poutníci tu znějí na svou dobu objevně). Roku 1990 vyšlo CD s výběrem Daňkových písní (sestavil Jiří Černý), další autorské album Pískoviště se objevilo 1996 a o tři roky později nahrála dodnes spolupracující dvojice Daněk – Miloš Dvořáček (kytary, aranžmá) live album s názvem Valašský drtivý styl. Zatím poslední projekt nese název Nech svět, ať se točí dál. Daněk zde interpretuje písně Miroslava „Skunka“ Jaroše (u nás téměř zlidovělé, např. Montgomery, Rychlejší koně, Jackson a další) a hudebně se tu (tradičně) pohybuje na ose od trampské romantiky přes písničkářské country kristoffersonovského typu až po country rock (doprovod členové skupiny Druhá tráva a jiní hosté). Kompletní přehled Daňkovy tvorby je ve zpěvníku Písně Wabiho Daňka od A do Ž či na webovských stránkách www.wabidanek.cz.
 
Daňkova tvorba osciluje na hranicích dvou žánrů. Část můžeme přiřadit k trampské písni (Rosa na kolejích – píseň, která je jakousi trampskou hymnou a roku 2000 vyhrála anketu Trampský hit století, dále Fram, Plameny, Hudsonské šífy, Mávej a jiné), část k folku (Nevadí, Bílá vrána, Pořekadla, Tři patra smutku, Outsider waltz, Ping pong a další); mnoho písní je na rozhraní. Daněk je originálnější způsobem svého písničkářského sdělení, než jedinečnou melodií či harmonií. Smutek a nostalgie se tu mísí s chlapským, přirozeně drsným projevem, který neklesne na úroveň banality a není v něm stopy po podbízivosti a kalkulaci. Daňkovy písně jsou jednoduché, líbivé, jejich autor má smysl pro výstavbu, ze skrovné hudební poetiky vytváří přirozeně plynoucí tvar. Harmonicky písně většinou nevybočují z běžného folkového a trampského úzu. Mnohé již zlidověly a staly se součástí repertoáru společenského zpěvu (např. Píseň, co mě učil listopad a Rosa na kolejích). Ve spektru českých folkově trampských autorů patřil Daněk k typům zasněným a romantickým, působí uvolněným dojmem. Byl autorem převážné většiny písní, s nimiž vystupoval (ostatní písně byly převzaty od Krise Kristoffersona, Joan Baezové a dalších). Mezi inspiračními zdroji dominoval vliv děl amerického spisovatele Jacka Kerouaca (v písni Na cestě dokonce cituje jeho jméno).
 
V písňových textech najdeme hořkou nostalgii (Outsider waltz), trampské volání dálek (Fram), touhu po obyčejném lidském štěstí v rodině či v souznění s přírodou (Píseň co mě učil listopad), melancholii nepovedených mezilidských vztahů (Papírové řetězy, Nevadí), klukovské snílkovství i chlapskou upřímnost (Ročník 47). Časté jsou obrazy idylické přírody (Velká rybí škola, Vítr), ale i kritika ničení přírody (Stromy) a proklamovaná touha po svobodě a nezávislosti na konzumním světě (Dívce v mercedesu, Ping pong, Co dál brácho). Nemalou část písňových textů představují autorova ohlížení se zpět, související s hledáním pravých životních hodnot (Fotky, Jak léta jdou, Ročník 47). V kritice společenských poměrů Daněk neopomíjel jednotlivce a dokázal být nepříjemně adresný (Bílá vrána, Nevadí, Úspěšný muž). Jeho melancholická a zadumaná písňová poezie osobitě ztvárňovala obecné pravdy a generační pocity. Daněk se na rozdíl třeba od Jaromíra Nohavici zpravidla nepouštěl do filozofické hloubky problému a nebyly mu vlastní ani dlouhé Mertovy existenciální monology; zůstával spíše v naivnější rovině a sahal spíše k prostým podobenstvím (Pískoviště), která odpovídala jeho vztahu k poctivosti, přímosti a laskavosti (Studeňákovi). Jeho písně se vyznačovaly  autobiografičností, byly založeny na důvěře k publiku a víře v lidskou slušnost a selský rozum. Decentně stylizované texty plynuly většinou v poklidném vypravěčském tempu, v němž si Daňkův hluboký hlas získával posluchače svou upřímností.
 
Daněk patřil k interpretům tzv. moderní trampské písně (dále bratři Ryvolové, Jan Nedvěd, Pavel Lohonka „Žalman“ a jiní), neboť ve svých textech odkládal někdejší trampské rekvizity spjaté s tématikou Divokého západu a více se přikláněl k životní realitě. Prvorepublikovou trampskou sborovou kantilénu (viz např. Vlajka) tu nahrazuje sólový, „bluesovější“ úhel (Rosa na kolejích).