Český hudební slovník osob a institucí

Karlovarský symfonický orchestr

Karlovarský symfonický orchestr (Brunnenorchester; Kurkapelle; Lázeňský orchestr v Karlových Varech), symfonický orchestr, zahájení činnosti 1835, Karlovy Vary.

Karlovarský symfonický orchestr založil pod původním názvem Brunnenorchester (od roku 1872 název Kurkapelle) houslista Josef Labický (Joseph Labitzky) jako sezónní lázeňské těleso. Orchestr brzy získal výbornou pověst a první zahraniční zájezd uskutečnil v roce 1838 do Petrohradu. Od čtyřicátých let uváděl kromě skladeb lehčího žánru závažnější symfonická díla. Mimo lázeňskou sezónu hostoval v Německu, Polsku a v roce 1851 v Londýně. V roce 1868 převzal vedení orchestru August Labický (syn zakladatele), který transformoval orchestr na celoročně působící těleso (1874). Postupně rozšířil počet členů, převážně německý repertoár doplňoval o skladatele české, ruské, francouzské, maďarské a skandinávské. Organizace a dramaturgie se ustálily na několik desetiletí, byly provozovány koncerty autorské, historické a od roku 1875 páteční odpolední symfonické. O orchestru se pochvalně vyjádřili například Václav Jan Tomášek a Eduard Hanslick. Koncertům z vlastních skladeb byli přítomni Antonín Dvořák, Johannes Brahms, Anton Bruckner, Edvard Grieg a další. V roce 1894 orchestr uvedl evropskou kontinentální premiéru Novosvětské symfonie.

Dirigent Martin Spörr (od roku 1903) zavedl filharmonické koncerty s náročným repertoárem, hostujícími dirigenty a sólisty. V roce 1905 ho vystřídal August Pürringer a o rok později Franz Zeischka, který do programů častěji zařazoval soudobé skladatele (například Camille Saint-Saëns, Claude Debussy, Gustav Mahler, Nikolaj Rimskij-Korsakov, Alexandr Glazunov, Jean Sibelius). V roce 1909 převzal vedení orchestru Robert Manzer, který dále rozšiřoval symfonický repertoár a počet členů orchestru až na 60. Po první světové válce pokračoval i přes politické změny ve stejně orientované dramaturgii a v roce 1923 získal titul generální hudební ředitel. Během svého působení uvedl přes 370 premiér, jako violista založil ze členů orchestru smyčcové kvarteto, s pěveckými sbory hudebního spolku nastudoval řadu kantát a oratorií. Ve třicátých letech se do programů stále častěji prosazovali čeští skladatelé. Po změně politického vývoje v roce 1938 se Karlovy Vary staly součástí Německé říše a z koncertních programů zmizel český jazyk. Repertoár byl znovu zredukován, přesto Robert Manzer provedl Mou vlast Bedřicha Smetany a symfonie Gustava Mahlera.

Po druhé světové válce orchestr vystupoval se členy, kteří v něm působili i před rokem 1938. Po červencovém rozpuštění tělesa vypsal národní výbor výběrové řízení na české hudebníky a šéfem orchestru se stal Josef Bartl (dirigent karlovarsko-ústecké opery). Do konce roku obnovil činnost orchestru nesoucího již dnešní název a na program zařazoval zejména českou klasickou hudbu. Na zahajovacím koncertu zazněla předehra z Libuše Bedřicha Smetany, Novosvětská symfonie a Houslový koncert (houslový part Alexandr Plocek) Antonína Dvořáka. Po ukončení operní spolupráce mezi městy odešel Josef Bartl do opery v Ústí nad Labem a na jeho místo v karlovarském orchestru nastoupil Jan Šefl (1947), který upřednostňoval populární žánry, zařazoval do programů skladby na přání obecenstva a častěji pořádal zájezdy v rámci regionu. V roce 1948 řídil orchestr osm měsíců na částečný úvazek Karel Šejna a v roce 1949 se stal dirigentem Miloš Konvalinka, preferující více klasický repertoár, zejména ruský, německý a francouzský. V důsledku odlišného zaměření dvou dirigentů a neprofesionálního vedení kraje se orchestr rozdělil na dvě tělesa (symfonické Miloš Konvalinka, lázeňské Jan Šefl), která se při náročnějších programech spojovala. Po sjednocení a odchodu obou dirigentů se v roce 1951 ujal vedení na několik měsíců Bohumír Liška, který uspořádal Dvořákův festival k výročí narození skladatele. Ke konci roku 1949 angažoval orchestr Václava Neumanna (šéfdirigent) a Reného Kubínského. Václav Neumann zavedl programy pro mládež a abonentní koncerty, před nimiž prováděl rozbor skladeb. Nastudoval programy s operními výběry a spoluúčinkoval s orchestrem v operních představeních. Uspořádal festival Antonína Dvořáka (1951) a vystoupil s orchestrem na festivalu Pražské jaro (1953). Kvůli organizačním neshodám a odchodu některých členů do Mariánských Lázní ukončil v Karlových Varech v roce 1954 činnost. Na jeho místo nastoupil Jaroslav Gotthard, který kvůli snížení počtu členů a náročnému lázeňskému programu musel ustoupit z vysokých nároků na dramaturgii. Uskutečnil druhý festival Antonína Dvořáka (1954) a festival české hudby čítající 15 koncertů (1958). V roce 1958 ukončili činnost v orchestru Jaroslav Gotthard i René Kubínský. Od roku 1959 řídil orchestr Vladimír Matěj (o rok později šéfdirigent). Druhým dirigentem se stal Josef Hercl, který vedl méně dramaturgicky náročné symfonické koncerty. V roce 1961 založil Karlovarský pěvecký sbor, od počátku s orchestrem spolupracující na vokálně instrumentálním repertoáru. Počet členů orchestru opět dosáhl 60, byly obnoveny abonentní koncerty, populární koncerty pro lázeňské hosty s průvodním slovem a výchovné koncerty pro školy. Orchestr podnikal zájezdy do Německa a Polska a pravidelně se účastnil přehlídek nové tvorby a koncertního umění v Praze. V roce 1959 se uskutečnil první ročník festivalu Dvořákův karlovarský podzim, v jehož dramaturgii hrál orchestr od počátku významnou roli. Od roku 1961 disponoval orchestr vlastním sólistou (František Smetana, Radomír Melmuka, Josef Bulva, členové Foerstrova tria). V roce 1968 zůstal Josef Hercl na několik měsíců jediným dirigentem a v následujícím konkurzu zvítězil Radomil Eliška. Orchestr se od roku 1970 účastnil Mezinárodní tribuny mladých umělců v Praze a od roku 1974 spolupracoval s Mladým pódiem. Kromě klasického repertoáru nastudoval Radomil Eliška řadu náročných děl 20. století. Orchestr koncertoval v Polsku, Rakousku, východním i západním Německu, Rumunsku a Španělsku. Spoluúčinkoval v operách v Oviedu (1981), zúčastnil se festivalu v Alsfeldu (1982) a Pražského jara (1985).

Po politickém převratu se na postu šéfdirigenta postupně vystřídali Douglas Bostock (1991–98), Jiří Stárek (2004–09), Martin Lebel (2011–15) a Jan Kučera (od roku 2015). V roce 2012 se stal hlavním hostujícím dirigentem Vladimír Válek. Kromě tradičních promenádních koncertů a abonentních cyklů se orchestr podílí na řadě projektů: Pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, festivaly Dvořákův karlovarský podzim a Beethovenovy dny, zahájení lázeňské sezóny. Napříč žánry spolupracoval se skupinou Čechomor, maďarskou skupinou Omega, festivalem Jazzfest, zpěváky Anetou Langerovou a Michalem Prokopem.

Orchestr za dobu své existence pohostinsky řídil velký počet významných dirigentů: Oskar Nedbal, Hans Richter, Richard Strauss, Felix Weingartner, Alexander Zemlinsky, Václav Smetáček, Jaroslav Krombholc, Charles Mackerras, Karel Ančerl, Břetislav Bakala, Franz Konwitschny, Aram Chačaturjan, Zdeněk Košler, Libor Pešek, Otakar Trhlík, Petr Altrichter, Jiří Bělohlávek, Tomáš Koutník, Peter Vronský a další.

Jako sólisté se v Karlových Varech s tělesem představili například Leopold Godowski, Eugen d’Albert, Pablo Casals, Walter Gieseking, Jan Heřman, Rudolf Firkušný, Jaroslav Kocián, Váša Příhoda, František Rauch, Josef Páleníček, Ivan Kawaciuk, Miloš Sádlo, Marie Podvalová, Beno Blachut, František Maxián, Jan Panenka, Ilja Hurník, Lazar Berman, Josef Suk, Josef Chuchro, Alexandr Večtomov, Valentina Kameníková, Radoslav Kvapil, Ivan Moravec, Zuzana Růžičková, Václav Snítil, Ivan Štraus, Mstislav Rostropovič, David Oistrach, Emil Gilels, Ivan Klánský, Boris Krajný, Marián Lapšanský, Gidon Kremer, Shizuka Ishikawa, Václav Hudeček, Čeněk Pavlík, Mikael Ericsson, Pavel Šporcl, Gabriela Demeterová, Jiří Bárta, Eva Urbanová a další.