Český hudební slovník osob a institucí

Fučík, Julius

Fučík, Julius, skladatel a vojenský kapelník, narozen 18. 7. 1872, Praha, zemřel 25. 9. 1916, Berlín (Německo).

Narodil se v Praze do rodiny pumpaře Jaroslava Fučíka jako nejstarší ze čtyř dětí. Lásku k hudbě v něm podporoval otec, který byl sám fanouškem opery a divadla a často brával syna s sebou na představení. Julius již odmala projevoval hudební talent. Brzy se začal učit hrát na housle a hudba se stala jeho největším koníčkem. Otec dobře vnímal jeho muzikální nadání a rád by ho nechal studovat na konzervatoři, ale chudé rodinné poměry to nedovolovaly. Bylo proto rozhodnuto, že se Julius půjde učit řemeslu rukavičkáře, aby měl zajištěno živobytí. Ten byl z toho ale tak nešťastný, že nakonec po přímluvě jeho učitele hudby Bosáčka a po příslibu babičky, že mu bude přispívat na studia, mu otec dovolil vstoupit na konzervatoř. Julius zde začal studovat jako třináctiletý (1885). Zpočátku byl v houslové třídě, později si za svůj hlavní nástroj zvolil fagot (u Ludvíka Mildeho, 1885–91) a jako druhý nástroj si přibral tympány. Hudební teorii studoval u Karla Steckera, který jej coby nadaného žáka umístil do skladatelské třídy Antonína Dvořáka (1891). Zde se Fučík učil kompozici a instrumentaci spolu s Josefem Sukem, Oskarem Nedbalem a dalšími později slavnými spolužáky. Měl také příležitost dirigovat studentský orchestr. Byl Antonínem Dvořákem podporován a chválen a taktéž jeho absolutorium v roce 1891 sklidilo velký úspěch.

Po skončení školy nastoupil jako fagotista a hráč na velký buben k vojenské hudbě 49. pěšího pluku v Kremži řízené kapelníkem Josefem Franzem Wagnerem. Zde získané zkušenosti později využil při skládání a instrumentaci vojenských pochodů, kterými se proslavil. Po návratu z vojny založil se svými spolužáky z konzervatoře, klarinetisty Trdličkou a Hönichem, Komorní dechové trio, se kterým úspěšně koncertoval v Praze a pro nějž složil několik menších skladeb (např. Perpetuum mobile op. 28 či Symfonii scandaleuse op. 24). Roku 1895 nastoupil jako druhý fagotista k opernímu orchestru německého divadla v Praze a téhož roku jej Karel Kovařovic dosadil na místo prvního fagotisty ve Výstavním symfonickém orchestru, který účinkoval na Národopisné výstavě v Praze. Jeho výkon zde byl po skončení výstavy oceněn nabídkou místa prvního fagotisty v městském divadle v Záhřebu, čímž odstartovala jeho patnáctiletá hudební kariéra mimo hranice českých zemí.

Po Záhřebu následovalo místo kapelníka městského orchestru v chorvatském Sisaku, kde zároveň působil jako sbormistr pěveckých spolků Danica a Sloga (pro ně napsal několik sborů na chorvatské texty, např. Ruža spava op. 103, Zora sviće op. 105, Pet časa op. 101) a také jako ředitel kůru. Ačkoli si v Sisaku získal vážené postavení, táhlo ho to k vojenské hudbě. Proto se roku 1897 ucházel o uvolněné místo kapelníka hudby 86. pěšího pluku v Sarajevu, které také navzdory množství uchazečů získal. Zde se začal naplno věnovat kompozicím pro vojenský orchestr, zejména pochodům, mezi nimiž nejvíce proslul Vjezd gladiátorů op. 68 (1899).

Roku 1900 byl pluk převelen do Budapešti, která skýtala jak tvrdší konkurenční prostředí pro vojenské hudby, tak také více možností a strategičtější pozici vzhledem ke kontaktu s hudebními nakladateli. Pobyt v Budapešti představoval Fučíkovo nejplodnější skladatelské období. Složil zde většinu svých nejznámějších děl (např. valčíky Od břehu Dunaje op. 135, Zimní bouře op. 184, suitu Ze života artistů op. 152, pochody Rázně vpřed op. 79, Kinizsi op. 80, Triglav op. 72, Fantastický pochod op. 106, Děti pluku op. 169, Florentinský pochod op. 214, Veselí venkovští kováři op. 218 či předehru Marinarella op. 215) a stal se vyhledávaným skladatelem. Soustavně také propagoval hudbu českých skladatelů, ve své kapele angažoval české muzikanty, ale přitom na rodné půdě se jeho dílu nedařilo. Roku 1907 provedla Česká filharmonie jeho suitu Život op. 52, ale kvůli společenským okolnostem a špatnému načasování neměla úspěch, což Fučíka odradilo od další prezentace svých symfonických děl v Praze.

Roku 1909 byl pluk opět přemístěn, tentokrát do Subotici ve Vojvodině, což Fučíkovi nevyhovovalo. Sice zde složil ještě pár populárních skladeb (např. valčíky Baletky op. 226 a Dunajské pověsti op. 233, oboje 1909), ale hned následujícího roku se účastnil konkurzu na místo kapelníka hudby 92. pěšího pluku v Terezíně, který vyhrál. S orchestrem jezdil koncertovat do Prahy, avšak neměl zde pro provozování hudby dobré podmínky – kapelníci civilních orchestrů se bouřili proti mimopražským vojenským hudbám, které pro ně představovaly konkurenci, a roku 1911 se domohli zákazu provozování Fučíkovy hudby v Praze. Ten tedy přesunul větší část produkce do českých lázeňských měst a také pořádal výjezdy do Německa. Postupně pozvedl úroveň orchestru natolik, že sklízel úspěchy i v Berlíně před desetitisícovým publikem. V terezínském období složil např. předehru Miramare op. 247, pochody Hercegovac op. 235 a Boží bojovníci op. 251. Také se zde roku 1910 oženil a narodil se mu syn Ferdinand, který však záhy zemřel.

Roku 1913 se rozhodl odejít z armády a usadil se v Berlíně, který znal ze svého předchozího koncertování i ze zkušeností svého bratra Rudolfa. Zde se hodlal nadále věnovat kompozici. Dokončil operetu Dvorní intendant a pokračoval v práci na opeře Osud (obojí rozpracované již z Terezína, avšak opera zůstala nedokončená). Z pražských muzikantů zde působících poskládal vlastní orchestr Prager Tonkünstler-Orchester, se kterým prováděl díla českých skladatelů. Se začátkem války se však orchestr rozpadl. Fučík si roku 1915 založil hudební nakladatelství Tempo-Verlag s vizí vydávat hudebniny včetně vlastních děl. Vydal s ním však pouze jednu skladbu (píseň Rodná zem op. 282). Zaskočily jej zdravotní problémy, pravděpodobně následek zranění z armády. Roku 1916 zemřel v pouhých 44 letech. Pochován je na pražských Vinohradech.

Byl ve své době populárním skladatelem, který proslul zejména vojenskými pochody, valčíky a předehrami. Jeho energická hudba byla dostupná širokému publiku; některé skladby se hrají dodnes. Průkopnická byla jeho skladatelská činnost na poli dechového tria pro dřevěné dechové nástroje. Má na kontě přes 400 děl, z nichž však mnohá nebyla vydána.