Česká filharmonie
Charakteristika: Pražské hudební těleso
Text
Česká filharmonie, pražské hudební těleso, založeno 1896, Praha.
Období zrodu České filharmonie
Založení orchestru České filharmonie předcházelo úsilí Bedřicha Smetany o zavedení instituce pravidelných abonentních koncertů v Praze. Smetana byl signatářem dopisu pražskému místodržitelství, v němž 9. 1. 1871 žádal o schválení stanov Spolku pro podporování hudebních umělců v Praze jich vdov a sirotků (společně s Janem Ludevítem Lukesem). Začátkem roku 1873 založili Bedřich Smetana, Vojtěch Hřímalý a Antonín Sitt Pražský filharmonický spolek. První koncert této Filharmonie řídil Bedřich Smetana 16. března 1873.
Orchestr České filharmonie vznikal postupně již od roku 1894 po stávce členů orchestru Národního divadla, která propukla 1. ledna 1894. Houslista Alois Paleček inicioval podání žádosti o ustavení "penzijního spolku hráčů orchestru Národního divadla". V této první etapě nešlo o umělecky promyšlenou ideu, nýbrž pouze o řešení sociálních problémů členů orchestru Národního divadla. Proto iniciátoři (Alois Paleček, Antonín Janoušek a Tomáš Kovařovic) podali v dubnu 1894 novou žádost o povolení spolku s pozměněným názvem "ČESKÁ FILHARMONIE, spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolku penzijního členů orchestru Národního divadla, jich vdov a sirotků". 7. června 1894 místodržitelství činnost spolku, jemuž předsedal Alois Paleček, povolilo. 6. července 1894 vznikl reprezentativní umělecký výbor České filharmonie (členy byli mimo jiné Antonín Dvořák, Karel Bendl, Zdeněk Fibich, Josef Richard Rozkošný, Emanuel Chvála, Karel Weiss, Hanuš Trneček, Otakar Hostinský, Karel Kovařovic, Josef Bohuslav Foerster a další). O stanovení přesného data vzniku České filharmonie byla pak vedena řada sporů, než 13. dubna 1972 vydala čtyřčlenná komise odborníků (Jiří Bajer, Vilém Pospíšil, František Mužík a Václav Holzknecht) expertní stanovisko, v němž prohlašuje, že “Datum vzniku České filharmonie uvádí komise zcela jednoznačně den 4. ledna 1896. Jubilejní koncerty, které byly kdy k tomuto datu uspořádány, byly proto uspořádány právem…“ Pod tímto názvem vystupoval ovšem orchestr Národního divadla jako spolek, pořádající samostatné symfonické koncerty; již dříve; výtěžek z těchto akcí byl vkládán do spolkového jmění.
První sezóny České filharmonie
První sezónou České filharmonie měla původně být sezóna 1894–95. Pro neshody (kvůli požadavku Národního divadla, aby na koncertech vystoupili dirigenti Národního divadla Adolf Čech a Mořic Anger) však byl program odvolán a obsah následující, de facto první sezóny byl vydán zároveň s obsáhlým programovým prohlášením teprve v listopadu 1895. První koncert řídil 4. ledna 1896 Antonín Dvořák; na programu byly jeho skladby (Slovanská rapsodie č. 3 As dur, op. 45, Biblické písně, op. 99 a Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“, op. 95). Sólový part ve Dvořákových Biblických písních zpíval Antonín Šír. Poté následoval koncert 19. února 1896 s programem z děl Franze Liszta (symfonická báseň Ideály), Pjotra Iljiče Čajkovského (Symfonie č. 6 h moll „Patetická“, op. 74) a Bedřicha Smetany (symfonické básně Tábor a Blaník z cyklu Má vlast), který řídil Adolf Čech, dále koncert 7. března 1896 (Zdeněk Fibich: předehra Komenský, Johann Sebastian Bach: Suita D dur, BWV 1069, Carl Maria von Weber: Vyzvání k tanci, op. 65 a Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie g moll, K. V. 550), dirigovaný Mořicem Angrem. Koncert 11. dubna 1894 řídil Karel Kovařovic (Richard Wagner: Faustovská ouvertura, Karel Bendl: Dithyramb, Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 7 A dur, op. 92, Antonín Dvořák: Koncert h moll pro violoncello a orchestr, op. 104), sólistou byl Leo Stern.
V zahajovacím koncertu druhé sezóny stanul za dirigentským pultem 24. listopadu 1896 tehdy teprve dvaadvacetiletý Oskar Nedbal s programem z děl Antonína Dvořáka (Symfonie č. 7 d moll, op. 70) a Oskara Nedbala (Scherzo caprice), Edouarda Lalo (Španělská symfonie) a Ludwiga van Beethovena (ouvertura Egmont). 7. března 1899 řídil Českou filharmonii Zdeněk Fibich (provedl vlastní skladby: Symfonii e moll, op. 53, melodram Štědrý den, op. 9,suitu pro orchestr Dojmy z venkova, op. 54, předehru k opeře Pád Arkuna a Slavnostní pochod z melodramatu Smrt Hippodamie).V další sezóně 1900–01 řídil všechny čtyři koncerty Oskar Nedbal.
V únoru roku 1900 propukl spor mezi výborem České filharmonie, zastupujícím zájmy členů orchestru Národního divadla, na straně jedné, a ředitelstvím Národního divadla na straně druhé. Konflikt vyvrcholil při představení opery Carmen v Národním divadle, po němž Karel Kovařovic s okamžitou platností propustil předsedu správního výboru České filharmonie houslistu Aloise Palečka; v odporu proti Kovařovicovi vyhlásili hráči orchestru stávku, po jejímž skončení byli k 15. únoru 1901 všichni její účastníci ze svazku v Národním divadle propuštěni.
Vznik samostatné České filharmonie
Teprve od roku 1901 se datuje existence České filharmonie jako zcela samostatného orchestrálního tělesa. To vystupovalo v prvé etapě v Rudolfinu, v sále na Žofíně, ve vinohradském Národním domě a dalších pražských prostorách (v některých případech – např. 8. prosince 1901 ve Smíchovském pivovaru, kde byl hrán Smetanův cyklus Má vlast – hrál orchestr při restauračním zařízení), a pořádalo zájezdy po českých městech. První koncert se konal 17. února 1901 v Rudolfinu pod taktovkou Ludvíka Vítězslava Čelanského, který byl pak v srpnu 1901 zvolen předsedou valné hromady České filharmonie a jejím dirigentem. První reprezentační koncert orchestru se uskutečnil 15. října 1901 na Žofíně; v časovém rozpětí pouhých 69 dnů (15. října až 22. listopadu 1901) odehrála Česká filharmonie 49 koncertů, z toho více než 20 v Praze. Koncerty v českých městech (mimo jiné Brno, Ostrava, Olomouc, České Budějovice, Plzeň, Kroměříž a další) se však staly významnými kulturními událostmi; většinou šlo o vůbec první podobné akce v daných lokalitách. V prosinci 1901 přinesl filharmonii úspěch první zahraniční zájezd do Vídně, který vedl Oskar Nedbal, zatímco Čelanským organizované turné do Záhřebu, Lublaně a Rjeky jen zhoršilo finanční obtíže, s nimiž orchestr zápasil. Čelanský sice ohlásil ještě cesty do dalších zemí (Uhry, Halič, Rusko), ale 16. dubna 1902 byl nucen vzdát se svých funkcí ve filharmonii. Další existenci tělesa umožnili Oskar Nedbal a Jan Kubelík, který pod názvem Kubelíkův český orchestr zorganizoval a sponzoroval v květnu a červnu 1902 zájezd do Anglie, kde orchestr, redukovaný na počet padesáti hráčů, dosáhl pod Nedbalovou taktovkou významných úspěchů.
Do čela orchestru byl 20. 11. 1902 postaven dirigent Vilém Zemánek. Ten řídil všechny abonentní i populární koncerty. V roce 1903 Nedbal navrhl ustavení Českého filharmonického družstva a stal se jeho předsedou. V letech 1902–06 dirigoval Nedbal ročně čtyři koncerty v předplatném pro členy České jednoty pro orchestrální hudbu; po jeho odchodu do Vídně v roce 1906 převzali až do roku 1909 jejich řízení hostující dirigenti, v sezóně 1909–10 pak František Neumann. Koncerty se konaly v Rudolfinu a v Plodinové burze, od roku 1911 ve Smetanově síni v Obecním domě. Česká filharmonie v nich do roku 1914 uvedla mimo jiné díla Josefa Suka (Symfonie E dur, op. 14, suita z hudby k Zeyerově hře Radúz a Mahulena Pohádka, op. 16, Fantazie pro housle a orchestr, op. 24, symfonická báseň Praga, op. 26, symfonie Asrael, op. 27, hudební báseň Pohádka léta, op. 29), Vítězslava Nováka (hudební báseň V Tatrách, op. 26, Slovácká suita, op. 32, symfonická báseň O věčné touze, op. 33, mořská fantazie Bouře, op. 42, báseň v tónech Pan, op. 43), Josefa Bohuslava Foerstra (pět symfonických obrazů Cyrano de Bergerac, op. 55, Symfonie č. 4, op. 54), dále skladby Otakara Ostrčila, Otakara Jeremiáše a dalších. Gustav Mahler dirigoval v roce 1908 Českou filharmonii při světové premiéře své Symfonie č. 7 e moll.
Tíživá finanční situace orchestru trvala i nadále: České filharmonii nezajistily dostatek prostředků ani dlouhé zájezdy do zahraničí, ani tzv. zahradní koncerty na Žofíně, ani lázeňské koncerty v Poděbradech a Luhačovicích. 5. května 1914 oznámilo České filharmonické družstvo, že získalo subvenci a bude v činnosti pokračovat. V červenci 1914 však Družstvo přerušilo svou činnost. Vilém Zemánek – navzdory schodkovému hospodaření – provoz orchestru udržel. Proti Zemánkovi však směřovala kampaň, v níž byl obviněn z „němectví“; po odvolání Zemánka volal i Vladimír Helfert („odstranit Zemánka a přizvat Čelanského!“). 15. 4. 1918 řídil Zemánek poslední koncert České filharmonie a 16. 4. 1918 byl z funkce šéfdirigenta odvolán. 24. dubna 1918 byl do čela filharmonie podruhé postaven L. V. Čelanský.
Po vzniku samostatné Československé republiky byl 6. srpna 1918 ustaven „orchestr České filharmonie jako společenstvo s ručením obmezeným“, v jehož čele stál Ludvík Čelanský. V praxi se však brzy ukázalo, že Čelanský na své úkoly v České filharmonii nestačí, takže byl v únoru 1919 vystřídán Václavem Talichem.
Éra Václava Talicha
Po četných vnitřních sporech, namířených proti „režimu páně Čelanského“, vstoupil 30. října 1918 po prvé k dirigentskému pultu Václav Talich. Na tomto prvním koncertu provedl díla Josefa Suka (Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, Praga a v premiéře symfonická báseň Zrání, op. 34). V únoru 1919 byl Talich jmenován dirigentem České filharmonie, v září téhož roku šéfdirigentem, jímž zůstal až do svého rozhodnutí věnovat se převážně funkci šéfa opery Národního divadla v roce 1941. V průběhu 22 let vytvořil Talich z České filharmonie těleso, jež se ctí obstálo i v zahraniční konkurenci.
Ani v Talichově éře se orchestr nezbavil existenčních starostí. Tak např. v roce 1922 se Československá filharmonická společnost obrátila na Radu hlavního města Prahy se žádostí o výhradní pronájem Žofína České filharmonii. V témže roce 1922 vypověděli své pohledávky vůči filharmonii soukromí věřitelé a Talich byl nucen prohlásit, že dále není schopen nést odpovědnost za správu tělesa. V roce 1931 došlo dokonce ke zpronevěře velké finanční částky, kvůli níž Československé filharmonické družstvo snížilo členům orchestru platy. V roce 1933 hrála filharmonie v operetním divadle, atd. Od roku 1925 přinášela filharmonii podstatný příjem spolupráce s Československým rozhlasem (tehdy Radiojournal); ten stačil k pokrytí nejnutnějších výdajů.
Václav Talich prosazoval v programech orchestru náročnou dramaturgickou koncepci. Uvedl mimo jiné několik monografických abonentních cyklů z děl nejvýznamnějších osobností světové i české hudby (Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena, Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Zdeňka Fibicha). Profesionální úroveň orchestru vyzrávala ovšem zejména interpretací skladeb Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Především jejich díla uváděl Václav Talich i v programech zahraničních turné (1922: Itálie, Rakousko, 1926: Itálie, Jugoslávie, 1931: Itálie, Maďarsko, Jugoslávie, 1932: Rakousko, 1935: Anglie, Belgie, Francie). Talich sám byl častým hostem u cizích orchestrů. V sezóně 1931–32 ho vystoupení v zahraničí zaměstnala dokonce natolik, že s Českou filharmonií vystoupil v Praze jen jedenkrát. Talichova dramaturgie upřednostňovala českou soudobou tvorbu (uvedl díla Jaroslava Křičky, Rudolfa Karla, Otakara Jeremiáše, Ladislava Vycpálka, Otakara Ostrčila, Bohuslava Martinů, Emila Axmana, Pavla Bořkovce a dalších). V letech 1924 a 1925 vystoupila Česká filharmonie v rámci programu festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu.
Četné programy řídili hosté – přední světoví dirigenti, které Talich zval (mimo jiné Nikolaj Malko, Erich Kleiber, Bruno Walter, Wilhelm Mengelberg, Bernardino Molinari, Otto Klemperer, Charles Munch, Ernest Ansermet, Thomas Beecham, Adrian Boult a další); z dirigentů, kteří působili v Praze, hostovali u České filharmonie Alexander Zemlinsky a Georg Szell; většinou vlastní skladby řídili Alexander Glazunov, Jacques Ibert, Vincent d´Indy, Pietro Mascagni, Darius Milhaud, Sergej Prokofjev, Igor Stravinskij. Ostatní koncerty řídili František Stupka, Karel Boleslav Jirák, Karel Šejna, Václav Smetáček, Karel Ančerl, Rafael Kubelík. Talich přivedl rovněž do Prahy vynikající sólisty (např. violoncellistu Pablo Casalse a další). V sezóně 1933–34 se Talich oprostil od závazků v zahraničí a řídil filharmonii celkem osmatřicetkrát. Při zájezdech do zahraničí získal Talich pro sebe i pro Českou filharmonii mimořádně cenné renomé v evropských zemích. V roce 1939 inicioval Talich uspořádání Pražského hudebního máje. V roce 1941 byla Česká filharmonie přinucena k vystoupení v Hitlerově Německu, kde Talich provedl Smetanův cyklus Má vlast; aby se v roce 1942 vyhnul zájezdu Národního divadla do Berlína, podstoupil Talich operaci v nemocnici na Vinohradech. Po skončení druhé světové války byl však Talich přesto obviněn ze spolupráce s nacisty, vězněn na Pankráci a odstraněn z pražského hudebního života. V roce 1952 přijal funkci šéfdirigenta Slovenské filharmonie v Bratislavě; do Prahy se vrátil až v roce 1956 do funkce poradce v tehdejším Československém rozhlase. Ve zbývajících pěti letech života (do 1961) pořídil několik cenných zvukových snímků, jež mají ráz vzorových nahrávek a jsou důležitým dokladem Talichova reprodukčního slohu.
Talichovo působení v České filharmonii má význam zakladatelský. Václav Talich vnesl do práce orchestru přísný řád a vytvořil jak v oblasti české hudby, tak v podání skladeb cizích autorů interpretační ideál, respektovaný pak jeho následovníky.
Éra Kubelíkova
Po smrti Otakara Ostrčila byl Václav Talich od 17. května 1935 jmenován šéfem opery Národního divadla v Praze. S Českou filharmonií pak vystupoval méně často a náročné umělecké úkoly svěřoval Rafaelu Kubelíkovi (včetně zahraničních zájezdů: 1937 do Anglie, Skotska a Belgie, 1938 do Anglie, Skotska, Irska a Belgie, turné po Československu v letech 1935–37), Karlu Ančerlovi a Karlu Šejnovi. Vedení České filharmonie se Talich v roce 1942 vzdal ve prospěch Rafaela Kubelíka, který předtím působil jako šéf brněnské opery (1939–41). Poprvé řídil Rafael Kubelík Českou filahrmonii 24. ledna 1934. (Uměleckým správcem filharmonie byl po Talichově odchodu jmenován Karel Šejna).
V době druhé světové války se Česká filharmonie musela obejít bez účasti významných zahraničních dirigentů. Kubelík přizval ke spolupráci kromě Karla Boleslava Jiráka i Otakara Jeremiáše, Otakara Paříka, Jaroslava Vogela, Jaroslava Krombholce a Václava Kašlíka. Repertoár Kubelíkem řízených koncertů (po prvé vystoupil s Českou filharmonií 24. ledna 1934; doprovodil svého otce Jana Kubelíka v Beethovenově Koncertu pro housle a orchestr, op. 61 a uvedl vlastní Fantazii pro orchestr a Symfonii f moll, op. 36 Pjotra Iljiče Čajkovského) byl po celých šest let (1942–48) naplňován především českou hudbou (1944 provedl celé orchestrální dílo Bedřicha Smetany včetně Scherza z Triumfální symfonie, Svatováclavský triptych a Jihočeskou suitu Vítězslava Nováka, rapsodii Taras Bulba, předehru k opeře Z mrtvého domu a Symfoniettu Leoše Janáčka, dále díla Emila Axmana, Václava Dobiáše, Václava Kálika, Jana Kapra, Jaroslava Řídkého, Viléma Petrželky, Klementa Slavického, Václava Trojana, Ladislava Vycpálka, Jaroslava Kvapila a jiných). Provozování skladeb autorů ze zemí bojujících proti Hitlerově Velkoněmecké říši a děl autorů židovského původu nacisté za války nedovolili. 20. června 1945 řídil Rafael Kubelík Koncet díkůvzdání (na programu byl cyklus Bedřicha Smetany Má vlast) na Staroměstském náměstí v Praze.
Kubelík zůstal v čele filharmonie jako její umělecký ředitel a šéfdirigent i po osvobození ČSR. Dekret prezidenta Edvarda Beneše definoval 22. října 1945 „státní orchestr s názvem Česká filharmonie jako samostatný a samosprávný ústav se sídlem v Praze“, jehož vlastními příjmy nepokryté náklady hradí státní správa. První poválečný koncert České filharmonie se pod Kubelíkovou taktovkou konal 28. května 1945; na programu byla díla Josefa Suka (pochod V nový život), Antonína Dvořáka (předehra Husitská), Bedřicha Smetany (symfonická báseň Blaník z cyklu Má vlast) a Pjotra Iljiče Čajkovského (Symfonie č. 4 f moll, op. 36). Ve svobodných poměrech uvedl Kubelík mimo jiné 2. symfonii „Bohatýrskou“ Alexandra Porfirjeviče Borodina a Concerto lirico Nikolaje Jakovleviče Mjaskovského. 20. června vystoupila Česká filharmonie na Staroměstském náměstí v Praze a provedla s Rafaelem Kubelíkem Smetanův cyklus Má vlast. V dalších letech pak Kubelík s Českou filharmonií uváděl zejména českou soudobou hudbu (mimo jiné Symfonii Vladimíra Ambrose, 6. symfonii Emila Axmana, 1. symfonii Václava Dobiáše, Revoluční předehru Rudolfa Karla, Tryznu Emila Hlobila, Májovou symfonii a De profundis Vítězslava Nováka); 10. října 1946 provedl Kubelík 2. symfonii, Polní mši a 4. symfonii Bohuslava Martinů, jehož 5. symfonii dirigoval pak 28. května 1947 v programu festivalu Pražské jaro. Z tvorby autorů cizích zařadil Kubelík mimo jiné 7. symfonii „Leningradskou“ a 9. symfonii Dmitrije Šostakoviče, Koncert pro housle a orchestr Arama Chačaturjana, Skytskou suitu a 3. koncert pro klavír a orchestr Sergeje Prokofjeva, Sinfonii da Requiem Benjamina Brittena, Koncertní symfonii Williama Waltona, Introdukci a Allegro pro smyčce Edgara Elgara, a dále díla Alberta Roussela, Claude Debussyho, Daria Milhauda, Francise Poulenka; dočasně se v prvém období po skončení války z pochopitelných důvodů vyhnul dílům skladatelů německých.
Stejně jako Talich byl i Rafael Kubelík v průběhu tří poválečných let (1945–48) zván k hostování u zahraničních orchestrů (SSSR, Austrálie). Českou filharmonii vedl na zájezdu do Paříže s vyhraněně českým programem ze skladeb Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů a na koncertech ve Švýcarsku a v Polsku. V rámci festivalu Pražské jaro provedl v květnu 1946 na Pražském hradě Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila, při všesokolském sletu dirigoval 5. července 1948 Smetanovu Mou vlast. Po únorovém převratu se Kubelík v září 1948 rozhodl pro emigraci, jejíž důvod vyjádřil jednoznačným výrokem „Opustil jsem zemi, abych nemusel opustit národ.“ Do vlasti se Kubelík vrátil až po roce 1989: 12. května 1990 řídil provedení Smetanova cyklu Má vlast na zahajovacím koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro; 9. června téhož roku znovu řídil totéž Smetanovo dílo na Staroměstském náměstí v Praze; další koncert ze skladeb Wolfganga Amadea Mozarta a Antonína Dvořáka dirigoval Kubelík 11. října 1991. Až do konce své životní dráhy (zemřel 11. srpna 1996 v Lucernu ve Švýcarsku) už pak v Praze nevystoupil.
Karel Ančerl v čele České filharmonie
Přechodné období po Kubelíkově odchodu do ciziny měl překlenout violista Smetanova kvarteta a České filharmonie Václav Neumann, v dirigování žák Pavla Dědečka a Metoda Doležila. Tehdy teprve osmadvacetiletému umělci (1920–95) chyběly k výkonu šéfovské funkce potřebné zkušenosti, takže se musel opřít o pomoc Karla Šejny, jenž byl velmi platným partnerem už Talichovi i Kubelíkovi. Po jediné sezóně (1948–49) předal Neumann šéfovské pravomoci Šejnovi (Šejna byl uměleckým ředitele České filharmonie jmenován 18. května 1949) a v roce 1950 odešel do Karlových Varů, kde působil do roku 1953 jako šéfdirigent tamního orchestru.
Do funkce šéfa České filharmonie byl 20. října1950 postaven tehdy dvaačtyřicetiletý Karel Ančerl. (1908–1973), který se u pultu České filharmonie poprvé objevil v roce 1929. Až do své internace v terezínském ghettu (tam společně s Pavlem Haasem, Karlem Bermanem a dalšími umělci výrazně přispěl k hudebnímu života) a v nacistickém koncentračním táboře v Osvětimi dirigoval tento Talichův žák především skladby soudobých autorů (v roce 1931 provedl v Mnichově Hábovu čtvrttónovou operu Matka), působil po boku Otakara Jeremiáše v rozhlase a byl společně s Jaroslavem Ježkem dirigentem Osvobozeného divadla; po osvobození byl znovu dirigentem v rozhlase (1945–46), potom působil jako šéf v Opeře 5. května (1946–47) a pak stanul opět v čele rozhlasového tělesa (1. 9. 1947 – 31. 10. 1950).V čele České filharmonie byl od podzimu 1950 do jara 1968; Českou filharmonii řídil naposledy ještě na Pražském jaru 1969 při provedení Sukovy symfonie Asrael. Po sovětské invazi do tehdejšího Československa odešel z politických a také zdravotních důvodů do emigrace a působil jako dirigent v kanadském Torontu (1968–73).
Ančerlova éra v České filharmonii navázala na Talichovo a Kubelíkovo působení především cílevědomou snahou prosadit orchestr do zahraničí a vybojovat mu mezi světovými symfonickými tělesy pevné postavení. V padesátých letech bylo ovšem splnění takového záměru limitováno poměry v totalitním režimu, takže až do poloviny padesátých let se Ančerl mohl soustředit převážně na domácí působení tělesa (prvním velkým zahraničním turné Ančerlovy éry se stal zájezd filharmonie do Austrálie, na Nový Zéland a do Japonska v roce 1959), k němuž mohl pouze zvát významné hosty z ciziny. V té době dbal Ančerl o udržení kvalit tělesa na Talichem a Kubelíkem dosažené umělecké úrovni; Ančerlova úcta k notovému zápisu, věcná rytmická přesnost a péče o hráčskou brilanci byly z hlediska dirigentské koncepce doplněny vědomým úsilím o odklon od romantického interpretačního ideálu, o stavebnou přehlednost a o „talichovskou“ zpěvnost. Teprve po částečné liberalizaci poměrů, podmíněné Stalinovou smrtí a odsouzením kultu osobnosti, mohl Ančerl vést orchestr k úspěšným vystoupením v zahraničí (vedle tzv. lidově-demokratických států vystoupila filharmonie od druhé poloviny padesátých let v tehdejším Západním Německu, v Jugoslávii, v Rakousku, Holandsku, v Anglii a v Belgii, dále na Novém Zélandě, v Austrálii, Japonsku, v Číně, v Indii). Ančerlovou zásluhou se orchestr České filharmonie definitivně zařadil mezi světově známá symfonická tělesa.
K úspěchu napomohla také Ančerlova dramaturgie: v českém repertoáru preferoval vedle děl Smetanových a Dvořákových díla Otakara Ostrčila, Josefa Suka a Vítězslava Nováka (v roce 1960 provedl např. Podzimní symfonii); systematicky zařazoval skladby Janáčkovy (jeho gramofonové snímky Symfonietty, rapsodie Taras Bulba a Glagolské mše představují klasické vzorové nahrávky). Ančerl uvedl v premiéře Symfonické fantazie (Symfonii č. 6) Bohuslava Martinů (1956) a dále Fresky Piera della Francesca (1959) a Paraboly (1961). Soustavně prováděl Ančerl soudobou českou hudbu (Ladislava Vycpálka, Pavla Bořkovce, Václava Dobiáše, Jana Hanuše, Otmara Máchu a další). V rámci dlouholeté spolupráce s monopolní gramofonovou firmou Supraphon vznikly Ančerlovy nahrávky, jež právem patří do tzv. zlatého fondu (skladby Igora Stravinského Petruška a Svěcení jara, Maurice Ravela (Španělská rapsodie), Richarda Strausse (Enšpíglova šibalství), Bély Bartóka (Koncert pro orchestr), Modesta Petroviče Musorgského (Obrázky z výstavy), Dmitrije Šostakoviče (I. symfonie), Sergeje Prokofjeva (První symfonie D dur „Klasická“) a další.
Česká filharmonie jako umělecký ústav
V průběhu Ančerlovy éry došlo rovněž k postupnému budování České filharmonie jako významného uměleckého ústavu, pod jehož egidou pracovala početná řada sólistů (Alexandr Plocek, Josef Páleníček, Josef Suk, Josef Chuchro) a komorních souborů: v roce 1950 bylo k orchestru připojeno České trio (Josef Páleníček, Alexandr Plocek a Miloš Sádlo) a k němu přibyly Smetanovo kvarteto (obsazení se postupně měnilo: v sestavě Jaroslav Rybenský, Lubomír Kostecký, Václav Neumann a Antonín Kohout vystoupil soubor poprvé 6. listopadu 1945 na samostatném koncertu; do svazku České filharmonie vstoupilo kvarteto v dubnu 1951 ve složení Jiří Novák, Lubomír Kostecký, Jaroslav Rybenský a Antonín Kohout – první violista kvarteta Václav Neumann se v té době už věnoval dirigování), České noneto (vzniklo na počátku dvacátých let; souborem České filharmonie se stalo v roce 1951 ve složení Emil Leichner – housle, Vilém Kostečka – viola, Josef Šimandl – violoncello, Oldřich Uher – kontrabas, Hynek Kašlík – flétna, František Hanták – hoboj, Oldřich Pergl – klarinet, Jaroslav Řezáč – fagot a Josef Hobík – lesní roh), Český pěvecký sbor a Kühnův dětský sbor (obě tělesa vedl Jan Kühn). Začlenění komorních souborů, s nímž už na počátku padesátých let a znovu pak v roce 1968 ostře nesouhlasili mnozí členové orchestru, bylo zrušeno po roce 1989 s odůvodněním, že je nezbytné vzhledem k nedostatku finančních prostředků, ačkoli výhody takového řešení, podporovaného především ředitelem filharmonie Jiřím Pauerem (1958–78) a aplikovaného i v praxi jiných těles (např. Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, Severočeské filharmonie v Teplicích a dalších), byly v praxi zcela evidentně prokázány.
Od roku 1976 až dosud patří do svazku České filharmonie také Český spolek pro komorní hudbu, který existoval samostatně od roku 1894.
Éra Václava Neumanna
Violista Smetanova kvarteta Václav Neumann postavil se k dirigentskému pultu České filharmonie poprvé v sezóně 1948–49 po odchodu Karla Ančerla do emigrace. Žák Pavla Dědečka a Metoda Doležila dirigoval už předtím v rozhlase, pro výkon šéfa České filharmonie však neměl potřebných zkušeností; funkci šéfdirigenta převzal v roce 1950 Karel Šejna a Neumann ho zastupoval do roku 1952; po odchodu z České filharmonie se stal postupně uměleckým ředitelem Karlovarského symfonického orchestru (do 1954), uměleckým ředitelem (1954–55) a poté dirigentem Symfonického orchestru kraje brněnského, resp. Státní filharmonie Brno (1956–57); v letech 1957–60 byl Neumann hostujícím dirigentem Komické opery v Berlíně, 1964–68 byl současně v Lipsku šéfem opery a Gewandhausorchestru a zároveň dirigentem Symfonického orchestru FOK. Od roku 1964 byl dirigentem a od 1968 šéfdirigentem České filharmonie. Na přelomu 60. a 70. let byl Neumann rovněž generálním hudebním ředitelem opery ve Stuttgartu.
První léta Neumannova působení v České filharmonii lze označit za léta stabilizace orchestru. V procesu tzv. normalizace byl orchestr po roce 1970 pověřován úkolem státní reprezentace (1971 účast na salcburském festivalu, 1972 na festivalu ve Vídni atd.); ve funkci šéfa zachoval Neumann pro filharmonii do značné míry autonomní rozhodování. Uvedl řadu děl reprezentantů světové moderní hudby (Stravinskij, Schönberg, Berg, Webern, Messiaen, Honegger) i skladeb soudobých českých autorů (premiéra Vokální symfonie Vladimíra Sommera, VIII. symfonie Miloslava Kabeláče, dále skladby Jana Hanuše, Otmara Máchy, Pavla Bořkovce, Luboše Fišera, Svatopluka Havelky, Jana Klusáka a dalších), aniž by přitom pomíjel skladatelský odkaz Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka (pro Supraphon nahrál s Českou filharmonií mimo jiné všechny Dvořákovy symfonie).
Významně přispěl Neumann k poznání díla Bohuslava Martinů (symfonie, Koncerty pro housle, opera Ariadna), Leoše Janáčka (rapsodie Taras Bulba, Symfonietta, Glagolská mše); Neumann se stal rovněž uznávaným interpretem díla Gustava Mahlera. S Českou filharmonií natočil souborné Mahlerovo symfonické dílo pro firmu Supraphon.
V průběhu 22 let svého působení v České filharmonii pečoval Neumann o udržení její tradice a o rozvíjení hráčského umění členů orchestru. Své šéfovské působení oficiálně ukončil odchodem do důchodu v září 1990; k orchestru se pak ještě vracel jako host. Česká filharmonie ho jmenovala svým čestným šéfdirigentem. V roce 1992 pak Neumann ještě na přechodnou dobu (do března 1993) znovu převzal povinnosti šéfdirigenta v mezidobí od odchodu Jiřího Bělohlávka do nástupu Gerda Albrechta (viz dále).
Dvouletá epizoda Jiřího Bělohlávka
9. června 1990 se při provedením Smetanova cyklu Má vlast k České filharmonii symbolicky vrátil Rafael Kubelík; vzhledem k jeho věku už ovšem delší angažmá nepřicházelo v úvahu. V době, kdy Václav Neumann uzavíral své umělecké působení v České filharmonii, končila v Symfonickém orchestru třináctiletá šéfovská éra Jiřího Bělohlávka. Byla zcela jednoznačně úspěšná: Bělohlávek dovedl orchestr Pražských symfoniků k vysoké úrovni, oceňované doma i ve světě; obecné mínění se shodovalo v názoru, že po zkušenosti z práce dirigenta Státní filharmonie Brno (1971–77) a šéfa FOK (1977–90) dozrál Bělohlávek ve výraznou uměleckou osobnost, předurčenou převzít po Václavu Neumannovi vedoucí postavení v České filharmonii. Tehdy čtyřiačtyřicetiletý (nar. 1946) finalista Karajanovy berlínské dirigentské soutěže Jiří Bělohlávek byl jako Neumannův asistent častým hostem České filharmonie; členové orchestru ho znali a v aklamačním hlasování se v nadpoloviční většině vyslovili pro Bělohlávkovo jmenování do funkce šéfdirigenta (hlasování proběhlo podle zásad nově vydaného statutu). Část členů orchestru však začala v roce 1991 požadovat Bělohlávkův odchod a jmenování německého dirigenta Gerda Albrechta na jeho místo. Nejprve v tajné volbě v Praze v Obecním domě v říjnu 1991 a pak v průběhu koncertního zájezdu do Japonska, Jižní Koreje a Hongkongu 26. 10. 1991 hlasovali členové orchestru většinově pro zásadní rozšíření spolupráce s Albrechtem; tento postup dodatečně prohlásilo vedení filharmonie za právoplatnou volbu a ministr kultury Milan Uhde ji 5. 2. 1992 schválil. Bělohlávek reagoval 10. 2. 1992 otevřeným dopisem orchestru, v němž oznámil svou resignaci na post šéfa s tím, že dodrží všechny své dirigentské závazky. Povinnosti šéfa převzal koncem měsíce února Václav Neumann. Když však po odchodu Jaroslava Tvrzského z funkce správního ředitele a intendanta vyvrcholil Neumannův spor s novým ředitelem Milanem Láškem (Neumann nesouhlasil s upřednostňováním ekonomického pohledu na práci instituce před plněním úkolů uměleckých, které uplatňoval Lášek), vzdal se v březnu dočasné funkce šéfa i Neumann. Bělohlávek po odchodu z filharmonie založil Pražskou komorní filharmonii (1994), jejímž byl uměleckým šéfem; s Českou filharmonií nadále spolupracoval jako hostující dirigent. Od roku 2004 byl šéfdirigentem BBC Orchestra v Londýně.
Tří a půlletá éra Gerda Albrechta
Hamburský generální hudební ředitel Gerd Albrecht (1935) byl v Praze znám (řídil jako host několik koncertů České filharmonie i orchestru FOK a s Českou filharmonií mimo jiné natočil gramofonový snímek Dvořákovy opery Dimitrij; v roce 1991 provedl na festivalu Pražské jaro Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila, atd.). Do funkce šéfdirigenta České filharmonie nastoupil v říjnu 1994. S jeho příchodem skončilo období provizoria, jež trvalo od března 1993. Albrecht ohlásil, že bude v programech orchestru preferovat skladby méně známých českých autorů (zejména Zdeňka Fibicha) a díla židovských skladatelů, kteří se stali obětí nacismu (Pavla Haase, Gideona Kleina, Ervina Schulhoffa a Viktora Ullmanna); v centru jeho pozornosti byla tvorba Antona Brucknera, Franze Schuberta a Johannesa Brahmse; z české hudební tradice zařazoval Albrecht Dvořáka, Foerstra, Janáčka, Suka a Martinů, ze soudobé hudby pak Petra Ebena, z cizích Hanse Wernera Henzeho a Witolda Lutoslawského. Autoritativní způsob řízení života orchestru a nekompromisnost, s níž hájil Albrecht své vlastní zájmy, přinesly brzy konfliktní střety: Albrecht zrušil plánovaný zájezd filharmonie do New Yorku (Jiří Bělohlávek tam měl provést ke stému výročí premiéry v Carnegie Hall Dvořákovu Novosvětskou symfonii) a odmítl už dohodnutou účast filharmonie na koncertě ve Vatikánu. Odborná kritika sice objektivně uznávala Albrechtovy nesporné umělecké výsledky, český tisk však nepříznivě reagoval na tzv. „nacionalistickou kartu“, kterou Albrecht vynesl negativním hodnocením svého pražského postavení v německém tisku. Po úmrtí Václava Neumanna (2. 9. 1995) a po koncertě ke stému výročí vzniku České filharmonie (4. 1 1996) vydal ministr kultury Pavel Tigrid nový statut orchestru; Albrecht, který nesouhlasil s kodifikovaným vymezením pravomocí a zodpovědnosti ředitele a šéfdirigenta, oznámil 30. 1. 1997 odchod z České filharmonie. Orchestr zůstal bez šéfdirigenta; koncerty doma i v zahraničí řídili stálý dirigent Vladimír Válek a hostující Sir Charles Mackerras a Ken – Ichiro Kobayashi. Toto řešení platilo až do nástupu nového šéfa – Vladimira Ashkenazyho (1. 1.1998). Albrecht s Českou filharmonií dosud dále spolupracuje jako hostující dirigent.
Vladimir Ashkenazy v čele České filharmonie
Vladimir Ashkenazy (1935) byl v Praze znám jako přední světový pianista, proslulý především interpretací klavírních skladeb Franze Liszta a Fryderyka Chopina. Ashkenazy studoval klavírní hru u Lva Oborina na moskevské konzervatoře. Do funkce šéfdirigenta České filharmonie vstoupil s už poměrně bohatou praktickou zkušeností: od roku 1971 řídil mimo jiné Berlínskou filharmonii, Bostonský symfonický orchestr, tělesa v Los Angeles, v Amsterodamu i v Petrohradu; v letech 1987–94 byl šéfdirigentem londýnského Royal Philharmonic Orchestra, od roku 1889 stál v čele Deutsche Symphonie-Orchester v Berlíně. Ashkenazy nebyl ovšem vybaven elementární dirigentskou technikou; ve svých kreacích inspiroval orchestrální kolektivy především charismatem své zralé umělecké osobnosti a vysokou muzikalitou. Do České filharmonie přinesl nejprve po dramatických aférách kolem působení Gerda Albrechta potřebné uklidnění; orchestru prospěly také jeho četné zahraniční kontakty. Do programů přispěl Ashkenazy mimo jiné zařazením dříve zřídka hraných skladeb světového repertoáru (mimo jiné děl Sergeje Tanějeva, Richarda Strausse, Alexandra Zemlinského a dalších); hojně interpretoval díla Sergeje Prokofjeva, Dmitrije Šostakoviče i Dmitrije Kabalevského, z české hudby uvedl skladby Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Četnost Ashkenazyho závazků dirigentských i pianistických však vedla k tomu, že pracoval s Českou filharmonií v poměrně omezeném rozsahu; členové orchestru si od sezóny 2001–02 začali stěžovat nejen na poměrně řídkou přítomnost šéfovu v Praze, ale také na nedostatečnou zkouškovou přípravu jeho koncertů a rovněž na malou srozumitelnost jeho dirigentského gesta. Výhrady se objevily také v ohlasech odborné kritiky. Po skončení sezóny 2002–03 Ashkenazy své angažmá u České filharmonie uzavřel.
Od počátku sezóny 2003/04 vystřídal Ashkenazyho Zdeněk Mácal (1936). Laureát besanconské dirigentské soutěže působil od roku 1963 v Moravské filharmonii v Olomouci; s Českou filharmonií nahrál v šedesátých letech několik snímků pro firmu Supraphon. Na podzim 1968 se na krátký čas stal druhým dirigentem Symfonického orchestru FOK, než odešel do exilu ve Spojených státech; tam byl před nástupem do České filharmonie šéfem orchestru v New Jersey. V osobě Zdeňka Mácala se po deseti letech znovu stal šéfdirigentem České filharmonie domácí umělec.
Hostující dirigenti
U pultu České filharmonie se vedle Oskara Nedbala, Františka Neumanna, Františka Stupky a Karla Šejny postupně vystřídali prakticky všichni významnější čeští dirigenti: zvanými hosty byli Václav Smetáček, Zdeněk Košler, Libor Pešek, Ladislav Slovák, Jaroslav Krombholc, Josef Vlach, Vladimír Válek, ale také Alois Klíma a František Vajnar.
Z početné řady pozvaných umělců ze zahraničí řídili koncerty České filharmonie mimo jiné Ernest Ansermet, Thomas Beecham, Sir Adrian Boult, Erich Kleiber, Otto Klemperer, Bruno Walter, George Szell, po druhé světové válce pak rovněž Charles Munch, Arthur Honegger, Jevgenij Mravinskij, Leonard Bernstein, Walter Ducloux, Paul Sacher, Igor Markevitch, Karl Böhm, Herbert von Karajan, Sir John Barbirolli, Roger Desormiére, Paul Klecki, Antonio Pedrotti, Franz Konwitschny, Segiu Celuibidache, Lovro von Matačić, Erich Leinsdorf, Wolfgang Sawallisch, Sir Charles Mackerras, Serge Baudo, Gaetano Delogu, Oskar Danon, Gennadij Rožděstvenskij, Kiril Kondrašin, Zubin Mehta, Giuseppe Sinopoli, Helmuth Rilling, Gustav Kuhn a mnozí další.
Významní instrumentalisté České filharmonie
Získat angažmá v České filharmonii stalo se od Talichovy éry ctižádostí většiny českých instrumentalistů: mnozí z členů filharmonie získali první zkušenosti v jiných českých orchestrech, aby se mohli zúčastnit konkursů do filharmonie ještě před dovršením 35 let věku. Většina z nich dosáhla vysoké umělecké úrovně, stvrzované nejen hrou v orchestru, ale také činností v oboru komorní hry i pedagogickými a dalšími aktivitami. Koncertními mistry byli například houslisté Karel Bastl, Jiří Herold, Milan Zuna, Karel Hoffmann, Stanislav Novák, Karel Šroubek, Bruno Bělčík, Břetislav Ludvík, Petr Škvor, Bohumil Kotmel, Josef Kroft a Miroslav Vilímec; k předním hráčům patřili violisté Josef Krehan, Jiří Herold, Ladislav Černý, Jaroslav Motlík, Karel Špelina a Karel Řehák, violoncellisté Richard Detloff, Antonín Fingerland, Jan Elsnic, Bedřich Jaroš, Váša Černý, Ivan Večtomov, Karel Novotný, Ladislav Pospíšil a František Host, kontrabasisté František Pošta a Jiří Hudec, hobojisté Arnošt König, Josef Děda, Václav Smetáček, Josef Shejbal, Jiří Tancibudek, František Hanták, Jiří Mihule, František Kimel, Ivan Séquardt a Jana Brožková, fagotisté Emanuel Mašek, Karel Bidlo, Karel Vacek, Jiří Formáček, Jiří Seidl, František Herman, Ondřej Roskove, a Jaroslav Kubita, flétnisté Hynek Kohout, Josef Koráb, Oldřich Slavíček, František Čech, Géza Novák, Jiří Válek a Radomír Pivoda, klarinetisté Bedřich Koubek, Gustav Troll, Artur Holas, Alois Rybín, Vladimír Říha, Karel Dlouhý, Miloš Kopecký, Zdeněk Tesař, Bohuslav Zahradník, František Bláha a Ivan Doksanský, fagotisté Emanuel Mašek, Jiří Formáček, Jiří Seidl, František Herman, Jaroslav Kubita, hráči lesního rohu Antonín Janoušek, Josef Marhan, Oldřich Séligr, Vladimír Kubát, Miroslav Štefek, Vladimír Černý, Zdeněk Tylšar, Bedřich Tylšar, Rudolf Beránek, Jindřich Petráš, Ondřej Vrabec, Radek Baborák, pozounisté František Elsnic, Václav Lehmann, Václav Müller, Antonín Bok, Gustav Tyl, Karel Slavík, Miroslav Štindl, Jaromír Havel, Antonín Kettner, Miroslav Štindl, Josef Tachovský, Jaroslav Lisý, Jiří Odcházel, Oldřich Novotný, Václav Lukáš, Robert Kozánek, tubisté Václav Vodák, Josef Kuchynka, Antonín Pletánek, Miloslav Hejda, Václav Hoza, Karel Malimánek, harfenisté Václav Staněk, Jiřina Mařáková, Marie Zunová, Bedřich Dobrodinský, Jaroslav Řídký, Karel Patras, Renata Kodadová, Barbora Pazourová a Jana Boušková, trompetisté Josef Nademlejnský, Václav Vačkář, Evžen Šerý, Rudolf Lisý, Jiří Horák, Václav Junek, Miroslav Kejmar st., Vladimír Rejlek, Zdeněk Šedivý, Jaroslav Halíř, hráči bicích (Filip Bláha, Emil Špaček, Stanislav Hojný, Václav Mazáček) a klávesových (Jaroslav Maštalíř, Zdeněk Jílek, Jaroslav Šaroun) nástrojů, a četní další. Mnozí z nich působili v komorních souborech (České trio, České kvarteto, Pražské dechové kvinteto, Komorní sdružení profesorů konzervatoře, České dechové kvinteto filharmoniků, Harmonie Českých filharmoniků, Pražští žesťoví sólisté, Collegium musicum Pragense, Vlachovo, Talichovo, Panochovo, Kocianovo, Pražákovo kvarteto, Kvarteto Českých filharmoniků, Kroftovo kvarteto, Sukovo kvarteto, Klavírní kvarteto Bohuslava Martinů, Ars rediviva, Filharmonický komorní orchestr, Dvořákův komorní orchestr, Český komorní orchestr ad.).
Sídlem České filharmonie byla od počátku její existence budova Rudolfina, postavená na základě vítězného projektu Josefa Zítka a Josefa Schulze, vzešlého z architektonické soutěže České spořitelny (do provozu byla uvedena 7. 2. 1885); jen v době, kdy v budově Rudolfina sídlil československý parlament (1919–40), přenesla filharmonie své působení do Smetanovy síně v Obecním domě. Budova Rudolfina prošla několika rekonstrukcemi (1922–39, 1941–43, 1989–92); posledně zmíněné úpravy vrátily Rudolfinum do původní podoby, odpovídající projektu Josefa Zítka a Josefa Schulze.
Od roku 1958, kdy byl do vedoucí funkce jmenován skladatel a organizační pracovník Jiří Pauer (do 1978), hráli v České filharmonii významnou roli i její ředitelé. Po desetiletích, v jejichž průběhu nesli tíhu jak uměleckého, tak organizačního zajištění činnosti České filharmonie na svých bedrech z velké části umělci (L. V. Čelanský, O. Nedbal, V. Zemánek, K. Kovařovic, V. Talich, R. Kubelík, K. Šejna a K. Ančerl), sňalo toto řešení z šéfdirigentů povinnost pečovat i o provozní otázky a umožnilo jim soustředit se převážně na problémy umělecké. Po Pauerově odchodu do Národního divadla byl od roku 1980 do 1989 ředitelem Ctirad Kohoutek, poté krátce Lubomír Čížek; po roce 1989 převzal funkci ředitele a intendanta orchestru varhaník Jaroslav Tvrzský, jehož v roce 1992 vystřídal ekonom ing. Milan Lášek. V době Albrechtova působení ve funkci šéfdirigenta (od června 1993 do konce sezóny 1996–97 byl ředitelem Ladislav Kantor, po něm ing. Jiří Kovář. Od sezóny 2001–02 zastává funkci generálního ředitele znovu tvůrčí umělec – skladatel a pedagog prof. Václav Riedlbauch.
Zhruba od poloviny padesátých let měla Česká filharmonie také dramaturga; Ivan Medek zastával tuto funkci neoficiálně, v dehonestujícím formálním postavení „zřízence“ v letech 1953–54 a poté znovu 1963–70; přechodně (do roku 1968) byla pak jeho funkce označena jako „koncertní jednatel“. Dramaturgy de jure byli pak postupně Vladimír Šefl, Antonín Pešek, Milena Dosoudilová a Jaroslav Smolka. Od roku 2001 tato funkce obsazena není.
Dějiny České filharmonie nejsou dosud souhrnně zpracovány. Fragmentární povahu mají bohužel dvoudílné Dějiny České filharmonie, rukopisná práce Vladimíra Šefla, kterou přerušilo autorovo úmrtí. Cenný dílčí, byť značně jednostranný pohled poskytují čtyři svazky rukopisné práce Antonína Schuberta (na zpracování prvního dílu se podílel rovněž muzikolog Miloš Pokora) Sláva a utrpení českých filharmoniků, do něhož jsou zařazeny četné fotokopie nejvýznamnějších dokladů. Výklad, přinášející také informace z historie orchestru Národního divadla i cenné zprávy o činnosti jiných orchestrálních těles v Praze a uvádějící v mnoha případech na správnou míru dosavadní poznatky, však není přehledně chronologicky utříděn a nabízí značně subjektivní interpretaci fakt. Ostatní práce k tématu jsou uvedeny v kapitole Literatura..
V historii české hudební kultury představuje instituce České filharmonie hodnotu nejen ryze hudební: těleso, které díky umění Talichovu, Ančerlovu, Neumannovu, Bělohlávkovu a dalších českých i zahraničních dirigentů dosáhlo vysoké interpretační úrovně, se stalo trvalým symbolem obecné české kulturní tradice.
Literatura
I. Lexika
ČSHS I, 1963.
MEH
Encyklopedický slovník (Praha 1993).
II. Knihy
Boleška, Josef: Česká filharmonie 1896/1906 (Praha 1906).
Helfert, Vladimír: Naše hudba a český stát (Praha 1918).
Veselý, Richard: Čtvrtstoletí České filharmonie, 1. část 1891/1917, Praha 1927.
Veselý, Richard: Dějiny České filharmonie 1901/1924 (Praha 1935).
Hostinský, Otakar: Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu, kapitoly
Abonentní koncerty Umělecké besedy a Z hudebního života let sedmdesátých
(Praha 1941).
Holzknecht, Václav: Česká filharmonie, příběh orchestru (Praha 1963).
DČHK I. (Praha 1972).
DČHK II. (Praha 1981)..
Pospíšil, Vilém: Václav Neumann (Praha 1989).
Kuna, Milan: Hudba na hranici života, kapitola Hudba příčinou persekuce. (Praha
1990).
Mlejnek, Karel: Česká filharmonie. Deset kapitol ze stoleté historie orchestru (Praha 1996).
Medek, Ivan: Děkuji, mám se výborně. (Praha 2005, str. 50–67).
III. Rukopisné práce
Schubert, Antonín, Pokora, Miloš: Sláva a utrpení prvních českých filharmoniků, sv.
I., rukopis uložen v NČHF (b. r.).
Schubert, Antonín: Sláva a utrpení prvních českých filharmoniků, sv. II., III. a IV. ,
rukopis uložen v archivu České filharmonie (b. r.).
Šefl, Vladimír: Dějiny České filharmonie I., 1894/1902, rukopis, uložen v archivu NČHF (b. r).
Šefl, Vladimír: Dějiny České filharmonie II., 1939/1945, Múzy mlčí?, rukopis, uložen v archivu NČHF (b. r.)
Skřivan, Vladimír: Česká filharmonie v letech 1918–1939, diplomní práce 1956.
(Miscelanea musicologica II., 1957, s. 93).
Jiráková, Jana: Repertoár České filharmonie v letech 1945/1967, rukopis uložen v archivu ČF (Praha 1970).
IV. Sborníky
Balthasar, Vladimír, red.: Sborník k padesátým narozeninám Ludvíka V. Čelanského (Praha 1920).
Bartoš, František: Padesát let České filharmonie. ( Sborník Pražského jara, Praha
1946).
Šefl, Vladimír: Sborník k 75. výročí trvání ČF (Praha 1971).
Kuna, Milan, red.: Václav Talich (Beroun 1983).
Tvrzský, Jaroslav (red.): Česká filharmonie 1896/1996 (Praha 1996).
100 let České filharmonie. Historie, osobnosti, kontexty. Sborník z mezinárodní muzikologické konference (Praha 1996).
Koláčková, Yvetta (red.) a kolektiv autorů: 110 let České filharmonie. (Praha 2006).
V. Úvahy, stati, obsáhlejší články
Zajíc, Josef: Kronika České filharmonie (Praha 1903).
V. H.: Ruské dojmy, Z deníku českého filharmonisty. (Národní listy, Praha 28. června 1904)
K zachování České filharmonie (Praha 1909).
Tonder, Ferdinand: Co bude s Českou filharmonií. (Hudební revue VII., 1913/
1914).
Löwenbach, Josef: Ke krisi České filharmonie. (Hudební revue VII., 1913/1914).
Nejedlý, Zdeněk: Krise České filharmonie. (Smetana, 1913/14, č. 4, s. 115–118).
Zemánek, Vilém: Česká filharmonie a budoucí Žofín. (Hudební revue IX, 1917).
Helfert, Vladimír: Obroda České filharmonie. ( Smetana VIII., 1918).
Helfert, Vladimír: L. V. Čelanský a Česká filharmonie. (Praha 1919).
Šourek, Otakar: Česká filharmonie a Hudební revue. (Hudební revue XIII., 1920).
Nejedlý, Zdeněk: Před dvaceti lety. K jubileu České filharmonie. (Smetana 11, 1921, s. 117–121).
Štěpán, Václav: Převrat v České filharmonii. (Hudební rozhledy 11, 1917–18).
Kdo dnes vede Českou filharmonii? (Vlajka, 20. srpna 1939).
Talich, Václav: Obhajoba před československým soudem v roce 1945. (Talichův
archiv, Muzeum v Berouně, b. r.).
Kubelík, Rafael: Česká filharmonie do nového života. (Rytmus X, 1945/46, č. 2).
Sladký, Ivan: Rafael Kubelík, charakteristika dirigenta. (Tempo XX., 1947/48,
s. 214).
Šrom, Karel: Reprodukční sloh České filharmonie. (Hudební rozhledy 9, 1955, č. 2, s. 47–49).
Zich, Jaroslav: Talichovo pojetí Tábora a Blaníka. (Hudební rozhledy 18, 1965,
č. 11, s. 446–450).
Kuna, Milan: Životnost Smetanova odkazu. Kapitola z let 1939–1945. (Praha 1974, s. 29 ad.)
Kuna, Milan: K rehabilitaci Václava Talicha. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 8, s. 344–349).
Ladmanová, Milada: Osmdesátiny Rafaela Kubelíka. (Rytmus III., 1994, č. 2).
Pilka, Jiří: Rafael Kubelík – Věřím na radost. (Harmonie 1996, č. 4).
Koláčková, Yvetta (podle podkladů Jaroslava Holečka): Charakteristickým rysem
historicky první koncertní sezóny 1901/1902... Stalo se před sto lety.(Rudolfinum
revue, 2001/2002, č. 1, s. VI)
Koláčková Yvetta (podle Jaroslava Holečka): Repertoár na mimopražských
koncertech České filharmonie... Psalo se před sto lety. (Rudolfinum revue, 2001/
2002, č. 3. s. VI).
Landová, Pavlína: Umění a finance. Stalo se před sto lety. (Rudolfinum revue,
2002/2003, č. 2, s. VI).
Landová, Pavlína: Ve 107. sezóně České filharmonie... Stalo se před 100 lety.
(Rudolfinum revue, 2002/2003, č. 1, s. VI).
Landová, Pavlína: Umění a finance. Stalo se před sto lety. (Rudolfinum revue,
2002/2003, č. 2, s. VI).
Landová, Pavlína: Ve 107. sezóně České filharmonie... Stalo se před 100 lety.
(Rudolfinum revue, 2002/2003, č. 1, s. VI).
Landová, Pavlína: Ani na přelomu let 1902–1903 ... (Rudolfinum revue, 2002/2003,
č. 3, s. VI).
Landová, Pavlína: Sedmá sezóna České filharmonie. Stalo se před sto lety..
(Rudolfinum Revue, 2003/2004, č. 2, s. VI).
Landová, Pavlína: Dosud nejdelší zahraniční zájezd. Stalo se před 100 lety.
(Rudolfinum Revue 2003/2004, č. 3.s. VI–VII.).
VI. Recenze koncertů, informace o ČF (výběr)
Hořejš, Antonín: Koncert České filharmonie. (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 1, s. 41).
Ps: Sukova „Pohádka léta“ v ČF.( Hudební rozhledy 7, 1954, č. 2–3, s. 111).
Čubr, Antonín: Dvořákovy „Svatební košile“. (Hudební rozhledy, 7, 1954, č. 4, s. 160).
Paclt, Jaromír: “Má vlast“ na dlouhohrajících deskách. (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 4, s. 168).
Eckstein, Pavel: K provedení Mahlerovy IX. symfonie. (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 5, s. 204–205).
Plavec, Josef: Cyklus koncertů české hudby v České filharmonii. (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 5, s. 244–245).
Plavec, Josef: Soudobé instrumentální koncerty. (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 1, s. 41).
Pospíšil, Vilém: Francouzský dirigent řídil Českou filharmonii. (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 4, s. 192).
Ceremuga, Josef: IX. abonentní koncert České filharmonie. (Hudební rozhledy 1955, č. 5, s. 241).
Jirko, Ivan: Soudobá česká orchestrální hudba. (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 7, s.356–357).
Bjr: Strážce majáku a Kytice na koncertě České filharmonie. (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 9, s. 473).
Dolanská, Věra: K provedení Mozartova Requiem. (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 11, s. 580).
Karásek, Bohumil: Smetanova „Má vlast“ slavnostně zahájila jubilejní festival Pražské jaro 1955. (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 12, s. 606).
Pospíšil, Vilém: Dva večera Leonida Kogana. (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 12, s. 607).
Paclt, Jaromír: V. abonentní koncert České filharmonie. (Hudební rozhledy 7, 1955, č. 20, s. 950–951).
Jirko, Ivan: Alexander Gauk – Lazar N. Berman. (Hudební rozhledy 8, 1955, č. 20, s. 1028).
Smolka, Jaroslav: České requiem. (Hudební rozhledy 9, 1955, č. 2, s. 75).
–nj–: Jugoslávský dirigent v Praze. (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 3, s. 114).
Nedbal, Miroslav: Z abonentní řady České filharmonie. (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 3, s. 117).
Bajer, Jiří: Šestá symfonie Bohuslava Martinů. (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 6, s. 243).
Barvík, Miroslav: Druhý slavnostní koncert České filharmonie. (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 7, s. 289).
Hlaváček, Jiří: Dvořákův koncert s Mstislavem Rostropovičem. (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 7, s. 290).
Jirko, Ivan: Sovětští umělci s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 23, s. 991).
Holzknecht, Václav: Dva abonentní koncerty České filharmonie. (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 24, s. 1024).
Schulz, Arnošt: S Českou filharmonií ve Velké Británii. (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 1, s. 23).
Holzknecht, Václav: Abonentní koncert České filharmonie. (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 1, s. 33).
Pd: Abonentní koncerty České filharmonie. (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 2, s. 73).
Kabeláčovo Mystérium času v České filharmonii. (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 21, s. 895).
Kar.: Naše orchestry k slavnému výročí. Česká filharmonie. (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 22, s. 942).
Holzknecht, Václav: Dobiášova a Šostakovičova symfonie v České filharmonii. (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 23, s. 985).
Jirko, Ivan: Mahlerova I. symfonie v České filharmonii. (Hudební rozhledy 10, 1957, č. 24, s. 1024).
Holzknecht, Václav: Dramaturgický čin: Prokofjev a česká novinka. (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 2, s. 81).
Holzknecht, Václav: Hurníkův Ondráš v České filharmonii. (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 2, s. 81).
Felix, Václav: Dva soudobé violoncellové koncerty. (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 3, s. 117).
Holzknecht, Václav: Padesát let Karla Ančerla. (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 6, s. 253).
Jirko, Ivan: Janigro – Tortelier – Chuchro. (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 12, s. 512).
Lojda, Rudolf: České noneto v Africe. (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 15, s. 627).
Šefl, Vladimír: Nad pražskou koncertní sezónou. (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 17, s. 701–705).
Kar: Zájezdový program České filharmonie. (Hudební rozhledy 11,1958, č. 20, s. 844).
Ps: Hosté v České filharmonii a FOKu. (Hudební rozhledy 11, 1958, č.24, s. 1028).
Pospíšil, Vilém: Druhá symfonie Iši Krejčího. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 1, s. 38).
Holzknecht, Václav: Prof. F. Stupka s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 2, s. 78).
Ps: G. Georgescu řídil Strausse. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 4, s. 161).
Felix, Václav: Mahlerovská renesance. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 4, s. 161).
Šefl, Vladimír: Slovenští umělci s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 10, s. 430).
Holzknecht, Václav: Třetí symfonie Emila Hlobila. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 7, s. 293).
Felix, Václav: Doubravova symfonická tragedie. (Hudební rozhledy 12. 1959, č. 7, s. 293).
Jirko, Ivan: Honeggrova (sic!) Jana z Arku. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 7, s. 296).
Holzknecht, Václav: Lovro Matačič (sic!) s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 7, s. 296).
Ps: János Ferencsik s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 9, s. 383).
Šefl, Vladimír: Slovenští umělci s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 12, 1959, č.10, s. 430).
Kotek, Josef: Orchestry a dirigenti 1. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 13, s. 552–553).
Jirko, Ivan: Orchestry a dirigenti 3. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 13, s. 555).
Karásek, Bohumil: Orchestry a dirigenti 4. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 13, s. 556–558).
Holzknecht, Václav: Dva koncerty na rozloučenou. (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 18, s. 766).
Ps: Z České filharmonie. (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 1, s. 29).
Volek, Jaroslav: Leden v České filharmonii. (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 4, s. 161).
Jirko, Ivan: Velké dílo velkého umělce. (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 4, s. 163).
Jirko, Ivan: Anglický pořad České filharmonie. (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 6, s. 256).
Jirko, Ivan: Skvělý nástroj. (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 13, s. 550–551).
Stempel, Maxim: Česká filharmonie ve Stockholmu. (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 15, s. 638–639).
Karásek, Bohumil: Vynikající nahrávka. (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 17, s. 738–739).
Vačkář, Dalibor C.: Česká filharmonie u Ženevského jezera. (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 18, s. 768–769).
Jirko, Ivan: Verdiho Requiem v Markevitchově pojetí. (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 19, s. 821).
Letov, Ivo: Česká filharmonie po dvaatřiceti letech opět v Itálii. (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 22, s. 955).
Šeda, Jaroslav: Umělecký odkaz Václava Talicha. (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 22, s. 961–962).
Šmolík, Jan: Česká filharmonie – Boris Gutnikov. (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 1, s. 27).
Pospíšil, Vilém: Brahmsův Dvojkoncert. (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 3, s. 115).
Šefl, Vladimír: Dvakrát Česká filharmonie. (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 7, s. 295).
Jirko, Ivan: To nejlepší nakonec. (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 9, s. 392).
Pospíšil, Vilém: O Václavu Talichovi s Josefem Vlachem. (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 10–11, s-450–453).
Karásek, Bohumil: Pražské jaro šestkrát v cyklu – řada A. (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 14, s. 581–582).
Šefl, Vladimír: Pražské jaro šestkrát v cyklu – řada B. (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 14, s. 583–585).
ln: Salcburské pohlednice. (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 17, s. 717–718).
Volek, Jaroslav: Filharmonický start v Praze. (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 20, s. 859).
Holzknecht, Václav: Neumannův návrat. (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 21, s. 901).
Volek, Jaroslav: V České filharmonii. (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 22, s. 949).
Jirko, Ivan: Hosté v České filharmonii. Hudební rozhledy 16, 1963, č. 23–24, s. 993).
Pospíšil, Vilém: S Václavem Neumannem o hudbě nejdnešnější. (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 3, s. 96–98)..
Šefl, Vladimír: Koncerty k jubileu. (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 3, s.. 108).
Pospíšil, Vilém: Košlerovy cíle a návraty. (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 3, s. 109).
Volek, Jaroslav: Česká filharmonie: Schönberg, Řídký, Mahler. (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 6, s. 241).
Pospíšil, Vilém: Bachova Velká mše. (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 7, s. 281).
Volek, Jaroslav: Na závěr filharmonické sezóny. (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 10, s. 415–416).
Karásek, Bohumil: Páteř Pražského jara. (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 13, s. 537–541).
Matějček, Jan: Na okraj zájezdu České filharmonie do Francie. (Hudební rozhledy 17,
1964, č. 23–24, s. 1035).
Šifra ml: Po čase opět stanul... (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 1, s. 17).
Jirko, Ivan: Kalabisovy symfonické variace. (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 1, s.
17).
Pospíšil, Vilém: Podruhé s taktovkou. (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 3, s. 109).
Jirko, Ivan: Novinky z Anglie a Francie. (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 4,
s. 150).
Jirko, Ivan: Novinky z domova. (Hudební rozhledy.18, 1965, č. 4, s. 151).
Jirko, Ivan: Symfonie Jiřího Pauera. (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 5, s. 192–
193).
Šefl, Vladimír: Soudobá hudba v DU. (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 5, s. 195).
Růžička, Petr: Soudobá hudba v ČF. (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 5, s. 194).
jk: Bělčík tentokrát v recitalu. (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 5, s. 202).
Jirko, Ivan: Česká filharmonie na rozloučenou. (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 6,
s. 242).
Jurík, Marian: Promarněná příležitost. (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 13, s.
551).
Jirko, Ivan: Hlavní orchestr Pražského jara. (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 14, s.
578–579).
Bor, Vladimír: Otevřený dopis Josefu Grohmanovi. (Hudební rozhledy 18, 1965,
č. 19, s. 815).
Šefl, Vladimír: In memoriam František Stupka. (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 22, s. 950).
Rouček, Rudolf: Opět o Oskaru Nedbalovi. (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 24, s. 1007).
Skála, Pavel: Pauerova Panychida. (Hudební rozhledy 23, 1970, č. 2, s.56–57).
Ps: Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 6 h moll, Patetická. Recenze LP
Supraphon. (Hudební rozhledy 23, 1970, č. 3, s. 139–140).
Jirko, Ivan: Třikrát Zdeněk Košler. (Hudební rozhledy 23, 1970, č. 5, s. 198).
Pospíšil, Vilém: Česká filharmonie jubilující. (Hudební rozhledy 24, 1971, č. 2,
s. 49–51).
Pensdorfová, Eva: Třetí abonentní koncert beethovenovského cyklu. (Hudební
rozhledy 24, 1971, č. 2, s. 51).
Skála, Pavel: Česká filharmonie připravila posluchačům... (Hudební rozhledy
24, 1971, č. 2, s. 51–52).
Pensdorfová, Eva: Česká filharmonie s mladými umělci. (Hudební rozhledy 24,
1971, č. 12, s. 534).
Jirko,Ivan: Třikrát Česká filharmonie. (Hudební rozhledy 25, 1972, č. 1, s. 7–8).
Ludvová, Jitka, Slavický, Milan: Filharmonický komorní cyklus. (Hudební rozhledy 25, 1972, č. 1, s. 8–9).
Kuna: Milan: Sawallisch s Glagolskou a Polní mší. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 1, s. 25).
Kuna: Milan: Sawallisch s Glagolskou a Polní mší. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 1, s. 25).
Jirko, Ivan: Vzrušující filharmonický večer. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 2, s. 51).
Jirko, Ivan: Lekce klasiků v České filharmonii. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 3, s. 101).
IJ: Bruckner, Prokofjev, Šostakovič. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 3, s. 101–102).
Pospíšil, Vilém: Mahlerova symfonie „Tisíců“. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 3, s. 102–103).
Pávek, Jiří: Bílkův debut v ČF. (Hudební rozhledy 1973, č. 3, s. 103–104).
Ludvová, Jitka: Česká filharmonie s Vlachem a Moravcem. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 4, s. 148–149.
Kuna, Milan: Česká filharmonie na závěr. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 5, s. 201).
Jirko, Ivan: Třikrát Česká filharmonie. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 5, s. 206–207).
Ludvová, Jitka: Charles Dutoit a Ken Ara.(Hudební rozhledy 26, 1973, č. 5, s. 207).
Holzknecht, Václav: Beethovenův Trojkoncert se Sukem, Chuchrem a Panenkou. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 5, s. 208–209).
Slavický, Milan: Harmonie Českých filharmoniků. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 5, s. 212).
Ps: Výtečný záskok sólistky. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 5, s. 212).
Slavický, Milan: Harmonie Českých filharmoniků. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 5, s. 212).
Kuna, Milan: Česká filharmonie na závěr. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 5, s. 201).
Jirko, Ivan: Třikrát Česká filharmonie. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 5, s. 206–207).
Ludvová, Jitka: Charles Dutoit a Ken Ara. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 5, s. 207).
Holzknecht, Václav: Beethovenův Trojkoncert se Sukem, Chuchrem a Panenkou. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 5, s. 208–209).
Slavický, Milan: Harmonie Českých filharmoniků. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 5, s. 212).
Pensdorfová, Eva: Rozloučení s Mozartem. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 6, a. 248).
Jirko, Ivan: Baudo s Matouškem. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 6, s. 248).
Smolka, Jaroslav: Filharmonické metamorfózy. (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 6, s. 297–298).
Pospíšil, Vilém: Česká filharmonie dostala na Pražském jaru... (Hudební rozhledy 26, 1973, č. 7, s. 298–303).
Pospíšil, Vilém: Za Karlem Ančerlem. (Hudební rozhledy, 26, 1973, č. 8, s. 355).
ol: Mezi dvěma sezonami.(Hudební rozhledy 26, 1973, č. 8, s. 356–357).
Jirko, Ivan: Večery s Českou filharmonií. Proměnlivo. (Hudební rozhledy, 26, 1973, č. 12, s. 543).
Skála, Pavel: Páleníček a Košler s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 27,
1974, č. 4, s. 160–161).
Smolka, Jaroslav: Jubilejní přehlídka koncertního umění. (Hudební rozhledy 27,
1974, č. 7, s. 207–298).
Pensdorfová, Eva: Česká filharmonie s mladými umělci. (Hudební rozhledy 27,
1974, č. 12, s. 534).
Smolka, Jaroslav: Košler s Gertlerem v České filharmonii. (Hudební rozhledy
27, 1974, č. 12, s. 555).
Smolka, Jaroslav: Tři velké zážitky z jediného večera. (Hudební rozhledy 28,
1975, č. 4, s. 152).
šifra Ps: Dvořákův první violoncellový koncert. (Hudební rozhledy 28, 1975, č.
1, s. 4).
Holzknecht, Václav: Lehel s Českou filharmonií.(Hudební rozhledy 28, 1975,
č. 1, s. 5–6).
Jirko, Ivan: Honeggerova Johanka z Arku. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 1, s.
6).
Bajer, Jiří: Dixonův Brahms a Řezáč. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 1, s. 7–8).
Pospíšil, Vilém: Česká filharmonie s Kirilem Kondrašinem. (Hudební rozhledy
28, 1975, č. 2, s. 50).
Šifra Ps: Josef Suk. Serenáda pro smyčce, Asrael, Zrání. Česká filharmonie, řídí
Václav Talich. Recenze LP Supraphon. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 2, s.
89–90).
Pospíšil, Vilém: Rožděstvenskij, Soukupová, Filharmonie. (Hudební rozhledy
28, 1975, č. 3, s. 102–103).
Smolka, Jaroslav: Dvě jubilejní Mé vlasti. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 3, s.
103).
Jirko, Ivan: Brittenovo Válečné rekviem. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 3, s.
104).
Smolka, Jaroslav: Tři velké zážitky z jediného večera. (Hudební rozhledy 28,
1975, č. 4, s. 152–153).
Holzknecht, Václav: Česká filharmonie mladým. (Hudební rozhledy 28, 1975,
č. 4, s. 153).
Pospíšil, Vilém, Holzknecht, Václav, šifra bdš: Pětkrát Česká filharmonie. (Hudební
rozhledy 28, 1975, č. 5, s. 204–206).
Šeda, Jaroslav: Cikker, Schumann, Prokofjev. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 6,
s. 246–247).
Smolka, Jaroslav: Novinka Ivana Jirka. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 6,
s. 247.).
IJ: Dva dirigentští hosté. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 6, s. 247–248).
Smolka, Jaroslav: Zahajovací Má vlast. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 7, s.
291–292).
Bajer, Jiří: Výborný Leinsdorf. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 7, s. 292).
Bajer, Jiří: K úvaze. (Hudební rozhledy 1975, č. 7, s. 292–293).
Holzknecht, Václav: S italským pianistou. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 7, s.
294).
Pospíšil, Vilém: Netradiční závěr. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 7, s. 294–
295).
Jubilejní sezóna České filharmonie. (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 8, s. 352).
Šeda, Jaroslav: Česká filharmonie se Sawalischem. (Hudební rozhledy 28,
1975, č. 12, s. 542–543).
Bajer, Jiří: Hrát či nehrát? (Hudební rozhledy 28, 1975, č. 12, s. 543–544).
Pensdorfová, Eva: Komorní cyklus České filharmonie. (Hudební rozhledy 28,
1975, č. 12, s.546–547).
Bajer, Jiří – Štilec, Jiří: Česká filharmonie – Dvakrát Zdeněk Košler. (Hudební
rozhledy 29, 1976, č. 5, s. 205).
Smolka, Jaroslav: Česká filharmonie – Závěr dvořákovského cyklu. (Hudební
rozhledy 29, 1976, č. 6, s. 248–249).
Bajer, Jiří: Česká filharmonie se Zdeňkem Košlerem. (Hudební rozhledy 29,
1976, č. 7, s. 302–303)
Bajer, Jiří: Filharmonie s Bělohlávkem a Moravcem. (Hudební rozhledy 29,
1976, č. 7, s. 340–341).
Pospíšil, Vilém: Košler a Buchbinder. (Hudební rozhledy 29, 1976, č. 11,
s. 404).
Smolka, Jaroslav: Česká filharmonie. – Mozartova g moll a Stravinského
Oidipus. (Hudební rozhledy 29, 1976, č. 11, s. 404).
Zapletal, Petar: Česká filharmonie před Japonskem. (Hudební rozhledy 29,
1976, č. 12, s. 540–541).
Pensdorfová, Eva: Česká filharmonie. Pauer, Beethoven, Bartók. (Hudební
rozhledy 30, 1977, č. 4, s. 151–152).
Slavický, Milan: Česká filharmonie se Zdeňkem Košlerem a Josefem Sukem.
(Hudební rozhledy 30, 1977, č. 8, s. 346).
Skála, Pavel: Česká filharmonie před anglickým turné. (Hudební rozhledy 31,
1978, č. 1, s. 13–14).
Bajer, Jiří: Jiří Bělohlávek a Česká filharmonie. (Hudební rozhledy 31, 1978,
č. 3, s. 120–121).
Smolka, Jaroslav: Česká filharmonie v únoru. (Hudební rozhledy 31, 1978, č.
4, s. 196–198).
Pokora, Miloš: Česká filharmonie – Francouzská hudba. (Hudební rozhledy 31,
1978, č. 6, s. 253).
Vít, Petr: Česká filharmonie – Dubnové koncerty. (Hudební rozhledy 31, 1978,
č. 6, s. 252–253).
Pokora, Miloš: Česká filharmonie s Bělohlávkem, Treťjakovem, Průdkem a PFS.
(Hudební rozhledy, roč. 31, 1978, 31, č. 7, s. 304).
Vít, Petr: Orchestrální koncerty – Česká filharmonie se Zdeňkem Košlerem.
(Hudební rozhledy 31, 1978, č. 12, s. 544-545).
Zapletal, Petar: Česká filharmonie s Peškem a Bacewiczovou. (Hudební rozhledy 32, 1979, č. 3, s. 102).
Pokora, Miloš: Česká filharmonie se Zdeňkem Košlerem. (Hudební rozhledy
32, 1979, č. 5, s. 210–211).
Pensdorfová, Eva: Mladí umělci s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 32,
1979, č. 6, s. 247–247).
Holzknecht, Václav: Česká filharmonie zahájila. (Hudební rozhledy 32, 1979,
č. 11, s. 481).
Smolka, Jaroslav: Druhý koncert hlavního cyklu České filharmonie. (Hudební
rozhledy 32, 1979, č. 11, s. 482–483).
Zapletal, Petar: Česká filharmonie dětem. (Gramorevue 16, 1980, č. 9, s. 10).
Smolka, Jaroslav: 26. přehlídka českého koncertního umění. (Hudební rozhledy 30, 1980, č. 12, s. 529–530).
Vít, Petr: Česká filharmonie s Košlerem a Ishikawou. (Hudební rozhledy, 34, 1981, č. 3, s. 103–104).
Pensdorfová, Eva: Premiéra Karla Reinera v České filharmonii. (Hudební rozhledy 34, 1981, č. 4, s. 147–148).
Vít, Petr: Česká filharmonie s Košlerem a Večtomovem. (Hudební rozhledy 34, 1981, č. 6, s. 253).
Bajer, Jiří: Hlavní aktér Pražského jara. (Hudební rozhledy 34, 1981, č. 8, s.341-343).
Smolka, Jaroslav: Dvě Čtvrté. (Hudební rozhledy 35, 1982, č. 2, s. 61–62).
Pokora, Miloš: Bělohlávek s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 35, 1982, č. 5, s. 197–198).
Vít, Petr: Česká filharmonie s Peškem a Grumlíkovou. (Hudební rozhledy 35, 1982, č. 7, s. 307).
Vít, Petr: Dvakrát Česká filharmonie. (Hudební rozhledy 35, 1982, č. 12, s. 538).
Štilec, Jiří: Česká filharmonie s Neumannem a Bělohlávkem. (Hudební rozhledy 36, 1982, č. 3, s. 104).
Dehner, Jan: Brahms a Česká filharmonie. (Hudební rozhledy 36, 1983, č. 4,
s. 148).
Pauer, Jiří: Otevřený dopis Českým filharmonikům. (Hudební rozhledy 33, 1983, č. 4, s. 177).
ZV ROH České filharmonie: Pozdrav Jiřímu Pauerovi. (Hudební rozhledy 33, 1983, č. 4, s. 178).
Havlík, Jaromír: Koncerty České filharmonie – Populární cyklus. (Hudební rozhledy 33, 1983, č. 5, s. 208–209).
Zachařová, Stanislava: Česká filharmonie dětem. (Hudební rozhledy 33, 1983, č. 7, s. 298–299).
Koláčková, Yvetta: Koncerty České filharmonie, Má vlast. (Hudební rozhledy
34, č. 8, 1983, s. 346–347).
Štilec, Jiří: Česká filharmonie s Košlerem a Wössem. (Hudební rozhledy 33, 1983, č. 8, s. 349-350).
Havlík, Jaromír: Zahajovací koncerty České filharmonie. (Hudební rozhledy 33, 1983, č. 11, s. 483–484).
Vít, Petr: Česká filharmonie s Liborem Peškem. (Hudební rozhledy 36, 1984, č. 3, s. 104–105).
Pokora, Miloš: Česká filharmonie s Albrechtem a Jašviliovou. (Hudební rozhledy 37, 1984, č. 3, s. 107).
Vít, Petr: Česká filharmonie s premiérou J. Pauera. (Hudební rozhledy 37, 1984, č. 3, s. 200–201).
Pilka, Jiří: Mladá Smetanova Litomyšl. (Hudební rozhledy 38, 1985, č. 1, s. 6–
7)..
Vít, Petr: Dvakrát Česká filharmonie. (Hudební rozhledy 38, 1985, č. 4, s. 147–148).
Štilec, Jiří: Česká filharmonie s premiérou. (Hudební rozhledy 38, 1985, č. 4, s. 150–151).
Pokora, Miloš: Tři koncerty České filharmonie. (Hudební rozhledy 39, 1985, č. 5, s. 197).
Kopecká, Michaela: Matoušovy pašije. (Hudební rozhledy 38, 1985, č. 7, s. 255–256).
Pokora, Miloš: Česká filharmonie s V. Neumannem a Z. Košlerem. (Hudební
rozhledy 38, 1985, č. 7, s. 292).
Vít, Petr: Česká filharmonie s Peškem a Sukem. (Hudební rozhledy 38, 1985, č.
12, s. 536–537).
Havlík, Jaromír: Česká filharmonie s Isakadzeovou a Košlerem. (Hudební rozhledy 39, 1986, č. 3, s. 113).
Vít, Petr: Česká filharmonie premiérovala L. Fišera. (Hudební rozhledy 39, 1986, č. 4, s. 159).
Dobrovská, Vanda: Česká filharmonie Hudební mládeži. (Hudební rozhledy 39, 1986, č. 6, s. 264).
Vít, Petr: Česká filharmonie, Ch. Dohnányi a O. Kagan. (Hudební rozhledy 40, 1987, č.
5, s. 206–207).
Černý, M. K.: Hector Berlioz: Fantastická symfonie, op. 14. Recenze LP Supraphon. (Hudební rozhledy 40,. 1987, č. 5, s. 240).
Slavický, Milan: O orchestrech a operách (rozhovor s Václavem Neumannem) (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 7, s. 292-296).
Hůlek, Julius: Nové dílo S. Havelky v České filharmonii. (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 7, s. 396–307).
Dobrovská, Wanda: Ráj a Peri v České filharmonii. (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 7, s. 307–308).
Vičar, Jan: O. Danon řídil Mou vlast. (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 8, s. 340).
Pospíšil, Vilém: E. Leinsdorf a Brahmsovo Německé rekviem. (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 8, s. 340–341).
Smolka, Jaroslav: A. Rahbari řídil Slovanské tance. (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 8, s. 341–342).
Štěpán, Pavel: S V. Neumannem a R. Orozkem. (Hudební rozhledy, 40, 1987, č.8, s. 342).
Vít, Petr: Česká filharmonie s J. Bělohlávkem. (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 8, s. 342).
Vít, Petr: S Christophem Eschenbachem a Justusem Frantzem. (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 9, s.399–400).
Vít, Petr: S Václavem Neumannem a Evou Randovou. (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 9, s. 400).
Dobrovská, Wanda: Pražské orchestry do nové sezóny. Česká filharmonie. (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 12, s. 546–547).
Kašpárek, Ludvík: Martinů a Mahler v České filharmonii. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 1, s. 15–16.
Dobrovská, Wanda: Česká filharmonie s premiérou. Hudební rozhledy 41, 1988, č. 2, s. 65.
Vít, Petr: Česká filharmonie v listopadu. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 3, s.
113–114).
Havlík, Jaromír: Česká filharmonie s premiérou O. F. Korteho. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 3, s. 113).
Vít, Petr: Česká filharmonie hrála A. Zemlinského. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 4, s. 157).
Vít, Petr: Česká filharmonie na přelomu roku. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 4, s. 158–159).
Vondrovicová, Kateřina: Filharmonie a posluchačské mládí. (Hudební rozhledy. 41, 1988, č. 5, s. 207).
Vít, Petr: Česká filharmonie v dubnu. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 7, s. 308–309).
Pokora, Miloš: Filharmonický cyklus komorních koncertů. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 7, s. 310–312).
Ježová, Martina: Filharmonikové komorně. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 7, s. 313).
Vičar, Jan: Česká filharmonie. Jiří Bělohlávek řídil Mou vlast. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 8, s. 340.
Smolka, Jaroslav: Česká filharmonie. S A. Ceccatem. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 8, s. 341–342).
Pospíšil, Vilém: Mozart a Janáčkova Glagolská mše. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 8, s. 341–342).
Mojžíš, Vojtěch: Česká filharmonie, S V. Neumannam a E. Randovou. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 8, s. 342).
Vít, Petr: Česká filharmonie. S E. Leinsdorfem. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 8, s. 342–343).
Smolka, Jaroslav: Libor Pešek s filharmoniky k poctě Janáčka. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 8, s. 341–342).
Pospíšil, Vilém: Ohlédnutí za Pražským jarem. Vladimir Ashkenazy. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 9, s. 395).
Vít, Petr: Česká filharmonie v závěru sezóny. (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 9, s. 400).
Dobrovská, Vanda: Pražské orchestry do nové sezóny. Česká filharmonie. (Hudební
rozhledy 41, 1988, č. 12, s. 537–538).
Pospíšil, Vilém: O Jiřím Pauerovi. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 2, s. 83–86).
Vít, Petr: Česká filharmonie s P. Vronským a I. Monigettim. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 3, s. 115–116).
Slavíková, Jitka: Missa solemnis a Mozartova Korunovační mše. (Hudební rozhledy, 42, 1989, č. 3, s. 116–117).
Štěpánek, Vladimír: Rafael Kubelík pětasedmdesátiletý. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 6, s. 281).
Štilec, Jiří: Koncerty České filharmonie. S premiérou Kabeláčových Proměn. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 7, s. 302–303).
Vít, Petr: Koncerty České filharmonie. Se Sergem Baudo. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 7, s. 303).
Vít, Petr: Koncerty České filharmonie. S Václavem Neumannem. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 7, s. 303).
Vičar, Jan: Česká filharmonie. Charles Mackerras řídil Mou vlast. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 8, s. 338–339).
Vít, Petr: Česká filharmonie. Brucknerova Osmá s Gustavem Kuhnem. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 8, s. 339).
Koláčková, Yvetta: Česká filharmonie. S Václavem Neumannem a violoncellistou Yo – Yo Ma. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 8, s. 339–340).
Smolka, Jaroslav: Česká filharmonie. S Václavem Neumannem a Janáčkovým koncertantním fragmentem. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 8, s. 340–341).
Smolka, Jaroslav: Česká filharmonie. S Woldemarem Nemssonem. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 8, s. 341).
Koláčková, Yvetta: Česká filharmonie mládeži. (Hudební rozhledy 42, 1989, č.
10, s. 440–441).
Vít, Petr: Česká filharmonie s E. Inbalem a S. Meyerovou. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 12, s. 540–541).
Pokora, Miloš: Česká filharmonie s V. Neumannem a M. Tipoovou. (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 12, s. 541).
Jelínková, Olga: ČF s Jiřím Bělohlávkem a Ivanem Moravcem. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 2, s. 60).
Smolka, Jaroslav: ČF s premiérou Ivana Kurze. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 2, s. 59–60).
Dehner, Jan: Česká filharmonie populárně. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 4, s. 184).
Pokora, Miloš: Pohled z druhé strany. Rozhovor s Ivanem Medkem. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 5, s. 206–208).
Dehner, Jan: Skončil populární cyklus. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 5, s.
219).
Dohnalová, Lenka: Česká filharmonie. Se Semyonem Bychkovem. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 6, s. 249).
Vít, Petr: Česká filharmonie. S Brucknerovou Osmou. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 6, s. 249–250).
Pokora, Miloš: Česká filharmonie. K výročí P. I. Čajkovského. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 6, s. 250).
Kříž, Jaromír: Česká filharmonie s J. Bělohlávkem a R. Firkušným. (Hudební
rozhledy 43, 1990, č. 7, s. 293–294).
Slavíková, Jitka: Pražský filharmonický sbor.(Hudební rozhledy 43, 1990, č.7, s.315).
Slavický, Milan: Opět doma... Rrozhovor s R. Kubelíkem. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 7, s. 322–323).
Snítil, Václav: Má setkání s Bruno Bělčíkem. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 8, s. 353–354).
Freemanová, Michaela: Česká filharmonie s Berliozovou fantastickou (sic!) symfonií a Leliem. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 9, s. 404).
Pešek, Antonín: Česká filharmonie do nové sezóny. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 10, s. 436–437).
Vít, Petr: Neumannovo „loučení“. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 11, s. 500).
Tučapský, Antonín: Karel Ančerl z Tučap. (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 11, s.
517).
Havlík, Jaromír: Česká filharmonie hrála Asraela. (Hudební rozhledy 44, 1991,
č. 1, s. 8).
Pokora, Miloš: Rillingův Mendelsssohn. (Hudební rozhledy 44, 1991, č. 2, s. 55).
Vít, Petr: Česká filharmonie. S Johnem Nelsonem. (Hudební rozhledy 44, 1991, č. 3, s. 104).
Dobrovská, Wanda: Česká filharmonie. S Tadeuszem Strugalou. (Hudební rozhledy 44, 1991, č. 3, s. 105).
Barančicová, Svatava: Čeká filharmonie. S J. Bělohlávkem a Dvořákovým Stabat mater. (Hudební rozhledy 44, 1991, č. 3, s.106).
Barančicová, Svatava: Česká filharmonie: s J. Bělohlávkem a Dvořákovým Stabat
mater. (Hudební rozhledy 44, 1991, č. 3, s.106).
Slavíková, Jitka: Vzpomínky Karla Ančerla. (Hudební rozhledy 44, 1991, č. 4, s.185–186).
Havlík, Jaromír: Česká filharmonie se Zd.Košlerem a E. Leonskajovou (sic!).
(Hudební rozhledy 44, 1991, č. 5, s. 206).
Havlík, Jaromír: Česká filharmonie s J. Bělohlávkem a Lukášovým koncertem.
(Hudební rozhledy 44, 1991, č. 5, s. 206–207).
Mlejnek, Karel: Bartók a Bruckner. (Hudební rozhledy 44, 1991, č. 5, s. 206–207).
Slavíková, Jitka: Mozart a Dvořák kouzla zbavení. (Hudební rozhledy 45 1992, č. 2, s. 60).
Mlejnek, Karel: Opět Mahler v České filharmonii. (Hudební rozhledy 45, 1992,
č. 3, s. 196).
Mlejnek, Karel: ČF s Jiřím Bělohlávkem a finským pianistou. (Hudební rozhledy 45, 1992, č. 4, s. 153).
Barančicová, Svatava, Slavíková, Jitka, Veber, Petr: Jsme už světoví? Zahraniční
dirigenti v čele československých orchestrů. (Hudební rozhledy 45, 1992, č. 4, s.
146–149).
Smolka, Jaroslav: Libor Pešek, ČF a obnovená premiéra skladatele Jana Klusáka.
(Hudební rozhledy 45, 1992, č. 5, s. 223 –224).
Smolka, Jaroslav: Česká filharmonie opět ve Dvořákově síni. (Hudební rozhledy 45, 1992, č. 7–8, s. 308).
Mlejnek, Karel. Rudolf Firkušný s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 45, 1992, č. 11, s. 485–486).
Zapletal, Petar: Správné rozhodnutí? (Denní Telegraf, 28. 3. 1992).
Hanuš, Jan: Opožděný návrat Karla Ančerla. (Harmonie, 1993, č. 1, s. 25–27).
Redakční zdroje: Česká filharmonie dnes. Mezisoučet. (Hudební rozhledy 46,
1993, č. 4, s. 147–149).
Clark, Andrew: Rozladění v Praze. (Financial Times, 15. 4. 1994).
Zapletal, Petar: Albrechtův Bruckner. (Svobodné Slovo, 2. 6. 1994).
Rychman, Ladislav: Koncert bez České filharmonie. (Svobodné Slovo. 3. 5. 1994).
Kříž, Jaromír: (Ne)máme se čím chlubit? (Dobrý večer, 20. 9. 1994)
Zapletal, Petar: Fibich, Ullmann a Brahms v České filharmonii. (Denní Telegraf, 5.
10. 1994).
Sander, Wolfgang: V relikviáři české hudby. (Frankfurter Allgemeine Zeitung,
8. 10. 1994).
Placák, Petr: Trapas kolem České filharmonie. (Český deník, 2. 12. 1994).
Drápelová, Věra: Šéfdirigent riskuje svou reputaci. (Mladá fronta Dnes, 17. 12.
1994)..
Kučerová, S., Wollner, M.: Rozpadne se Česká filharmonie? (Týden, č. 13, 1994).
Hrouda, Vladimír. Není míru v České filharmonii. (Haló noviny, 19. 12. 1994).
Pokora, Miloš: Mistrovský Wagner, mistrovský Mahler. (Hudební rozhledy 48,
1995, č. 3 s. 8).
Zapletal, Petar: Brucknerova Sedmá s Albrechtem. (Hudební rozhledy 48, 1995, č. 5, s. 12).
Zapletal, Petar: Dvojí zahájení sezóny. (Hudební rozhledy 46, 1995, č. 11, s.
16–17).
Zapletal, Petar: Janáčkův Osud koncertně. (Svobodné Slovo, 14. 4. 1995).
Brabec J. – Zavadil J.: Musím být velmi opatrný a soudný (rozhovor s Gerdem
Albrechtem). (Respekt, 19. až 25. 6. 1995).
vd: Filharmonie má světovou formu, tvrdí Albrecht. (Mladá fronta Dnes,
26. 9. 1995).
Říha, Vladimír: Albrecht a Baudo v Rudolfinu. (ZN noviny, 17. 1. 1995).
jad: Osud a Armida v České filharmonii.(Hudební rozhledy 48, 1995, č. 6,
s. 7).
Zapletal, Petar: České orchestry na Pražském jaru. (Hudební rozhledy 48, 1995,
č. 7, s. 3–4).
Šmolík, Jan: Mrzutá záležitost. (Hudební rozhledy 48, 1995, č. 8, s. 3–4).
Zapletal, Petar: Ebenova premiéra a pěvec Thomas Quasthoff proměnili Albrechtův
koncert ve sváteční událost. (Svobodné Slovo, 18. 10. 1995).
Soring, H.: Da kann man nicht aus der Hute schiessen. Rozhovor s G. Albrechtem. (Hamburger Abendblatt, 23.–24. 3. 1996).
Herold, Lukáš: Šéfdirigent Albrecht oznámil svou výpověď. (Denní Telegraf, 31. 1.
1996).
Smolka, Jaroslav: Jak dirigent Albrecht vykládá Smetanovu Vlast. (Svobodné Slovo,
6. 1. 1996).
sh: Příčinou mého odchodu je politická omezenost, tvrdí Gerd Albrecht v dopise
ministru Tigridovi. (Svobodné Slovo, 3. 1. 1996).
Pokora, Miloš. Další Albrechtův Bruckner. (Hudební rozhledy 49, 1996, č. 1. s.8–9).
Pilka, Jiří: Filharmonická stovka. (Harmonie 1996, č. 1, s. 22–23).
Vilímec, Miroslav: Výběr z dopisu. (Hamonie 1996, č. 1, s. 55).
Veber, Petr: Jubileum s pachutí. (Harmonie 1996, č. 2, s. 3).
Mlejnek, Karel: Dvě soudobá díla v České filharmonii. (Hudební rozhledy 49,
1996, č. 3, s. 4).
Veber, Petr: Altrichter a Kotmel s ČF. (Hudební rozhledy 49, 1996, č. 4, s. 6).
Mlejnek, Karel: Česká filharmonie a Wolfgang Sawallisch. (Hudební rozhledy
49, 1996, č. 4, s. 6–7).
Pilka, Jiří. Filharmonický pohár trpkosti. (Harmonie 1996, č. 2, s. 4–5).
Novotná, Jarmila: Básník klavíru. (Harmonie 1996, č. 4, s. 5).
Drápelová, Věra: Filharmonický sbor si střeží světovost. (Harmonie 1996, s. 5–6).
Benetková, Vlasta: Filharmonické jubilato. (Harmonie 1996, č. 4, s. 4–5).
Pilka, Jiří: Rafael Kubelík, Věřím na radost. (Harmonie 4, 1996, č. 4, s. 28-30).
Veber, Petr: Altrichter a Kotmel s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 49, 1996, č. 4, s. 6).
Veber, Petr: Filharmonický sbor o rok starší. (Hudební rozhledy 49, 1996, č. 4, s. 12).
Zapletal, Petar: V České filharmonii bude zase vyprodáno? (Hudební rozhledy 49, 1996, č. 6, s. 24).
Mlejnek, Karel: Mackerrasova pocta české hudbě. (Hudební rozhledy 50, 1997,
č. 6, s. 5).
ajs: Znamení časů – nové dílo Svatopluka Havelky v České filharmonii. (Hudební rozhledy 50, 1997, č. 6, s. 6).
Zapletal, Petar: Ken Ichiro Kobayashi s ČF. (Hudební rozhledy 50, 1997, č. 6, s. 5).
Pokora, Miloš: Pinchas Zukermann jako houslista i dirigent. (Hudební rozhledy
52, 1999, č. 1, s. 7).
Pokorný, Petr: Premiéra nové Klusákovy skladby v ČF. (Hudební rozhledy 52,
1999, č. 3, s. 6–7).
Zapletal, Petar: Česká filharmonie poprvé v roce 1999 s americkým dirigentem.
(Hudební rozhledy 52, 1999, č. 3, s. 8).
Mlejnek, Karel: Vladimír (sic!) Ashkenazy hrál a dirigoval. (Hudební rozhledy 52, 1999, č. 3, s. 9).
Pokorný, Petr: Chang, Bělohlávek a ti druzí. (Hudební rozhledy 52, 1999, č. 3,
s. 15–16)
Mlejnek, Karel: Česká filharmonie s Charlesem Mackerrasem. (Hudební rozhledy 52, 1999, č. 4, s. 7–8.
Matzner, Michal: Luboš Fišer pro Českou filharmonii. (Hudební rozhledy 52, 1999, č.4, s. 9).
Matzner, Michal: Luboš Fišer pro Českou filharmonii. (Hudební rozhledy 52,
1999, č. 4, s. 9).
Mlejnek, Karel: Plodná sezóna Vladimíra Válka s Českou filharmonií. (Hudební
rozhledy 52, 1999, č. 6, s. 6).
Pokora, Miloš: Bělohlávkův Martinů a Franck s ČF. (Hudební rozhledy 54,
2001, č. 5, s. 4–5).
Zapletal, Petar: Sedmá Brucknerova s Albrechtem. (Hudební rozhledy 54, 2001,
č. 5, s. 12).
Zapletal, Petar: Tomáš Hanus s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 54,
2001, č. 6, s. 5).
Zapletal, Petar: Z programů ČF: Feldova symfonie poprvé v České filharmonii.
(Hudební rozhledy 55, 2002, č. 4, s. 3–4).
Veber, Petr: Česká filharmonie s Liborem Peškem, Leilou Josefowicz a Jiřím
Bártou. (Hudební rozhledy 56, 2003, č. 6, s. 3).
Jarolímková, Hana: Běžný abonentní koncert se Zdeňkem Mácalem. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 1, s. 9).
Hůlek, Julius: Česká filharmonie s Miroslavem Vilímcem. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 1, s. 10).
Smolka, Jaroslav: Slavnostní zahájení projektu „Česká hudba 2004“. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 2, s. 12).
Říha, Vladimír: ČF a FOK na přelomu roku. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 2, s. 13).
Veber, Petr: Česká filharmonie s Lawrencem Fosterem a Cristinou Ortizovou. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 3, s. 8).
Petrdlík, Jiří: Ondrej Lenárd s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 3, s.9).
Smetáčková, Míla: Osmdesátiny Českého noneta. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 3, s. 14–15).
Hůlek, Julius: Collegium Českých filharmoniků. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 3, s. 15).
Jarolímková, Hana: O Pražských premiérách 2004 s Václavem Riedlbauchem. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 3, s. 18–19).
Hůlek, Julius: Objevné odpoledne s bratry Vilímcovými. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 3, s. 20).
Kobrle, Boris: Zdeněk Mácal a erupce pozitivní energie. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 4, s. 5–6).
Smolka, Jaroslav: S Gerdem Albrechtem po osmi letech. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 4, s. 6).
Pokora, Miloš: A tentokrát s Františkem Preislerem a miláčkem pražského publika Garrickem Ohlssonem. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 4, s. 6–7).
Smolka, Jaroslav, Pokora, Miloš: Pražské premiéry 2004 „...stará a nová jména“. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 5, s. 5–7).
Kobrle, Boris: Za dirigentským pultem Paavo Järvi. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 6, s. 4).
Žáček, Ivan: Se Sylvainem Cambrelingem. (Hudební rozhledy 2004, č. 6, s. 4–5).
Hůlek, Julius: A pod taktovkou Jukky-Pekky Sarasteho. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 6, s. 5).
Zapletal, Petar: Dvořákova Svatá Ludmila. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 7, s. 5).
Zapletal, Petar: Česká filharmonie s Christopherem Hogwoodem. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 7, s. 7–8).
Smolka, Jaroslav: A závěr patřil České filharmonii a jejímu šéfdirigentovi Zdeňku Mácalovi. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 7, s. 8–9).
Jarolímková, Hana: Zdeněk Mácal rok v České filharmonii. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 7, s. 47–49).
Hůlek, Julius: Z Českého Krumlova. Od Čechomoru po Českou filharmonii. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 10, s. 5–6).
Říha, Vladimír: Mácalova „Glagolská“ zahájila novou sezonu ČF. (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 10, s. 11).
Smetáčková, Míla: Ještě k 15. výročí 17. listopadu – Vzpomínání České filharmonie. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 1, s. 24).
Hůlek, Julius: Dvakrát Česká filharmonie. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 3, s. 6).
Pokora, Miloš: Smysl Pražských premiér bych přirovnal k výtvarným salónům, říká
Václav Riedlbauch. (Hudební rozhledy 58, 2005, č.3, s. 13.)
Brom, Rafael: S Johnem Nelsonem a Františkem Novotným. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 4, s. 5).
Říha, Vladimír: Volkovův debut. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 4, s. 5).
Jarolímková, Hana: Michaela Fukačová a Jiří Kout v dokonalé symbióze. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 4, s. 5–6).
Říha, Vladimír: Sedmdesátiny Pražského filharmonického sboru. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 4, s. 6–7).
Brom, Rafael: Jana Brožková ladí Českou filharmonii. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 5, s. 8–9).
Pokora, Miloš, Hůlek, Julius: K Pražským premiérám 2005. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 6, s. 3–4).
Říha, Vladimír: Mácal a Honeck s filharmoniky. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 6, s. 5).
Smolka, Jaroslav: Česká filharmonie, Zdeněk Mácal a dvakrát Gil Shaham. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 7, s. 7).
Smolka, Jaroslav: Dva sbory se soudobými díly: Pražský filhrmonický sbor. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 7, s. 13).
Zapletal, Petar: Deset let bez Václava Neumanna. Stručné curriculum vitae. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 9, s. 3.)
Slavický, Milan: Deset let bez Václava Neumanna. Pár vzpomínek z Rudolfina. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 9, s. 5).
Vašatová, Jana: Deset let bez Václava Neumanna. A co s Václavem Neumannem zažili Zuzana Růžičková a Ivo Medek. (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 9, s. 6).
Zapletal, Petar: 110 let České filharmonie. Po deseti letech se opět slaví. (Hudební rozhledy 59, 2006, č. 1, s. 11–13).
Vašatová, Jana. 110 let České filharmonie. Václav Riedlbauch o současnosti. (Hudební rozhledy 59, 23006, č. 1, s. 13–14).
Jarolímková, Hana: 110 let České filharmonie. Slovo šéfdirigenta Zdeňka Mácala. (Hudební rozhledy 59, 2006, č. 1, s. 15–17).
Zapletal, Petar: K jubileu Jiřího Bělohlávka. (Hudební rozhledy 59, 2006, č. 2, s. 6–7).
Hůlek, Julius: Shlomo Mintz s Českou filharmonií. (Hudební rozhledy 59, 2006, č. 2, s. 12–13).
Jarolímková, Hana: Česká filharmonie zahájila rok 2006 slavnostně. (Hudební rozhledy 59, 2006, č. 2, s. 10–11).
Říha, Vladimír: Wellerův Schubert a Mozart. (Hudební rozhledy, 59, 2006, č. 3, s. 7).
Petar Zapletal
V archivu České filharmonie jsou mj. uloženy:
Kniha zápisů z jednání výboru České filharmonie 1894–1903 a 1907.
Protokoly o schůzích správního výboru České filharmonie 1934–1945.
Kniha programů České filharmonie od 15. 10. 1901 do 28. 3. 1903.
Programové brožury České filharmonie, programy jednotlivých
koncertů ČF. Podrobnější informace jsou obsaženy v publikaci ke 110. výročí České filharmonie (Praha 2006).
Datum poslední změny: 7.12.2009