Český hudební slovník osob a institucí

Walter, Rudolf

Walter, Rudolf, herec, režisér a divadelní pedagog, narozen 22. 3. 1893, Dačice, zemřel 27. 2. 1966, Brno.

Narodil se do česko-německé umělecké rodiny, jeho matkou byla operní zpěvačka Olga Demartini, která v roce 1889 založila první českou soukromou hudební školu v Brně. Rudolfa Waltera zaujalo divadlo už v dětství, kdy působil v brněnské ochotnické jednotě Klicpera a v Krejcarovém spolku v Žabovřeskách, kde někdy hostovali i profesionální herci. Hereckou průpravu získal u Jaroslava Puldy, matka ho učila zpěvu a hře na klavír. V amatérském divadle si vyzkoušel i režii. Po maturitě na brněnském gymnáziu se v roce 1912 stal členem Národního divadla, později Zemského divadla v Brně, kde působil až do roku 1938. V sezóně 1915/16 byl členem Sdružených divadelních společností východočeských měst. Uvažoval zpočátku o pěvecké dráze a zpíval velké barytonové partie, např. Vodníka v Dvořákově Rusalce (1916), doktora Bartola v Rossiniho Lazebníku sevillském (1915), Janka v opeře V studni (1916). Tyto zkušenosti ho později přivedly ke snaze o spojení deklamace s hudbou, a to především rytmickým zpracováním mluveného slova v oboru melodramatu.

Již za první světové války se projevily Walterovy organizační schopnosti, když se jako nejmladší z herců ujal brněnského souboru opuštěného ředitelem Františkem Lacinou a po vzoru pražského Národního divadla vedl v sezóně 1914/15 svépomocnou akci členů Národního divadla v Brně. V letech 1917–19 hostoval jako nadějný herec v Praze. Vinohradská opera i činohra mu nabídly angažmá, hostoval i v Národním divadle, zůstal ale nakonec v Brně. Od roku 1918 začal režírovat. V letech 1918–21 působil v Brně jako operní režisér a v letech 1925–34 zastával funkci šéfa činohry. Při své režijní práci nacházel inspiraci především v inscenacích Eduarda Vojana hostujícího v Brně a Maxe Reinhardta, s jehož tvorbou se seznámil na studijním pobytu v Berlíně v roce 1913. Walterovou první inscenací byla hra pro mládež Vesnin hřích (1918) autorky Antonie Fischerové-Kučerové, následovaly desítky inscenací českého, světového, klasického i moderního repertoáru, především komediálního rázu. Za první významnou činoherní inscenaci lze pokládat Shakespearův Večer tříkrálový (1918). Jeho první operní režií bylo provedení Komediantů Ruggiera Leoncavalla (1919). Inscenací Janáčkovy Její pastorkyně (1919) v jeho režii zahájila česká opera své působení na scéně Městského divadla, dříve výhradně německého. Později se orientoval výhradně na činohru a k opeře se ve funkci režiséra vrátil až ve třicátých letech. Kromě režie se v divadle uplatnil i jako dramaturg, herec, výtvarník, překladatel a dramatický autor. Jako herec někdy vystupoval pod pseudonymem Ruda Demartini.

Při svých režijních aktivitách se Walter hlásil k novějším názorům a k principu režisérského divadla. Znal současné evropské inscenační směry a dovedl jevištní výraz přizpůsobit literární povaze předlohy. Některé hry inscenoval ve stylu kvapilovské náladovosti, např. Vojnovičovu Dubrovnickou trilogii, v jiných inscenacích zdůrazňoval expresionistickou grotesknost a emocionální výbušnost postav, např. v Blatného Kokoko-dák! Nebo v Hauptamnnových Tkalcích, kterými zahájil novou éru brněnského Národního divadla (1925). Walter byl iniciátorem pohostinských vystoupení mimobrněnských, zejména pražských souborů. Ve dvacátých letech se věnoval i koncertnímu melodramatu, často v umělecké spolupráci se svou manželkou Marií, rozenou Pechovou, která byla rovněž herečkou, sestrou herce Ladislava Peška a snachou herců Emy a Ladislava Pechových.

S Walterovým nástupem do funkce šéfa činoherního souboru v roce 1925 nastala nová etapa brněnské činohry. Jako dramaturgický poradce tu v danou dobu působil Lev Blatný a jako ředitel František Neumann. Jejich zásluhou se brněnské Národní divadlo vyrovnalo v literární orientaci pražským předním scénám a zároveň dokázalo jít svou samostatnou cestou. Po vzoru Jiřího Mahena se Walter pokusil obnovit provoz komorních her a vytvořit vedlejší experimentální scénu Národního divadla v Brně. Přes široké žánrové rozpětí režií lze mezi jednotlivými tituly uváděnými v té době v Národním divadle v Brně nalézt vzájemné vztahy. Propastný rozdíl mezi uměleckou situací brněnského divadla po první světové válce a českým a evropským divadelnictvím se snažil překlenout soustavným uváděním nejvýznamnějších dramatických děl. Režíroval klasická dramata významných dramatiků (Shakespeare, Moliér, Calderón, Goldoni, Gozzi), ale i dramata současná (Ibsen, Wedekind, Shaw, Pirandello, O´Neill, Hugo von Hoffmanstahl, Jiří Mahen, Karel Čapek, Josef Jiří Kolár, Lev Blatný, Josef Chaloupka aj.). Ve dvacátých letech inscenoval např. Mahenovy společenské satiry Praha – Brno – Bratislava a Nasreddin, Bronnenovu hru K východní točně a reinhardtovsky monumentální inscenace Sofoklovy trilogie o Oidipovi. Značnou pozornost věnoval moderním uměleckým směrům (především expresionismu) a současným hrám zabývajícím se aktuálními společenskými problémy, které zařazoval do komorního cyklu v Redutě, kde inscenoval i své vlastní dramatizace a uváděl recitační večery a pořady věnované uměleckému přednesu. Při režii uplatňoval také snahu o maximální vtažení diváků do divadelní iluze pomocí různých scénických efektů. Často proto sám navrhoval scénu pro své inscenace. Podstatou jeho scénografie byla náznaková scéna, jen s minimem rekvizit. Výtvarné vyznění jeho inscenací dotvářelo osvětlení, které se do té doby v Brně nepoužívalo příliš invenčním způsobem. Na scénickém řešení inscenací ale spolupracoval i s jinými výtvarníky, nejčastěji s Františkem Muzikou. Jako jeden z prvních brněnských režisérů si uvědomoval i význam scénické hudby jako jedné z plnoprávných složek inscenace. Hudba se u něj stávala nositelem dramatického náboje, např. ve hře Alexandra Arnouxe Světélko a medvědice (1928), kde byla použita původní scénická hudba skladatele Osvalda Chlubny. Od herců požadoval promyšlený projev důsledně vycházející z logického jednání postav. Především v inscenacích klasických dramat preferoval mluvní složku vystupňovanou až ke statické patetické deklamaci a hereckou akci zbavenou zbytečných gest a pohybů. Často uplatňoval i pantomimickou stínohru, taneční a zpěvní vložky nebo improvizaci. Prvky činoherního herectví včleňoval i do operních inscenací. Usiloval o vytvoření vlastního režijního stylu, který definoval jako patetický realismus založený na spojení tradice patetického romantického herectví s psychologickou hloubkou po vzoru Eduarda Vojana.

Na přelomu dvacátých a třicátých let se s nástupem mladé generace a v době působení Jindřicha Honzla a Emila Františka Buriana v Národním divadle v Brně stáhl do pozadí. V sezoně 1931/32 byl pověřen uměleckou správou Národního divadla. Funkci šéfa činohry zastával do roku 1934, v roce 1935 byl jmenován režisérem opery a na místo šéfa činohry nastoupil Aleš Podhorský. Jako operní režisér vytvořil řadu zdařilých inscenací především českého klasického i soudobého repertoáru. Připravoval také velký cyklus scénických melodramů, z nichž byl nakonec uskutečněn večer Jiřího Bendy (Ariadna na Naxu, Pygmalion, Médea, 1935), Sukovo Pod jabloní (1936), Ostrčilův Sirotek (1936) a hudební komedie Jana Evangelisty Zelinky Srdce na prázdninách (1938). K vrcholům jeho operní režie patřily inscenace Janáčkových a Smetanových oper a děl Bohuslava Martinů a Osvalda Chlubny. Příležitostně působil i jako režisér operety a baletu. V roce 1938 úspěšně režíroval inscenaci Janáčkova pásma zpěvů a tanců Rákos Rákóczy ve vlastní dramaturgické úpravě (Pán na Nových Zámcích, 1938). Režíroval také světovou premiéru opery Hry o Marii Bohuslava Martinů (1935).

V letech 1925-49 Walter působil jako pedagog na brněnské konzervatoři, kde vyučoval deklamaci, studium rolí, dramaturgii a režii. V roce 1938 zcela opustil Národní divadlo, stal se vedoucím dramatického oddělení a věnoval se výuce mladých herců. Na jeviště brněnské první scény se vrátil až při oslavě svých šedesátých narozenin v roce 1954 v roli dědečka Dubského ve Stroupežnického hře Naši furianti. Vychoval množství úspěšných žáků, mezi které patřili např. Zdenka Gräfová, Karel Höger. František Kožík, Ladislav Pešek (Walterův švagr) či Bohumír Šmeral. Jeho studenti se často uplatnili také jako vynikající recitátoři a rozhlasoví herci. 

Po uzavření českých divadel v roce 1941 Walter pořádal se svými studenty Domácí večery dramatického oddělení konzervatoře. Později založil v budově Nového domova na tehdejší Falkensteinerově ulici (dnes ulice Gorkého) poloprofesionální divadelní soubor Komorní hry v rámci protektorátní kulturní a osvětové instituce Radosti ze života (1942-44), který měl velký význam pro udržení české divadelní kultury v Brně v době okupace. Po uzavření Zemského divadla se snažil plnit poslání českého divadla na Němci okupovaném území. Uvolnil sepětí divadla s výukou a roku 1942 soubor Komorní hry osamostatnil jako podnik na konzervatoři (právní statut neumožňoval stálý soubor, proto zde hráli hlavně studenti konzervatoře, ale i profesionální herci bez angažmá). Po obnovení Zemského divadla doplňoval tento soubor hlavní scénu komorními dramatickými produkcemi.

Komorní hry se v roce 1945 staly základem pro založení druhé brněnské činoherní scény, Svobodného divadla (pozdější Divadlo bratří Mrštíků a nynější Městské divadlo Brno), v jehož vedení stál Walter v letech 1945-48.

V sezoně 1945/46 byl členem Sdružených divadelních společností východočeských měst se sídlem v Pardubicích. V letech 1951-54 externě režíroval v Loutkovém divadle Radost a o rok později v  Divadle Julia Fučíka na Výstavišti.  V sezóně 1954/55 zastával funkci uměleckého ředitele Beskydského divadla v Novém Jičíně. Ve třicátých letech se s manželkou a s klavíristou Ludvíkem Kunderou věnoval koncertnímu přednesu melodramů a po druhé světové válce pravidelně recitoval v brněnském Domě umění a v Československém rozhlase. S rozhlasem spolupracoval mnoho let jako autor, herec i jako režisér. Vytvořil zde např. životopisný obraz o Bedřichu Smetanovi, pásmo U kolébky České besedy s použitím původní hudby Smetanovy, Kroupovy, Hellerovy a Hilmarovy.

Výsledkem jeho soustavného zájmu o přednes bylo založení divadla jednoho herce uvádějící v letech 1960–65 představení v Domě umění, v Malém divadle hudby a poezie v Moravském muzeu v Brně a v pražské Viole. Posledním představením byla Holanova Terezka Planetová uvedená v roce 1965. Walter takto vytvořil svébytný žánr, na nějž později navázali mladší nástupci.

Napsal několik původních her, např. veselohru Marčino vítězství nebo Pana Dačického trest a kšaft, které uvedl i v divadle. V roce 1939 uvedl pásmo Tančeme česky, které vzniklo přepracováním jedné scény Walterovy rozhlasové hry o Bedřichu Smetanovi. Zkoušel i komponovat, složil např. pochodovou píseň Vojáci jdou. V drobnějších rolích se objevil i ve filmu, především ve snímcích Václava Kršky (Až se vrátíš, Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr, Z mého života). Napsal také mnoho článků do časopisů (Divadelní věstník, Divadelní šepty a Divadelní list). V roce 1929 obdržel státní cenu za herectví a v roce 1966 mu byl In memoriam udělen titul Zasloužilý umělec.