Charakteristika: hudebně vzdělávací instituce
Datum narození/zahájení aktivity:1.10.1830
Text
Varhanická škola v Praze (die Orgelschule; později die Organistenschule; Ústav ku vzdělání varhaníků a ředitelů kůru; Škola pro hudbu církevní v Praze), hudebně vzdělávací instituce, zahájení činnosti 1. 10. 1830, Praha, ukončení činnosti 1891.
Varhanickou školu založil spolek Verein der Kunstfreunde für Kirchenmusik in Böhmen / Spolek přátel umění pro církevní hudbu v Čechách (název zakládajícího spolku i školy se vyskytují v různých variantách) roku 1830 a zabezpečoval její provoz. Byla první toho druhu v rakousko-uherské monarchii a rozsahem vyučování převyšovala podobné školy v Německu. Vznikla z potřeby organizované výuky hry na varhany, rituálního zpěvu a dalších oborů pro zvýšení umělecké úrovně a zkvalitnění chrámové hudby v celém prostoru českých zemí. Proto bylo stanoveno, že žáci mají být ze tří čtvrtin mimopražští, školu však v pozdější době navštěvovalo i mnoho žáků z ostatních zemí rakousko–uherské monarchie a výjimečně i žáci z jiných států. Pro nečekaně velký zájem o studium bylo místo plánovaných 20 žáků přijato 25 a v dalších letech jejich počet značně stoupal. Jejich věk se pohyboval mezi 14 a 30 roky. Zprvu měla škola pouze jeden ročník, od školního roku 1834/35 dva, roku 1871 byl otevřen prozatímně a od roku 1873 definitivně třetí ročník. Vedle přijímacích a veřejných závěrečných zkoušek byly zavedeny i zkoušky pro postup do vyšších ročníků, rovněž veřejné. Podle vesměs pochvalných recenzí byly i hojně navštěvovány publikem. V roce 1869 z přihlášených 83 zájemců o studium bylo přijato 52 do prvního a 22 do druhého ročníku. Do roku 1871 prošlo školou na 4 000 mladých hudebníků. Celkový počet žáků ve všech třech ročnících v 80. letech byl vždy vyšší než sto. Kromě hry na varhany se její posluchači učili harmonii, kontrapunkt, hru číslovaného basu, improvizaci, církevní zpěv a ve třetím, výběrovém ročníku, určeném budoucím ředitelům kůru, také hru partitur, instrumentaci, dějiny hudby, dirigování a základy komponování. Pro žáky 2. ročníku byly od roku 1866 zavedeny přednášky varhanáře Karla Schiffnera o stavbě varhan. Na varhanické škole se též vzdělávali kandidáti učitelství na české a německé hlavní škole v oborech hra na varhany, harmonie a zpěv. Ve školním roce 1859/60 jich bylo v obou ročnících 176. Vyučovacím i jednacím jazykem byla zprvu němčina, ale postupem doby se začala stále více uplatňovat čeština. Od školního roku 1867/68 byl zaveden poplatek 5 zlatých za půl roku návštěvy školy, v roce 1886 činil 10 zlatých, nemajetní platili dál 5 zlatých nebo byli od poplatku osvobozeni. Řediteli varhanické školy byli postupně Jan August Vitásek (1830–39), Robert Führer (1839–40), Bedřich Diviš Weber, který byl současně ředitelem konzervatoře (1840–42), František Blažek (1842–43), Karel Pitsch (1843–58, při založení varhanické školy v Amsterdamu roku 1844 zvolen do jejího představenstva), Josef Leopold Zvonař (od smrti Karla Pitsche 12. června 1858 do nástupu Josefa Krejčího 25. listopadu 1858 vedl prozatímní správu školy), Josef Krejčí (prozatímním ředitelem jmenován od 25. listopadu 1858, definitivním ředitelem jmenován 29. prosince 1859, funkce se vzdal roku 1866, od roku 1865 byl prozatímním a od roku 1866 definitivním ředitelem konzervatoře) a František Zdeněk Skuherský (1866–90). Prvním a zpočátku jediným učitelem byl Robert Führer (1830–39, poté do roku 1840 ředitel), k němuž přibyl Václav Horák (1832–33, 1837–78) a poté František Blažek (1838–90). Dalšími členy později čtyřčlenného učitelského sboru byli kromě jiných Josef Leopold Zvonař (1844–60), Karel Pitsch (1839–42, poté do roku 1858 ředitel), Zikmund Kolešovský (1852–55), Josef Förster (1857–60), Karel Knittl (1882–90, poté profesor, později ředitel konzervatoře), Josef Klička (1885–90), Karel Stecker (1885–90), Augustin Vyskočil (1886–90) a další, k nimž lze přiřadit i Otomara Smolíka (adjunkt 1865–73).
Nejvýznamnějšími absolventy Varhanické školy byli skladatelé Eduard Nápravník, Karel Bendl, Antonín Dvořák, Josef Bohuslav Foerster, Bohuslav Jeremiáš a Leoš Janáček (absolvoval pouze 2. ročník), jenž založil a řídil brněnskou varhanickou školu, která se později stala základem brněnské konzervatoře. Ze 120 frekventantů Varhanické školy (patří mezi ně většina pedagogů Varhanické školy počínaje Františkem Blažkem), jejichž hesla jsou uvedena v ČSHS, spolu s činností interpretační, pedagogickou a jinou byli ve větší či menší míře skladateli (Alois Hnilička, Jan Malát, Ferdinand Vach, František Hruška, Václav Hausmann, Josef Paukner, Jan Evangelista Zelinka, Josef Jiránek, Jindřich Kàan z Albestů, Alois Jiránek, František Picka atd., k nimž se druží Josef Nešvera, soukromý žák pedagogů Varhanické školy). Domácí hudebníci, kteří se vzdělávali na Varhanické škole, potom působili nejen v dnešním Česku, ale někteří z nich i v jiných zemích. V 80. letech navštěvovali Varhanickou školu také někteří ze zakladatelů jihoslovanské profesionální národní hudby Josif Marinković (Srbsko), Aleksandar Bosiljevac (Bosna a Hercegovina), Jovan Ivanišević (Černá Hora), Josip Rumjanin (Chorvatsko) či Angel Bukoreštlijev (Bulharsko). Jan Branberger v knize Konservatoř hudby v Praze uvádí jména 891 hudebníků, kteří absolvovali Varhanickou školu do jejího sloučení s konzervatoří. Není mezi nimi Leoš Janáček a další hudebníci, kteří studovali na Varhanické škole, mezi nimi Václav Hausmann, Josef Nešvera, z jihoslovanských frekventantů jsou uvedeni jenom Bukoreštlijev a Marinković. Podle chronologické statistické tabulky v téže knize absolvovalo Varhanickou školu v letech 1831–90 celkem 1025 hudebníků. Jména ani počty studentů, kteří studium na Varhanické škole neukončili absolutoriem, Branberger neuvádí. U Františka Blažka je uvedena doba studia nesprávně 1857–59 místo správného údaje 1833–35. Josef Tragy, rovněž absolvent Varhanické školy, předseda Spolku přátel umění pro církevní hudbu v Čechách (od roku 1865) a člen výboru Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, ve spolupráci s Františkem Zdeňkem Skuherským vypracoval a 13. ledna 1888 předložil výboru Jednoty návrh na reorganizaci výuky na Pražské konzervatoři, se kterým souvisel návrh na připojení Varhanické školy ke konzervatoři. Tyto návrhy byly 16. února 1888 výborem Jednoty schváleny a od počátku školního roku 1889/90 postupně realizovány. Smlouva o převzetí Varhanické školy Jednotou pro zvelebení hudby v Čechách, která zabezpečovala provoz konzervatoře, byla uzavřena 28. ledna 1890. Na konzervatoř přešli František Zdeněk Skuherský, který zde s titulem ředitel do odchodu do důchodu 1. ledna 1890 vedl výuku oborů: hra na varhany, hra na klavír a skladba, a s ním i všichni tehdejší učitelé Varhanické školy, která byla v rámci konzervatoře do konce školního roku 1890/91 s nezměněným názvem samostatným oddělením, v jehož katalogu je mj. zapsán jako student Viktor (= Vítězslav) Novák. Poté byla tříletá výuka hry na varhany přičleněna k instrumentálnímu oddělení, pro vyučování skladby, nauky o formách, instrumentaci, hry partitur a dirigování bylo zřízeno nové samostatné oddělení. Teprve tehdy se Pražská konzervatoř stala všeobecným hudebním učilištěm pro interprety i skladatele.
Literatura
I. Lexika
Rieger.
OSN.
ČSHS.
SČHK.
II. Zprávy o výročních zkouškách
Cecilie 1, 1874, č. 9, s. 80–82.
Cecilie 5, 1878, č. 9, s. 68.
Dalibor 4, 1882, č. 22 a 23, s. 177.
Dalibor 5, 1883, č. 32 a 33, s. 311–313.
Českoslovanský varhaník 2, 1886, č. 2, s. 12.
III. Ostatní literatura
Výroční zpráva jednoty pro zvelebení církevní hudby (Hudební listy 3, 1872, s. 229–230).
Lehner, [Ferdinand]: Činnost p. Skuherského vzhledem reformy církevního zpěvu (Cecilie 1, 1874, č. 7, s. 65–66).
Lehner, F[erdinand]: Chorál (Cecilie 1, 1874, č. 9, s. 77–78).
Lehner, F[erdinand]: Počátkové hudby posvátné (Cecilie 1, 1874, č. 10, s. 85–91).
Srb-Debrnov, Josef: Varhanická škola v Praze (Dalibor 1, 1879, č. 19, s. 147–148, č. 22, s. 171–172, č. 23, s. 179–180, č. 24, s. 187–88).
Ústav pro vzdělání varhaníků a řiditelů kůru v Praze (Českoslovanský varhaník 1, 1885, č. 1, s. 5).
Ústavy pro církevní hudbu v Německu (Českoslovanský varhaník 2, 1886, č. 4, s. 10).
Ústav pro vzdělání varhaníků a řiditelů kůru v Praze (Českoslovanský varhaník 2, 1886, č. 4, s. 10).
Branberger, Jan: Konservatoř hudby v Praze (Praha 1911, s. 123, 133, 130–137, 186, 240–273, 292).
D. O. [Dobroslav Orel]: Společnost přátel hudby duchovní (Cyril 43, 1917, č. 7., s. 106).
Hoffmeister, Karel: Sto let varhanické školy pražské (Hudební výchova 12, 1931, č. 6–7, s. 81–93).
Foerster, Josef Bohuslav: Poutník (Praha 1942, s. 192–201, 202–203, 205–206).
Vogel, Jaroslav: Leoš Janáček (Praha 1963, s. 49–54, 74–75).
Berkovec, Jiří: Život plný hudby (Praha 1996, s. 15–16).
Freemanová, Michaela: Varhanická škola v Praze (1830–1889) a v Brně (1882–1919) (In: Vzdělání a osvěta v české kultuře 19. století, Sborník z 24. plzeňského sympozia k problematice 19. století, Praha 2004, s. 410–418).
Wagner, Undine: »... eines der trefflichsten, praktisch nützlichsten Institute...«. Zur Entwicklung der Prager Orgelschule (In: Die böhmischen Länder als Orgellandschaft. Bericht über das 5. Sudetendeutsch-tschechische Musiksymposium am 24./25. Oktober 2000 in Alteglofsheim, Praha 2005, s. 162–231; též seznam 914 absolventů Varhanické školy se zjistitelnými základními údaji).
Freemanová, Michaela: In the shadow of the Conservatoire: the Prague Organists College (1830–1889/90) (Hudební věda 48, 2011, č. 4, s. 369–392).
Döge, Klaus: Antonín Dvořák (Praha 2013, s. 50–54).
ArchivalieArchiv hlavního města Prahy, fond NAD 1858 (část zpráv o činnosti Spolku přátel umění pro církevní hudbu v Čechách a komplet katalogů žáků Varhanické školy se záznamy o jejich prospěchu ze školních roků 1830/31–1890/91).
Mojmír Sobotka
Datum poslední změny: 16.5.2019