Český hudební slovník osob a institucí

Kaprálová, Vítězslava

Vítězslava Kaprálová, skladatelka a dirigentka, narozena 24. 1. 1915, Brno, zemřela 16. 6. 1940, Montpellier (Francie).

A. Dětství a studium v Brně (1930–35)

B. Studium v Praze (1935–37)

C. Francie (1937–40)

D. Vlivy na tvůrčí vývoj Kaprálové a význam jejího díla v kontextu české hudební kultury

A. Dětství a studium v Brně (1930–35)

Počátky tvůrčího vývoje Vítězslavy Kaprálové formovalo kultivované prostředí rodiny a kruhu rodinných přátel, později i prostředí hudebně vyspělého Brna. Hudební talent malé Vítězslavy byl rozpoznán relativně záhy a oba rodiče jako hudebníci měli na jeho rozvoj zásadní vliv. Matka, Vítězslava Kaprálová (roz. Uhlířová, 1890–1973), byla aprobovaná učitelka zpěvu, který studovala u Marie Kollarové a Kristiny Morfové. Otec, Václav Kaprál (1889–1947), Janáčkův žák, se vedle skladby věnoval koncertně i pedagogicky klavírní hře, v níž získal solidní základ u brněnských učitelek Marie Kuhlové a Kl. Schäferové, rozšířený studiem u Adolfa Mikeše v Praze a Alfreda Cortota v Paříži. V roce 1911 si otevřel v Brně-Králově Poli soukromou hudební školu, kterou vedl se svou ženou a od roku 1934 také s pomocí skladatele Theodora Schaefera. Kromě toho působil jako lektor na brněnské Masarykově univerzitě (od roku 1927) a jako profesor skladby a skladebných předmětů na brněnské konzervatoři (se stálým úvazkem od roku 1936).

Hudba byla tedy přirozenou součástí života Kaprálové již od dětství a rodiče dceřin zájem o  ni plně podporovali, i když jejich plány byly spíše praktické a směřovaly k tomu, aby se jednou ujala rodinné hudební školy. Kaprálová si ale prosadila vlastní vůli a pro studium na brněnské konzervatoři zvolila náročný dvojobor skladba a dirigování, kterému se věnovala pod vedením učitelů Viléma Petrželky, Viléma Steinmana a Zdeňka Chalabaly. Z „brněnského“ období (1930–1935) pochází její klavírní suita (kterou Kaprálová později instrumentovala pro komorní orchestr pod názvem Suite en miniature a udělila jí své první opusové číslo), Dvě houslové skladby, op. 3, písňové cykly Dvě písně, op. 4 a Jiskry z popele, op. 5, píseň Leden pro vyšší hlas a flétnu, dvoje housle, violoncello a klavír na slova Vítězslava Nezvala, a především dva vrcholy brněnského studia – klavírní Sonata appasionata, op. 6 a Klavírní koncert d moll, op. 7, s nímž v červnu 1935 Kaprálová absolvovala brněnskou konzervatoř i jako dirigentka.

B. Studium v Praze (1935–37)

Na podzim roku 1935 byla Kaprálová přijata do výběrových mistrovských tříd pražské konzervatoře opět k náročnému dvouoborovému studiu skladba a dirigování, a to u Vítězslava Nováka a Václava Talicha. Studiem v Praze se Kaprálové otevřel nový obzor a nové možnosti, díky nimž se její mimořádný talent, podpořený velikou pracovitostí, dále rozvíjel. Jako členka spolku Přítomnost i jako pravidelná účastnice Hippmannových hudebních „úterků“ Umělecké besedy se seznamovala se soudobou komorní hudbou, českou i mezinárodní, a záhy v těchto společnostech našla i platformu k uvádění vlastní tvorby. Právě během studia na pražské konzervatoři vznikly její mistrovské písně cyklu Navždy, op. 12 a píseň Sbohem a šáteček, op. 14, kterou původně komponovala pro klavírní doprovod a jejíž instrumentaci pro velký orchestr později konzultovala v Paříži s Bohuslavem Martinů.

Do „pražského“ období (1935–1937) spadá také pozoruhodný Smyčcový kvartet, op. 8, jehož první větu Kaprálová načrtla ještě před nástupem k Novákovi o prázdninách r. 1935, Tři klavírní kusy, op. 9 a její nejznámější dílo pro sólový klavír, Dubnová preludia, op. 13, na které o několik let později v Paříži upozornil skvělým provedením Rudolf Firkušný, jemuž byla věnována.  Pro období pražského studia Kaprálové je ale nejdůležitější její (v pořadí druhé) dílo pro velký orchestr, s nímž také mistrovskou školu absolvovala: Vojenská symfonieta, op. 11. Právě svou symfonietou, kterou provedla s Českou filharmonií na podzim 1937 v Praze (premiéra se konala 26. listopadu v pražské Lucerně), vzbudila Kaprálová pozornost domácí hudební obce a v následujícím roce i pozornost obce mezinárodní, když 17. června 1938 touto skladbou zahajovala 16. festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM) v Londýně.

C. Francie (1937–40)

Na festival ISCM v Londýně ovšem přijela Kaprálová již z Paříže, kam odjela v říjnu předchozího roku s cílem završit svá studia stipendijním pobytem na konzervatoři École Normale de musique. Původně plánovala studovat znovu dvojobor: dirigování u Charlese Muncha a skladbu u Nadii Boulanger, ale vzhledem k problematické úrovni své francouzštiny se nakonec zapsala pouze k Munchovi, neboť s ním mohla komunikovat také německy. O to podnětnější se proto pro Kaprálovou staly konzultace, které jí nezištně věnoval v Paříži působící Bohuslav Martinů. Ten umělecké kariéře Kaprálové od počátku všemožně napomáhal: hned po jejím příjezdu do Paříže ji uvedl do okruhu skladatelů francouzské hudební moderny sdružujících se kolem spolku pro soudobou hudbu Triton, jehož koncerty Kaprálová pilně navštěvovala. Svěřil jí také provedení svého Koncertu pro cembalo a malý orchestr (Kaprálová jej dirigovala v Paříži 2. června 1938, dva týdny před svým vystoupením v Londýně) a zařídil i vydání jedné z jejích klavírních skladeb, Šesti malých variací na zvony kostela St.-Étienne du Mont, op. 16, u pařížského nakladatelství La Sirène éditions musicales.

Stimulující prostředí Paříže výrazně přispělo k akceleraci tvůrčího vývoje Kaprálové: během asi dvou let zde složila bezmála stejný počet skladeb jako během prvních pěti let v Brně a dvou let v Praze. Vrcholem jejího prvního pařížského pobytu (říjen 1937–červen 1938) se staly již zmíněné klavírní variace, op. 16 a (bohužel nedokončené) dechové trio; v rámci jejího díla získala významné postavení také kantáta Ilena, op. 15, nejrozsáhlejší skladba Kaprálové. Druhý (a závěrečný) pařížský pobyt (leden 1939–květen 1940) byl ještě produktivnější. Záhy po návratu do Paříže počátkem roku 1939 Kaprálová složila dvě skladby k uctění památky zesnulého Karla Čapka – Elegii pro housle a klavír a melodram Karlu Čapkovi. Současně pracovala i na instrumentaci neoklasické Partity pro smyčce a klavír, op. 20, jejíž první větu načrtla během jara ještě v Paříži a druhé dvě na podzim 1938 doma v Brně, než skladbu odložila, aby se mohla věnovat orchestrální Suitě rustice, op. 19, zakázce londýnské pobočky vídeňského nakladatelství Universal Edition. Práci na Partitě pak přerušila ještě jednou – po okupaci republiky v březnu 1939, na kterou reagovala svou nejvíce avantgardní (a bohužel nedokončenou) kompozicí Concertino pro housle, klarinet a orchestr, op. 21.

Concertino patří vedle Partity k nejpozoruhodnějším orchestrálním skladbám Kaprálové; po nich následovaly již jen dva vrcholy – písňový cyklus Zpíváno do dálky, op. 22 a Dva ritornely pro violoncello a klavír, op. 25. Na Kaprálovou totiž začaly doléhat v důsledku válečných událostí existenční starosti: stále méně se mohla spoléhat na pomoc z domova (mezinárodní finanční transakce začaly podléhat novým striktním pravidlům), po řadu měsíců nedostávala ani stipendium, a tak se ve své tvorbě zaměřila hlavně na drobnější příležitostné skladby, komorní i orchestrální, psané na objednávku (takovou skladbou byla např. orchestrální drobnost Vánoční preludium pro komorní orchestr, kterou Kaprálová komponovala několik dní před Štědrým dnem r. 1939 pro vánoční relaci pařížského rozhlasu Paris PTT). Kromě toho se zapojila do akce zaměřené na vytvoření repertoáru pro vojenskou hudbu nově formované československé armády, komponovala hudbu pro rozhlas a film a společně s Martinů i scénickou hudbu pro místní divadelní soubor. V posledních měsících života Kaprálové ke všem těmto projektům přibylo ještě studium na École Normale (zůstává otázkou, zda se jednalo o studium u Nadii Boulanger – přesvědčivé důkazy pro to neexistují). V dubnu 1940, necelé dva měsíce před svou smrtí, se Kaprálová provdala za Jiřího Muchu. Počátkem května se u ní objevily první příznaky vážného onemocnění, 20. května ji Mucha evakuoval z Paříže, ohrožené nacisty, do Montpellier na jihu Francie, poblíž své vojenské posádky v Agde. To už ale byla Kaprálová vážně nemocná a po několika těžkých týdnech, 16. června 1940, svému onemocnění podlehla. I přes oficiálně přijatou diagnózu miliární tuberkulózy zůstala příčina její smrti neobjasněna.

D. Vlivy na tvůrčí vývoj Kaprálové a význam jejího díla v kontextu české hudební kultury

Hluboký dojem v Kaprálové zanechala otcova hudba. Projevil se v melancholické lyričnosti, inspirované moravskou lidovou melodikou, kterou nalezneme v celé řadě jejích skladeb. Lásku k lidové tvorbě v ní utvrdil i Bohuslav Martinů, který také pomohl nasměrovat její tvůrčí vývoj směrem k moderní, racionálně ukázněné tektonice. Velikým vzorem byl Kaprálové Igor Stravinský, k jehož baletu Petruška se opakovaně vracela a jehož ozvuky zaslechneme hned v několika jejích orchestrálních skladbách. Navzdory předčasně ukončené životní dráze ale Kaprálová stačila vyzrát ve výraznou tvůrčí osobnost, jejíž dílo má trvalou, časem prověřenou, hodnotu bez ohledu na skladatelčino mládí, s nímž bývá při jeho hodnocení zbytečně argumentováno. Není na ně také třeba pohlížet jako na pouhé torzo – Kaprálová po sobě zanechala úctyhodnou řadu asi padesáti skladeb, mezi nimiž jsou díla nanejvýš pozoruhodná, a to ve všech žánrech hudební literatury: vokální, klavírní, komorní i orchestrální.

Z hudebního odkazu Vítězslavy Kaprálové zůstala nejživotnější její neobyčejně kultivovaná klavírní tvorba. Českou klavírní literaturu Kaprálová významně obohatila nejen svou sonátou, preludii, variacemi a passacaglií pro sólový klavír, ale také pozdně romantickým klavírním koncertem a neoklasickou partitou pro smyčce a klavír. Podobné postavení zaujímají i její písně, které představují jeden z pozdních vrcholů české písňové tvorby a jsou výjimečné i kvalitou poezie, kterou zhudebňují. Z komorní tvorby vynikají smyčcový kvartet a ritornel pro violoncello a klavír, z orchestrálních zvláště skladby z pařížského období – partita a concertino. Výjimečné postavení má v české orchestrální literatuře i její symfonieta (tzv. Vojenská), kterou Kaprálová reagovala na ohrožení státní svébytnosti své milované republiky a s níž důstojně reprezentovala českou moderní hudbu na jednom z posledních předválečných ročníků festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu.  

Propagaci osobnosti a tvůrčího odkazu Vítězslavy Kaprálové se věnuje The Kapralova Society, založená v roce 1998 v Torontu.