Kofroň, Petr
Charakteristika: skladatel, dirigent, muzikolog
Datum narození/zahájení aktivity:15.5.1955
Text
Kofroň, Petr, skladatel, dirigent a muzikolog, narozen 15. 8. 1955, Praha.
Vzdálený příbuzný hudebníka a pedagoga Jaroslava Kofroně ukončil studium skladby u Miloslava Ištvana (1. semestr) a Aloise Piňose (zbytek studia) na JAMU v Brně v roce 1979 téměř půlhodinovou symfonickou skladbou Mír a mlčení a teoretickou prací Jednoduchost a naivita v hudbě. Tamtéž studoval i dirigování. Souběžně (1971–79) byl soukromým žákem Marka Kopelenta. V letech 1980–88 učil teoretické předměty na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1989 krátce působil jako redaktor hudebnin v nakladatelství Panton. Roku 1984 se připojil k Martinu Smolkovi a Miroslavu Pudlákovi, kteří v předešlém roce uspořádali z vlastních skladeb koncert, z jehož interpretů vznikl (po zákazu činnosti souboru Musica viva pragensis roku 1973) zárodek tehdy jediného československého souboru pro soudobou hudbu Agon Orchestra. V něm se stal Kofroň během několika let dirigentem a dramaturgem. Pudlák i Smolka společenství orchestru po několika letech opustili.
Agon uváděl zprvu ponejvíce hudbu zakladatelské trojice skladatelů, k níž postupně přibývala současná alternativní česká i zahraniční hudba, z níž byla věnována zvláštní pozornost hudbě nesoucí znaky minimalismu. Petr Kofroň dirigoval koncerty souboru ve většině evropských států, ve Spojených státech amerických (např. v Lincoln Center v New Yorku), v Kanadě a jinde. Spolupracoval i s dalšími hudebními tělesy – mimo jiné se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Pražskou komorní filharmonií či Talichovým orchestrem.
V letech 1996–2004 byl Kofroň ředitelem opery a v letech 2011–13 šéfdirigentem operního orchestru divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kde za jeho působení došlo k uměleckému vzestupu. Ke spolupráci sem přizval řadu režisérů, reprezentujících trendy soudobého divadla, kteří do té doby stáli mimo operní svět. Nastudoval zde kupříkladu Fibichovu Šárku, Čajkovského Jolantu, Smetanovu Hubičku, Straussovu Ariadnu na Naxu aj. Zavedl a dirigoval veřejné koncerty orchestru opery. V pražském Národním divadle se hrály jeho opery Fantom, čili Krvavá opera a Mai 68. Ve Státní opeře Praha nastudoval operu Philipa Glasse Pád domu Usherů (1999) a v opeře Národního divadla vlastní díla Kráska a zvíře (2003) a Les enfants terribles (2011), dále Man and Boy: Dada (2004) Michaela Nymana. Od srpna 2013 do července 2019 byl uměleckým ředitelem opery Národního divadla a Státní opery v Praze. I zde obohatil repertoár dlouho nehranými, neprávem zapomenutými a novými díly, z nichž sám nastudoval opery Boris Godunov Modesta Petroviče Musorgského, Nová země Aloise Háby, Andrea Chénier Umberta Giordana, Krakatit Václava Kašlíka, Werther Julese Masseneta, Sternenhoch Ivana Achera a oratorium Lost Objects autorů: Michael Gordon, David Lang a Julia Wolfe.
Ve skladatelské tvorbě Kofroň jen krátce následoval své učitele, kteří byli domácími představiteli Nové hudby. Kolem roku 1975 se obrátil k tonalitě a minimalizaci vyjadřovacích prostředků cestou důsledně analytického přístupu k hudebnímu materiálu, promyšleného výběru základních prostředků a jejich využívání v nových souvislostech. Již ranými skladbami Anděl pro komorní orchestr (1976), Soumrak bohů pro klavír, harfu, cembalo a zvonkohru (1977), Růžový pokoj pro dva klavíry (1978), Luk pro dva klávesové nástroje (1981) a Tři kusy pro orchestr (1982) získal uznání v mezinárodním měřítku. Po roce 1983 – pod vlivem hermetické filosofie Aleistera Crowleyho – vzniklo několik rituálních kompozic, z nichž nejvýznačnější je padesátiminutový klavírní koncert E. S. T. (celými slovy Emitte Spiritum Tuum). Od roku 1989 se Kofroňova dosud spíše lyrická či nostalgická hudba mění v hudbu agresivní, pomíjející obecné hudební parametry, spoléhající při provedení pouze na energií zvuku, hry a hráčů. Vyniká větší exponování žesťových nástrojů, silnější dynamika a rychlejší pohyb. Základní princip pozvolné proměny drobných stavebních prvků a jejich konsonantní vyznění zůstává zachován i ve všech skladbách tohoto období včetně nejrozměrnějšího instrumentálního díla – symfonie Titan. Po roce 1993 Kofroň realizoval grafické partitury Anestise Logothetise, Miroslava Ponce, Milana Grygara a Milana Knížáka a v roce 2012 grafické partitury Milana Adamčiaka. V letech 2000–12 připravil několik orchestrálních úprav alternativního rocku. Od roku 1992 se věnuje též tvorbě hudby ke klasickým i moderním činohrám (pro Národní divadlo v Praze 18 titulů), filmům a rozhlasovým hrám, jejichž počet se blíží stovce.
Je autorem několika knižních publikací a mnoha článků, recenzí a rozhovorů, věnovaných převážně soudobé hudbě, jejím autorům a problematice, v letech 1990–96 byl editorem periodika Na hudbu. Napsal též divadelní hru Věčný návrat, povídky, eseje a básně.
Kofroň za svou rozsáhlou a pestrou činnost skladatelskou, dirigentskou i organizační získal řadu významných ocenění.
Dílo
Dílo hudební (skladatelův výběr):
Orchestrální skladby
Valčík na rozloučenou, pro malý orchestr (1977).
Tři kusy pro orchestr bez smyčců (1982).
Liber LXXII, pro dva orchestry (specifické obsazení, 1987).
ABRAM, pro 8 libovolných nástrojů nebo 8 skupin libovolných nástrojů (1994).
Symfonie Titan, pro velký orchestr (2005).
Imaginární symfonie, pro komorní orchestr (2012).
Koncertantní skladby
E. S. T. Koncert pro klavír a 7 nástrojů (1988).
Alfa a Kentaur, pro housle sólo, 8 hráčů na akustické nástroje, syntetizér a sampler (1988–89).
Die stille Nacht, pro harfu a orchestr s variabilním počtem nástrojů (1993).
Komorní instrumentální skladby
Růžový pokoj, pro dva klavíry (1978).
Pro varhany, pro varhany sólo (1981).
Smyčcový kvartet (1982).
Spira, pro klarinet, elektrickou kytaru, klavír, maracas a velký buben (1990).
Second Infinity, pro elektrifikovaný klavír (1991).
Enhexe, pro 8 instrumentalistů a syntetizér (1991).
O. T. M., pro 4 zobcové flétny, 4 hráče na bicí nástroje a elektroniku (1993).
The Fire Is Mine, pro 13 instrumentalistů a elektroniku (1993).
TWORL, pro elektrifikované smyčcové kvarteto (1994).
Velký vůz, pro 5 hráčů na akustické nástroje, syntetizér a elektroniku (1996).
H–R–S, pro 7 hráčů na akustické nástroje a sampleristu, hrající též na bicí nástroje, 1 hráče na bicí nástroje a violoncello (1997).
Ha ty svatej Vavřenečku, pro 8 hráčů na akustické nástroje, syntetizér a elektroniku (2001).
Starobulská, pro 8 hráčů na akustické nástroje, syntetizér a elektroniku (2001).
Magor, pro 10 hráčů na akustické nástroje, syntetizér a sampler (2008).
Sonetedu, pro klarinet a elektroniku (2012).
Vokální skladby
Pro sbor, pro velký smíšený sbor bez textu (1981).
Pro soprán a orchestr, pro sólový soprán a malý orchestr, text Georg Trakl (1982).
Opery
Zlaté kapradí. Opera pro tenor, soprán, 11 činoherců, smíšený sbor, balet a zvláštní orchestr (1991).
Mai 68. Opera pro sóla, sbor a velký orchestr (2007).
Muzikál
Magická flétna, pro kouzelníka, sóla, sbor, děti, tanečníky a malý orchestr se 3 syntetizéry (2005).
Melodramy
In memoriam Isaak Osipovič Dunajevskij, pro recitátora, 2 tympány, 2 trubky a tubu (1975).
Mať moja vlčica, pro recitátora, 7 hráčů na akustické nástroje, CD, sampler, 2 syntetizéry a elektroniku (2002).
Úpravy rockové hudby pro AGON Orchestra
Petr Křečan – Kilhets (1998)
Filip Topol (2000)
Blixa Bargeld (2000)
The Plastic People of the Universe (Ladislav Klíma – Aj obešel já polí pět, 2002, Pašije, 2004)
Brian Eno (2003)
MCH Band a Agon Orchestra (2005)
DG 307 a Agon Orchestra (2006)
David Koller a Agon Orchestra (2012).
Dílo literární (výběr):
Knižní publikace
Věčné hledání – kapitoly o západní poválečné hudbě (Praha 1989).
Třináct analýz (Jinočany 1993).
Grafické partitury a koncepty (Praha–Olomouc, s přiloženým CD) – spoluautor: Martin Smolka.
Tón ne! Čítanka pro ty, kdo pochybují o smyslu nové hudby (Brno 1998).
V budoucnosti spadne nové operní umění s nebe z čista jasna (Brno 2002).
Příspěvky ve sbornících
Recepce soudobé hudby jako problém metahudební (in: Teorie a výzkum v hudební pedagogice, Praha 1988, s. 40–45).
Prameny a literatura ke studiu soudobé hudby (in: Teorie a výzkum v hudební pedagogice, Praha 1989, s.17–38).
Estetika hudebního minimalismu (in: Hudba na pomezí, Praha 1991, s. 156–170).
Česká Nová hudba šedesátých let (in: Katalog výstavy “akce slovo pohyb prostor”, Praha 1999, s. 276–291).
Příspěvky v periodikách
Nonet Josefa Adamíka (Hudební rozhledy 37, 1983, č. 4, s. 175–180).
Počátky totální organisace materiálu (Opus musicum 15, 1983, č. 7, s. 202–206).
Individuální mytologie Josefa Berga (Opus musicum 19, 1987, č. 2, s. 54–61).
Obrana hudby proti posluchači (Konserva/Na Hudbu [1], 1990, č. 1, s. 5–7; Tvorba 1990, č. 21, s. 12–13) – pseudonym Petr Duval
Tvorba a život (Hudební rozhledy 43, 1990, č. 4, s. 155–156; č. 5, s. 236–238).
Marginálie k tvorbě P. K. (Slovenská hudba 17, 1991, č. 2–3, s. 186–190) – pseudonym Petr Duval.
Josef Berg a A. A. Ždanov (Hudební rozhledy 44, 1991, č. 4, s. 182–183).
Ästhetik des "Befremdlichen". Die tschechische Musik der sechziger Jahre (Musiktexte 69/70, April 1997, s. 19–23).
Zwischen "Ja" und "Nein". Űber zeitgemäße tschechische Musik der Gegenwart (Musiktexte 97, Mai 2003, s. 45–49).
Rozhovory
Umělec jako šašek (Tvorba 1991, č. 28, s. 4–5) – rozhovor s Petrem Kotíkem.
Pozdně gotický skladatel (Tvorba 1991, č. 38–39, s. 19–20) – rozhovor s Peterem Grahamem,
Nic nového (Rock & Pop 3, 1992, č. 20, s. 23) – připravil Pavel Klusák.
Vyhoďte avantgardu do povětří (Lidové noviny 10, 1997, č. 57, s. [I], II) – zapsal Ivan Hartman.
Váňová, Magdalena: Kofroň: Agon hraje i hudbu, která nechce být poslouchána (Hospodářské noviny 47, 2003, č. 118, s. 10).
E. F. Burian a víra (HIS Voice 5, 2005, č. 1, s. 22–[23]).
Evropská hudba končí smrtí Richarda Strausse (Divadelní noviny 19, 2010, č. 17, s. 8–9) – zapsal Ivan Žáček.
Dobývání brambor rukama (Harmonie, září 2019, s. 34–37) – rozhovor s Michalem Nejtkem.
LiteraturaI. Lexika
Hallová, Markéta: Mladí čeští skladatelé (Praha 1983, s. 17–18).
ČSS, s. 137–138.
New Grove2.
II. Ostatní
Štědroň, Miloš: Glosy po Agonovi (Opus musicum 23, 1991, č. 6, s. 24).
Graham, Peter: Petr Kofroň aneb Zapomenutá funkce umění (Tvar 4, 1993, č. 10, s. 8).
Matějovský, Ivan: Agon. Seznam koncertů 1983–1993 (Praha 1994).
Typlt, Jaromír: Sborník ke 43. narozeninám Petra Kofroně (Liberec 1999, 7 číslovaných exemplářů).
Dobrovská, Wanda: Bytí ve znějící hudbě. Sedm cest Petra Kofroně (Bulletin HIS 2000, č. 6, s. 1–3).
Typlt, Jaromír: Kakofroň (Liberec 2001).
Slabý, Zdeněk Karel – Slabý, Petr: Svět jiné hudby (Praha 2002, s. 11–13, 169).
Ferenc, Petr: Filip Topol & Agon Orchestra (His Voice 2, 2002, č. 1, s. 19).
Šálek, Cyril: V Plzni ublížili klasickému opernímu dílu (Lidové noviny 15, 2002, č. 90, s. 26).
Ročáková–Rybářová, Lilka: Ariadna na Naxu v Plzni (Hudební rozhledy 55, 2002, č. 1, s. 25–26).
Herman, Josef: Kůň na jeviště patří! (Hudební rozhledy 56, 2003, č. 10, s. 25–26).
Riedel, Jaroslav: Na Pražském jaru zazněl rock: Agon a Pražský výběr hrály Franka Zappu, uspěly spíše orchestrální skladby (Mladá fronta Dnes 14, 2003, č. 115, Ekonomika [příloha], s. B/5).
Šaldová, Lenka: Zvířátko v poetickém světě bratří Formanů (Divadelní noviny 12, 2003, č. 15, s. 5).
Herman, Josef: Opera ze světa, pohybu a lehátek (Svět a divadlo 15, 2004, č. 2, s. 36–40).
Ročáková–Rybářová, Lilka: Bludný Holanďan v Plzni aneb Bludný Holanďan na pláži (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 3, s. 27).
Herman, Josef: Muž, chlapec a žena (Hudební rozhledy 58, 2005, č. 2, s. 26).
Dobrovská, Wanda: Fantom čili Krvavá opera (Harmonie 13, 2005, č. 6, s. 30).
Šaldová, Lenka: Glassova opera V kárném táboře (Hudební rozhledy 59, 2006, č. 2, s. 25–26).
Havlíková, Helena: O hranicích mezi realitou a divadlem (Harmonie 14, 2006, č. 2, s. 35–36).
Leška, Rudo: Krize hudby nebo hudebního divadla? (Divadelní noviny 15, 2006, č. 1, s. 6).
Svoboda, Ondřej: Agon Orchestra a Petr Kofroň (diplomová práce, Západočeská univerzita, Pedagogická fakulta, Plzeň 2007).
Typlt, Jaromír: Stisk (Praha 2007, s. 53–67).
Kuhn, Tomáš: Agon Orchestra, skupina Dg 307 (Hudební rozhledy 61, 2008, č. 4, s. 14).
Šaldová, Lenka: Pseudoudálost v Brně (Hudební rozhledy, 61, 2008, č. 8, s. 24).
Špaček, Jan: Novinky soudobé hudby – Mai 68 (Hudební rozhledy 61, 2008, č. 11, s. 50–51).
Čekanová, Markéta: Underground ovládne Smetanovské dny (Mladá fronta Dnes 19, 2008, č. 29 [příloha], s. D/6 ).
Bakla, Petr: Mai 68 (His Voice 8, 2008, č. 4, s. 40–41).
Žáček, Ivan: Sugestivní, provokující, k neposlouchání (Divadelní noviny 19, 2010, č. 9, s. 11).
Dobrovská, Wanda: Pocta Johnu Cageovi: Pražské jaro 2012 (Harmonie 20, 2012, č. 7, s. 36–37).
Jiřička, Lukáš: Komponovat jako kapitán Nemo (HIS Voice 14, 2014, č. 5–6, s. 16–25).
Kratochvíl, Matěj: Lost Objects (Harmonie 24, 2014, č. 2, s. 50–51).
Šerých, Anna: Nová země Aloise Háby (Hudební rozhledy 68, 2015, č. 2, s. 25).
Reittererová, Vlasta: Boris Godunov v Národním divadle (Hudební rozhledy 68, 2015, č. 3, s. 10–11).
Žáček, Ivan: Nechat díl práce na divákovi (Divadelní noviny 25, 2016, č. 11, s. 5).
https://www.narodni-divadlo.cz/cs/profil/petr-kofron-1594910
https://operaplus.cz/ptali-jste-se-petr-kofron
Mojmír Sobotka
Datum poslední změny: 7.1.2021