Český hudební slovník osob a institucí

Matzner, Antonín

Matzner, Antonín, muzikolog, publicista a organizátor, narozen 22. 8. 1944, Plzeň, zemřel 16. 10. 2017, Praha.
 
Maturoval na střední všeobecně vzdělávací škole, hře na klavír se učil u Marty Mikelkové, skladbě soukromě u Josefa Bartovského a později Františka Kovaříčka a Miloslava Kabeláče. Pozoruhodně brzy se zapojil do plzeňského hudebního dění založením (již 1960!) jazzového klubu (stál zde též u zrodu dvou jeho tiskovin: Hlas mladých a Jazz Bulletin) a autorskou spoluprací (pořady o jazzu) s plzeňskou redakcí Československého rozhlasu (již 1962 byl poradcem rozhlasového nahrávacího štábu na karlovarské Mezinárodní jazzové přehlídce s mezinárodní účastí). Právě tak záhy začal pravidelně publikovat v časopisech Mladý svět, Hudba-spev-tanec, zejména však Hudební rozhledy (od 1963), Melodie (1964), Slovenská hudba (1965), dále či později pak literární měsíčník Tvář, Opus musicum, Hudební věda, denní tisk; tematicky se zaměřoval především na jazz, ale reflektoval i dění v artificiální hudbě. Krátce byl vedoucím jazzového klubu Astoria v Bratislavě (1965–66), po návratu do Plzně programovým pracovníkem klubu Dominik; koncem 60. let přesunul postupně své aktivity do Prahy.
 
V Praze rozvinul mnohostrannou činnost. Externě vyučoval (dějiny jazzu apod.) 1968–70 na Lidové škole umění v Praze 1 (tzv. Lidová konzervatoř); vrátil se tam 1994–96. Od 1969 působil dlouhodobě jako externí producent a zároveň hudební režisér v Supraphonu; zde během tří desetiletí byl u koncepce a realizace více než 120 LP a CD především z oblasti jazzu: podílel se na dramaturgii, spoluformoval soubory (např. příležitostné big bandy Václava Zahradníka), koncipoval a psal sleeve-notes a booklety k LP a CD atp. Organizačně se podílel na činnosti jiných Zahradníkových těles (producent pop ansámblu Sodoma a Gomora, tajemník Orchestru Československé televize, řízeného Zahradníkem, 1974–76). Působil jako tajemník Kühnova smíšeného sboru (1978–87), poradce ministra kultury (1992–93),  ředitel společnosti FTV Premiéra (1993–94), spoluzakládal festival Musica Iudaica, jehož byl i programovým ředitelem (1991–2000). Významné je Matznerovo působení v rámci festivalu Pražské jaro, kde byl programovým poradcem (od 1996) a nyní je dramaturgem (od 2002; v této souvislosti vykonal množství zahraničních cest, připravil četné koncepční, informativní, propagační materiály). Je též ředitelem Festivalu komorní hudby Český Krumlov (od 1997), externě vyučuje předmět hudební management na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze.
 
S těmito Matznerovými více či méně zaměstnaneckými aktivitami je propojeno i další významné koncepčně organizační působení v různých institucích a organizacích. Od poloviny 60. let byl činný ve výboru tehdejší Československé jazzové federace, 1983 se stal předsedou nově vzniklé České jazzové společnosti (do 1991, později člen výboru), byl ve výborech festivalů Bratislavská lyra a Mezinárodní jazzový festival Praha, spolupracoval při organizaci rozhlasové soutěže Písničky pro Hvězdu a při působení českých umělců v Nederlands Dans Theatre Jiřího Kyliána, byl členem různých poradních orgánů ministerstva kultury a členem orgánů Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, atp. Člen redakční rady Melodie (1972–74 a na přelomu 80. a 90. let), výboru Gramofonového klubu Supraphonu, edičních rad Supraphonu a Pantonu (v Pantonu vedoucí edice Impuls). Po listopadovém převratu se exponoval ve Svazu autorů a interpretů (SAI), ve výboru Českého hudebního fondu resp. Nadace ČHF (předseda 1991–96) a v předsednictvu České hudební rady (od 1999); zasedal v řadě ad hoc grémií zabývajících se různými problémy aktuálního hudebního života (problematika České filharmonie atp.). Činný též jako organizátor open air koncertů na Pražském hradě (Hudební slavnost porozumění) a štědrovečerních provedení Rybovy České mše vánoční na Václavském náměstí (1990–94), atp.
 
Autorsky se Matzner věnuje knižní produkci, časopisecké publicistice, spolupráci s rozhlasem a televizí. Většina prací je věnována jazzu a pop music (zčásti jde o lexikografické práce, zčásti o profily, rozhovory atp.), postupem doby projevuje stále výraznější zájem o artificiální hudbu, problematiku hudebního filmu a hudebně teoretické otázky. Do hudebně lexikografické práce se zapojil již v časopiseckými příspěvky (viz stálou rubriku Víte, co je v Hudebních rozhledech 1963), pak spoluprací na Jazzovém slovníku (Igor Wasserberger a kol., Bratislava 1966) a zejména výrazným podílem na vícesvazkové Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby; přispěl hesly i do Malé československé encyklopedie I–VI (Praha 1984–87), Československého biografického slovníku (Praha 1992), Slovníku české hudební kultury (Praha 1997). Napsal velké množství textů do koncertních programů, bulletinu Koncertní život (FOK) atp.; profily Irvinga Berlina, George Gershwina, Sergeje Prokofjeva, Arnolda Schönberga, Igora Stravinského a Dmitrije Šostakoviče vyšly v edici Přemožitelé času (Praha, od 1987). V Moskvě vyšla 1984 v brožuře Jevgenije V. Ovčinnikova Džaz kak javlenije muzykaĺnogo iskusstva úprava Matznerových statí ze sborníků Taneční hudba a jazz.
 
Dlouhodobá spolupráce s rozhlasem spočívá zejména v cyklických pořadech, jež zpravidla sám uvádí: Slavné postavy jazzu (1962), Hudba třetího proudu (1965) , Beatles (1984), Toulky jazzovou Evropou (1986), Profily jazzových sólistů (1987), Z hudebních letopisů 20. století (1996–2000), Jazzové mezníky (od 2000), dále Jazz kolem půlnoci aj. Spolupráce s televizí přinesla zejména seriál Panoráma hudby 20. století (1998–99). V rámci producentské práce pro Supraphon přinesl několik alb vlastní supraphonské ediční řady Interjazz, dále pak profilové desky většiny stěžejních českých a slovenských jazzmanů (Luboš Andršt, Rudolf Dašek, Laco Déczi, Luděk Hulan, Peter Lipa, Originální pražský synkopický orchestr, SHQ, Jiří Stivín, Pražský big band, Traditional Jazz Studio, Emil Viklický a další), ale také osobností ze zahraničí, jež často spolupracovaly s českými umělci (Willy Breuker, Vladimir Čekasin, Bill Frisell, Steve Hampton, Adam Makowicz, Albert Mangelsdorff, Joe Newman, Albert Nicholas, Tony Scott, John Surman, Benny Waters a další); produkoval však i snímky z oblasti rocku a pop music (C & K Vocal, Hana Hegerová, Petra Janů, Hana Zagorová a další) a artificiální hudby (Ulf Björlin, Charles Mackerras, František Vajnar a další).
 
Okrajově se Matzner věnoval i vlastním uměleckým aktivitám. Skladba Love in Davos byla hrána a nahrána Zahradníkovým orchestrem, scénickou hudbu vytvořil pro televizní inscenaci Jiřího Adamce Život a smrt malíře Petra Jana B. (1986), libreta napsal pro hudební revui Právě odbilo půl (s Michalem Prostějovským, ansámbl Sodoma a Gomora, Divadlo komedie v Praze 1969) a pro muzikál Babylónská věž (se Zdeňkem Barborkou, hudba Václav Zahradník, Státní divadlo v Brně 1975). 
 
Díky šíři svého záběru, mimořádné pracovní výkonnosti, literárnímu nadání, koncepčním i organizátorským schopnostem si Matzner našel své místo nejen v oblasti jazzu (zde se zajímal především o moderní jazz a o přesahy různých hudebních sfér), ale i hudby artificiální a postupem doby se stal nepřehlédnutelnou postavou celé české hudební scény. Těžiště činnosti a zásluh lze spatřovat v hudební lexikografii, historiografické práci v oblasti filmové hudby, hudební popularizaci, organizátorské činnosti, producentských aktivitách. Získal (s týmem) výroční ceny Supraphonu a Českého hudebního fondu za publikační činnost.