Český hudební slovník osob a institucí

Muzeum Antonína Dvořáka

Muzeum Antonína Dvořáka (Dvořákovo muzeum), hudebně dokumentační instituce, zahájení činnosti 1932, Praha.

1. Michnův letohrádek
2. Muzeum Antonína Dvořáka
3. Sbírka Muzea Antonína Dvořáka

A. Michnův letohrádek

Michnův letohrádek (též Vila Amerika) je od roku 1932 sídlem Muzea Antonína Dvořáka. Budova byla postavena na pražském předměstí v oblasti Nového Města pražského v blízkosti městských hradeb a Slepé brány na výstupu k ostrohu Karlova. Roku 1715 koupil v této oblasti jeden z domů i se zahradou hrabě Jan Václav Michna z Vacínova. Ten na něm nechal někdy v letech 1717–20 podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera (1689–1751) vystavět letohrádek ve francouzském slohu a zahradu nechal upravit jako šlechtický libosad. Barokní sochy v zahradě pocházejí patrně z dílny Matyáše Bernarda Brauna (1684–1738) z roku 1730. V držení Michnů z Vacínova však letohrádek nezůstal dlouho. Již roku 1729 prodal syn Jana Václava Bohuchval Sebald budovu i se zahradou radovi apelačního soudu Karlovi Josefu Des Foursovi, za jehož správy budova pravděpodobně velmi zpustla, jelikož jí po třiceti letech svého držení prodal za mnohonásobně nižší cenu. Objekt pak postihlo časté střídání majitelů (například v první polovině 19. století zde sídlila zahradní restaurace zvaná Amerika, odtud „Vila Amerika“) až do roku 1943, kdy jej i s pozemkem odkoupila obec, která na jeho pozemku provozovala dobytčí trh. V roce 1863 byl vedle letohrádku přistavěn domek pro zahradníka (rodný dům herečky Růženy Naskové [1884–1960]), který byl později stržen. V letech 1897–98 byl objekt k dispozici Soukromé střední škole dívčí spolku Minerva v Praze. Na konci 19. století se uvažovalo o stržení stavby, protože město začalo okolní pozemky zastavovat budovami lékařské fakulty. Budovu zachránil záměr zřídit v ní Dientzenhoferovo muzeum, k čemuž nakonec nedošlo. Letohrádek byl však v letech 1907–08 opraven a roku 1911 byly získány zpět tři sochy z Braunovy dílny, které byly v roce 1843 prodány do soukromé sbírky. Byla také vyrobena kopie původních mřížových vrat, neboť originál byl v minulosti prodán do soukromé sbírky v Drážďanech. Před umístěním Dvořákova muzea do letohrádku v roce 1932 krátce využívalo jeho prostory Hygienické muzeum. 

B. Muzeum Antonína Dvořáka

Muzeum Antonína Dvořáka (MAD) bylo založeno v roce 1932 nově vzniklým Spolkem pro postavení pomníku Mistra Antonína Dvořáka v Praze (založen 29. března 1931, od roku 1944 přejmenován na Společnost Antonína Dvořáka; SAD) v budově Michnova letohrádku, který byl získán díky Otakaru Šourkovi do pronájmu od města za symbolickou jednu korunu. První expozice, otevřená 20. června 1932 v prvním patře muzea, vystavovala nábytek z Dvořákovy pracovny a předměty z Dvořákova bytu ve Vyšehradské ulici v Praze, odkud byly tyto věci do muzea převezeny po smrti Dvořákovy manželky Anny (zemřela 14. 7. 1931). První výstavu připravili členové výboru Společnosti Otakar Šourek, Jan M. Květ, Roman Veselý, Josef Bachtík a Ladislav Stupka.

Činnost a provoz muzea byly ve správě Společnosti v letech 1932–55. I když Společnost si sama kladla za jeden ze svých hlavních cílů „sbírati památky po mistru Dvořákovi“, provoz muzea se potýkal se značnými obtížemi. Budova byla ve špatném stavu (chybělo elektrické osvětlení a topení) a její vnitřní prostory nebyly pro výstavní účely nijak uzpůsobeny. Bylo také potřeba zajistit odpovídající prostory k uložení postupně získávaných materiálů, k čemuž sloužil jeden ze dvou bočních domků u hlavní budovy muzea (druhý byl bytem vrátného; oba domky dnes slouží jako kanceláře pracovníků muzea), který je kapacitně velmi omezený. V prvních letech navíc přízemí budovy okupovalo bývalé Hygienické muzeum. Z těchto důvodů bylo muzeum zpřístupňováno veřejnosti pouze v letních měsících. Pro větší výstavy pořádané v rámci dvořákovských jubileí byly využívány prostory v Městské knihovně v Praze.

Katalogizaci sbírek zahájil Jan M. Květ jako první správce muzea podle pravidel zpracování sbírek Národního muzea. Po jeho odchodu se ve funkcích správců postupně vystřídali: Jaroslav Mikan, Aleš Křička, Zbyněk Stránský a Jindřich Jaroš.

I když se Společnost snažila prostory muzea postupně na své náklady zvelebovat (například zavedením elektřiny v roce 1937), stav muzea nadále neuspokojoval nároky soudobého muzejnictví a čelil kritickým reakcím v dobovém tisku. Spolu s nedostatkem financí potřebných ke správě muzea a nejistému podnájmu od města zastávali členové Společnosti názor, že je třeba hledat pro muzeum nové vhodnější prostory. Ještě v roce 1951 bylo v brožuře k výroční schůzi Společnosti uvedeno, že „Společnost neúnavně usiluje o získání budovy jiné, vhodnější než dosavadní, jež naprosto nevyhovuje“.

V roce 1956 přešlo muzeum do vlastnictví státu a společně s Muzeem Bedřicha Smetany pod správu Památníku národního písemnictví. Bylo konstituováno jako státní vědecko-osvětový ústav s pobočkami v Nelahozevsi (Památník Antonína Dvořáka), Křečovicích (Památník Josefa Suka), Skutči (Památník Vítězslava Nováka), pamětními síněmi ve Zlonicích, na Sychrově a v Lužanech (plánovány byly památníky na Vysoké a v Karlových Varech). Byla vytvořena vědecká rada muzea ve složení Antonín Sychra, Jiří Berkovec, Marie Blažková, Jarmil Burghauser, Karel Mikysa, Růžena Mužíková a Jiří Válek. Vedením muzea byl pověřen jednatel Společnosti Karel Mikysa, který zahájil rekonstrukci muzea a vytvořil novou expozici. Celý objekt byl stavebně asanován, rekonstruován a technicky nově vybaven Státní památkovou správou. První stálá expozice muzea byla slavnostně otevřena v Dvořákově jubilejním roce 27. září 1961. Byla rozdělena na témata: Antonín Dvořák skladatel, pedagog, dirigent, jeho význam v naší kultuře a světový ohlas jeho díla. Na upravené zahradě muzea se konaly příležitostné koncerty. Ve spolupráci se Společností organizovalo muzeum oslavy Dvořákova Nelahozeves a Velvary, pietní vzpomínky u hrobu Antonína Dvořáka na Vyšehradě, Josefa Suka v Křečovicích (Sukovy Křečovice) a Vítězslava Nováka na Petříně. Muzeum se také podílelo na organizaci slavností na počest Antonína Dvořáka v Turnově a Sychrově, na hudebním festivalu Dvořákův karlovarský podzim a Pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

Roku 1973 se stala ředitelkou muzea Ludmila Bradová, která nechala zrekonstruovat fasádu hlavní budovy muzea a získala druhý správní domek areálu. Díky úpravám expozice v prvním patře muzea mohl být barokní sál využíván pro komorní koncerty, přednášky a besedy. V témže roce přešel Památník Vítězslava Nováka ve Skutči pod správu Městského muzea ve Skutči.

V roce 1976 se stalo muzeum i se svými pobočkami součástí nově vzniklého Muzea české hudby (od roku 2000 České muzeum hudby; MČH, ČMH) pod Národním muzeem jako jedno z oddělení Archivu a Knihovny Muzea české hudby. Jednotliví pracovníci muzea však byli podřízeni různým oddělením MČH, takže k sobě nenáleželi.

V polovině 80. let byl sestaven vědecký tým z odborných pracovníků Muzea české hudby a členů Československé akademie věd pod vedením Milana Kuny ve složení Milan Kuna, Ludmila Bradová, Antonín Čubr, Markéta Hallová, Miroslav Nový a Jitka Slavíková. V následujících letech připravil tento tým desetisvazkové dílo, které soustředilo dochovanou dvořákovskou korespondenci a dokumenty pod názvem Antonín Dvořák – korespondence a dokumenty (Editio Supraphon / Editio Bärenreiter Praha) v letech 1987–2004.

V 90. letech za vedení Markéty Hallové (1990–97) byla zintenzivněna spolupráce se Společností Antonína Dvořáka a britskou společností The Dvořák Society, která napomohla muzeu ke zrealizování myšlenky vzniku vědeckého centra s tzv. mezinárodní dvořákovskou databankou. Plány tohoto dokumentačního centra však nebyly dokončeny.

K výročí skladatelova narození byla v roce 1991 otevřena nová stálá expozice, rozdělená na dvě části – životopisnou a skladatelskou (autorky Markéta Kabelková a Dagmar Vanišová-Štefancová). Úpravou expozice bylo také možné uvádět v prvním patře menší příležitostné výstavy. Od roku 1992 byla zavedena nová struktura Českého muzea hudby, kterému byla přímo podřízena oddělení hudebně-historické, oddělení hudebních nástrojů, Muzeum Antonína Dvořáka a Muzeum Bedřicha Smetany.

V roce 2008 přešel pod správu Českého muzea hudby Památník Josefa Suka v Křečovicích.

V roce 2011 byla ke 170. výročí narození skladatele připravena v prostorách Českého muzea hudby rozsáhlá výstava věnovaná Antonínu Dvořákovi (autorka Eva Velická). V roce 2012 prošlo muzeum částečnou rekonstrukcí, v přízemí byla vytvořena nová expozice Cesty Antonína Dvořáka a prostor prvního patra byl zjednodušen pro pravidelné koncerty a každoroční tematicky zaměřené výstavy.

V současnosti spravuje Muzeum Antonína Dvořáka pouze Památník Antonína Dvořáka v Nelahozevsi, kde se také nachází jeho depozitář. Nejdůležitější materiály jsou však uloženy v trezorové místnosti v Českém muzeu hudby a jsou badatelům zpřístupňovány v tamní studovně.  

C. Sbírka Muzea Antonína Dvořáka

Geneze sbírky

Evidence původního Dvořákova muzea, fungujícího pod správou Společnosti Antonína Dvořáka v letech 1932–55, se téměř nedochovala. Sbírky tohoto muzea zahrnoval nábytek z Dvořákovy pracovny spolu s osobními věcmi po skladateli. Další materiály (pozůstalosti, dary a příležitostné koupě) obstarávali především první správce muzea Jan Miroslav Květ (1887–1961) a místopředseda Společnosti Otakar Šourek (1883–1956) z finančních zdrojů Společnosti a jí získaných státních subvencí. Muzeum schraňovalo nejen památky po Dvořákovi, ale i po jeho žácích a dalších skladatelích mladší generace (Josef Suk, Vítězslav Novák, Oskar Nedbal, Julius Fučík, Rudolf Karel, České kvarteto, Jaroslav Křička).

V roce 1956 byla založena nová evidence sbírek a jediná přírůstková kniha již státního muzea. O tři roky později byly v rámci reorganizace muzea nově spadajícího pod Památník národního písemnictví zestátněny některé předměty z majetku Společnosti Antonína Dvořáka, do té doby výpůjčky od Společnosti uložené v Dvořákově museu jako depozita.

Po převedení Muzea Antonína Dvořáka pod správu Muzea české hudby jako složky Národního muzea byla zahájena centrální evidence sbírek všech oddělení Muzea české hudby, tato evidence byla vedena od roku 1980 v jednotné přírůstkové knize. I když sbírky Muzea Antonína Dvořáka byly do té doby významné, stále muzeu chyběla zcela zásadní notová a listinná pozůstalost po Antonínu Dvořákovi, která byla v držení Dvořákových dědiců. Teprve v květnu roku 1980 zakoupil stát od dědiců kompletní Dvořákovy autografy skladeb, korespondenci, dokumenty a další materiály. Ty byly pak zpracovány v roce 1981 do inventáře S 76, kde se nachází také z části sebraný materiál bývalého hudebního oddělení Národního muzea a bývalého samostatného Dvořákova musea. V roce 1982 byla také zahájena první fáze předání materiálů Společnosti Antonína Dvořáka do majetku Národního muzea, respektive Muzea Antonína Dvořáka. Druhá fáze tohoto předání představovala odevzdání všech materiálů Společnosti do té doby uložených mimo muzeum (1983). Ve zpracování do inventářů se pokračovalo v roce 1986 inventářem S 226, do kterého byly zahrnuty materiály získané darem Společnosti, první vydání Dvořákových skladeb z notového archivu Muzea Antonína Dvořáka a dvořákovské přírůstky z Muzea české hudby. Vzhledem k malé úložné kapacitě Muzea Antonína Dvořáka byly materiály z inventářů uloženy v trezorech Státní banky československé v Praze.

V 80. letech došlo také k vyjmutí nedvořákovských materiálů z MAD do MČH. Tyto dokumenty, zejména skladatelské pozůstalosti, byly zpracovány do inventářů – Josef Suk (1985), Vítězslav Novák (1985), Oskar Nedbal (1993) ad. Významným obohacením sbírky byla pozůstalost dvořákovského badatele a organizátora Otakara Šourka, která vhledem k jeho příbuzenskému vztahu s Jarmilem Burghauserem (zeť O. Šourka) přešla spolu s Burghauserovou pozůstalostí a knihovnami obou muzikologů do muzea v roce 1998.

Obsah sbírky

K roku 2017 spravuje MAD kolem 9 000 sbírkových předmětů, a jedná se tak o největší dvořákovskou sbírku na světě, která zahrnuje cca 80 procent všech rukopisů Antonína Dvořáka.  

Nejcennější je část sbírky notových rukopisů. Obsahuje jak Dvořákovy autografy ve formě skic a partitur včetně fragmentů a klavírních výtahů, tak i významné opisy či cizí i skladatelovy úpravy od raných prací studijního rázu po kompozice skladatelova zralého slohu. Celek obsahuje jevištní díla (opery a scénickou hudbu), vokálně-instrumentální skladby, symfonická díla (například Symfonii č. 9 e moll „Z Nového světa“) a další orchestrální skladby (tance, předehry atd.), instrumentální koncerty (klavírní, violoncellový a houslový) a koncertní skladby, komorní skladby (dua, tria, kvartety, kvintety ad.), klavírní skladby v dvouruční i čtyřruční úpravě, sbory a písně. Sbírka dále obsahuje tzv. Americké skicáře (Dvořákovy notové sešity s hudebními záznamy) a dosud neurčené skici a náčrty nerealizovaných skladeb.

Důležitým celkem je také soubor prvních a dalších tištěných vydání děl Antonína Dvořáka. Některá první vydání obsahují nakladatelské a autorské poznámky, které jedinečným způsobem dokumentují vznik edice. Tento soubor zahrnuje první tištěná vydání některých Dvořákových oper (klavírní výtahy oper Tvrdé palice, Šelma sedlák a Dimitrij), oratorií, kantát, symfonií, serenád, suit, koncertů, symfonických básní, rapsodií, předeher, tanců, komorních, klavírních a vokálních děl. Jsou zastoupeni čeští (E. Starý, F. A. Urbánek) a zejména zahraniční nakladatelé (Simrock, Novello, Ewer and Comp., Bote & Bock, Aug. Cranz apod.). Vydání děl po Dvořákově smrti je stále doplňováno novými edicemi. 

Obsáhlá je také sbírka Dvořákovy korespondence. Obsahuje jak korespondenci odeslanou, tak přijatou. Korespondence odeslaná se zachovala pouze částečně, neboť všichni příjemci Dvořákovy korespondence nebyli dosud v úplnosti podchyceni, a to zejména vzhledem ke skladatelovým zahraničním pobytům a kontaktům. Tento soubor obsahuje jak dopisy, tak další korespondenční záznamy, jako například dopisnice, pohlednice, telegramy, zálepky, vizitky s ručně psaným textem, apod. Jsou zde zastoupeny dopisy osobností (Eduard Hanslick, Josef Suk, Gustav Mahler, Hans Richter, Jeannette Thurber, Anton Seidl, Leoš Janáček atd.), osobní korespondence (rodina a přátelé například Alois Göbl, Emil Kozánek, Antonín Rus) a dopisy úřední (nakladatelství, úřady, školy například Simrock Verlag, Julius Hainauer, Philharmonic Society of New York atp.).

Ve sbírce nenotových rukopisů Antonína Dvořáka se kromě různých Dvořákových rukopisných poznámek nachází i významné dokumenty úzce související s Dvořákovým dílem z pera jiných významných osob. Významné jsou dva skladatelovy seznamy jeho vlastních skladeb (první z nich je seznamem skladeb, které Dvořák roztrhal a spálil) a seznam skladeb, který pořídil pro Dvořáka Josef J. Kovařík během jejich společného pobytu v Americe. Celek dále obsahuje například Dvořákův náčrt scénáře nerealizované opery Hiawatha nebo dobové opisy libret (Král a uhlíř, Dimitrij, Svatá Ludmila atd.).   

Další částí sbírky jsou Dvořákovy osobní dokumenty, dokumenty související s jeho skladatelskou činností a také dokumenty vztahující se k předkům nebo rodině Antonína Dvořáka. Ve sbírce nalézáme například křestní list, vysvědčení z varhanické školy, oddací list atd., ale také nakladatelské, provozovací a jiné smlouvy (například návrh smlouvy s Národní konzervatoří hudby v New Yorku) nebo doklady ryze finanční povahy (kvitance, stvrzenky, tantiémy atd.).

Další částí sbírky jsou Dvořákovy diplomy a čestná jmenování. Sbírka zahrnuje čestná jmenování, diplomy a další ocenění (medaile, pamětní listy, věnce z vavřínu, oslavné básně, blahopřání), které Dvořák obdržel během svého života od různých českých spolků a organizací v průběhu let 1879–1901 (například jmenování čestným členem Pražské jednoty hudebních umělců, 1883).

Pro studium skladatelovy tvorby i osobnosti je důležitá skladatelova knihovna, která se bohužel dochovala pouze ve fragmentární podobě. Obsahuje některé literární předlohy Dvořákových vokálních děl (Večerní písně Vítězslava Hálka, Cypřiše Gustava Pflegera-Moravského), poezii českou i cizojazyčnou, odbornou literaturu, libreta, rozbory Dvořákových jevištních děl a oratorií, zahraniční průvodce, cizojazyčné slovníky, hudební časopisy, sbírky lidových písní a tanců, náboženské knihy a Bible. Některé knihy obsahují věnování autorů Dvořákovi.

Významná je též ikonografická sbírka Antonína Dvořáka, která obsahuje fotografie skladatele – portréty, skupinové fotografie i momentky (včetně posmrtných fotografií z pohřbu) z let 1868–1904. Součástí jsou i fotografie rodiny, příbuzných, přátel, interpretů atd., některé s dedikacemi (J. Brahms, P. I. Čajkovskij). Součástí této sbírky jsou i výtvarná díla zobrazující Antonína Dvořáka (kresby, obrazy, busty, poštovní známky atd.). Ikonografická sbírka obsahuje fotografie z různých ateliérů z Prahy, Vídně, New Yorku, Londýna atd., dále momentky a výtvarná díla.

Trojrozměrné předměty tvoří povětšinou osobní předměty a nábytek z Dvořákovy pracovny, například Dvořákův klavír, pracovní stůl, hodinky, psací potřeby atd.

Neméně důležitou skupinou jsou audiovizuální dokumenty (gramodesky, CD, DVD, magnetofonové pásky ad.) se záznamy děl Antonína Dvořáka. Sbírka obsahuje také fond tiskové dokumentace, který zahrnuje zejména doklady recepce Dvořákova díla – programy, cedule, plakáty a výstřižky. Vedle sbírkových předmětů spravuje MAD také materiály nesbírkové povahy (tzv. dokumentační fond) a specializovanou knihovnu.

Uspořádání sbírky

Sbírka Muzea Antonína Dvořáka je vnitřně uspořádána dvojím způsobem. Jednak je rozepsána do dvou inventářů s označením S 76 a S 226, v rámci nichž jsou materiály rozděleny na jednotlivé části z hlediska druhu materiálu a číslovány inventárními čísly samostatně pro oba inventáře nehledě na povahu těchto materiálů. Ostatní dokumenty jsou zahrnuty do evidence 2. stupně. Tato část evidence je organizována pouze dle inventárních čísel, která nenavazují na čísla v inventářích. Tato inventární čísla zahrnují na svém konci zvláštní písmenné a číselné označení, které určuje druh materiálu.

•          Řada A: Hudebniny: 1. Rukopisy Antonína Dvořáka (A1);

2. Opisy skladeb Antonína Dvořáka cizí rukou (A2);

3. Rukopisy jiných autorů (A3); 4. Notové tisky (A4)

•          Řada G: Autografy nenotové: 1. Korespondence (G1); 2. Ostatní (G2)

•          Řada H: Monografie: 1. Knihy (H1); 2. Libreta (H2)

•          Řada T: Tisková dokumentace (programy, cedule, plakáty, výstřižky)

•          Řada I: Ikonografie: 1. Fotografie (I1); 2. Grafiky (I2); 3. Trojrozměrné (I3)

•          Řada K: Osobní předměty AD: Nábytek, osobní předměty

Inventář S 76 osahuje několik tematických celků, které jsou číselně označeny bez ohledu na svou povahu 1–1769. Jeho základem jsou převážně autografy Dvořákových skladeb a skladatelova korespondence. Celky jsou členěny na tyto oddíly: osobní doklady, korespondence odeslaná, přijatá a související, rukopisy nenotové a notové, tisky a materiály související. Inventář S 226 (1–1463) částečně doplňuje materiály z inventáře S 76, ale zároveň obohacuje sbírku o materiály jiné povahy a je uspořádán obdobným způsobem na části: osobní doklady Antonína Dvořáka a doklady související s jeho rodem, korespondence odeslaná a přijatá, rukopisy nenotové a notové, prvotisky, ikonografie, výstřižky, Dvořákova knihovna, diplomy a čestná jmenování. Evidence 2. stupně obohacuje sbírku v celé její šíři co do povahy materiálů s přesahem do současnosti. Obsahuje jak Dvořákovy autografy, korespondenci atd., tak v inventářích dosud nezahrnuté položky, jako například zvukové nahrávky, programy, plakáty, busty a trojrozměrné předměty.