Český hudební slovník osob a institucí

Konzervatoř Brno

Konzervatoř Brno (Státní hudební a dramatická konzervatoř), hudebně vzdělávací instituce, zahájení činnosti 25. 9. 1919, Brno.

A. Soukromá konzervatoř (1919–20)

B. Státní hudební a dramatická konzervatoř v Brně (1920–45)

C. Státní hudební a dramatická konzervatoř v Brně (1946–89)

D. Konzervatoř Brno (po roce 1989)

A. Soukromá konzervatoř

Hudebně vzdělávací instituce vznikla z popudu Leoše Janáčka spojením varhanické školy zřizované Jednotou na zvelebení církevní hudby na Moravě s hudební školou Besedy brněnské a hudební školou Vesny. O zřízení konzervatoře v Brně Janáček uvažoval již před první světovou válkou, a tak krátce po vzniku Československé republiky požádal hned 14. listopadu 1918 Národní výbor v Brně o zestátnění varhanické školy a její transformaci v konzervatoř. Prostřednictvím poslance Františka Weyra zaslal žádost o zřízení konzervatoře v Brně také Národnímu shromáždění. Na pořad schůze Národního shromáždění se požadavek dostal již 10. 12. 1918, kdy byla přijata rezoluce, aby vláda učinila kroky k brzkému ustanovení konzervatoře v Brně. Následovalo komplikované jednání mezi kulturní komisí Národního shromážděni, Ministerstvem školství a národní osvěty, Jednotou pro zvelebení církevní hudby na Moravě, Besedou brněnskou, Jednotou hudebních stavů a pražskou konzervatoří, která podala žádost o zestátnění. V březnu 1919 školský odbor Národního shromáždění rozhodl o zřízení soukromé konzervatoře v Brně, která měla být zestátněna až po dořešení otázky zestátnění pražské konzervatoře. Nejprve však bylo nutné dohodnout se s ostatními brněnskými hudebními školami na charakteru nové konzervatoře, na způsobu participace stávajících škol, na ukončení jejich činnosti a vložení prostředků do nové soukromé konzervatoře. Jednání byla vedena s varhanickou školou zřizovanou Jednotou na zvelebení církevní hudby na Moravě, dále s hudební školou Filharmonického spolku Besedy brněnské a s hudební školou Vesny.  Janáček od počátku prosazoval koncepci vysokoškolského hudebně-vědeckého ústavu postaveném  na základech psychologie. Tato vize však nebyla od počátku vnímána pozitivně nejen partnerskými školami, ale ani Janem Branbergerem, tajemníkem Ministerstva školství a národní osvěty, který měl proces zestátnění konzervatoři na starosti. V květnu 1919 došlo k dohodě mezi výše uvedenými školami, které věnovaly svůj inventář (nástroje, archiv atd.) nové konzervatoři, které navíc Jednota na zvelebení církevní hudby na Moravě bezplatně pronajala budovu varhanické školy na Smetanově ulici.  Došlo též na vypracování učebních osnov. Škola měla být řízena kuratoriem, jehož členy měli být zástupci ministerstva, Jednoty na zvelebení církevní hudby na Moravě, hudební školy Besedy brněnské a ostatních hudebních brněnských institucí. V červnu 1919 byla nové konzervatoři ze státního rozpočtu přidělena částka na provoz ve výši 200 000 Kč. Právně začala konzervatoř v Brně existovat usnesením ministerské rady z 25. září 1919.  Ač Janáček navrhoval ustanovení konzervatoře se statutem vysoké školy, byla zřízena jako střední, prozatím soukromá s výhledem na brzké zestátnění. Do kuratoria byli jmenováni František Weyr, P. František Šup, Felix Rudiš, Alois Bouda, Robert Saska, František Mareš a Josef Kolbinger. Ředitelem (rektorem) školy byl kuratoriem jmenován Leoš Janáček. Konzervatoř byla rozdělena na mistrovskou školu (s rázem vysoké školy), konzervatoř (střední škola) a na všeobecnou hudební školu (příprava na konzervatoř). Struktura školy tedy byla organizačně smíšená, přičemž inklinovala spíše k vysoké škole –  instituci řídil rektor, který měl být každoročně volen z řad učitelského sboru a měl k ruce poradní sbor, žáci byli nazýváni posluchači a učitelský sbor byl rozdělen po vzoru vysokých učilišť. Na mistrovské škole vyučoval kompozici Leoš Janáček a hru na klavír Vilém Kurz. Návrh kuratoria na zřízení houslové mistrovské školy byl ministerstvem zamítnut. Profesory konzervatoře byli Bohumil Holub, Max Koblížek, Jan Kunc, Jaroslav Kvapil, Ladislav Malý, Vilém Petrželka, Rudolf Reissig, Eduard Tregler, Ludmila Tučková, Teodor Žalud, Oldřich Vávra, docenti Antonín Hromádka, Jan Kakš, František Neumann, Josef Sumec, Ferdinand Vach, P. Albín Zelníček, Osvald Chlubna, Vladimír Marek, Jaroslav Hladík, Ema Pechová, lektoři Gracian Černušák, Jiří Mahen, Václav Štech, Bohuslav Markalous, Rudolf Pelíšek, Alois Gregor, výpomocní učitelé Václav Bech, Josef Bok, František Bříza, Růžena Kurzová, Karel Horký, Josef Karas, František Jánský, Stanislav Krtička, Jaroslav Kulhánek, Matěj Wagner, Olga Tomášová, František Kudláček, dále pak učitelé všeobecné hudební školy Marie Fialová, Anna Holubová, Zdenka Illnerová, Emil Šárka, Ludmila Perglerová, Ludmila Šípková, Anna Dolejšová, František Krejzl, František Rasch, Jindřiška Rohlíková, Kamila Vaňurová, Josef Burget a Jaroslav Jahelka. Celkem měl učitelský sbor 60 členů. Janáčkovi se dařilo získat vynikající pedagogy, kteří dříve působili v zahraničí, povinnost výuky měly i přední osobnosti nově ustanoveného brněnského Národního divadla. Celkem se přihlásilo ke studiu na konzervatoři 225 žáků, na mistrovskou školu ke studiu kompozice 5 žáků a na mistrovskou školu klavírní 3 posluchači. Na všeobecnou hudební školu se přihlásilo 388 žáků, avšak jejich počet vzrostl v druhém pololetí na 433. Prvními posluchači byli například Zdeněk Chalabala, Karel Vetterl, Máša Fleischerová, Hugo a Pavel Haasovi, Břetislav Bakala či Rudolf Firkušný. Pro velký počet žáků se vyučování konalo kromě hlavní budovy bývalé varhanické školy také v Besedním domě, v divadle Reduta a v dalších městských školních budovách (později byly pro potřeby školy upraveny prostory minoritského kláštera). Organizačně se škola podobala konzervatoři v Praze; instrumentální oddělení mělo sedm ročníků (pouze dechové oddělení a obor kontrabasu šest ročníků), pěvecké oddělení bylo pětileté, varhanní a skladatelsko-dirigentské čtyřleté, učitelský obor tříletý. V lednu 1920 pak byla jako součást konzervatoře otevřena dvouletá dramatická škola. V listopadu byl založen žákovský sbor, krátce nato také orchestr. První veřejné vystoupení posluchačů se konalo 18. prosince 1919 na prvním domácím žákovském večeru. Významný byl slavnostní koncert pořádaný konzervatoří na oslavu 70. narozenin prezidenta T. G. Masaryka, kde zazněla premiéra Janáčkovy Balady blanické. Od začátku fungování soukromé konzervatoře však Janáček usiloval o její zestátnění a podnikal důrazné kroky k prosazení tohoto záměru. Na počátku února 1920 bylo zestátnění projednáno na kulturním výboru Národního shromáždění a 22. března vyšel zákon, na jehož základě se brněnská konzervatoř k 1. září 1920 stala státní školou. Jejím ředitelem však nebyl jmenován Leoš Janáček, ale uměleckým a administrativním správcem byl jmenován Jan Kunc. Během června 1920 se pak vyřešil problém s přiřazenou všeobecnou hudební školou, která byla zrušena, respektive předána do správy Besedy brněnské. Vysokoškolsky zaměřená mistrovská škola byla převedena pod pražskou konzervatoř (se sídlem v Brně). Došlo také k rozpuštění řídícího kuratoria.

B. Státní hudební a dramatická konzervatoř v Brně (1920–45)

Zestátněná konzervatoř s novou organizační strukturou začala fungovat počínajíc školním rokem 1920/21. Jednalo se o striktně střední školu zřizovanou Ministerstvem školství a národní osvěty. V jejím čele stanul Jan Kunc (nejdříve jako správce, od roku 1923 jako ředitel), který zastával tuto funkci do roku 1945. Název školy byl ustanoven jako Státní hudební a dramatická konzervatoř v Brně. V roce 1928 se profesorský sbor usnesl podat návrh na změnu názvu na Janáčkovu konzervatoř. Žádost byla odeslána na Ministerstvo školství a národní osvěty, ale požadavek byl zřizovatelem zamítnut.

Výuka probíhala opět v budově bývalé varhanické školy a v dosavadních provizorních prostorách, které nahradily v roce 1921 přestavěné prostory minoritského kláštera. Dramatické večery byly pořádány v sále kláštera voršilek na Orlí ulici, poté v budově Vojenského zátiší na místě dnešní budovy Univerzity obrany na Kounicově třídě. Pro dramatické oddělení pak byl pronajat sál v Novém domově. Bylo zřejmé, že výuka v různých vzájemně vzdálených budovách byla nevyhovující a dlouhodobě neudržitelná. Janáček usiloval za svého působení na pozici ředitele o výstavbu nové budovy konzervatoře, která byla ministerstvem přislíbena. V tomto úsilí pokračoval i Jan Kunc. Velkoryse pojatá budova, která měla obsahovat divadelní i koncertní sál, měla být vystavěna v plánovaném univerzitním kampusu na Veveří ulici, avšak po nástupu Karla Engliše na ministerstvo financí v roce 1926 byla upřednostněna výstavba nové budovy právnické fakulty a realizace budovy konzervatoře byla odložena. Až v roce 1938 byla konzervatoři nabídnuta lokalita v místě dnešní Zemské knihovny na Kounicově ulici. Následující válečné události však výstavbě nové budovy nepřály. Prostory v minoritském klášteře byly za války poškozeny následkem bombardování a ke škodám došlo i v hlavní budově. Krátce po konci války zabrala konzervatoř budovu německého učitelského ústavu na dnešní třídě kpt. Jaroše. Mělo se jednat o provizorní řešení, proto také nebyl na dvoře budovy vystavěn koncertní sál. Pro koncerty byl upraven sál v přízemí školy.

Výuku na konzervatoři zajišťoval řádný profesorský sbor, smluvní profesoři, přidělení profesoři, učitelé a lektoři. Spektrum předmětů bylo podobné jako na předcházející brněnské soukromé konzervatoři či konzervatoři pražské. Obsahovalo kompoziční a dirigentské oddělení, houslový obor, violoncellový a kontrabasový obor, harfový obor (1919–35), obor dechových nástrojů, klavírní oddělení, varhanní oddělení, v letech 1929–45 dvouletý varhanní kurz, oddělení bicích nástrojů (1919–20), oddělení lidových nástrojů, oddělení pěvecké, oddělení dramatické, od roku 1946 taneční obor, který se osamostatnil v roce 1986. Studenti platili školné. Počty posluchačů se pohybovaly v rozmezí 164 (1933/34) až po 454 (1943/44). Vysoký počet posluchačů ve válečných letech byl dán uzavřením univerzit i možností vyhnout se nasazení v říši. Na konzervatoři též působila mistrovská škola, která však byla zcela v kompetenci pražské konzervatoře. Její součástí byly dvě třídy, kompoziční Leoše Janáčka (1920–24) a klavírní Viléma Kurze (1920–28). Za výjimečné studijní úspěchy konzervatoř udělovala ceny: Neumanovu cenu, Cenu Ph. Dr. Josefa Zeleného, Cenu Marie Kuhlové, Cenu Jana Kunce, Cenu Františka Kudláčka a Cenu Dr. Emila Choboly.

V období 1920–45 působily na konzervatoři význačné pedagogické osobnosti jako František Neumann, Ota Zítek, Ludvík Kundera, Vilém Petrželka, Jaroslav Kvapil, František Kudláček, Bohumil Markalous, Gracian Černušák, Josef Bok, Osvald Chlubna, Vilém Steinmann, Jaroslav Helfert, Josef Blatný, Václav Bech, Zdeněk Chalabala, Eduard Tregler, Rudolf Walter, Antonín Balatka, Ivo Psota, Jiří Mahen, Máša Fleischerová, Josef Kohout, Quido Arnoldi, Zdeněk Blažek, Bohumír Štědroň, Miloš Wassenbauer a další.

Koncerty posluchačů a pedagogů se odehrávaly ve dvoraně hlavní budovy na Kounicově ulici, v Besedním domě, Novém domově a v sále Stadionu, kam konzervatoř nechala v roce 1924 instalovat varhany z pražského Rudolfina. Divadelní představení se pak konaly v Redutě a Novém domově. Vedle žákovských koncertů sólových a komorních veřejně vystupoval také orchestr konzervatoře, který vedle samostatných produkcí spoluúčinkoval i na koncertech pořádaných Národním divadlem v Brně, Besedou brněnskou atd. Veřejných koncertů bývalo v rozmezí 6–10, divadelních představení pak 4–6 ročně. Kromě toho konzervatoř pořádala 30–40 veřejných hudebních a dramatických večírků.

Od roku 1919 do roku 1945 na brněnské konzervatoři absolvovalo téměř 500 posluchačů, včetně žáků mistrovské školy.  Z významných absolventů připomeňme: Břetislav Bakala, Rudolf Kvasnica, Pavel Haas, Osvald Chlubna, František Schäfer, Vilém Steinmann, Quido Arnoldi, Emanuel Punčochář, Josef Trkan, Theodor Schaefer, František Suchý, Zdeněk Blažek, Vilém Tauský, Vítězslava Kaprálová, František Jílek, Milan Harašta, Zbyněk Mrkos, Lubomír Peduzzi, Richard Kozderka, Hynek Kašlík, Oldřich Slavíček, Rudolf Firkušný, Leonid Pribytkov, Ladislav Pech (Pešek), Karel Höger a další.

C. Státní hudební a dramatická konzervatoř v Brně (1946–89)

V letech 1947–61 byl ředitelem brněnské konzervatoře Zdeněk Blažek. V roce 1949 bylo zrušeno dramatické oddělení z důvodu jeho zřízení na nově ustanovené Janáčkově akademii múzických umění. Po nuceném odchodu Zdeňka Blažka byl v mezidobí 1961–64 pověřen vedením konzervatoře varhaník a sbormistr Josef Tomaštík. Dalším ředitelem školy byl Karel Horký (1964–74), který již od roku 1945 působil na škole jako pedagog (hudební teorie). Za jeho působení bylo obnoveno hudebně dramatické oddělení, byly zřízeny experimentální třídy jako zárodek budoucí samostatné hudební a taneční školy a byla zřízena pobočka brněnské konzervatoře v Kroměříži. V letech 1974–78 byl ve funkci ředitele školy Jaroslav Brož. V té době byly na konzervatoři obnoveny žákovské veřejné operní produkce. Od roku 1971 zastával přes léto školní symfonický orchestr funkci lázeňského orchestru v Luhačovicích. V roce 1978 stanul v čele školy Emil Drápela. Za jeho vedení se počet veřejných produkcí školy včetně operních a dramatických představení ustálil přibližně na dvaceti za rok. Experimentální hudební a taneční škola se osamostatnila jako střední škola s maturitou se sídlem v Brně na Lesné (dnes Taneční konzervatoř Brno). Taneční oddělení na konzervatoři poté ukončilo po čtyřiceti letech svou činnost (1986). V průběhu celého období působil na škole stabilizovaný učitelský sbor zajišťující kvalitní výuku. V letech 1969–89 absolvovalo v denním studiu 1 054 žáků a v distančním 407.

Z významných absolventů vybíráme skladatele Josefa Berga, Jiří Bártu, Jana Nováka, Pavla Blatného, Pavla Zemka-Nováka či Jaroslava Šťastného-Pokorného (Petera Grahama), z instrumentalistů např. hornistu Zdeněk Tylšara, houslisty Františka Novotného a Bohumila Smejkala, violoncellisty Bedřicha Havlíka a Michaelu Fukačovou, klavíristy Jiřího Skovajsu a Igora Ardaševa, sbormistra Josefa Pančíka, z absolventů dramatického oddělení Vlastu Fialovou, Dagmar Veškrnovou-Havlovou, Libuši Šafránkovou a pěveckého oddělení Libuši Domanínskou, Richarda Nováka, Danielu Strakovou-Šedrlovou nebo Evu Dřízgovou-Jirušovou. 

D. Konzervatoř Brno (po roce 1989)

Po roce 1989 prošla brněnská konzervatoř některými personálními změnami, koncepce školy a organizační struktura se ale nijak zásadně nezměnila. V únoru 1990 byl ředitelem jmenován skladatel a sbormistr Jan Řezníček, po jeho náhlém úmrtí byl pověřen vedením Jan Bojanovský. V následujících letech stáli v čele školy skladatel Evžen Zámečník (1994–2002), houslista Pavel Kyncl (2002–09) a od roku 2009 je ředitelem varhaník a pianista Pavel Maňásek. Za jeho vedení prošla budova školy na třídě Kapitána Jaroše rekonstrukcí, včetně výstavby nového koncertního sálu. V současné době poskytuje Konzervatoř Brno vzdělání v oborech Hudba, Zpěv a Dramatické umění, které jsou rozděleny do 11 odborných oddělení: klávesových nástrojů, akordeonu a kytary, bicích nástrojů a cimbálu, dechových žesťových nástrojů, dechových dřevěných nástrojů, sólového zpěvu, povinného klavíru a korepetic, hudební teorie, skladby a dirigování, hudebně dramatické a všeobecně vzdělávacích předmětů. Zřizovatelem školy je Jihomoravský kraj. V roce 2019 Konzervatoř Brno oslavila 100. výročí založení a při té příležitosti byl v jejím sídle na třídě Kapitána Jaroše slavnostně otevřen nový Koncertní sál Leoše Janáčka.