Český hudební slovník osob a institucí

Uranie

Uranie (Urania; Lidové divadlo Uranie; Lidové divadlo Uranie v Praze VII; Lidová opera), divadlo, zahájení činnosti 1898, Praha, ukončení činnosti 1946.

Vznik Uranie souvisí s touhou po druhém českém divadle v Praze, o němž se diskutovalo už od 90. let 19. století. V roce 1898 se v Praze konala Výstava architektury a inženýrství pořádaná Spolkem inženýrů a architektů. Součástí výstavy byla také budova pro přednášky a schůze, ve které bylo na popud divadelního ředitele Josefa Viléma Suka, redaktora Národních listů Josefa Kuffnera a po přímluvách z divadelních i politických kruhů umístěno též jeviště. Architekt Osvald Polívka objekt pracovně pojmenoval Vesmír, název ale výstavní výbor nakonec změnil na Uranie. Budova byla dřevěná a měla celkem 750 sedadel a ke stání 40 míst v přízemí a 100 na galerii. Oponu vytvořil Josef Hlaváček a dekorace Karl Piperger, který později při požáru Uranie v nových prostorách zahynul.

Divadlo, jehož soubor byl sestaven z herců mimopražských divadelních společností a z několika talentovaných začátečníků, vedl Jan Vávra, jenž zde působil též jako herec a režisér. Provoz byl zahájen 20. června 1898 koncertem, který dirigoval Hanuš Trneček. Příštího dne pak byla s úspěchem uvedena původní lidová hra Náš dům v Asanaci Karla Šípka, Václava Štecha a Bohdana Kaminského. Divadelní představení se zprvu uváděla pouze několikrát týdně, ale postupně musely přednášky a koncerty pro rostoucí zájem ustoupit a od 1. srpna se již hrálo denně. Poslední představení se uskutečnilo 16. října v předvečer ukončení výstavy. Bylo vyprodáno a po skončení návštěvníci zůstali v hledišti a volali po založení druhého českého divadla. Zkušenost s tímto Divadlem na výstavě, jak bývá též označováno, ukázala, že vedle Národního divadla je Praha schopna pojmout ještě další scénu, jež by měla nejenom umělecké kvality, ale mohla by též finančně prosperovat. V letních měsících let 1899­–1901 měl pak Uranii v pronájmu Josef Vilém Suk, který zde vystupoval se svým souborem. V říjnu 1901 měla být budova definitivně zbořena, a tak Suk za finanční podpory stavitele Jana Seiferta, akcionáře a správního rady Prvního pražského měšťanského pivovaru v Praze-Holešovicích, zařídil demontáž divadla a jeho přenesení na pozemek pivovaru, v jehož zahradě bylo v mírně pozměněné podobě opět postaveno.

Provoz na novém místě byl zahájen 12. června 1902 veselohrou Václava Štecha Třetí zvonění. Krátce na to, po neshodách s družstvem, které bylo ustanoveno k řízení divadla, ředitel Suk odešel. V listopadu 1902 byla činnost přerušena, aby mohla být Uranie upravena pro celoroční provoz. Bylo instalováno parní vytápění a též rozšířenéo hlediště i jeviště. Znovuotevřeno bylo 4. ledna 1903 Stroupežnického hrou Vojtěch Žák, výtečník. Nový ředitel, bývalý člen Národního divadla Jakub Vojta Slukov, chtěl uvádět výhradně české či slovanské hry, avšak návštěvnost byla poměrně nízká. Po jeho smrti v březnu 1903 se stal ředitelem Jakub Seifert, který se snažil vycházet vstříc předměstskému publiku vyžadujícímu zejména veselohry a frašky, ale uváděl též českou a světovou klasiku. K zadní části objektu nechal přistavět nové technické budovy a započal přístavbu restauračních křídel. Po jeho odchodu vedl divadlo komerčně Karel Vendulák a umělecky režisér Bohumil Kovář. Po otevření Městského divadla na Královských Vinohradech a Divadla Marie Zieglerové se Uranie, jež jen těžko čelila nové konkurenci, ocitla ve finanční tísni, ze které se nevymanila ani založením operety v sezoně 1912/13. Situace se zlepšila za ředitele Václava Štecha, který vedl divadlo po dobu války. Po jeho odchodu do Národního divadla v Brně roku 1919 řešilo družstvo špatnou ekonomickou situaci pronájmem scény soukromníkům. V roce 1922 byl soubor novým ředitelem Josefem Kubíkem rozšířen o operetní zpěváky, tanečníky a o dvaadvacetičlenný orchestr v čele s dirigentem Emilianem Starým. Další ředitel Bedřich Jeřábek operní a baletní soubor ještě posílil a také provedl úpravy budovy, avšak komerčně úspěšný nebyl a od krachu jej zachránilo pouze 270 repríz oblíbené operety Rose Mary Rudolfa Frimla. Jeřábka pak na krátkou dobu vystřídal Vladimír Wuršer, jehož plány na propojení Uranie s jeho Východočeskou společností se nezdařily. Začátkem 30. let se v divadle vystřídalo několik neúspěšných ředitelů a Uranie začala upadat. Koncem roku 1933 se bývalý člen Národního divadla Jan Hilbert Vávra, syn Jana Vávry, prvního ředitele Uranie, pokusil proměnit divadlo v operní scénu a přejmenoval ji na Lidovou operu, avšak kvůli nízkému zájmu publika musel uvádět též operety. Ředitelé se i nadále neustále střídali, hrálo se nepravidelně a divadlo dál upadalo. Změnu přinesl až nový nájemce, podnikatel Bohumil Perlík, který se rozhodl proměnit pokleslou operetní scénu v činohru s důstojným programem. Sestavil schopný herecký soubor a snažil se o kvalitní dramaturgii (za jeho působení byla pozice dramaturga obsazena vůbec poprvé). Dobře nastartovaný vývoj byl však přerušen nuceným uzavřením všech divadel 1. září 1944. Provoz Uranie byl obnoven v květnu 1945, avšak budova byla 2. ledna 1946 zničena požárem, který založil divadelní tajemník Karel Štoll, jenž se snažil zamaskovat zpronevěru z pokladny. Při požáru zahynul malíř kulis Karl Piperger a Štoll byl odsouzen k patnáctiletému vězení. K obnovení divadla už nedošlo a dnes jej připomíná pouze památeční deska na rohu Ortenova náměstí a holešovická ulice U Uranie.