Český hudební slovník osob a institucí

Havelka, Svatopluk

Havelka, Svatopluk, hudební skladatel a pedagog, narozen 2. 5. 1925, Vrbice, zemřel 24. 2. 2009, Praha. 

Svatopluk Havelka se narodil v obci Vrbice, která se nachází u Bohumína. První hudební zkušenosti získal díky svému otci, který sice nebyl profesionálním hudebníkem, ale výborným hudebním amatérem. Havelkovy první skladatelské počiny tak vznikaly díky přirozenému hudebnímu cítění již na základní škole. V té době se zároveň učil na klavír u Aloise Čecha, později rozšířil své klavírní znalosti u slečny Marie Blumové, která Havelkovi věnovala velké množství hudebních publikací. Společně s dalšími spolužáky založil na gymnáziu Františka Palackého ve Valašském Meziříčí divadelní spolek, pro který vznikaly jeho první scénické kompozice. Aktivně se také podílel na chodu hudebního odboru Kulturního kroužku Tvar. Ujal se i vedení školního orchestru, když ředitele ústavu, Františka Nedbálka (1889–1943), zatklo gestapo. Po maturitě studoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u Josefa Huttera a Antonína Sychry. Ke studiu skladby se odhodlal až na vysoké škole, kde se spřátelil s Iljou Hurníkem (1922–2013) a stal se na dva roky soukromým žákem Karla Boleslava Jiráka (1891–1972). Dále pokračoval i ve svém studiu hudební pedagogiky u Antonína Sychry a Bohumila Leibicha, které absolvoval v roce 1949. Ve stejném roce nastoupil v Ostravě na pozici hudebního režiséra a programového redaktora v oblasti folkloristiky do Československého rozhlasu Ostrava. V rozhlase nevykonával pouze pozici hudebního režiséra, ale také působil v oddělení pro mládež, kde se podílel na vzniku mládežnického programu do Valašského a Slezského regionu. Společně s dalšími kolegy, Zbyňkem Přecechtělem (1916–96) a Miroslavem Juchelkou (1922–2001), inicioval vznik souboru Nový Tanec. V období let 1951 až 1954 vykonával povinnou vojenskou službu, při níž působil jako instruktor, hráč na cimbál a skladatel Armádního uměleckého sboru Víta Nejedlého, který se v roce 1949 značně profesionalizoval díky novému uměleckému vedoucímu Radimu Drejslovi (1923–53).

Po skončení vojenské služby se již plně věnoval skladatelské profesi a působil jako umělec na volné noze. V roce 1956 vznikla významná Symfonie č. 1 b moll, kterou se zapsal do české hudební kritiky jako nadějný hudebník, který zároveň sleduje i tehdejší dění a spojuje to se svojí invencí a originalitou. Toto tvrzení naplnil i ve svém dalším díle, kantátě pro soprán, alt, bas, smíšený sbor a orchestr Chvála světla. Za toto dílo obdržel v roce 1961 Státní cenu i cenu Svazu československých skladatelů v roce 1964. V obou skladbách byl inspirován moravskou lidovou hudbou a zároveň pokračoval v tradici české symfonické tvorby. Od počátku 60. let začal experimentovat s podněty Nové hudby a později se přiklonil k duchovní tvorbě, jako např. v oratoriu Jeroným Pražský.

K úplnému osamostatnění v hudební profesi dlouho neměl odvahu, především z finančních důvodů. Možnost umělecky se osvobodit mu umožnila spolupráce s filmem. První větší filmové spolupráce se Havelkovi dostalo díky působení v Armádním uměleckém sboru Víta Nejedlého v roce 1953 při zájezdu do Číny. Celý tento zájezd byl natáčen pro dokument režisérem Vojtěchem Jasným (1925) a Karlem Kachyňou (1924–2004). Havelka byl spolu s Milošem Vackem (1928–2012) požádán o zhudebnění dokumentu, který nakonec vyšel pod názvem Lidé jednoho srdce. S Vojtěchem Jasným Havelku spojovalo přátelství již od gymnaziálních let, složil tak hudbu k několika Jasného filmům a za řadu z nich získal čestná ocenění. Nejvýraznějším počinem byl slavný snímek Všichni dobří rodáci z roku 1968. Ke konci šedesátých let Havelka spolupracoval s dalším významným českým režisérem, Karlem Kachyňou. Kachyňa Havelkovi nabídl možnost složit hudbu k filmu Ucho, o kterém věděl, že nemůže jít, kvůli svému politickému námětu, do oficiální distribuce. Havelka pak v rozhovorech uvedl, jak mu tento film znesnadnil na pár let, především, profesní život. Dva roky ho, podle jeho slov, nikdo nechtěl hrát, dokonce ani rozhlas. I přes to, že se nakonec situace zlepšila, nepatřil již k těm „důvěryhodnějším“ autorům a byl mu např. znemožněn přístup na premiéry některých jeho děl do zahraničí. I přes to, že Havelka po událostech srpna 1968 opustil od své původní politické angažovanosti a ve své tvorbě se začal více soustředit na svou hudbu koncertní, filmové hudbě se i nadále věnoval. Další významnou osobností, pro kterou hojně skládal filmovou hudbu, byl Václav Vorlíček (1930). Za hudbu k Vorlíčkově filmu Princ a Večernice Havelka obdržel v roce 1981 Cenu ministra kultury. Od 60. let pracoval s režiséry jako byli Dušan Klein (1939), Antonín Máša (1935–2001), Václav Gajer (1923–98), Petr Tuček (1939–90) atd. V 70. a 80. letech pak nově započal spolupráci také s Oldřichem Lipským (1924–86), Hynkem Bočanem (1938), Josefem Klugem (1921–88), Jaroslavem Bočkem (1932–2003). Početně menší skupinu v jeho tvorbě tvoří hudba pro dokumentární filmy, která však Havelkovu kariéru u filmu započala i zakončila. Posledním filmem, pro který složil hudbu, byl střihový dokument Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský z roku 1999, který režíroval Havelkův syn Ondřej Havelka (1954).

Kromě filmové hudby se Havelka hojně věnoval hudbě scénické pro divadlo. První nabídky dostal již při svém působení v ostravském rozhlase, kdy ho oslovilo Moravskoslezské divadlo, pro které složil hudbu např. ke hře Vstanou noví bojovníci, která měla premiéru v roce 1950 v Divadle Zdeňka Nejedlého, dále pak ke hře Jánošík, jejíž premiéra se konala ve stejném roce na stejném místě. Spolupráci Havelkovi nenabídlo pouze Moravskoslezské divadlo, ale také Ostravské divadlo scénické hudby. Jeho angažmá v divadlech pokračovala i po jeho odchodu do Prahy, kde skládal pro Národní divadlo, Vinohradské divadlo, Laternu magiku, Tylovo divadlo (dnešní Stavovské divadlo) a Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo divadlo). Důležitou součástí jeho života byla pedagogická činnost. Zprvu vyučoval své žáky kompozici soukromě, jelikož působení na veřejných školách mu bylo za období normalizace zakázáno. Mezi jeho nejdůležitější žáky patřil např. Michal Nejtek (1977), Zbyněk Matějů (1958), Tomáš Pospíšil (1975), Jolana Saidlová (1969), Hana Vejvodová (1963–94), Jitka Koželuhová (1966) či Slavomír Hořínka (1980). Hanuš Bartoň (1960) si pod vedením Havelky rozšiřoval své vzdělání o aspiranturu. Po sametové revoluci byl Havelka v únoru 1990 jmenován řádným profesorem na Akademii múzických umění v Praze, kde působil jako profesor skladby až do roku 2002, kdy musel odejít ze zdravotních důvodů. V roce 2006 obdržel cenu ministra kultury za celoživotní dílo.