Český hudební slovník osob a institucí

Loos, Karel

Loos, Karel, skladatel, varhaník a ředitel kůru, narozen před 8. 3. 1722 (křest), Mnichovský Týnec (Chožov), zemřel 2. 3. 1772, Tuchoměřice.

Jeho otec Daniel byl řemeslníkem a v Mnichovském Týnci se s příbuznými usadil jen několik let před Karlovým narozením. 30. ledna 1720 se zde oženil s Alžbětou Bláhovou, s kterou měl šest dětí. Karel se narodil jako druhý. Jejich rodina žila v Mnichovském Týnci ještě koncem 18. století. Prvního vzdělání se Karlu Loosovi dostávalo v Chožově. V té době zde působil kantorský rod Lohrů. V letech 1720–50 to byl Jan Václav Lohr a po něm jeho syn Bernard Lohr. Od něj se v českých chrámových sbírkách dochovalo několik skladeb, stejně jako od dalších členů rozvětveného rodu, např. Františka Antonína nebo Jana Josefa. Zda a kde studoval Karel Loos dále, není známo, avšak skladatel jeho formátu jistě neprošel jen povrchním venkovským vzděláním – Loosova vynikající skladatelská schopnost nebyla jen dílem mimořádného talentu. A už proto, že ředitelem kůru v jezuitském kostele nemohl být jakýkoliv muzikant, nabízí se myšlenka, že studoval na některé z jezuitských škol. Jindy spolehlivé dobové prameny mlčí o tom, zda mohl být jeho učitelem některý z vyhlášených skladatelů.

O Karlu Loosovi nemáme vlastně žádné zprávy až do jeho příchodu do Tuchoměřic, které již dávno předtím žily bohatým kulturním i hudebním životem. S místním kostelem sv. Víta je spjat celý osobní i profesní život Karla Loose. Působil zde jako kantor, varhaník a ředitel kůru. Poprvé je zde o něm zmínka 3. října 1745, kdy byl za družbu při svatbě Václava France. Nevěstě Kateřině byla za družičku sestra Anna; s ní byl o dva roky později dne 12. Září 1747 oddán na stejném místě. Jak vyplývá z matriky narozených, manželé Loosovi přivedli na svět v letech 1748–70 nejméně čtrnáct dětí, z toho jednou dvojčata chlapců. Čtyři děti zemřely ještě v malém věku. Za Loosovy služby zde byly v kostele sv. Víta v letech 1754–55 instalovány nové varhany a pořízeno několik nových hudebních nástrojů na kůr. Katastrofální neúroda a hladomor v letech 1770–72, které zasáhly české země, negativně ovlivnily i osudy rodiny Karla Loose. 15. ledna 1772 zemřela ve věku 39 let Anna Loosová a vzápětí 2. března i sám Karel Loos. Nejmladší děti skončily v péči příbuzných matky Anny a rodinné neštěstí se dovršilo v květnu 1773, kdy zemřely dvě nejmladší Loosovy dcery ve věku tří a pěti let. V dalších letech se v tuchoměřických matrikách příjmení Loos již nevyskytuje.

Nejvíce datovaných opisů skladeb Karla Loose máme až z doby po jeho smrti, nezřídka až z počátku 19. století. Dosud je znám pouze jediný autograf, který se nachází ve sbírce Pražského hradu. Podstatné ovšem je, že Loos byl jedním z nejhranějších autorů v Čechách a ještě za jeho života bylo jeho dílo rozšířeno i po Evropě. Dnes to dokazují zpracované chrámové sbírky kostelů a klášterů v Německu, Rakousku, Polsku, Maďarsku, Slovensku a dalších. Ze soupisu dostupných děl Karla Loose vyplývá, že za přibližně 30 aktivních skladatelských let vytvořil na 50 různých mší, 20 ofertorií, minimálně 12 litanií, 5 requiem, 12 mariánských antifon, 3 nešpory, několik árií a řadu příležitostných skladeb, např. známou zpěvohru o komínku nebo Stabat Mater. Víme také, že psal i komorní hudbu, ale ta se téměř nedochovala. Výčet není dosud přesný, je vytvořen pouze z dostupných databází zpracovaných sbírek. Loosův tematický katalog čítá zatím 120 položek. Karel Loosje hudebním historikům známou osobností, ovšem s prakticky neznámým a dosud nedoceněným hudebním odkazem. V odborné literatuře se objevuje co do významu pouze v souvislosti s komickou zpěvohrou, poprvé obsahující námět ze zednického prostředí Oper bohemica de camino a cementariis luride aedificata seu Pugna inter patrem familiae et murarios, v překladu Česká opera o komínku zedníky hravě vystaveném aneb Boj pantátův se zedníky, která částečně i zlidověla. Ta je však ve srovnání s hloubkou a úrovní jeho duchovní hudby, které se především věnoval, okrajovou záležitostí.

Jako skladatel patřil Karel Loos k tehdejší české špičce. Emilián Trolda jej řadí mezi českými kantory na první místo. Výborně ovládal hudební formy, dokonale a pěvecky vděčně stavěl melodie a věděl jak technicky správně a přitom melodicky složit fugu. Stylově jej řadíme k tvůrcům pozdního baroka, či raného klasicismu. Zejména vážněji laděná díla mají ještě barokní dozvuky a i všechny ostatní spojuje optimistická lehkost, podobně jako u Františka Xavera Brixiho. Ne náhodou byly v minulosti zaměňovány skladby obou těchto umělců, jako např. Stabat Mater. Ze tří dnes známých opisů (Břevnov, Smečno, Česká Třebová) je neúplný smečenský mylně označen jako dílo Brixiho.