Český hudební slovník osob a institucí

Anderle, Alois Vincenc

Anderle, Alois Vincenc (pseud. Ander, Alois), pěvec-tenorista, narozen 24. 8. 1821, Budišov (u Třebíče), zemřel 11. 12. 1864, Sedmihorky (u Turnova).

Pocházel z hudební rodiny; jeho otec, učitel Jan Anderle, jej učil hudbě od útlého mládí. Jeho sourozenci Adolf, Arnošt a Anna se stali také operními pěvci, ale působili v Německu. Anderleho rodina se v jeho šesti letech přestěhovala do Jemnice (1827). Zde jej od jeho dvanácti let ve zpěvu vzdělával Jan Nepomuk Škroup, bratr Františka Škroupa, který jej přibíral k hudebním produkcím na jaroměřickém zámku (do roku 1836, kdy odešel do Prahy). Anderle poté studoval na učitelském ústavu v Brně, kde zároveň působil jako vokalista. Za pěveckou kariérou poté odešel do Vídně, kde chtěl nastoupit do sboru divadla U korutanské brány. Tam nebyl přijat, takže si našel práci jako úředník na magistrátu a začal se vzdělávat ve zpěvu u Alexandra Arlta; k tomu zpíval v kostelích při mších. Díky svému talentu byl představen řediteli vídeňské opery a ten mu umožnil další studium zpěvu. 20. 5. 1845 Anderle poprvé veřejně vystoupil s českou písní a 25. 10. téhož roku si poprvé zazpíval ve vídeňské dvorní opeře v úloze Alessandra Stradelly ve stejnojmenném díle Friedricha von Flotowa. Sklidil takový úspěch, že byl ihned angažován do dvorní opery a do dvou let se stal jejím prvním tenoristou. Brzy se stal populárním a obdivovaným pěvcem nejen u publika, ale i u skladatelů, kteří si cenili jeho talentu k interpretaci operních postav – Bedřich Smetana jej chválil za jeho Arnolda ve Vilému Tellovi Gioacchina Rossiniho, Giacomo Meyerbeer byl okouzlen, když jej viděl coby Jana z Leydenu na vídeňské premiéře svého Proroka (1850), Richard Wagner si jej vážil za jeho výkony v Lohengrinu (1858) a Tannhäuseru (1859). Další jeho proslulou rolí byl Edgar v Lucii z Lammermooru Gaetana Donizettiho (1848), Alphonso v Němé z Portici Daniela Aubera či role v operách Wolfganga Amadea Mozarta, Alberta Lortzinga či Heinricha Marschnera. I přes svůj vídeňský úspěch však Anderle nezapomínal na svůj český původ, a když ve čtyřicátých letech 19. století na různých místech vřely vlastenecké snahy o slovanské národní uvědomění, jezdil na tato setkání zpívat české písně nebo hostoval v českých divadlech (například ve Stavovském divadle, 1846). Na slovanských besedách ve Vídni zpíval poprvé 20. 5. 1845 Arletovu píseň Lesní roh, 27. 3. 1847 píseň Na Milku Hynka Vojáčka a tehdy také Škroupovu píseň Kde domov můj, ke které si přidal vlastní sloku oslavující Moravu. Znovu ji zpíval 11. 12. téhož roku na největší slovanské besedě ve Vídni. Anderle patřil k pěvcům, kteří se nejvíce zasloužili o šíření a zlidovění této písně (hned po Karlu Strakatém, který se zapsal do dějin jako její interpret na premiéře Fidlovačky roku 1834). S českými písněmi Anderle s úspěchem vystupoval i v Berlíně, Hamburku, Drážďanech či Londýně. Roku 1853 však vážně onemocněl, v důsledku čehož se mu začal měnit hlas. Byl ještě schopen odjet na turné do Švédska (1856), byl jmenován čestným členem stockholmské akademie (stejně jako pražské konzervatoře) a poté začal pracovat s Richardem Wagnerem na roli Tristana pro chystanou vídeňskou premiéru Tristana a Isoldy, ale zkoušky musely být kvůli jeho hlasové indispozici přerušeny. Anderle svou hlasovou chorobou velmi trpěl a začal propadat depresím; stále častěji si bral volno na zotavenou. 12. 7. 1864, kdy naposledy zpíval Lohengrina, se u něj projevila postupující duševní choroba. Ještě byl schopen se vzpamatovat a vystoupit 19. 9. téhož roku ve své oblíbené roli Arnolda ve Vilému Tellovi, ale duševní nemoc ho skolila během představení – přestal být schopen rozeznávat melodii. Byl převezen na léčení do ústavu v Sedmihorkách, kde za tři měsíce v psychických útrapách zemřel. Roku 1894 byly jeho ostatky uloženy do čestného hrobu ve Vídni.