Český hudební slovník osob a institucí

Fils, Antonín

Fils, Anton (psán též Antonín Fils; Johann Anton Filtz; Filz; Fieltz; Fiels), skladatel, narozen roku 1733 (pokřtěn 22. 9. 1733), Eichstätt (Německo), zemřel roku 1760 (pohřben 14. 3. 1760), Mannheim (Německo).

Dlouho byl považován za skladatele české národnosti; až kolem roku 1960 bylo objasněno, že to byl jeho otec Georg Fils, který pocházel z Čech a přesídlil do německého Eichstättu, kde získal místo violoncellisty v orchestru bavorských knížat. Anton už se narodil v Německu, o čemž svědčí eichstättský křestní list.

Studoval právo a teologii na univerzitě v Ingolstadtu. Roku 1754 získal místo druhého violoncellisty u dvorního orchestru říšského knížete Carla Theodora v Mannheimu, jenž byl řízen Janem Václavem Stamicem. Dostal zde doživotní příjem 300 zlatých. Roku 1757 se oženil s Elizabeth Range a o dva roky později koupil v Mannheimu dům. Následující rok předčasně zemřel za blíže neobjasněných okolností.

V kompozici byl žákem Jana Václava Stamice a také nejmladším členem skladatelského souboru kolem něj, který vyvíjel nový orchestrální a koncertantní sloh mannheimské školy (do stejného okruhu patřil František Xaver Richter či Jiří Čart). Napsal na čtyřicet symfonií, řadu orchestrálních triových sonát a také tria, koncerty či církevní skladby. Jeho symfonie měly čtyřvětou cyklickou strukturu a zřetelně se v nich rýsovala sonátová forma. Typické byly pomalejší střední věty a výrazově kontrastní finále. Stylově reprezentoval předklasické období s rokokovými prvky a lehce lidovými nápěvy. Jeho hudba byla originální a neotřelá, díky čemuž vzbuzovala kontroverzní reakce; Fils měl své obdivovatele (například Christian Friedrich Daniel Schubart) i ostré kritiky.

Jeho dílo vešlo ve známost již za jeho života, ale po jeho smrti se ještě více rozšířilo a zpopularizovalo. Četné skladby vyšly tiskem v Paříži (například tři sonáty pro violoncello a basso continuo, vydané u Chevardiera roku 1761), později se některé dočkaly reedice v Londýně, Amsterdamu (1770), Benátkách (1775) či Edinburghu (1777). Rukopisy lze nalézt mimo jiné v alsaském klášteře Alspach, na univerzitě v Basileji či v polském Slonimu. Jeho dílo doputovalo až do Spojených států amerických, kde byly některé kusy provedeny v letech 1772, 1787 a 1800.

Mezi nejznámější skladby patří optimisticky laděná Česká symfonie A dur, dále Symfonie D dur op. 2 č. 5, Symfonie Es dur op. 2 č. 6, Koncert G dur pro violoncello a smyčcový orchestr a Koncert C dur pro violoncello a smyčcový orchestr. Kromě toho napsal například Koncert pro violu D dur, Mše c moll a Es dur, Koncert pro flétnu G dur a D dur, Koncert pro violoncello B dur a F dur a další skladby.

Podle hudebního inventáře z roku 1825 bylo uloženo šest jeho symfonií v klášterním archivu v Nové říši na Moravě, šest v arcibiskupském archivu v Kroměříži (D dur,dvě Dis dur, F dur, G dur, Es dur – poslední jmenovaná s datem 1768). Nověji vydal čtyři jeho symfonie Hugo Riemann v Denkmäler der Tonkunst in Bayernna počátku 20. století. Symfonii A dur vydal Robert Sondheimer v Berlíně pod názvem Böhmische Sinfonie (1932), Symfonii Es dur zase Adam Carse v Londýně (1937). Některé partitury ze symfonií vyšly v Českém hudebním fondu (1956, 1957).

Z dalších Filsových skladeb byly vydány Koncert pro flétnu D dur (zaznamenán vMusica antiqua bohemica č. 18, partituru vydal Český hudební fond 1958), Trio Es dur op. 3 v Riemannově sbírce Collegium musicum 17 (1905, Lipsko), klavírní trio C dur op. 4 v Denkmäler der Tonkunst in Bayern 16. Jeho dílo se dochovalo mimo jiné i v klášterním archivu v Rajhradě (klavírní sonáta G dur), mše se jménem Filz (ovšem zpravidla bez křestního jména) byly nalezeny ve strahovském klášteře v Praze, u pražských křižovníků a minoritů, v klášteře v Třeboni (zde také nešpory), Kyrie a Gloria v pražském břevnovském klášteře. Část díla je uchována v hudebním oddělení Národního muzea v Praze; rukopisy skladeb lze najít v mnohých evropských knihovnách (zejména v Berlíně, Bruselu, Karlsruhe, Kodani, Londýně, Miláně, Neapoli, Paříži a Vídni).