Český hudební slovník osob a institucí

Stolařík, Ivo

Stolařík, Ivo, muzikolog, etnograf, rozhlasový pracovník a pedagog, narozen 17. 10. 1923, Ostrava, zemřel 11. 1. 2010, tamtéž.

Hře na klavír a základům hudební teorie se v rodišti soukromě učil u Josefa Schreibera. Po absolvování reálného gymnázia (1934–42) byl pracovně nasazen na šachtě František v Ostravě-Přívoze, kde se zapojil do partyzánské skupiny Jan Žižka; na počátku roku 1945 byl zatčen a vězněn v brněnských Kounicových kolejích. Po válce začal pracovat jako hlasatel, hudební režisér a redaktor v Československém rozhlase v Ostravě a v Praze. Přitom v letech 1945–46 řídil dětský sbor Hrabůvští zpěváčci a pěvecký sbor Záboj, v roce 1948 založil a do roku 1954 vedl Dětský rozhlasový sbor Ostrava a hlavně studoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1947–49). Vysokoškolskou přípravu však ukončil promocí (v oborech hudební věda a etnografie jako žák profesorů Jana Racka, Bohumíra Štědroně, Antonína Václavíka) na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v roce 1952 (PhDr. na základě disertace Hrčava. Příspěvky k monografii goralské obce ve slezské oblasti ČSR). V letech 1954–63 působil jako vědecký pracovník Slezského studijního ústavu v Opavě, v období 1963–73 byl ředitelem a pak dva roky dramaturgem ostravské Státní, později Janáčkovy filharmonie Ostrava. Po nuceném odchodu z filharmonie nemohl v Ostravě získat vhodné zaměstnání, a proto přijal místo redaktora pražského hudebního vydavatelství Supraphon. Z Prahy se v roce 1980 vrátil do rodného kraje – z Ostravy dojížděl do Rožnova pod Radhoštěm – kde se stal odborným pracovníkem Valašského muzea v přírodě; zde setrval do roku 1997. Tehdy odešel do důchodu a dokončoval vydání svých knižních publikací (Umělecká hudba v Ostravě 1918–1938, Život není fráze. Paměti, Těšínsko I–III (spoluautor J. Štika). Stolařík byl zakladatelem a spolu s Vladimírem Gregorem nejvýznamnějším představitelem hudebně historiografického (muzikologického) bádání na Ostravsku a v „českém“ Slezsku. Jeho velký přínos byl také v etnografické oblasti (především jeho práce Hrčava. Monografie goralské obce ve Slezsku). Vědecké studie se slezskou a moravskou folklorní tematikou publikoval Stolařík v Slezském sborníku a Radostné zemi i v zahraničních (zvl. polských a německých) sbornících. Od padesátých let 20. století napsal a zveřejnil řadu studií s hudebně historickou problematikou, zejména regionálně zaměřenou ve Slezském sborníku (např. rozsáhlá studie K dějinám hudby v Ostravském kraji /spoluautor Bohumír Štědroň/ – 1955; Janáčkovy skladby v Ostravě – 1958, Symfonická hudba v Ostravě – 1974) a v a ve sborníku Ostrava (Kruh přátel vážné hudby v Moravské Ostravě – 1963, Národní umělec Beno Blachut – 1987) a v SPPF (Ostravská éra dirigenta Jana Šoupala – 1989). Stolaříkovy čsp. studie s janáčkovskou tematikou poskytly podklady pro publikace z roku 1958 (Leoš Janáček ve vzpomínkách svých spolurodáků, resp. Jan Löwenbach a Leoš Janáček), 1999 (Leoš Janáček mezi svými) a 2003 (Leoš Janáček ústy pamětníků). Jeho hudebně-historická badatelská práce umožnila novodobou premiéru Myslivečkovy opery Medón, král epirský v opavské opeře (1961).

Ivo Stolařík působil externě v osmdesátých a na počátku devadesátých let minulého století na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty v Ostravě (navázal tak na svou učitelskou činnost na Filozofických fakultách Masarykovy univerzity a Univerzity Karlovy z padesátých a šedesátých let). Ale ještě předtím (1979) obhájil na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy svou kandidátskou práci Hudební kultivace ostravského obyvatelstva v letech 1918–38. Své organizátorské schopnosti v kulturních institucích projevil jak v rozhlase (zde mimo jiné roku 1948 založil a do 1953 vedl Dětský rozhlasový sbor Ostrava), tak i ve Slezském studijním ústavu, kde např. vybudoval Balcarovu tonotéku, jako ostravské detašované pracoviště a pak zvl. v době svého působení ve Státní filharmonii Ostrava, když k orchestru přivedl dlouholetého šéfdirigenta Otakara Trhlíka (s ním se mu podařilo prosadit nové jméno orchestru – Janáčkova filharmonie). Stolaříkovou zásluhou s tímto orchestrem spolupracovala řada vynikajících světových i domácích umělců (např. Gaetano Bardini, Jaens Schröder, Ivo Savini, Karel Ančerl, Ivan Moravec, Václav Hudeček či Rudolf Friml). Neobyčejně významná byla téměř po celou druhou polovinu 20. století jeho redaktorská a režijní činnost v Československém rozhlase. Jejím výsledkem byly stovky rozhlasových pořadů, přibližujících problematiku české umělecké hudby, moravský a slezský hudební folklor, hudebněvýchovné a kulturněpolitické problémy širšího dosahu (dlouhou dobu také přispíval do ostravského tisku (Nová svoboda, Ostravský večerník, Ostravský kulturní zpravodaj, Ostravský kulturní měsíčník). Spolupracoval také s ostravským studiem Československé (České) televize. Jeho televiznímu ztvárnění orchestrální svity ostravského skladatele Karla Kupky Picassiáda byl v roce 1964 v Cannes udělen čestný diplom v oboru výchovných filmů. Roku 2005 mu udělila Ostravská univerzita titul Dr. h.c.