Nejedlý, Zdeněk
Charakteristika: Muzikolog, hudební kritik, pedagog, historik a politik
Datum narození/zahájení aktivity:10.2.1878
Datum úmrtí/ukončení aktivity:9.3.1962
Text
Nejedlý, Zdeněk, muzikolog, hudební kritik, pedagog, historik a politik, narozen 10. 2. 1878, Litomyšl, zemřel 9. 3. 1962, Praha. Otec skladatele Víta Nejedlého.
A. Biografie a dílo do roku 1905.
B. Biografie a dílo z let 1905–1918.
C. Biografie a dílo z let 1919–1939.
D. Biografie a dílo z let 1939–1945.
E. Biografie a dílo z let 1945–1962.
F. Recepce.
A. Biografie a dílo do roku 1905.
Zdeněk Nejedlý se narodil v rodině kantora, sbormistra, skladatele a vydavatele českých sborových děl Romana Nejedlého a vyrůstal ve vlastenecky vyhraněném prostředí Litomyšle. Z rodiště, jež bylo též rodištěm Bedřicha Smetany, si nesl celým životem úctu a obdiv k tomuto tvůrci jako k zakladateli české moderní národní hudby. Jeho učitelem hudby zde byl od chlapeckých let Josef Šťastný. Na gymnáziu Nejedlý studoval v letech 1888–96; právě do roku jeho nástupu do studia tam byl profesorem dějepisu spisovatel Alois Jirásek; Nejedlý v tomto prostředí získal zálibu v českých dějinách. Po maturitě odešel za tímto zájmem do Prahy, kde studoval v letech 1896–1900 na Univerzitě Karlově historii u Jaroslava Golla a estetiku u Otakara Hostinského; zároveň s tím studoval soukromě u Zdeňka Fibicha hru na klavír a hudební teorii. Hostinský i Fibich upevnili jeho přesvědčení o významu tvůrčího odkazu Bedřicha Smetany jako zakladatelské hodnoty moderní české hudby. Roku 1900 se stal doktorem filozofie, 1899 nastoupil do zaměstnání archivního úředníka Národního muzea, ale vytrvale se po absolutoriu věnoval i vědecké výzkumné práci a publicistice. Už za studií roku 1898 začal publikovat zejména ve vědeckých časopisech, 1899 vyšel první sešit prvního dílu jeho Dějin města Litomyšle a okresu a 1903 přepracované pokračování, 1900 byly zveřejněny jeho první práce o starší české historii v Časopisu Českého muzea a nákladem Královské české společnosti nauk.
Téměř současně začal Nejedlý publikovat i o hudbě. Roku 1900 vyšla v časopise Obzor literární a umělecký jeho recenze monografie o Bedřichu Smetanovi od Františka V. Krejčího, 1901 vydal svou první knihu o hudbě, monografii Zdenko Fibich. Zakladatel scénického melodramatu, 1902 Katechismus estetiky, 1903 stručné Dějiny české hudby a s titulem Bedřich Smetana svou první, zatím drobnější knížku o tomto skladateli. Nejdůležitějším jeho muzikologickým spisem z této doby jsou Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách (1904), zařazené později do celku Nejedlý: Dějiny husitského zpěvu. Jejich dobový význam byl značný: na základě pramenného studia tu nastínil celkový obraz vývoje české hudby do začátku husitského hnutí a opravil mnoho nepřesností dosavadní literatury (především Konrád 1893). Četná jeho zjištění a závěry z tohoto i dalších spisů cyklu později korigovali další badatelé. V celkové historické koncepci Zdeněk Nejedlý vycházel z Dějin národu českého Františka Palackého, včetně jejich vlasteneckého patosu. Vedle vědecké práce se Nejedlý věnoval už od prvního desetiletí 20. století časopisecké a deníkové hudební kritice. Psal do časopisů: 1900–02 Obzor literární a umělecký, 1901 Rozhledy, 1904–06 Osvěta. Zejména v mládí často cestoval po Evropě, důležité byly studijní cesty do Německa, mimo jiné do Berlína a Mnichova, do Francie a do Ruska, kde v Jasné Poljaně navštívil Lva Nikolajeviče Tolstého; o tom referoval roku 1900 v časopisu Zvon. Už roku 1903 se stal členem Královské české společnosti nauk.
B. Biografie a dílo z let 1905–1918.
Významnou událostí vědecké kariéry Nejedlého bylo roku 1905 jmenování soukromým docentem hudební vědy na Univerzitě Karlově; tím se stal jako první habilitovaný vysokoškolský učitel vůdčí osobností tohoto oboru v české kultuře. Od 1908 tu byl mimořádným profesorem hudební vědy a od 1919 řádným profesorem. Pokračoval v započatém cyklu knih o dějinách husitského zpěvu: 1907 vydal Počátky husitského zpěvu a 1913 Dějiny husitského zpěvu za válek husitských a mezitím i později publikoval několik časopiseckých studií z tohoto tematického okruhu. Českou veřejnost na sebe výrazně upoutal jako badatel v oblasti nejstarších dějin české hudby také studií z roku 1906 Kotle a lesní rohy, kde dovozoval nepravost Hankových rukopisných padělků užíváním mnohem pozdějších termínů z organologie. Nově se v tomto období začal věnovat také nedávné a soudobé tvorbě i hudebnímu životu hlouběji, než na úrovni novinové hudební kritiky. Prvními pracemi tohoto druhu byly roku 1907 studie Otakar Hostinský a Ke sporu o Karla Knittla. Na obranu proti Karlu Steckerovi. V jeho veřejných přednáškách měla základ kniha Zpěvohry Smetanovy, jež vyšla 1908 a později ještě ve dvou vydáních. Roku 1911 následoval další knižní soubor přednášek Česká moderní zpěvohra po Smetanovi, Dějiny pražského Hlaholu 1861–1911, studie Reforma správy Národního divadla a Slovanská hudba. Vydal monografie předních současných skladatelů českých, 1910 Josef Bohuslav Foerster a 1915 Vítězslav Novák, i nedokončené úvodní díly monografií v dané době aktuálně diskutovaných světových mistrů, 1913 Gustav Mahler a 1916 Richard Wagner I. Richard Wagner romantik 1813–1848. Rozbory vydanými jako brožury provázel významné pražské premiéry a nastudování skladeb: 1911 Richarda Strausse Rosenkavalier, 1912 Beethoven a jeho smyčcová kvarteta a Richard Strauss: Ariadna na Naxu, 1914 Parsifal o opeře Richarda Wagnera; významným kritickým počinem, vydaným jako samostatná brožura, byla 1915 Prodaná nevěsta v nové reprodukci Otakara Ostrčila, Karla Hillara a Františka Kysely v Městském divadle na Královských Vinohradech. Roku 1916 vyšly Nejedlého rozbory Leoše Janáčka Její pastorkyňa, Vítězslava Nováka Karlštejn a Valkýra, První večer trilogie Richarda Wagnera. Dále psal hudební kritiky, nově do časopisů 1904–07 Zvon, 1905–10 Pražská lidová revue, 1908–10 Dalibor, 1908–10 Tschechische Revue, 1910 Česká kultura, do vlastního časopisu Smetana, ke kterému připojil 1912–14 muzikologicky orientovaný Hudební sborník a Hudební knihovnu časopisu Smetana. V letech 1907–11 přispíval zejména do denních listů Den a Čas, respektive Hlídky Času, atd.
Ve spisech i kritikách z této doby se vyhranila zvláštní Nejedlého koncepce hodnocení české hudby od poloviny 19. století po tehdejší současnost, tj. do prvních desetiletí 20. století. Náběhy k ní se objevily už v předchozích jeho Dějinách české hudby a v knize o Zdeňkovi Fibichovi. Spočívala na kontrapozici dvou vývojových linií, rozvíjejících se paralelně vedle sebe. První, kterou považoval za pokrokovou, odvíjel od tvůrčí osobnosti a díla Bedřicha Smetany a řadil k ní dále Zdeňka Fibicha, Josefa Bohuslava Foerstera a Otakara Ostrčila. Význam tvorby těchto skladatelů podle něj spočíval nejen v ryze hudebních hodnotách invence, národního a moderního stylu, ale i v ideovém dosahu v souladu s českým národním politickým programem, jak jej vytýčil František Palacký a Bedřich Smetana zejména v Mé vlasti a v Libuši. Za druhou a k oné první protikladnou linii považoval Zdeněk Nejedlý převážně neprogramní tvorbu s vrcholy v absolutní hudbě, jejíž špičky reprezentovala symfonická a komorní díla Antonína Dvořáka. K té podle něj patřili i nejvýznamnější žáci Antonína Dvořáka Vítězslav Novák a Josef Suk. Od tohoto názoru se vyvinul publicistický spor, který příznivci Zdeňka Nejedlého považovali především za boj o Bedřicha Smetanu, tj. uhájení a docenění jeho tvůrčího odkazu, kdežto protichůdná strana za boj o Antonína Dvořáka, tj. proti podceňování a potlačování jeho tvorby. Vedle už zmíněných postojů v starších pracích a docenění Dvořáka jako rovnocenného mistra v Nejedlého nekrologu Antonín Dvořák mrtev ve Zvonu 1904, přetištěném s titulem Antonín Dvořák v Osvětě 1904, se Nejedlý proti Dvořákovi postavil v už zmíněném polemickém článku Ke sporu o Karla Knittla a velmi výrazně zejména v článku „Boj“ proti Antonínu Dvořákovi v České kultuře I, 1912/1913. V té době už získal podporu v publikacích – článcích i knihách – svých mladších kolegů muzikologů, vesměs také žáků Otakara Hostinského. Byli to zejména Otakar Zich ve studii Dvořákův význam umělecký v Hudebním sborníku I, 1913, který redigoval Zdeněk Nejedlý, Vladimír Helfert článkem „Více Dvořáka!“ v České kultuře I, 1912/1913 a Josef Bartoš samostatnou publikací Antonín Dvořák. Kritická studie, vydanou v edici Kritické studie v Praze 1913. Proti jejich postojům se postavilo Protestem, vydaným v denním tisku 15.12. 1912, třicet osobností pražského hudebního života včetně významných Dvořákových žáků a čelných osobností české hudební interpretace. I z jejich textu je patrné, že Zdeňka Nejedlého považovali za vedoucí osobnost protidvořákovského postoje. Odpověď jeho strany v denním tisku 19. 12. 1912 podepsali Josef Bartoš a Vladimír Helfert. V dalších měsících se z obou stran veřejně vyjádřily ještě některé další osobnosti. První světová válka, která vypukla o půldruhého roku později, tuto problematiku zastínila, takže zmíněné boje utichly.
Nejrozsáhlejším a také vědecky nejpřínosnějším pracovním výsledkem Nejedlého z tohoto období je první kniha prvního dílu jeho Všeobecných dějin hudby – O původu hudby, vydaná roku 1916. S oporou v rešerších množství publikací zejména zahraničních autorů tu zhodnotil nejen do té doby známé zprávy o existenci hudby, nebohatou dosud objevenou a dešifrovanou hudební tvorbu z předantických hudebních kultur, včetně tehdy zjištěných výsledků srovnávací hudební vědy, jak je publikovali Carl Stumpf a Erich Moritz Hornbostel, bádání o starší židovské hudbě aj. a zachované předantické teoretické a filozofické názory na hudbu, ale i četné dedukce estetického, psychologického, sociálně historického dosahu a názory na smysl hudby v předhistorických a nejstarších historických obdobích dějin lidské společnosti. Vzniklo tak dílo, jaké nemělo v české literatuře do toho času obdoby.
S výrazně sociogenní aktivací české hudební kultury v posledních letech první světové války souzněl nově oživený Nejedlého důraz na programově vyhrocený národně ideový význam tvorby Bedřicha Smetany, nejmarkantněji manifestovaný uspořádáním i koncepcí Smetanovy výstavy (k ní byl vydán Katalog Smetanovy výstavy) roku 1917 v Praze. Už v prvních třinácti letech vedení oboru hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dal Nejedlý významný vklad výchově další generace českých muzikologů. Získal významného spolupracovníka, když se na fakultě habilitoval v oboru estetiky Otakar Zich. Nejedlý dovedl k absolutoriu některé posluchače Otakara Hostinského, zejména svého pozdějšího švagra Vladimíra Helferta a svého zaníceného aktivního příznivce z tzv. bojů o Smetanu a Dvořáka Josefa Bartoše. K prvním posluchačům, které vedl v oboru sám, patřili Hubert Doležil a klavírista a hudební estetik Václav Štěpán. Už před první světovou válkou navštěvovali Nejedlého přednášky a semináře mladí lidé, kteří nakonec dali přednost umělecké dráze, např. skladatel Karel Boleslav Jirák, který tehdy absolvoval, ale disertační práci podal až roku 1947.
C. Biografie a dílo z let 1919–1939.
Po vzniku Československé republiky se okruh Nejedlého publicistických zájmů dále rozšířil. Věnoval se znovu tvorbě obecně historické. Hned roku 1919 přispěl do knihovny České stráže (Volné myšlenky) studií Mistr Jan Hus a jeho pravda a 1920 do Knihovny Mladých proudů brožurou Bílá Hora, Habsburg a český národ a 1921 do Lidovýchovné knihovny Besedy brožurou František Palacký. V těchto letech propojoval historická témata i s pohledy aktuálními. Takové jsou jeho menší knížky Od Husa k Táboru. Z počátků českého komunismu, a František Palacký. Odtud byl už jen krok k aktuální politické publicistice, které se v období mezi dvěma světovými válkami věnoval velmi intenzivně. Už roku 1921 mohl shrnout do obsáhlé knihy politické stati Z prvních let republiky, o rok dříve vydal brožuru Dr. Kramář. Rozbor politického zjevu a 1921 portrét Ernest Denis. Ve 20. a 30. letech napsal desítky dalších takových textů a od 1930 také rozsáhlé monografie politických osobností: 1930-37 čtyři obsáhlé svazky monografie T. G. Masaryk a 1937–38 dva svazky monografie Lenin. Pro časopiseckou politickou publicistiku vydával, řídil a převážně svými texty zaplňoval po šest let mezi léty 1921–30 vlastní časopis Var. Vedle toho přispíval politickými a kulturně historickými statěmi i hudebními kritikami do četných dalších časopisů a novin, od 1923 do Rudého práva, dále do Tribuny, Tvorby a jiných.
Začátkem dvacátých let se profiloval jako levicový intelektuál, propojující dosavadní vlastenectví se sociálně kritickými a socialistickými pohledy; už před polovinou dvacátých let zastával stanoviska komunistická. To se záhy promítlo i do jeho praktické politické činnosti: 1925 stanul mezi zakladateli Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s SSSR, od založení roku 1930 byl čestným předsedou Svazu přátel SSSR. Mezinárodně se politicky angažoval i jinak: 1927 v Bruselu na kongresu za obranu práv koloniálních národů proti imperialismu, 1936 za občanské války ve Španělsku podpořil demokracii v této zemi i vlastní cestou na svobodné území. I v této době se věnoval svým oblíbeným literárně historickým a obecně kulturním tématům: psal o Aloisu Jiráskovi a o Boženě Němcové, jejíž výstavu uspořádal roku 1932 v Litomyšli, 1934 vzdal definitivní poctu svému rodnému městu knihou Litomyšl. Tisíc let života českého města.
Hlavním oborem tvůrčí činnosti Zdeňka Nejedlého nicméně i v tomto období zůstala hudební věda a publicistika. Nejedlého smetanovství sílilo s tím, jak se blížilo a jak intenzivně se v české společnosti roku 1924 slavilo sté výročí skladatelova narození. Tehdy vydal první svazky rozličně koncipovaných skladatelových monografií – méně rozsáhlé i velké. Z oné menší, plánované do dvou svazků, vydal v edici Zlatoroh text, chronologicky dovedený do skladatelova návratu ze Švédska; nikdy v ní však už nepokračoval. S titulem Bedřich Smetana I. 1. Doma vydal první svazek velké monografie. Plánovaný celkový rozvrh tohoto mnohosvazkového díla Nejedlý nikdy přesně nepublikoval. V dalších letech vydal ještě tři svazky: 1925 I. 2. Na studiích, 1929 svazek 3. Praha a venkov a 1933 svazek 4. Ve společnosti. Ač dílo vyšlo na téměř 1800 stranách velkého formátu, zahrnulo jen prvních devatenáct let skladatelova života do jeho odchodu z Plzně. Nejedlý totiž životní osudy Smetanova rodu, prostředí, ve kterých se děje jeho mládí odehrávaly, i okolnosti jeho lidského a uměleckého vývoje pojednal v tak širokých souvislostech, že tu vytvořil zatím nejúplnější a nejrozsáhlejší kulturní dějiny českého národního obrození. Dovést takový projekt vyváženě do konce bylo ovšem nad síly jednoho autora a historické okolnosti života od druhé poloviny třicátých let Nejedlého zcela vzdálily od pokračování. Jeho velká monografie Bedřicha Smetany proto zůstala zvlášť dílčím torzem, i když monumentálním a v celkové koncepci cenným.
Nejedlého aktivity v souvislosti se zmíněným Smetanovým výročím byly i jinak velmi bohaté. Proslovil tehdy kolem tisíce veřejných přednášek o Bedřichu Smetanovi, jeho dílech, životních dějích a souvislostech, uspořádal v Praze další velkou výstavu a napsal její katalog, nazvaný Seznam památek ze života a díla B. Smetany, vystavených na Smetanově výstavě…,
psal texty a projevy k slavnostním koncertům i operním představením, mimo jiné Prodané nevěstě k 1000. provedení na Národním divadle v Praze. Proslov z jubilejního představení 30. května 1927 (Praha 1927) a 200 představení Tajemství 1878–1928 (Praha 1928), publikoval i četné další stručnější texty. Při dalším kulatém výročí skladatele roku 1934 uspořádal velkou výstavu Bedřicha Smetany v Litomyšli, během níž Nejedlého výstavní katalog vyšel dokonce v pěti vydáních. Výrazně se angažoval i ve Sboru pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v Praze, založeném 1909 z podnětu Otakara Hostinského. Sbor z iniciativy Nejedlého převzal i úkoly vydavatelské a připravil vybudování Musea Bedřicha Smetany. Nejedlý se podílel i na proměně tohoto sboru roku 1931 ve Společnost Bedřicha Smetany a na zahájení ediční činnosti Sboru i Společnosti. V roce 1924 připravil monumentální vydání skladeb ze Smetanova mládí a dále některých Smetanových skladeb klavírních, vokálních, klavírních výtahů oper, a 1925 kreseb Bedřicha Smetany; spolu s Otakarem Ostrčilem připravil v letech 1932–36 i vydání partitury Prodané nevěsty.
Ve smyslu výše zmíněné koncepce hodnocení české hudby nedávné a soudobé vydal další knihy o životech a tvorbě svých oblíbených autorů: 1925 Zdeňka Fibicha Milostný deník. Nálady, dojmy a upomínky, 1935 Otakar Ostrčil. Vzrůst a uznání. A pokračoval i ve stylu ostrých kritik a polemik, jaké vyvolal v předválečných letech proti Antonínu Dvořákovi. První a nejprudší z nich přesáhla rámec umělecké kritiky, když Nejedlý obvinil skladatele Josefa Suka, že spolu s celým Českým kvartetem přijal na sklonku první světové války vysoké rakousko-uherské vyznamenání a hodnotil to jako protivlasteneckou aktivitu. Za Suka se tehdy postavila značná část české umělecké veřejnosti s poukazem na národně aktuální význam skladatelovy tvorby a na skutečnost, že Josef Suk ani další členové Českého kvarteta udělené vyznamenání nikdy veřejně nepřijali. Sílu tohoto prohlášení, jež podepsaly četné přední osobnosti českého hudebního života, nedokázal Nejedlý oslabit ani velmi útočnými prohlášeními v brožuře z roku 1919 Můj případ. K patologii české společnosti v republice. S podobnými, i když ne už tak politicky vyhraněnými postoji, se zúčastnil i dalších polemik: roku 1919 sporu o provozování oper ve Vinohradském divadle a konfliktu Novák kontra Ostrčil z doby jubilejního souborného provedení oper Vítězslava Nováka za řízení Otakara Ostrčila v Národním divadle roku 1930. Z jeho velkých hudebně historických prací byla velmi významná druhá kniha Všeobecných dějin hudby. Antika, vydaná 1930 a na úrovni tehdejšího poznání v evropském měřítku shrnující důležitou etapu vývoje hudby, rovněž do té doby v české literatuře nepojednanou. Z prací o bohemikální problematice pak byly významné dva svazky Dějin opery Národního divadla, první Opera Národního divadla do roku 1900, vydaný 1935, a druhý Opera Národního divadla od roku 1900 do převratu, který vyšel 1936. K starším dějinám české hudby se v tomto období vrátil jen u příležitosti jubilea vytvořenou studií Krištof Harant z Polžic. 1621–1921. Odkazu svého učitele Otakara Hostinského věnoval knihu, vydanou roku 1921, s titulem Otakara Hostinského Estetika. Díl I. Všeobecná estetika. Text založil na poznámkách z Hostinského univerzitních přednášek a využil dále pouze opory v některých jeho dílčích textech. Jinak Nejedlý zasáhl do estetiky jen vlastním stručným Katechismem estetiky I. Dějiny estetiky a teorie umění, vydaným už roku 1902.
V letech 1936–37 vydal Nejedlý knihu Sovětská hudba, kde využil vedle literatury a časopiseckých informací i poznatků, jež načerpal za svých návštěv v sovětském Rusku. V tomto spisu, asi jediném v jeho muzikologické tvorbě, výrazně manifestoval svou komunistickou stranickost. I když tehdy byla v evropském měřítku už veřejně známa a kritizována utlačovatelská a manipulátorská povaha kritických výpadů Stalina a dalších vůdčích osobností sovětské politiky proti umělecky nejvýznamnějším výbojům moderních sovětských skladatelů, jak to u nás jednoznačně reflektoval v téže době např. Vladimír Helfert v České moderní hudbě, nenaznačil Nejedlý z této zásadní problematiky nic. V meziválečném období pokračoval intenzivně v časopisecké a deníkové hudební kritice. Psal do řady periodik, mezi něž patřily časopisy Smetana (do 1926), Národní a Stavovské divadlo, jeho vlastní list Směr, z denních listů zejména Rudé právo. Vedle postojů, které byly v souladu s jeho výše vysvětlenými zásadními pohledy na hudební dějiny i celou kulturu, se nyní orientoval i na novátorskou moderní tvorbu, jak se to nejvýrazněji projevilo v jeho pozitivním přijetí pražské premiéry opery Albana Berga Vojcek v Národním divadle v Praze roku 1926. Až do poloviny třicátých let vedl Nejedlý Katedru hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V meziválečném období tam vychoval značnou část další generace českých muzikologů. V oboru se z nich výrazně uplatnili zejména Josef Hutter, který se u něj roku 1927 habilitoval a 1935 se stal Nejedlého následovníkem ve vedení katedry, z pozdějších představitelů hudební vědy či dalších hudebních disciplín Anna J. Patzaková, Mirko Očadlík, Josef Plavec, Jaroslav Zich, dále Jelena Holečková, Václav Smetáček, Marie Svobodová (roz. Hermannová) a další; hudební vědu u něj absolvoval a doktorát získal i pětašedesátiletý badatel v oblasti barokní a klasicistické hudby Emilián Trolda. Na přednášky Nejedlého na Filozofickou fakultu chodily častěji či aspoň občas i další později významné osobnosti českého hudebního života: skladatelé, interpreti, studenti i absolventi jiných oborů, byť i třeba hudební vědu neabsolvovali a disertaci nepodali.
D. Biografie a dílo z let 1939–1945.
Život a působnost Zdeňka Nejedlého se od začátku okupace zásadně změnily, a to nejen na dobu druhé světové války, ale doživotně. I když se už od začátku třicátých let stále výrazněji profiloval jako politik, protinacistický i vůbec protiválečný aktivista a historik, orientovaný k politickým dějům v nedávném vývoji české společnosti, měla jeho muzikologická publicistika až do studie Paní Kateřina Smetanová ze začátku roku 1939 stále kontinuitu. V březnu toho roku se rázem všechno změnilo. Nejedlý s chotí a synem Vítem tajně emigroval jako osobnost okupanty krajně ohrožená do Sovětského svazu. Žil tam až do jara 1945 jako exilový politik a zastával významné funkce ve vedení Komunistické strany Československa i v postupně vznikajících zahraničních vládách Československa. Spojení s domovem udržoval zejména jako komentátor československého vysílání moskevského rozhlasu. Tam se věnoval především politickým událostem a problémům, ojediněle však docházelo i na hudbu. Stalo se tak zejména u příležitosti 100. výročí narození Antonína Dvořáka roku 1941 a při dvojím jubileu – 120 let od narození a 60 od úmrtí Bedřicha Smetany – roku 1944. Zdeněk Nejedlý při těchto příležitostech kritizoval domácí umělecké a publicistické aktivity: tvrdil, že česká hudební kultura měla na protest proti okupaci umlknout. Nedocenil vlastenecky povzbuzující význam provozování a vysvětlování společenského působení hudby vrcholných českých skladatelů, což v okupované vlasti u příležitostí zmíněných výročí i vůbec po celou dobu nacistické okupace významně fungovalo; nedomyslel ani, jak neřešitelné existenční potíže a ztráty by bylo přineslo šestileté umlčení českých uměleckých institucí a osobností, jak významná součást národního života by tu byla paralyzována a jak obtížně by se takové násilné přerušení českého hudebního života po válce překonávalo.
E. Biografie a dílo z let 1945–1962.
Do osvobozené vlasti se Nejedlý na jaře 1945 vrátil jako člen tzv. Košické vlády,
vytvořené v dubnu toho roku v osvobozeném centru východní části Československé republiky. V následujících letech zastával jako komunistický ministr vrcholné státní funkce: 1945–46 byl ministrem školství, věd a umění, 1946–48 ministrem sociální péče, od 25. 2. 1948 do ledna 1953 ministrem školství, pak náměstkem předsedy vlády a od 11. 9. 1953 ministrem bez portefeje. Z titulu těchto funkcí hrál významnou roli při formování českého poválečného hudebního i vůbec uměleckého a kulturního života, mimo jiné při postátnění České filharmonie na podzim 1945, zřízení vysokých uměleckých škol jako dotud u nás nebývalého nejvyššího stupně hudebního vzdělání vrcholných profesionálů (Akademie múzických umění v Praze, Janáčkova akademie múzických umění v Brně a Vysoká škola múzických umění v Bratislavě), vzniku sítě Lidových škol umění, zajišťující státní péči o podchycení dětských hudebních talentů a výcvik v základech praktického provozování hudby. Vedle těchto pozitivních počinů se objevily i vysoce problematické. Jako ministr školství měl odpovědnost za školskou reformu z přelomu 40. a 50. let a zejména z roku 1953, jež pod falešně pojatým heslem demokratizace zavedla tzv. jednotnou školu a tak nivelizovala a de facto snížila úroveň českého zejména základního a středního školství. Zrušení gymnázií a zavedení jedenáctiletek, politizace studijních programů a osnov v komunistickém slova smyslu s omezením klasického a humanitního vzdělání, zákazy vyučování některých významných kapitol a zjevů politického a kulturního vývoje i celých vědeckých oborů – to byla opatření, která dlouhodobě poškodila české školství a byla jen postupně odstraňována po dlouhá desetiletí. Je jisté, že to všechno nebylo dílem jediného člověka. Odpovědnost Nejedlého jako osobnosti v čele těchto opatření a přitom mimořádně vybaveného vzdělance, který dal přednost povrchnímu aktuálnímu ideologickému zaslepení před rozumným využitím svých znalostí, je však značná.
Už od roku 1945 stál formálně v čele české vědy. Hned v srpnu toho roku byl zvolen prezidentem České akademie věd a umění, v listopadu 1952 jej jmenoval prezident republiky předsedou nové Československé akademie věd. Získal mnoho dalších poct včetně nejvyšších vyznamenání a řádů totalitního režimu domácího, sovětského i dalších států sovětského bloku, dostalo se mu čestných členství i akademických titulů na vysokých školách a v akademických institucích těchto zemí, bylo mu uděleno čestné občanství několika desítek českých i slovenských měst aj. U příležitosti jeho 75. narozenin roku 1953 byl v rámci Československé akademie věd zřízen zvláštní Kabinet Zdeňka Nejedlého jako jeho pracovní instituce i ústav pro dokumentaci jeho rozsáhlé tvorby; po dlouhá desetiletí se konaly na jeho počest a ke studiu jeho díla vědecké konference apod. a to i v době, kdy se Nejedlého jméno a postava nicméně a vlastně paradoxně pro mnohé a natrvalo stávalo synonymem postupujícího úpadku vědeckého myšlení a zároveň zpátečnictví.
V období po druhé světové válce už Nejedlý muzikologicky tvořil jen okrajově. Věnoval se hlavně redigování nového souborného vydání svých spisů, jež však jen minimálně opravoval věcně; hlavně však přeskupoval celky do většího počtu svazků. Tak čtyřsvazkovou velkou monografii Bedřich Smetana přerozdělil do sedmi svazků, čtyřsvazkové Dějiny husitského zpěvu do šesti. Někde zase změnil názvy, např. dva svazky, jejichž titul začínal slovy Opera Národního divadla ... vydal pod společným názvem Dějiny opery Národního divadla. I v prvních poválečných letech ještě proslovil některé jednotlivé přednášky na Filozofické fakultě v Praze, ale hudební vědu už jimi neobohatil. Význam pro muzikologii neměly ani jeho přednášky, které pod názvy Na okraj dne a později Nedělní epištoly proslovoval v pražském rozhlase; týkaly se zejména obecně a kulturně politických námětů a otázek. Také jeho nově vytvořené a vydané texty s náměty historickými a kulturně politickými neměly už valnou vědeckou hodnotu – ani obsáhlé první dva svazky Dějin národa českého z poloviny padesátých let, pojednávající o prehistorii a úsvitu našich národních dějin.
F. Recepce.
Osobnost a tvůrčí výsledky Zdeňka Nejedlého byly vnímány už od období před první světovou válkou velmi protikladně. Na jedné straně byl oceňován jako fundovaný a pilný historik i vědec s velkým přehledem po četných humanitních vědeckých i uměleckých oborech, na druhé straně jako muzikolog s velmi jednostranně vyhraněnými názory na celkový obraz i jednotlivé osobnosti a proudy soudobé hudby. I ten obraz zaníceného vědce, jakým působily nejenom jeho spisy, ale který vytvářel i občasnou autoreflexí, se však záhy, už roku 1911, setkal s námitkami, ba s ironickým odporem. Když se pochlubil, jak se u Zdeňka Fibicha učil harmonii vědecky, odpověděl mu mladý skladatel, Novákův žák Ladislav Vycpálek sžíravou časopiseckou notickou Jak se pan profesor Nejedlý učil harmonii. Něco podobného se stalo o několik měsíců později, když se Nejedlý chlubil, jak se vědecky učil kontrapunkt. To už se odehrávalo na pozadí sporu, který tehdy právě propukal. Ten vyvolal Nejedlým vykonstruovaný model dvojlomnosti české hudby sklonku 19. a začátku 20. století na linii Smetana – Fibich – Foerster – Ostrčil, kterou preferoval, a druhou linii, reprezentovanou jmény Dvořák – Suk – Novák – Janáček, k jejímž výsledkům se stavěl velmi kriticky. Tento rozpor vyhranil spolu se svými příznivci a žáky Otakarem Zichem, Vladimírem Helfertem, Josefem Bartošem, Artušem Rektorysem a jinými v posledních letech před první světovou válkou do té míry, že rozpoutali výše zmíněné polemiky, označované dnes nejčastěji jako „boje o Dvořáka“. V těch se proti jeho názorům postavila většina významných osobností českého hudebního života, zejména interpretů a také skladatelů. V průběhu desetiletí změnili své názory v této věci i někteří Nejedlého přívrženci z těchto bojů, zejména Vladimír Helfert. Ten už v recenzi Nejedlého knihy Zdeňka Fibicha Milostný deník polemizoval s jeho nekritickým přístupem a přeceňováním Fibichovy tvorby a zejména začátkem druhé poloviny třicátých let v knize Česká moderní hudba dospěl k zásadně odlišnému postoji v hodnocení problémů, které byly podstatou předválečných polemik a „bojů“. Jakoby především na Nejedlého je mířena výtka: „Dosavadní stav naší hudební kritiky, kdy pro uctívání jednoho zjevu se odsuzují a neuznávají jiné zjevy, je prostě dále neudržitelný. (…) Jeden vidí smysl české hudby jenom ve Smetanovi, druhý jenom ve Dvořákovi, třetí jenom ve Fibichovi, čtvrtý by nejraději Nováka škrtl z české hudby, pátý zase neuznává Ostrčila atd.“ Vyžaduje vyrovnaný pohled: to, že se tvorba jednotlivých skladatelů velmi liší a obsahuje rozmanité přínosy, je předností a výhodou národní hudební kultury. Tento názor v české i světové veřejnosti zvítězil a Nejedlý se svou pochybnou kritickou hierarchií brzy začal působit spíš jako nevyrovnaný podivín. Takové byly ostatně i jeho postoje k starší české hudbě a některým významným tvůrcům světovým. Neuznával domácí tvorbu baroka a klasicismu, jeho prioritami byla nejstarší chorálová tvorba s husitskými válečnými písněmi jako vrcholem, a potom až tvorba Smetanova. A ve světové tvorbě kolísal mezi různými skladateli klasicismu a romantismu, všeobecně uznávanými za špičkové tvůrce. Uctíval Gustava Mahlera, ale měl námitky k hudbě Richarda Strausse, velmi podcenil Modesta Petroviče Musorgského. Nesrovnal se dokonce ani s tak originálním a světově uznávaným zjevem, jako byl Leoš Janáček. I když se po skandálu se zákazem provozování díla v Národním divadle postavil za Vojcka Albana Berga, nebyl to prvořadě výraz úcty k jeho novátorskému slohu a hudební poetice, ale především se tu zastal díla, napadaného z pravičáckých kulturně politických pozic.
Nejedlého velká hudebně historická díla vzbuzovala od začátku respekt. Vykonal tu obrovskou heuristickou práci a důkladně kritickým přístupem k pramenům a literatuře posunul bádání daleko vpřed. Pozdější generace odborníků ovšem v jeho textech objevily četné chyby, ale současníci jeho spisy velmi ctili. Byly i osobnosti, které na tuto úctu a respekt doplatily. Třeba Leoš Janáček, který vzal za svůj názor, který měl Nejedlý z předchozí literatury: že husité používali dudy. V druhém dílu své operní bilogie, nazvaném Výlet pana Broučka do XV. století, podle Nejedlého exponoval velmi výrazně dudy a jejich nápodobu orchestrálními nástroji ve velké scéně vítání Žižkova vojska v Praze po vítězné bitvě na Vítkově. Později se zjistilo, že slovo dudy bylo chybnou interpretací textu příslušného pramene, husité zřejmě tento hudební nástroj neužívali. Další vědecká literatura takovou chybu snadno opraví, ale v Janáčkově jedinečném díle zřejmě budou husité navždy spojeni s dudami a dudáky. Chyb se do Nejedlého spisu dostalo nemálo, jedna dokonce i do notové transkripce válečné písně Ktož jsú boží bojovníci. Aktuální samozřejmě nezůstaly texty ostatních velkých prací Zdeňka Nejedlého: po desetiletích se objevilo mnoho nových pramenných svědectví k dějinám českého národního obrození, stavících do jiného světla autorovy závěry z velké monografie Bedřicha Smetany; světové vědecké bádání je dnes velmi daleko i od Nejedlého závěrů o původu hudby nebo hudební kultuře antiky. To všechno však nic nemění na tom, že jeho přínos byl pro českou hudební vědu významných startovním skokem a některé jeho spisy dosáhly významu zakladatelských hodnot.
Jiná zvláštnost vědeckého odkazu Zdeňka Nejedlého spočívá v tom, že s výjimkou (ostatně ne tak rozsáhlých) Dějin opery Národního divadla žádný svůj velký a skutečně ambiciózní spis nedokončil: jeho vědecké dílo sestává z řady sice monumentálních, ale torz. Dějiny husitského zpěvu měly sahat až po českobratrský chorál, velká monografie Bedřich Smetana měla v několika desítkách svazků obsáhnout celý skladatelův život a tvorbu, dva svazky Všeobecných dějin hudby uvízly jen na dvou začátečních kapitolách a nedostaly se ani k hranicím středověku, pozdní Dějiny národa českého mají pod honosným mnohoslibným názvem jen dva svazky o pouze předpokladových skutečnostech, jež nelze ještě počítat k českým národním dějinám. Za Nejedlého života se to vykládalo tak, že vždycky jen naznačil, jak by danou problematiku řešil a hned se vrhal na jiné úkoly. Už tehdy ovšem bylo zřejmé, že taková torza nikdo jiný nemohl dokončit, ani autorovu osobní metodu aplikovat. Velkoryse mnohoslibné tituly, za kterými byly jen velmi dílčí výsledky, se vymykají standardním vědeckým přístupům.
Nikde nebylo přesně ani věrojatně vysvětleno, jak se Zdeněk Nejedlý dostal v dvacátých letech ke komunistickému politickému přesvědčení. Vědec, který vyrostl z národních tradic dějinného pojetí Františka Palackého, se k němu postupně veřejně a vehementně hlásil, psal do Rudého práva, orientoval se stále výrazněji na politickou publicistiku. Šokoval tím i na hudební scéně. Když se po Novákově obvinění Otakara Ostrčila z nedostatečné přípravy jubilejního cyklu souborného provedení oper tohoto skladatele Nejedlý ozval ve prospěch šéfa opery Národního divadla, Novák vypointoval svou odpověď konstatováním, že Nejedlý jako komunista ani není hoden toho, aby se ním polemizovalo. Koncem třicátých let byl Nejedlý do komunistické politiky zapojen už do té míry, že se dalo čekat jen jeho zatčení. Gestapo prý pro něj do bytu přišlo velmi záhy po obsazení Prahy 15. 3. 1939. To však byl už Nejedlý s chotí a synem Vítem, komunisticky angažovaným skladatelem, na tajné cestě do Moskvy. Tam se věnoval téměř výhradně politice a u toho zůstalo, když se vrátil jako ministr Fierlingrovy Košické vlády do osvobozené republiky. I potom byl převážně politikem. Výše už bylo uvedeno, jak negativně zasáhl do školské reformy po roce 1948 a koncepce české vědy po založení Československé akademie věd. Není známo, že by se byl zastal někoho z perzekvovaných vědců nebo umělců. Podle svědectví muzikologa Jaroslava Jiránka, který mu byl osobně blízko jako vědecký pracovník jeho Kabinetu v Československé akademii věd v letech 1953–62, bál se Nejedlý po zkušenostech z Moskvy osobní Stalinovy nepřízně a očekával, že možná bude obviněn podobně jako Rudolf Slánský. Nelze dnes posoudit, zda to byly odůvodněné obavy. Když byl jako pětasedmdesátiletý postaven do čela nové Československé akademie věd, byl už hlavně jen legendární figurou, nerozhodoval o ničem a nekoncipoval nic. Ani pracoviště vlastního oboru, akademický Ústav pro hudební vědu, jemuž mohl formálně sám stát v čele, tu nezřídil. Zvykl si na bombastické oslavy, jež provázely jeho výročí, zejména 75. a 80. v letech 1953 a 1958. Dále v seznamu literatury je vyjmenováno dvacet čtyři sborníků a jubilejních spisů z let 1952–59, vztahujících se k těmto výročím. Je to svědectví o bujícím kultu osobnosti Nejedlého, někdejšího vědce, který mezitím upadal do senility: netvořil, zvykl si na život uctívané legendy. Jako takový byl také reflektován umělci, kteří měli dost odvahy ono vidění vyjádřit. Tak vystupuje například Zdeněk Nejedlý, znamenitě ztvárněný velmi věrohodně nalíčeným, pohybujícím se i mluvícím hercem Vladimírem Šmeralem, ve filmu Jiřího Menzela Skřivánci na niti (podle literární předlohy Bohumila Hrabala), v situaci, kdy se senilní ministr bez portefeje dostal na skládce kladenských hutí mezi nuceně pracovně nasazené politické delikventy a rozmlouval s nimi jako s nadějným mládím socialistického režimu. Tato scéna je sice nejspíš dílem umělecké fantazie, ale jako obraz senilní osobnosti, která ztratila smysl pro aktuální realitu, je psychologicky pravdivá či pravděpodobná. To nelze říci o literárním obrazu situace z mládí Nejedlého v knize Josefa Škvoreckého Scherzo capriccioso – Veselý sen o Dvořákovi. Nejedlý je tu líčen jako nápadník Otylky Dvořákové, který se vnucuje k Dvořákovům domů a kterého Antonín Dvořák nakonec vyhodí: nejen proto, že se ho Otylka vlastně bojí a je jí nepříjemný, ale i proto, že pomlouvá Bedřicha Smetanu. Tento plod spisovatelské fantazie se neopíral o žádné prameny ani paměti, ale začal kolovat nejen po muzikantských šatnách; vyprávěl jej například Ladislav Smoljak i v televizi ve vážném vzdělávacím pořadu o Josefu Sukovi a Antonínu Dvořákovi, jako kdyby odpovídal skutečnosti.
Ještě podstatnější vzhledem k vývoji české hudby a i muzikologie ovšem je, že nejprve přirozený respekt k Nejedlého sugestivní osobnosti, dlouhodobá autoritativnost jeho vystupování, později samotným Nejedlým i dobovým kultem prosazená nedotknutelnost jeho názorů a koncepcí, Nejedlého úporné prosazování vlastní velmi sporné personální politiky (včetně nepřátelství vůči Václavu Talichovi i jiným nesporným velkým osobnostem apod.) silně brzdily rozvoj české hudby vůbec a oboru muzikologie a to velmi výrazně zejména po únorovém převratu v roce 1948. V muzikologii se to institucionálně projevilo v řadu let trvajícím a jím zaviněném či spoluzaviněném rozkladu muzikologické katedry na Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, včetně odstranění Nejedlého nástupce Josefa Huttera z politických důvodů atd. Citelné bylo i to, že někteří muzikologové dlouhodobě podléhali Nejedlého vlivu, resp. se dosahu tohoto vlivu obávali (viz třeba pojednání Nejedlého a vůbec vývoje české muzikologie ve spisu Hudební věda I, II, III), zatímco jiní se ozývali nebo mohli se kriticky s Nejedlým, jeho koncepcemi, názory vyrovnávat jen poloskrytě a teprve s postupem doby. Generální kritické, leč spravedlivé vyrovnání se s Nejedlého osobností a dílem zatím chybí.
Dílo
Dílo literární
Muzikologické spisy, vydané knižně, jako samostatné brožury, separáty apod. (výběr)
Zdenko Fibich. Zakladatel scénického melodramatu (Praha 1901);
Katechismus estetiky. I. Dějiny estetiky a teorie umění (Praha 1902);
Dějiny české hudby (Praha 1903);
Bedřich Smetana (Praha 1903);
Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách (Praha 1904), 2Dějiny husitského zpěvu. Kniha první.;
Zpěv předhusitský (Spisy, svazek 40, Praha 1955);
Otakar Hostinský (Praha 1907, otisk z čsp. Česká mysl 8, 1907, č. 1);
Ke sporu o Karla Knittla. Na obranu proti Karlu Steckerovi (Praha 1907, otisk z Pražské lidové revue 1907);
Počátky husitského zpěvu (Praha, 1907), 2v Dějiny husitského zpěvu. Kniha druhá. Předchůdci ( Spisy, svazek 41, Praha, 1955);
Zpěvohry Smetanovy (Praha, 1908, 2Spisy, svazek 17, Praha 1949);
Josef Bohuslav Foerster (Praha 1910);
Česká moderní zpěvohra po Smetanovi (Praha 1911);
Reforma správy Národního divadla (Praha 1911);
Richarda Strausse Rosenkavalier (Praha 1911);
Beethoven a jeho smyčcová kvarteta (Praha 1912, 21922);
Richard Strauss: Ariadna na Naxu (Praha 1912);
Dějiny husitského zpěvu za válek husitských. Dějiny husitského zpěvu, díl II. (Praha, 1913),
2 v Dějiny husitského zpěvu. Kniha třetí. Jan Hus (Spisy, svazek 42, Praha 1955), Kniha čtvrtá.; Táboři (Spisy, svazek 43, Praha 1955), Kniha pátá. Strany pražské (Spisy, svazek 44, Praha 1955), Kniha šestá. Texty (Spisy, svazek 45, Praha 1956);
Orchestrální sdružení v Praze (Praha 1913);
Gustav Mahler (in: Hudební sborník I, 1913, s. 1–38, 2jako samostatná kniha Praha 1958);
Bedřich Smetana a kulturní politika Františka Ladislava Riegra (Česká kultura II, 1913 na pokračování, 2knižně Praha 1915);
Parsifal (Praha 1914);
Vítězslav Novák I. (Praha 1915);
Prodaná nevěsta v nové reprodukci Otakara Ostrčila, Karla Hillara a Františka Kysely v Městském divadle na Královských Vinohradech (Praha 1915);
Rýnské zlato. Předehra k trilogii Richarda Wagnera Ring des Niebelungen (Praha 1915);
Leoše Janáčka Její pastorkyňa (Praha 1916);
Vítězslava Nováka Karlštejn (Praha 1916);
Valkýra. První večer trilogie Richarda Wagnera Ring des Niebelungen (Praha 1916);
Všeobecné dějiny hudby. Díl 1. Kniha 1. O původu hudby (Praha 1916);
Richard Wagner. I. Richard Wagner romantik. 1813–1848 (Praha 1916, 21961);
Katalog Smetanovy výstavy v Praze 1917 (Praha 1917);
Spor ve Vinohradském divadle (Praha 1919);
Ukrajinská republikánská kapela (Kijev 1920);
Krištof Harant z Polžic. 1621–1921 (Praha 1921);
Otakara Hostinského estetika. Díl I. Všeobecná estetika (Praha 1921);
Vítězslav Novák. Studie a kritiky (Praha 1921);
Smetaniana (Praha 1922);
Cyklus oper Bedřicha Smetany. Na paměť stého výročí Mistrova narození. Pořádaný Národním divadlem 23., 26., 29. dubna, 2., 4., 7., 9., 11. a 12. května 1924 (Praha 1924);
Seznam památek ze života a díla Bedřicha Smetany, vystavených na Smetanově výstavě … v Praze 1924 (Praha 1924);
Bedřich Smetana, sv. 1 (Praha: Zlatoroh, sbírka ilustrovaných monografií, svazek 24–27, 1924);
Bedřich Smetana (Praha: Ars, svazek 1, 1924);
Bedřich Smetana. I. 1. Doma. Praha (Praha 1924). 2Kniha první. Praha (Spisy, svazek 21, Praha 1950). Kniha druhá. Dětství (Spisy, svazek 22, Praha 1950);
Zdeňka Fibicha milostný deník. Nálady, dojmy a upomínky (Praha 1925, 2 Spisy, svazek 20, Praha 1949);
Kresby Bedřicha Smetany (Praha 1925);
Bedřich Smetana. I. 2. Na studiích (Praha 1925). 2Kniha třetí. Na studiích (Spisy, svazek 23, Praha 1951). Kniha čtvrtá. Nová společnost (Spisy, svazek 24, Praha 1951);
Veřejná soutěž na pomník Bedřicha Smetany (Praha 1926);
Prodané nevěstě k 1000. provedení na Národním divadle v Praze. Proslov z jubilejního představení 30. května 1927 (Praha 1927);
200 představení Tajemství 1878–1928 (Praha 1928);
Pařížská Prodaná nevěsta čili Černý den v Národním divadle (Praha 1929);
Bedřich Smetana. Sv. 3. Praha a venkov (Praha 1929) 2Kniha pátá.Praha (Spisy, svazek 25, Praha 1952). Kniha šestá. Na českém venkově (Spisy, svazek 26, Praha 1953);
Případ Vítězslava Nováka (Praha 1930);
Bedřich Smetana. Sv. 4. Ve společnosti (Praha 1933). 2Kniha sedmá. Ve společnosti (Spisy, svazek 27, Praha 1954);
Katalog výstavy Bedřicha Smetany. Pořádá Společnost Bedřicha Smetany a Městská rada v Litomyšli (Litomyšl 1–51934);
Opera Národního divadla do roku 1900. Dějiny Národního divadla, sv. 3 (Praha 1935). 2Dějiny opery Národního divadla. Díl 1. (Spisy, svazek 28, Praha 1949);
Otakar Ostrčil. Vzrůst a uzrání (Praha 1935, 2Spisy, svazek 12, Praha 1949);
Opera Národního divadla od roku 1900 do převratu. Dějiny Národního divadla, sv. 6. (Praha, 1936). 2Dějiny opery Národního divadla. Díl 2. (Spisy, svazek 29, Praha 1949);
Sovětská hudba (Praha 1936–37);
Otakar Hostinský (Praha 1937);
Bedřich Smetana v Jabkenicích (Praha 1937);
Paní Kateřina Smetanová (Praha 1939);
O výtvarnictví, hudbě a poesii (Praha 1952);
Bedřich Smetana, sa českog originala preveo Boško Vračerevič, predlog naslovne Boris Hanš (Praha 1946);
Z české kultury (Spisy, svazek 15, Praha 1951, 2doplněné vydání Spisy, svazek 15, Praha 1953);
Kritiky. Den 1907–09 (Spisy, svazek 38, Praha 1955);
Kritiky. Rudé právo 1923–30 (Spisy, svazek 39, Praha 1956);
Má vlast: symfonie doby, života a díla (výbor z díla, uspořádali, poznámky a vysvětlivky napsali pracovníci Kabinetu Zdeňka Nejedlého ČSAV pod vedením Jaromíra Dvořáka, Praha 1975);
Umění staré a nové. Výbor ze studií. (uspořádali Josef Hanzal a Jaroslav Střítecký, Praha 1978);
Zdeněk Nejedlý o divadle a jeho umělcích (k vydání připravili, doslov a ediční poznámky napsali Jaromír Paclt a Evžen Turnovský, Praha 1978);
Zdeněk Nejedlý o Bedřichu Smetanovi (edičně připravil a předmluvu napsal Jaroslav Jiránek, Praha 1980).
Studie v časopisech, sbornících apod. (výběr)
František V. Krejčí: Bedřich Smetana (recenze; Obzor literární a umělecký 2, 1899–1900, č. 8, 25. 5. 1900, s. 122–124). Přetiskl Jaroslav Jiránek: Zdeněk Nejedlý o Bedřichu Smetanovi (Praha 1980, s. 307–314);
Antonín Dvořák mrtev (Zvon 4, 1904, č. 33, 6. 5. 1904, přetištěno Osvěta 1904, s. 517–525);
Magister Záviše und seine Schule (Sammelbände der internationalen Musikgesellschaft 7, 1905);
Mistr Záviš (Český časopis historický 101, 1905, s. 427–430);
Mše Krištofa Haranta z Polžic (Musejník 79, 1905 a 80, 1906);
Kotle a lesní rohy (in: Sborník prací historických k 60. narozeninám Jaroslava Golla, Praha 1906, s. 380–387; studie o hudebních motivech v Hankových padělcích);
Názor středověku na hudbu (Český časopis historický 15, 1909, s. 330–344);
Poslední kniha Otakara Hostinského (Národní listy 50, 1910, č. 48, 17. 2., s. 1–2);
Modest Petrovič Musorgskij a jeho „Boris Godunov“ (Smetana 1, 1910–11, č. 3, s. 44–46);
Slovanská hudba (in: sborník Slovanstvo. Obraz jeho minulosti a přítomnosti, Praha 1912, s.
606–626);
„Boj“ proti Antonínu Dvořákovi (in: Česká kultura 1912–13, s. 186–188);
Z hovorů Antonína Dvořáka se Zdeňkem Fibichem (Smetana 2, 1912–13, č. 3–4, s. 52–54);
Smetana – Dvořák (Prager Rundschau 4, 1934, č. 3, s. 182–193; český překlad Leopoldiny Kolářové a Olgy Procházkové uveřejnil Jaroslav Jiránek: Zdeněk Nejedlý o Bedřichu Smetanovi, Praha 1980, s. 307–314);
Kritika na premiéru Kantáty o posledních věcech člověka Ladislava Vycpálka (Smetana 12, 30. 12. 1922, s. 138);
Dnešní krise hudby (Smetana 12, 1922, s. 4–14, 33–35, 113–115);
Vojcek (Var 4, 1926, s. 441–461);
Zákaz „Vojcka“ (Rudé právo 1. 12. 1926, s. 4);
K případu Novák – Ostrčil (Nová Svoboda 8, 1931, s. 159–160);
Otakar Jeremiáš (Smetana 1, 1936–1937, s. 41–42).
Edice notové, obrazové a operních libret
Sabina, Karel: Prodaná nevěsta, libreto (Praha 1908, 21930);
Krištof Harant z Polžic: Missa quinis vocibus (Praha 1910);
Sabina, Karel: Braniboři v Čechách, libreto (Praha 1918);
Smetana, Bedřich: Bagatelles et impromptus (Praha 1923);
Smetana, Bedřich: Dalibor, klavírní výtah (Praha 1923);
Smetana, Bedřich: Vokální skladby – Odrodilec, obě znění, Tři jezdci, Rolnická, Píseň na moři (Praha 1923);
Smetana, Bedřich: Svatební scény (Praha 1924);
Smetanova čítanka (Praha 1924, další vydání);
Souborná díla Bedřicha Smetany I. Skladby z mládí (Praha 1924);
Smetana, Bedřich: Prodaná nevěsta, Ouvertura, zvláštní otisk (Praha 1930);
Souborná díla Bedřicha Smetany II. Prodaná nevěsta, Ouvertura a I. jednání (spolu s Otakarem Ostrčilem, partitura s podloženým klavírním výtahem, Praha 1932);
Souborná díla Bedřicha Smetany III. Prodaná nevěsta, II. jednání (spolu s Otakarem Ostrčilem, partitura s podloženým klavírním výtahem, Praha 1936);
Souborná díla Bedřicha Smetany IV. Prodaná nevěsta, III. jednání (spolu s Otakarem Ostrčilem, partitura s podloženým klavírním výtahem, Praha 1936).
LiteraturaI. Lexika
Brockhaus-Riemann.
ČSHS (heslo Jaroslav Jiránek; zde četná další literatura).
Seeger, Horst: Musiklexikon (2 svazky, Leipzig 1966).
MEH.
HSPK.
MGG1 (heslo Jaroslav Bužga).
MGG2 (heslo Klaus Döge a Undine Wagner).
MSN.
New Grove1 (heslo Gracian Černušák a John Tyrell).
New Grove2 (heslo John Tyrell).
OSN ND.
II. Pojednání v širších souvislostech
Jiránek, Jaroslav: Vít Nejedlý. Z historie bojů o novou, socialistickou kulturu (Praha 1959).
Novák, Vítězslav: O sobě a o jiných (I. díl Praha, 1946, oba díly v jednom svazku, Praha 1970).
DČHK.
Hudební věda 1988.
Škvorecký Josef: Scherzo capriccioso. Veselý sen o Dvořákovi (Praha 1991, s. 413–415).
Pečman, Rudolf: Útok na Antonína Dvořáka (Brno 1992).
Smolka, Jaroslav a kolektiv: Dějiny hudby (Brno 2001, s. 595–596).
III. Ostatní (výběr z bezpočtu titulů)
Vycpálek, Ladislav: Prof. Zdeněk Nejedlý a Prodaná nevěsta (Hudební revue 4, 1911, s. 313).
Vycpálek, Ladislav: Jak se pan prof. Nejedlý učil harmonii (Hudební revue 4, 1911, s. 379).
Vycpálek, Ladislav: Vědecká kvalifikace (Hudební revue 6, 1912–13, s. 292).
Srba, Antonín: Boj proti Dvořákovi (Praha 1914; zde na s. 15–16 viz i Protest třiceti českých hudebníků k „soustavnému boji proti Antonínu Dvořákovi“).
Doležil, Hubert: Spisy Zdeňka Nejedlého o zpěvu husitském (Praha 1917).
Matoušek, Miloslav: Zdeněk Nejedlý. Pokus o ideový profil Zdeňka Nejedlého (Praha 1928).
Padesát let Zdeňka Nejedlého. K 10. 2. zredigoval Bedřich Bělohlávek (Praha 1928).
Sborník prací k 50. narozeninám Zdeňka Nejedlého. 1878–1928. Redigovali Anna J. Patzaková a Mirko Očadlík (Praha 1929).
O Zdeňkovi Nejedlém. Stati a projevy k jeho šedesátinám. Redigovali Anna J. Patzaková a Artuš Rektorys (Praha 1938).
Teichmann, Josef: Zdeněk Nejedlý (Praha 1938).
Soudruhu Zdeňkovi Nejedlému a účastníkům slavnostního večera na počest jeho šedesátin Lidová kultura (Praha 1938).
Dostál, Jiří: České hudební časopisectví. Sto let jeho trvání (sborník Hudba a národ, redaktor Václav Mikota, Praha 1940).
Sladký Ivan: Bojovník za Smetanu (Tempo 20, 1947–48, s. 149–150).
O Zdeňkovi Nejedlém. Stati a projevy k jeho sedmdesátinám. Uspořádal Václav Pekárek (Praha 1948).
Pekárek,Václav: Zdeněk Nejedlý (Praha 1948).
Jiránek, Jaroslav: Zdeněk Nejedlý – učitel mladé generace (Praha 1952).
Fierlinger, Zdeněk: Zdeněk Nejedlý – přední průkopník československo–sovětského přátelství (Praha 1953).
Kojzar, Jaroslav, Ryska, Jan: O Zdeňkovi Nejedlém (Praha 1953).
Kojzar, Jaroslav, Ryska, Jan: Vítězná cesta. O životě a díle Zdeňka Nejedlého (Praha 1953).
Matoušek, Miloslav: Zdeněk Nejedlý, a Great Personality in Czechoslovak Culture (anglicky, též francouzsky a rusky, Praha 1953).
Národní tradice v díle Zdeňka Nejedlého. Katalog výstavy Umělecko-průmyslového musea v Brně (Brno 1953).
Zdeňku Nejedlému Československá akademie věd. Sborník prací k 75. narozeninám (Redigovali Karel Konrád, Jan Noha, Václav Pekárek a Vilém Závada, Praha 1953. Zde zejména studie Očadlík, Mirko: Zdeněk Nejedlý, zakladatel české hudební vědy).
Zdeňku Nejedlému k 75. narozeninám. (Praha 1953).
Zdeněk Nejedlý a Universita Karlova. Sborník k 75. narozeninám Zdeňka Nejedlého. (Redigovali Oldřich Říha s redakčním kolektivem universitních profesorů, Praha 1953).
Pozdrav Ostravska Zdeňku Nejedlému. Sborník k 75. výročí narozenin nejvěrnějšího přítele a soudruha pracujících (Ostrava 1953).
Učíme se z díla Zdeňka Nejedlého. Pomocný materiál pro odborně politické školení divadelních pracovníků (Praha 1953).
Výstava Život a práce Zdeňka Nejedlého. Katalog. V Národním museu 13. 2.–15. 5. 1953 (Praha 1953).
Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university (ročník II, č. 2–4, Brno 1953).
Sychra, Antonín: Zdeněk Nejedlý umělcům (a další příspěvky; Hudební rozhledy 6, 1953, č. 2–3, slavnostní dvojčíslo).
Ze života a díla Zdeňka Nejedlého. Výběr textů pro potřebu škol. Příloha Věstníku Ministerstva školství, věd a umění, ročník 9, 1953, sešit 1a (Praha 1953).
Zdeněk Nejedlý. Obrazová publikace v uspořádání Milady Červinkové (Praha 1954).
Zdeněk Nejedlý a naše lidová umělecká tvořivost. Sborník studií a materiálů pro vedoucí a členy souborů lidové tvořivosti. Sestavili Karel Štorkán, Miroslav K. Černý a kolektiv pracovníků Ústředí lidové tvořivosti (Praha 1954).
Škornová, Libuše: Nejedlého kritika Benešovy zahraniční politiky k SSSR (Praha 1954).
Bibliografie „Zdeněk Nejedlý“, připravila propagace Knihy (Praha 1955).
Paclt, Jaromír: Tři kapitoly o Zdeňku Nejedlém (Praha 1957).
Vědecká konference Svazu Československých skladatelů a Kabinetu Zdeňka Nejedlého k jeho 80. narozeninám v Praze 7. 2. 1958; k té slavnostní číslo Hudební rozhledy 11, 1958, č. 2, zejména články Vladimíra Procházky a Roberta Smetany) a sborník Knihovny Hudebních rozhledů (Praha 1958).
Zdeněk Nejedlý dnešku (sborník studií a materiálů k 80. narozeninám, Praha 1958).
Jonášová, Stanislava: Bibliografie díla Zdeňka Nejedlého (Praha 1959).
Jiránek, Jaroslav: Nám nezemřel… (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 6, s. 224–225).
Jiránek, Jaroslav: Zdeněk Nejedlý (10. II. 1878 – 9. III. 1962) (Hudební věda 1962, Knižnice Hudebních rozhledů, řada B svazek VI, č. 2, s. 7–16).
Fukač, Jiří: Leoš Janáček a Zdeněk Nejedlý (Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, F-7, 1964, s. 5–30).
Červinka, František: Zdeněk Nejedlý (Praha 1969).
Zachařová, Stanislava: Návrh kritické edice díla Zdeňka Nejedlého (Hudební věda 8, 1971, č. 3, s. 355–374).
Hanzal, Josef a Zachařová, Stanislava: Korespondence Zdeňka Nejedlého (Česká literatura 21, 1973, č. 4, s. 395–398).
Vysloužil, Jiří: Úvaha nad Nejedlého pojetím české hudby 18. století (Opus musicum, 5, 1973, č. 7, s. 193–196).
Konference o uměnovědném díle Zdeňka Nejedlého (Hudební věda 11, 1974, Zde zejména Janeček, Karel: Podstata přínosu Zdeňka Nejedlého do české hudební kultury ( č. 1, s. 55–58), Jiránek, Jaroslav: Přínos Zdeňka Nejedlého české marxistické hudební vědě (č. 1, s. 59–68), Černý, Miroslav K.: Nejedlého zakladatelský význam v české hudební historiografii (č. 1, s. 71–79), Smetana, Robert: Nejedlého vědecká trilogie o husitském zpěvu (č. 2, s. 199–203), Zachařová, Stanislava: Nejedlý – Kovařovic (č. 3, s. 286–290).
Průvodce po archivu Zdeňka Nejedlého. Zpracoval kolektiv pracovníků Kabinetu Zdeňka Nejedlého při Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV (sestavil Josef Hanzal a kolektiv, vědecký redaktor Jaromír Dvořák, recenzent Jaromír Paclt Praha 1976).
Černý, Miroslav K.: Historismus a Nejedlého koncepce muzikologie (Hudební věda 14, 1977, č. 1, s. 52–71).
Ginsburg, Lev Solomonovič: Zdeněk Nejedlý o interpretačním umění (Hudební věda 14, 1977, č. 2, s. 203–207).
Hanzal, Josef: Zdeněk Nejedlý a Vladimír Helfert ve světle vzájemné korespondence (Hudební věda 15, 1978, č. 1, s. 52–68).
Jiránek, Jaroslav: Zdeněk Nejedlý a česká hudba (Hudební rozhledy 31, 1978, č. 1, s. 31–36).
Jiránek, Jaroslav: Zdeněk Nejedlý a česká muzikológia (Hudobný život 1978, č. 3 a 4).
Kresánek, Josef: Osobnosť zakladateľského významu (Slovenské divadlo 26, 1978, č. 1, s. 11–20).
Zdeněk Nejedlý – klasik naší vědy a kultury (sborník, k vydání připravili pracovníci Kabinetu Zdeňka Nejedlého Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, Praha 1978). Zde mimo jiné Blahynka, Milan: Zdeněk Nejedlý polemik (str. 113–123), Střítecký, Jaroslav: Historismus a estetika u Zdeňka Nejedlého (s. 171–149), Pečman, Rudolf: Zrození estetika (s. 159–168), Poledňák, Ivan: K hudebně estetickým názorům Zdeňka Nejedlého (s. 169–177), Holý, Dušan: Mimoevropské hudební koncepce v pojtí Zdeňka Nejedlého (s. 217–225), Volek, Jaroslav: Zdeněk Nejedlý a hudební teorie (s. 253–272), Fukač, Jiří: Pojetí hudby v díle Zdeňka Nejedlého (s. 273–293).
Z bojů o českou hudební kulturu (sborník, připravil kolektiv autorů a výkonný redaktor Jaromír Dvořák, Praha, 1979). Zde mimo jiné Jiránek, Jaroslav: Zdeněk Nejedlý – zakladatel české hudební vědy (s. 13–28), Zachařová, Stanislava: Nejedlého polemika o Karla Knittla (s. 29–115), Čornej, Petr: Hudební klub v Praze (1911–1927) (s. 117–163), Dvořák, Jaromír – Hanzal, Josef: Zdeněk Nejedlý a Vladimír Helfert v dopisech (s. 167–283).
Zachařová, Stanislava (ed.): Zdeněk Nejedlý – Otakar Ostrčil: korespondence (Praha 1982).
Čornej, Petr: Vztah Zdeňka Nejedlého ke kulturním tradicím 19. století (in: sborník Povědomí tradice v novodobé české kultuře, Praha 1988, s. 261–273).
Ludvová, Jitka: Hudební motivy Hankových padělků (Hudební věda 25, 1988, č. 4, s. 293–310).
Ransdorf, Miloslav: Zdeněk Nejedlý (Praha 1988).
Ottlová, Marta, Pospíšil, Milan: Motive der tschechischen Dvořák – Kritik am Anfang des Jahrhunderts (Dvořák – Studien, vydali Klaus Döge a P. Jost, Mainz 1994, s. 211–216).
Karbusický, Vladimír: Die mißverstandene Eigenart der Operndramatik Janáčeks (Leoš Janáček – Konzeption und Reception seines musikdramatischen Schaffens, Anif 1997, s. 19–53).
Bártová, Jindra: Podivnosti kritických soudů v českém hudebním časopisectví na počátku století (Opus musicum 31, 1999, s. 9–21).
Ottlová, Marta: Jiný svět hudby na přelomu století (Hudební věda 37, 2000, s. 77–86).
Jaroslav Smolka
Datum poslední změny: 22.9.2009