Orel, Dobroslav
Charakteristika: Muzikolog, pedagog, organizátor, dirigent, římskokatolický kněz
Datum narození/zahájení aktivity:15.12.1870
Datum úmrtí/ukončení aktivity:18.2.1942
Text
Orel, Dobroslav, muzikolog, pedagog, organizátor, dirigent, římskokatolický kněz, narozen 15. 12. 1870, Ronov nad Doubravou, zemřel 18. 2. 1942, Praha.
Po gymnaziálních studiích v Kolíně, Vídni a Praze absolvoval bohoslovecký seminář v Hradci Králové, kde byl 1894 vysvěcen na kněze. U Jindřicha Pecha se učil zpěvu (státní zkoušku vykonal 1901 v Praze). V Praze studoval soukromě kompozici u Vítězslava Nováka. Na Karlově univerzitě poslouchal přednášky Otakara Hostinského. S menzurální notací ho seznámil Emil Bezecný. V roce 1914 obdržel na víděňské univerzitě u Guida Adlera doktorát z hudební vědy (vydání disertační práce Der Mensuralkodex Speciálník: ein Beitrag zur Geschichte der Mensuralmusik in Böhmen zabránilo vypuknutí první světové války).
Orel zahájil svoji všestrannou činnost v Hradci Králové, kde působil jako vicerektor chlapeckého semináře, katecheta a především jako učitel zpěvu v bohosloveckém semináři a C. k. vyšší reálné škole. Podílel se na řízení Jednoty Cyrilské, 1902 zvolen jejím ředitelem. Od roku 1894 publikoval články v Cyrilu, čímž zahájil dlouholetou spolupráci s tímto časopisem, která trvala až do třicátých let. V letech 1909–13 a 1915–19 vedl jeho redakci a působil jako editor. Při časopise založil Editio Cyril. V devadesátých letech vydal své první knižní publikace. V roce 1905 přenesl své aktivity do Prahy, kde setrval do roku 1919. Tato léta byla obdobím jeho všestranné průpravy. V letech 1907–19 vyučoval náboženství a zpěv na reálném gymnáziu v Holešovicích. Tamější chlapecký pěvecký sbor povznesl na vysokou uměleckou úroveň, která byla oceněna prvním místem mezi pražskými žákovskými tělesy a roku 1914 přizváním k provedení Wagnerova Parsifala v Národním divadle. Z významných počinů sboru byla též realizace Foersterova Stabat Mater. V letech 1907–19 vyučoval též liturgický zpěv na pražské konzervatoři. Orlova činnost kněžská kulminovala habilitací na Teologické fakultě Univerzity Karlovy.
V letech 1919–38 působil Orel na Slovensku. Toto období je možno považovat za vrchol jeho činnosti ve všech oblastech. Podílel se na vybudování slovenského hudebního života jako univerzitní pedagog, autor vědeckých publikací, folklorista, organizátor různých akcí, sbormistr atd. Do svazku s Univerzitou Komenského v Bratislavě měl vstoupit již v roce 1919 jako profesor zamýšlené bohoslovecké fakulty; k jejímu otevření však nedošlo. 14. 9. 1921 byl jmenován řádným profesorem hudební vědy na Filozofické fakultě. Podařilo se mu vybudovat hudebně vědecký ústav, kde vychoval novou generaci slovenských muzikologů. Na univerzitě zastával významné akademické funkce. V letech 1923–24 byl děkanem Filozofické fakulty, dvakrát též jejím proděkanem (1922–23 a 1924–26). Pro období 1931–32 byl zvolen rektorem univerzity, následně (1932–33) zastával funkci jejího prorektora. V roce 1928 udělila z jeho iniciativy Univerzita Komenského čestný doktorát Vítězslavu Novákovi.
Orel inicioval výzkum autografů a dalších pramenů slovenské hudby. V četných studiích mapoval jednotlivé oblasti hudebního života na Slovensku, zabýval se významnými osobnostmi (např. monografie o Jánu Levoslavu Bellovi, 1924). Jako předseda slovenského výboru Ústavu pro lidovou píseň podnítil výzkum a edice slovenských lidových písní. Tato jeho činnost vyvrcholila v roce 1938, kdy v Bratislavě a Trenčianských Teplicích organizoval kongres o lidové písni. Na Slovensku pokračoval i ve své činnosti dirigentské a sbormistrovské. Kromě vedení chrámových sborů založil 1921 Akademické pěvecké sdružení, v jehož čele propagoval slovenskou a českou tvorbu. Ve spolupráci s jinými spolky uvedl např. Novákovu Bouři (1927 v Bratislavě) nebo několikrát Dvořákovu Svatou Ludmilu (např. 1929 scénicky na festivalu v Poznani). Zasloužil se o organizační včlenění slovenského pěvectva v Pěveckou obec českou, jejímž byl dlouholetým místostarostou (1928 řídil na jejím pražském festivalu Bellovu Svadbu Jánošíkovu). Všestranné úsilí o vyšší úroveň hudebního života na Slovensku doplňoval Orel též výstavami. Spolu s Aloisem Kolískem podstatně přispěl k vybudování Hudobné akadémie pre Slovensko. Pedagogickou činnost podněcoval též z pozice stálého člena předsednictva Společnosti pro hudební výchovu. Rozsáhlé vědecké aktivity mu dopomohly k postu člena Učené společnosti Šafaříkovy. Dlouholetou spolupracovnicí v Bratislavě, ale i v Praze mu byla Anna Dočkalová, česká hudební organizátorka a učitelka.
Orel byl aktivně činný i po návratu do Prahy, kde zemřel. Pohřben byl v Horním Rovném u Pardubic, dlouholetém působišti svého otce. 1. 6. 1947 byla na jeho rodném domě v Ronově nad Doubravou odhalena pamětní deska.
Těžiště Orlovy muzikologické práce spočívá v oblasti české hudební hymnologie a rané české polyfonie, kde vytváří průkopnické práce. Od roku 1915 publikuje Kancionál Franusův (vyd. 1922), jeho nejvýznamnějším dílem je pak Český kancionál (1921), na němž se podíleli Vladimír Hornof (slovesná část) a Václav Vosyka (varhanní doprovod). Kniha se dočkala několika vydání, též pro praktické potřeby (tzv. lidové vydání, 1936). Po návratu do Prahy v roce 1938 připravoval kritickou edici Speciálníku královéhradeckého, k jehož vydání v České akademii věd a umění však již nedošlo. Orlova teoretická práce v oblasti české hymnologie vyvrcholila spisem Hudební prvky svatováclavské, za nějž mu byla v roce 1937 udělena státní cena. Revidoval zde dataci nejstarších českých duchovních písní a popsal jejich vznik. V edici Musicae bohemicae anthologia 1, kterou ke konci života řídil, pak realizoval gramofonový záznam obou písní, Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave. Své výzkumy v oblasti duchovní písně převáděl i do církevní praxe, kdy již svým raným dílem, Theoreticko-praktická rukověť chorálu římského (1899) přispěl k reformě kostelní hudby.
Rozsáhlá je Orlova činnost publikační. Kromě samostatných knižních titulů přispíval do různých periodik, např. Akord, Hudební rozhledy, Prúdy, Věstník pěvecký a hudební atd. Nejrozsáhlejší je spolupráce s časopisem Cyril, kde publikoval studie z oblasti chorálu a liturgie, cyrilské organizace, pedagogiky, varhanářství, uveřejňoval recenze, profily významných osobností (např. Otakara Hostinského). Četné články přebíral ze svých rozsáhlejších spisů, které tak zpřístupnil širšímu okruhu čtenářů. Na Slovensku vycházely jeho spisy zejména ve Sborníku filozofické fakulty Univerzity Komenského. Rozsáhlý je Orlův výzkum slovenského hudebního života a podíl na jeho rozvoji. Jako doplněk těmto aktivitám lze považovat též výzkum lidových písní.
Dílo
Samostatné publikace, kapitoly v knihách
Theoreticko-praktická rukověť chorálu římského (Hradec Králové 1899).
Der Mensuralkodex Speciálník. Ein Beitrag zur Geschichte der Mensuralmusik in Böhmen (nevyd. disertace, 1914).
Počátky umělého vícehlasu v Čechách (Bratislava 1922).
Ján Levoslav Bella. K 80. narozeninám seniora slovenské hudby (Bratislava 1924).
Tschechoslowaken (Guido Adler: Handbuch der Musikgeschichte, Frankfurt am Mein 1924, Berlin 21930).
František Liszt a Bratislava. Na základě nevydané korespondence Fr. Liszta a kněžny C. Wittgensteinové (Bratislava 1925).
Hudební památky františkánské knihovny v Bratislavě (Bratislava 1930).
Hudební prvky svatováclavské (Praha 1937).
Potúček, J. (ed.): Príspevky k dejinám slovenskej hudby (Bratislava 1968).
Studie
Základní rysy o historii hudby chrámové, zvláště chorálu od prvních dob křesťanských až po dobu dnešní (Cyril 25, 1898, č. 5–6, s. 38–44, č. 7–8, s. 51–55, č. 9–10, s. 73–75, č. 11–12, s. 86–87, Cyril 26, 1899, č. 1–2, s. 2–4, č. 3–4, s. 18–21, č. 5–6, s. 33–35, č. 7–8, s. 56–59).
Hospodine, studnice dobroty, Kyrie fons bonitatis. Studie k českým tropům (Cyril 34, 1907, č. 1–2, s. 2–11).
K šedesátiletým narozeninám univ. prof. dr. O. Hostinského (Cyril 34, 1907, č. 3–4, s. 20–22).
Hospodine, všech věcí pane! Kyrie incidentale (Cyril 34, 1907, č. 7–8, s. 51–57).
Dies est laetitiae. Nastal nám den veselý. Studie ku písním vánočním (Cyril 34, 1907, č. 7–8, s. 62–64, č. 9–10, s. 65–72).
O úpravě lidového kancionálu (Cyril 34, 1907, č. 11–12, s. 84–88).
Za dv. radou prof. dr. O. Hostinským (Cyril 36, 1910, č. 2, s. 17–18).
Nastal nám den veselý. Dies est laetitiae (Cyril 36, 1910, č. 7, s. 101–112, Cyril 37, 1911, č. 3, s. 35–39).
Výklad slova „cantus“ (Cyril 42, 1916, č. 6, s. 100–103).
Několik slov o vyučování zpěvu na středních školách (Cyril 42, 1916, č. 7, s. 111–116).
O řeči v mešní liturgii (Cyril 43, 1917, č. 1, s. 7–11).
Společnost přátel hudby duchovní (Cyril 43, 1917, č. 7, s. 103–107).
K rekvisici píšťal (Cyril 43, 1917, č. 7, s. 122–124).
Rekvisice píšťal (Cyril 43, 1917, č. 10, s. 154–155).
Český kancionál (Cyril 44, 1918, č. 5, s. 65–71, č. 6, s. 89–92).
Reforma liturgie a liturgického zpěvu (Cyril 44, 1918, č. 9, s. 138–140).
Československým stavitelům varhan (Cyril 44, 1918, č. 9, s. 141–142).
K reformě zpěvu na školách (Cyril 44, 1918, č. 10, s. 153–155).
Lidový zpěv duchovní a jeho význam pro kulturní život národa (Cyril 46, 1920, č. 7–8, s. 65–69).
Nový „Český kancionál“. Předmluva (Cyril 46, 1920, č. 9–10, s. 81–83).
Antonín Dvořák a Alexander Erkel (Prúdy 8, 1924, s. 570–578).
Beethovenovy vztahy k Slovensku (Hudební rozhledy 3, 1926/27, s. 98–101).
Theorie o lidové písni slovenské (Prúdy 12, 1928, s. 557–562).
Die Stilarten der Mehrstimmigkeit des 15. und 16. Jahrhunderts in Böhmen (Studien zur Musikgeschichte: Festschrift für Guido Adler, Wien 1930, s. 87–91).
Jana Táborského prosa o Mistru Janu z Husince (Bratislava 6, 1932, s. 196–237).
Štefan Fajnor (Bratislava 9, 1935).
Edice
Springer Max: Graduale parvum (české vyd. Dobroslav Orel, Regensburg 1910).
Proprium provinciae Pragensis ad Graduale Romanum (Regensburg 1910).
Mariánské nešpory (s Janem Hejčlem, Ed. Cyril 1912).
Český kancionál (Praha 1921, Pelhřimov 51936).
Staročeské roráty (s Vladimírem Hornofem, Praha 1921).
Kancionál Franusův z roku 1505 (Cyril 41, 1915 až 47, 1921; samostatně Praha 1922).
Vašica, Josef (ed.): Smrtící tanec (Praha 1941; výběr a přepis barokních duchovních písní).
I. Lexika
ČSHS.
MEH 1983.
New Grove1.
New Grove2.
HSPK 1999.
II. Ostatní
Prof. Dr. Dobroslav Orel padesátníkem (Cyril 46, 1920, č. 9–10, s. 83).
Boháč, Jan: Dr. Dobroslav Orel šedesátníkem (Cyril 56, 1930, č. 9–10, s. 70–71).
Stříž, Antonín: K sedmdesátinám PhDra Dobroslava Orla (Cyril 66, 1940, č. 9–10, s. 97–99).
Sychra, Cyril: Dru Dobroslavu Orlovi in memoriam (Cyril 68, 1942, č. 1–4, s. 2–3).
Vaněk, Fr. B.: Profesor Dr. Dobroslav Orel (Cyril 68, 1942, č. 1–4, s. 15–16).
Sychra, Cyril: Prof. PhDr Dobroslav Orel. Pokus o výstih díla a činnosti (Cyril 68, 1942, č. 5–6, s. 49–61, č. 7–10, s. 69–98).
Potúček, J.: Súpis slovenských hudobnoteoretických prác (Bratislava 1955, s. 329).
DČHK.
Lébl, Vladimír a kol. (ed.): Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby (Praha 1983, 21989).
Lébl, Vladimír – Poledňák, Ivan (ed.): Hudební věda I. (Praha 1988, s. 214–215).
Janek, Marian: Hudobnovedný odkaz Dobroslava Orla (Opus musicum 31, 1999, č. 6, s. 20–31).
Pavel Sýkora
Datum poslední změny: 11.1.2017