Český hudební slovník osob a institucí

Československá jednota hudebních stavů

Československá jednota hudebních stavů (Jednota českoslovanských ředitelů kůru, kapelníků, varhaníků a majitelů hudebních škol; Jednota hudebních stavů; Revoluční výbor československého hudebnictva; Svaz českých výkonných hudebních umělců; Syndikát českých výkonných hudebních umělců), ochranná hudební organizace, zahájení činnosti 5. 11. 1896, Praha, ukončení činnosti 6. 3. 1948.

Stavovská hudební organizace, původním názvem Jednota českoslovanských ředitelů kůru, kapelníků, varhaníků a majitelů hudebních škol, byla v roce 1909 přejmenována na Jednotu hudebních stavů a roku 1920 na Československou jednotu hudebních stavů. Jednota byla ustanovena 5. listopadu 1896 valnou hromadou stanovami z 25. září. Kladla si za cíl rozvoj hudebního umění a péči o své členy – hudebníky – po umělecké i sociální stránce. Její činnost probíhala ve čtyřech obdobích.

V letech 1896–1919 měla tři odborové sekce podle svého prvního názvu. Následně se rozdělila na 7 odborů: ředitelé kůru a varhaníci; majitelé hudebních škol a učitelé hudby; učitelé zpěvu a hudby na středních školách a ústavech učitelských; hudební skladatelé; kapelníci; hudební umělci vůbec; odbor kondiční.

V roce 1910 se k ní připojila organizace Jednota ředitelů hudebních škol a v roce 1914 byl ustanoven odbor pro případ úmrtí. Také spolupracovala s Výkonným výborem soukromých úředníků, ve věcech odborářských a stavovských, a s odborovými skupinami v rámci rakouské monarchie. Jednota podala návrh zákona k ochraně hudebníků formou hudebních komor. Jako platformu pro komunikaci využívala v této době hudební periodika, a to především Hudební revue a Dalibora.

V letech 1919–39 rozšířila jednota své působení na území Slovenska. Byly ustaveny samosprávní pobočky české, moravskoslezské a slovenské oblasti se zastoupením v Praze. Členská základna se dělila na tři odbory – Odbor hudebních skladatelů a spisovatelů, Odbor výkonných umělců a Odbor hudebních pedagogů. Od roku 1920 začala Jednota vydávat spolkový časopis Hudební výchova a založila své vlastní hudební nakladatelství Knihovna Hudební výchovy. Zastřešovala také hudebně-pedagogické sjezdy.

Sdružení úzce spolupracovalo s ministerstvem školství a národní osvěty v otázkách hudebního školství a hudební výchovy, a také s dalšími organizacemi v Československé obci hudebnické a s Ochranným svazem autorským. Podílela se na vypracování návrhů zákonů o hudební pedagogice, o ochraně práv hudebních umělců a na zřízení hudebních komor. Ustanovila podpůrný fond pro nemocné členy, vdovy a sirotky. V roce 1938 se v důsledku politických poměrů sloučily stavovské hudební spolky do jednotného celku Spojené hudební stavy se třemi odbory:

hudebníci z povolání (Unie českých hudebníků z povolání); hudební pedagogové, varhaníci a ředitelé kůru (Jednota); hudebníci mimo povolání (Odborové sdružení hudebníků v Československé republice).

V roce 1939 začal vycházet spolkový časopis Souzvuk. Spojené hudební stavy se však již v roce 1939 rozešly a Jednota se stala kolektivním členem Národní odborové ústředny zaměstnanců. Bylo zastaveno vydávání periodika Hudební výchova (23. ročník). Koncem druhé světové války se několik členů Jednoty účastnilo práce tajného výboru českých hudebníků.

V letech 1945–48 tajný výbor přijal název Revoluční výbor československého hudebnictva. Jeho členskými organizacemi byly Jednota, Svaz lidových hudebníků Jednota společenstev kapelníků pro Čechy a Moravu, Unie a Umělecké sdružení českých učitelek hudby v Praze. Vydával Věstník revolučního výboru československého hudebnictva. Spolek dále změnil název na Svaz českých výkonných hudebních umělců, jehož předsedou byl Josef Hutter. Spolkovou platformou byl dále Věstník českých výkonných hudebních umělců. Na základě stanov z 8. října 1946 svaz opět změnil název na Syndikát českých výkonných hudebních umělců (ustaven 22. června 1947), který měl 4 sekce: sekce hudby umělecké; sekce hudby lidové; sekce pedagogická a teoretická; sekce kapelníků.

Předsedou Syndikátu byl Karel Pravoslav Sádlo. Kromě Věstníku opět zahájil vydávání časopisu Souzvuk. Syndikát se zaměřoval již jen na odbornou hudební činnost, sociální problematice se dále věnovalo Revoluční odborové hnutí. Usnesením akčního výboru ze dne 6. března 1948 se Syndikát rozešel.

V organizaci byly v předsednické funkci činní Quido Havlasa, Bedřich Folberger, František Šubert, Antonín Heřman, Karel Unger, Antonín Hromádka, Jan Bušek, Pavel Dědeček, Karel Svoboda, z dalších členů významně přispívali Bohumil Kašpar, Bohuslav Jeremiáš, Alois Ručka, Bohumil Šejnoha, Alois Ladislav Vymetal, Eduard Marhula, Leopold Kubíček, Max Koblížek, Karel Douša, František Švanda, čestní členové Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Vítězslav Novák, Josef Bohuslav Foerster, Josef Suk, Otakar Ševčík a Josef Klička.