Charakteristika: Hudební skladatel, teoretik, muzikolog, organizátor, publicista a pedagog
Datum narození/zahájení aktivity:18.3.1929
Datum úmrtí/ukončení aktivity:19.9.2011
Text
Kohoutek, Ctirad, hudební skladatel, teoretik, muzikolog, organizátor, publicista a pedagog, narozen 18. 3. 1929, Zábřeh na Moravě, zemřel 19. 9. 2011, Brno.
Kohoutek se narodil v učitelské rodině Hynka Kohoutka a Jarmily Kohoutkové (roz. Mertové). Odmalička ho obklopovala hudba, zpěv a divadlo. Otec hrál na housle a vedl pěvecký sbor. Kohoutkovi rodiče připravovali k významným událostem divadelní scénky s mládeží, při kterých vystupoval tehdy pouze dvouletý Ctirad.
Kohoutkovi se přestěhovali do Ostravy v listopadu roku 1934, kde Hynek Kohoutek nastoupil jako cvičný učitel na učitelském ústavu.
Poprvé se s operní hudbou seznámil u rodiny Bystroňů, s jejichž syny se malý Ctirad přátelil. Setkal se zde se scénami z Dvořákovy Rusalky, Smetanovy Prodané nevěsty nebo Blodkovy V studni.
Hezké vzpomínky má skladatel na tehdejšího učitele Stanislava Macha, který jej učil ve čtvrté a páté třídě a měl pro Ctiradovo zvláštní umělecké nadání velké pochopení. První hudební učitelkou byla profesorka Vlasta Masníková. Později se seznámil se skladatelem Milošem Šnejdarem, který učil všeobecnou hudební nauku a velmi se zajímal o Kohoutkovy první skladebné pokusy. Přibližně po roce přešel do třídy klavíru k profesorce Drahomíře Rapaportové-Janků. Podle Ctirada Kohoutka to byla právě ona, kdo ho svou cílevědomostí, systematičností a důsledností přivedla nejblíže k vědomí každodenní a pečlivé práce. Prosadila u něj především překonání špatných technických návyků díky Kurzově metodě. Musel se vrátit zpět až k základním prstovým cvičením, ale díky ní pak dělal velké pokroky. Při výběru repertoáru ho profesorka Rapaportová-Janků vedla náročnou, avšak pro Kohoutka neocenitelnou cestou. První veřejné koncertní vystoupení měl na večerní besídce školy v roce 1939.
V roce 1940 začal navštěvovat primu reformního reálného gymnázia v Moravské Ostravě, tehdy ho začaly stále více zajímat skladatelské pokusy.
Vyhrocená válečná situace v okolí a zrušení ostravského ústavu donutily rodinu Kohoutkových opustit Ostravu. V dubnu roku 1943 se přestěhovali do Kroměříže, kde Hynek Kohoutek získal místo na učitelském ústavu. V té době převzal Ctiradovu výuku hudební teorie, především harmonie a kontrapunktu, otcův známý, varhaník a středoškolský profesor Antonín Kříž, absolvent varhanické školy Leoše Janáčka v Brně. Ten také občas dohlédl i na klavírní hru. Další hudební vzdělávání pokračovalo spíše autodidakticky.
Do Prahy poprvé zavítal díky soutěži „Ukaž, co umíš“, kde se probojoval až do finále. Potkal se zde například s Iljou Hurníkem. V Obecním domě soutěžil se Smetanovou Polkou Fis dur a také se svou Dědečkovou polkou, kterou složil v roce 1942 k jeho sedmdesátinám. Tato událost a hlavně celá Praha se svojí historickou atmosférou hudebního a soutěžního dění a mnohé další poznatky byly velmi inspirativní a impulzivní pro již dospívajícího Kohoutka.
Po úspěšném absolvování gymnázia v Brně se přihlásil do abiturientského kurzu konzervatoře též v Brně. Mezi jeho spolužáky patřil Alois Piňos, Miloslav Ištvan, Jaromír Podešva či Jiří Matys. Tito tehdy mladí nadějní umělci se na ústavu umístili jako asistenti. Kohoutek působil jako tajemník komory. Hudební teorii studoval u profesora Viléma Petrželky azáklady dirigování zejména u profesoraJana Šoupala.Přijímací zkoušky vykonal včervnu roku1948 a v září téhož roku doplnil přijímací řízení zkouškami z druhého dílu intonace, z klavíru a nauky o hudebních nástrojích. Pro jistotu se ještě přihlásil i k přijímacímu řízení na obor hudební vědy na FFMU v Brně. Úspěšně je vykonal v září roku 1948. Avšak vzhledem k touze koncentrovat, na svá další studia, především na hudební praxi, nenastoupil. Při studiu abiturientského kurzu se seznamoval s uměleckým a kulturním děním v Brně, chodil na koncerty a opery. Začal také korepetovat na klavír při zkouškách Úlehlova tanečního a pěveckého sboru. V rámci klavírní praxe byl přidělen na konzervatoři k profesorce Maryně Úlehlové do výuky lidového tance. Jeho kontakt s tanečním a hudebním folklórem byl pro něj velmi přínosný a trvalý. Rád využil i možnosti sbírat lidové písně ve Strážnici a v Šancích-Mostech. To jej přivedlo i ke stále hlubšímu pronikání do tvorby, tvůrčí poetiky a skladebné teorie Leoše Janáčka, jenž se mu stal jedním z rozhodujících inspiračních, hudebních i myšlenkových zdrojů.
Abiturientský kurz absolvoval úspěšně. Velmi podstatné však bylo, že se stále více dostával do podvědomí celému hudebnímu Brnu. Zkoušeli a učili jej totiž mnozí výborní umělci, pedagogové a profesoři konzervatoře. Před přijímacím řízením na JAMU to bylo velice přínosné.
V letech 1949–53 studoval obor skladby u profesora Jaroslava Kvapila na JAMU v Brně. Poznal rovněž metodu profesora Viléma Petrželky, nejdříve na konzervatoři, pak na JAMU. Vilém Steinmann ho vyučoval intonaci. Mimořádné nadšení pro lidovou píseň přenášel na studenty profesor Vilém Černík.
Stále více si však Kohoutek začal uvědomovat, že učební látky, včetně způsobu jejich interpretace, nemají tu kvantitu a kvalitu, kterou by měla JAMU mít, chtěla by být srovnatelná se stejným druhem škol ve světě. A tak mnoho studentů muselo po absolutoriu mnohé znalosti doplňovat a rozšiřovat.
Ctirad Kohoutek byl také vtahován do činnosti v rámci deformovaného kulturního modelu „Umění patří lidu“. Účastnil se skladatelských přehlídek a jiných aktivit Svazu československých skladatelů. Mimo jiné vedl lidový soubor JAMU a účinkoval jako houslista v kapele Úlehlova moravského tanečního a pěveckého sboru. Pro tento soubor napsal s kolegou Jaromírem Nečasem celovečerní pásmo zpěvů a tanců Baladu zbojnickou (převážně z materiálů jeho zakladatele Vladimíra Úlehly). Rozvíjela se také Kohoutkova spolupráce s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů (BROLN) a Brněnským estrádním rozhlasovým orchestrem (BERO). Upravoval lidové písně a vytvářel folklórní stylizace, např. quasi nokturno Loučení s milou, psal populární, tehdy estrádní skladby, např. Kolo nebo Brněnská polka. V rámci předmětu Instrumentace dechové hudby u Jindřicha Pravečka napsal Hanáckou polku. K představení divadelní fakulty JAMU zkomponovali ke hře Josefa Kajetána Tyla Čert na zemi spolu s Miloslavem Ištvanem a Aloisem Piňosem týmovou scénickou hudbu.
Kohoutek ukončil studium skladby na JAMU v Brně s vyznamenáním. V červnu roku 1953 byla v sále brněnského Stadionu úspěšně provedena Symfonickým orchestrem brněnského rozhlasu za řízení absolvujícího Miroslava Koláře jeho absolventská symfonická báseň Mnichov. O rok později zde byla uvedena i jeho kantáta Ukolébavka černošské mámy spolu s dirigentem Jiřím Waldhansem a smíšeným sborem Besedou brněnskou a Symfonickým orchestrem kraje Brněnského. I po tomto úspěchu si nebyl Ctirad Kohoutek jistý, zda je skutečně plně vybaven pro další umělecký a mezinárodně srovnatelný kompoziční vývoj.
S kompoziční katedrou Brno spojil Ctirad Kohoutek svůj osud v trvání téměř 27 roků.
První zahraniční cestu uskutečnil na přelomu ledna a února v roce 1956 do SSSR. O dva roky později navštívil spolu se svým přítelem Miloslavem Ištvanem Budapešť, kde jim, jako odborným asistentům, bylo povoleno po dobu čtrnácti dnů studovat dílo Bély Bartóka. Objevili zde kompletní dílo tohoto skladatele. Věnovali se také studiu způsobů vyučování skladebných předmětů na Hudební akademii Ference Liszta. Velmi je zaujaly i úspěchy moderní metodiky.
V roce 1961 vycestoval do Varšavy a později tuto cestu ještě pětkrát zopakoval. Slyšel zde stovky soudobých děl, získal desítky gramofonových i magnetofonových nahrávek a not. Také se účastnil odborných diskuzí s řadou polských i zahraničních autorů, interpretů a dalších festivalových hostů. Diskutoval s nimi o současné hudbě, poznával hudbu nejrůznějších novodobých směrů od problematických experimentů (např. Johna Cage, Karlheinze Stockhausena) až po skladby vysoce hodnotné a přínosné (Bély Bartóka, Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče).
V roce 1965 vycestoval s Josefem Bergem, Ivanem Hrušovským, Miroslavem Klegou, Markem Kopelentem a dalšími do Darmstadtu.
Díky své skladatelské činnosti, obzvláště komponování dětských sborů, se dostal také do zahraničí s brněnským souborem Mladost-dětským sborem Domu pionýrů a mládeže v Brně. Celkově tak navštívil 17 zemí.
V roce 1963 vycestoval do Velké Británie, aby rozšířil svoje vědomosti v oblasti soudobé hudby na studijní stáži na Summer School of Music v Dartingtonu, kde navštěvoval lekce Witolda Lutoslawského. V rámci prázdninových kurzů kompozice v Darmstadtu v roce 1965 se zúčastnil přednášek Pierra Bouleze a György Ligetiho a řady festivalů soudobé hudby.
Sedmdesátá léta znamenala pro Ctirada Kohoutka výrazné období. V roce 1973 získal titul PhDr. na Univerzitě Palackého v Olomouci, v roce 1979 titul Zasloužilého pracovníka v kultuře, o rok později titul CSc. na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a titul Profesora pro obor skladby/kompozice na Hudební akademii múzických umění v Praze.
V roce 1979 byl zařazen mezi nejvážnější kandidáty na místo ředitele České filharmonie (dále jen ČF). Byl z toho velmi překvapen, ale současně i zneklidněn. Už po nástupu na místo asistenta pro skladbu na Vysoké umělecké škole v Brně v roce 1953 byla v podstatě splněna jeho představa spojit ve svém budoucím povolání činnost umělecko-skladatelskou s činností pedagogickou, ke které již od mládí inklinoval. Dosažení pracovní funkce, inspirativnost, vysokoškolská úroveň a perspektiva ho zbavovaly potřeby zvažovat o jakékoliv změně zaměstnání. Jako docent skladby a skladební teorie v roce 1979 podstoupil jmenovací řízení na profesora skladby. Řízení probíhalo na pražské Akademii múzických umění.
Později, opakovaná pražská nabídka a vyhlídka, u něj vyvolala rozporuplný stav, spojený s vědomím osudového rozhodnutí před závěrečnou životní fází jeho zaměstnanecké činnosti. Jako tehdejší padesátník pociťoval energii k podstoupení dalšího zvýšeného a odpovědného pracovního zatížení, současně i určitou chuť a sebedůvěru vstoupit do takové instituce. V říjnu v roce 1979 jel do Prahy pro již oficiální nabídku místa od náměstka ministra kultury Otakara Holana, 14. 2. 1980 nabídku přijal.
Již na začátku po uvedení do funkce ho čekaly náročné úkoly. Zabýval se zejména akutními personálními otázkami. Brzy po nastoupení do funkce ředitele ČF se intenzita pracovního vytížení stupňovala a přesahovala nároky jeho dřívějšího zaměstnání. Způsobilo to především spojení činnosti v ČF s polovinou úvazku na AMU. Požadavky vedlejšího pracovního poměru na AMU se ovšem nedaly v žádném případě srovnávat s plným pedagogickým a funkčním zatížením na JAMU. Vyvázal se postupně ze všech brněnských funkcí, dokonce i ze členství v komisi expertů Ministerstva školství, z komise Supraphonu pro kritické vydání díla Leoše Janáčka, později i z komise Československé akademie věd pro udělování kandidátských vědeckých hodností. Přibyly však povinnosti nové. Z titulu ředitele ČF vyplývalo jeho jmenování členem předsednictva a místopředsedou výboru Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, historicky i provozně přičleněného k ČF. Jako ředitel byl také povinen být i velitelem civilní obrany Rudolfina. Stal se členem České hudební rady a předsedou ministerské Komise pro práci se státními symfonickými orchestry. Pokračovalo u něho členství v jeho školské komisi a v komisi pro hudební teorii.
Na AMU jej pověřili předsednictvím státní zkušební komise pro obor skladby. Ředitelská funkce přinášela zvýšené požadavky účastnit se různých kulturních a reprezentativních událostí. Jednalo se o přijímání hostů, zejména předních zahraničních i domácích umělců vystupujících s ČF a o setkávání se zahraničními delegacemi.
Ctirad Kohoutek byl od první chvíle nadšen tím, že instituce ČF měla vůli a snahu pracovat na nejvyšší úrovni. Poznal zde a snažil se dále podporovat prototyp sebevědomého a náročného pracoviště, které dosahovalo pozoruhodných výsledků. Bylo to způsobeno nejspíše tím, že členové uměleckých složek byli vybíráni v přísných konkurzech, v nichž odborná kvalita byla vždy rozhodující.
V roce 1984 byl však postupně nucen kvůli zdravotním problémům odejít, později i z AMU. O čtyři roky později mu byl propůjčen titul Zasloužilý umělec.
Od léta roku 1991 pracuje Ctirad Kohoutek jako skladatel v Brně. Od roku 1992–02 byl členem Asociace hudebních umělců a vědců a místopředsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho členem je do současné doby. V roce 1995 získal titul The International Cultural Diploma of Honor v USA, o rok později Personality of the Year, též v USA.
Kompoziční tvorba Ctirada Kohoutka má na dnešních koncertních pódiích své stálé místo. Za svoje díla získal na 25 domácích ocenění a třikrát byl úspěšný i v mezinárodních soutěžích- v Jihlavě, v Moskvě a v Paříži. Mezi jeho žáky patří Michal Košut, Sylvie Bodorová (včetně aspirantury v oboru skladby), Milan Slavický, Lukáš Matoušek či Stanislav Hochel, ze zahraničních stážistů např. Ian Lowes, Mihajlo Djordjevič a další.
Dílo
I. Dílo literární
Teoretické práce
Novodobé skladebné teorie západoevropské hudby (Praha, Státní hudební vydavatelství 1962).
Novodobé skladebné směry v hudbě (Praha, Státní hudební vydavatelství 1965).
Projektová hudební kompozice (Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1969).
Hudební styly z hlediska skladatele (Praha, Panton 1976).
Hudební kompozice (Praha, Supraphon 1989).
Studie, přednášky a jiné příspěvky (výběr)
K hodnocení některých novodobých západoevropských skladebných směrů (Hudební rozhledy 15, 1962, s. 182–185).
O současných směrech v hudbě (Estetická výchova, č. 1, 1963, s. 5–6).
Dětem šedesátých let (Hudební rozhledy 19, č. 15, 1966, s. 452–455).
Hudební dílo jako projekt (Opus musicum, č. 7, 1969, s. 210–213).
Hudba a slovo (Opus musicum, č. 6, 1977, s. 180–182).
Problémy soudobé hudební kompozice (Opus musicum, č. 2, 1978, s. 42–44).
Janáčkův odkaz kompoziční teorii a praxi (Hudební rozhledy 33, č. 7, 1980, s. 321–322).
K výchově mladé umělecké generace (Hudební rozhledy 35, č. 5, 1982, s. 219–222).
Národní hudební síň v Praze-neuskutečnitelný sen, nebo reálná nutnost? (Hudební rozhledy 40, č. 5, 1987, s. 193–195).
Helfertova česká moderní hudba-zdroj úvah skladatele o vývoji, stavu a výhledech kompoziční praxe a teorie (Opus Musicum, č. 2, 1997, s. 44–48).
Dvořákovské inspirace pro soudobou hudbu (Opus musicum, č. 1, 2000, s. 8–12).
Amatérský dětský pěvecký sbor z hlediska soudobého skladatele (In: Krajina dětského zpěvu, Krajské kulturní středisko Ostrava 1981, s. 21–22).
Perspektivy sborového zpěvu na počátku 3. tisíciletí (úvahy především z hlediska skladatele) (In: Cantus Choralis, Acta universitatis Perkynianae 61, Ústí nad Labem 2000 s. 54–67).
Dvořákovské inspirace pro soudobou hudbu (Opus musicum, č. 1, 2000, s. 8–12).
Nelze zapomenout, milý Arne… (In: Svět hudby Arne Linky, Šimon Ryšavý 2000, s. 88–89).
Brněnskému dětskému sboru vzpomínky, poděkování a blahopřání (In: Pozdrav Brněnskému dětskému sboru, Nadace Františka Lýska, Brno 1995, s. 5–6).
Poznámky k cíli, obsahu, rozsahu a efektivitě výchovy skladatelů (In: Sborník k 80. výročí založení Konzervatoře Brno, Brno 1999, s. 37–40).
Výrazná osobnost nejen hudebního Brna (Rovnost, 14. 9. 1996).
Mistr a učitel dirigentského umění. Životní jubileum významného umělce a vysokoškolského pedagoga (Rovnost, 18. 1. 1997).
Neúnavný propagátor díly Bohuslava Martinů (Rovnost, 10. 2. 1997).
Janáčkovo klavírní dílo na 2 CD (Rovnost, 4. 2. 1997).
Poetický svět skladatele Jiřího Matyse. Neodmyslitelný hudební i pedagogický přínos dalšího letošního sedmdesátníka (Rovnost, 27. 10. 1997).
I Bohuslav Martinů by mu poslal gratulaci. (2002) Prof. PhDr. Zdeněk Zouhar, skladatel, muzikolog, pedagog a organizátor – už pětasedmdesátiletý (Rovnost, 9. 2. 2002).
II. Dílo hudební
Orchestrální skladby
Mnichov, symfonická báseň pro velký orchestr (1952–53).
Festivalová předehra pro velký orchestr (1955–56).
Koncert pro housle a orchestr (1958).
Velký přelom, symfonie pro orchestr (1960–62).
Symfonické tance pro velký orchestr (1961).
Symfonieta pro velký orchestr (1962–63).
Concertino pro violoncello a komorní orchestr (1964–66).
Preludia pro komorní orchestr (1965).
Miniatury pro smyčcový orchestr (1966).
Divadlo světa, symfonická rotace o čtyřech scénách (1968–69).
Panteon, zvukový obraz pro orchestr (1970).
Slavnostní prolog pro velký symfonický orchestr (1971).
Slavnosti světla, cyklus symfonických obrazů pro velký orchestr (1975).
Symfonické aktuality, koncertní fresky pro orchestr (1976–78).
Pocta životu, symfonický monolit pro orchestr (1988–89).
Jediná naděje, symfonický akvarel pro orchestr (1997).
Pohledy na člověka, dvě reflexe pro orchestr (1989–97).
Symfonický tanec pro velký dechový orchestr (2001).
Komorní skladby
Letní den, zápisky z dětství pro klavír (1944, rev.1996).
Sonatina semplice pro hoboj a klavír (1950, rev.1991).
Suita romantika pro violu a klavír (1957, rev. 1981).
Suita giocosa pro dechové kvinteto (1958, rev. 1992).
Suita pro dechové kvinteto (1958–59).
Smyčcový kvartet (1959).
Rapsodia eroica pro varhany (1963, rev.1965).
Dvě allegra pro klarinet a klavír (1965).
Miniatury pro čtyři lesní rohy (1965).
Invence pro klavír (1965).
Concertino pro violoncello pro klavír (1966).
Memento, koncert pro bicí a dechové nástroje (1966).
Panychida, hudba o dvou zvukových vrstvách pro 2 violy, 2 klavíry, bicí nástroje a magnetofonový pás (1968)
Loutkové scény, cyklus klavírních skladbiček pro děti (1969).
Maškarní volenka, alternativní skladbička pro děti (1969).
Tkaniny doby, zvukové fantazie pro basklarinet a klavír s bicími nástroji (1977)
Metavariace na dvě moravské lidové písně pro koncertní akordeon (varhany) (1978).
Minuty jara, imprese pro dechové kvinteto (1980).
Filharmonické fanfáry, pro tři trubky, tři trombony a tubu (1985).
Mateníky, tři skladby pro 2 akordeony nebo akordeonový soubor (1986).
Motivy léta, hudební prožitky pro housle, violoncello a klavír (1990).
Žerty a úsměvy, novelety pro hoboj, klarinet a fagot (1991).
V zahradách chrámů Kyota, meditace pro sólový anglický roh a bicí nástroj. Též verze pro sólový basklarinet a bicí nástroj (1992).
Šťastné chvilky, malé album vzpomínek pro dvoje housle (1992).
Zimní ticha, dojmy a myšlenky pro žesťové a bicí nástroje (1992–93).
Znělka pro Hrabovou, pro dvě trublky a bicí nástroje (1994).
Komorní fanfáry, pro dvě trubky a bicí nástroje (1994).
Oživené zátiší, fragment pro sólový lesní roh (1994).
Podzimní zpěvy, rapsodické souvětí pro smyčcové kvarteto (1994–95).
Proměny vody, poetické črty pro čtyři flétny (1996).
Dávno je tomu, varhanní mozaikový list z památníku (1998).
Protipóly, duo pro dvě trubky (1998–99).
Kouzlo dřeva, plastiky Antonína Suchana pro housle a klavír (1999–2000).
Fanfáry pro Konici (2000).
Prvosenky, klavírní črty z mládí (2000).
Vokálně-instrumentální skladby
Balady z povstání, dvě kantáty na slova Jarmily Urbanové (1960):
- Jaro, kantáta pro recitátora, soprán, tenor, smíšený sbor a orchestr
- Jablíčka malinová, komorní kantáta pro recitátorku, soprán, baryton, malý smíšený sbor, noneto, klavír a bicí nástroje
Za všechny děti, kantáta pro alt, smíšený sbor a orchestr na slova Jiřího Navrátila (1951).
Pátý živel, melodram pro recitátora a malý orchestr na slova O. Mikuláška (1964).
Lyrické texty, tři písně pro 2 střední ženské hlasy a klavír s bicími nástroji na slova Vladimíry Binarové, Evy Hřibové a Josefa Pavlíka (1976).
Zrození člověka, vokální monology pro vyšší mužský hlas a orchestr (klavír) na texty českých básníků (1981).
O kohoutkovi a slepičce, malá opera pro dětské sólisty, dětský pěvecký sbor a instrumentální soubor na libreto Vladimíra Šefla (1988–89).
Vokální díla sborová
Smíšené sbory
Galánečce, smíšené sbory na slova lidové poezie (1950/90).
Madrigal o pánovi, smíšený sbor na slova Zdenka Kriebela (1961).
Zemi milované, dva smíšené sbory na slova Václava Honse a Františka Branislava (1973–76).
Země jako zahrádka, sonety pro smíšený sbor a instrumentální soubor na slova Vladimíra Šefla (1981).
Líbání chleba, scherzo pro smíšený sbor na slova Františka Nechvátala (1987).
Broskvička, jubiloso pro smíšený sbor, klavír a bicí nástroje na slova Josefa Kainara (1993).
Dětské sbory
Z dětského světa, cyklus písní pro jednohlasý dětský sbor a klavír (1954).
Od jara do zimy, tři dětské sbory na slova Miloše Veselého, Františka Hrubína a Aloise Průchy (1962).
Hudební oříšky, dětské sbory s klavírem na slova Františka Branislava (1965).
Ukolébavky pro Míšu, dva dvojhlasé dětské sbory s klavírem na slova Františka Branislava (1969).
Podvečerní koncert u chaty, cyklus trojhlasých dětských sborů s nástroji na slova Františka Branislava (1969).
Skalické zvony, balada na lidové texty pro dětský sbor, varhany, 3 gongy a tympán (1970).
Polyfonní etudy pro dvojhlasý dětský sbor a bicí nástroje (1970).
Na rozhledně, vokální tanečky pro dvojhlasý dětský sbor a nástroje na slova Jaromíra Hořce a Františka Branislava (1973).
Janek a Kača, vokální scéna na lidové texty pro dětský (ženský) dvojsbor, klavír, zvonkohru a bicí nástroje (1974).
Maminky, dětský (ženský) sbor s flétnou na slova Václava Kohoutka (1975).
Petříčkovy písničky, pro dvojhlasý dětský sbor a klavír na slova Františka Branislava (1975).
Radovánky, rozmarné písničky pro dvojhlasý dětský sbor na slova Františka Uhra, Vladislava Coufala a lidové poezie (1976).
Je nám hezky, tři dětské sbory na slova Jindřicha Balíka (1980).
Slovopád, hudební žerty pro dětský trojhlasý sbor, klavír a bicí nástroje na slova Jindřicha Balíka (1980).
Písně o štěstí, dva dětské sbory na slova Marie Kopřivové (1987).
O kohoutkovi a slepičce, malá opera o třech obrazech (osmi výstupech) pro dětské sólisty, dětský pěvecký sbor a instrumentální soubor na libreto Vladimíra Šefla (1988–89).
Veselý malý svět, dětské sbory s klavírem na upravené texty Jiřího Havla (1995).
Ženské sbory
O lásce a milování, cyklus úprav lidových písní z východní Moravy pro ženský sbor a klavír (orchestr) (1955).
Za život, dva ženské sbory na slova Jarmily Urbánkové a Marie Kratochvílové (1960–61).
Nad hrobem rudoarmejce, ženský sbor na slova Františka Branislava (1973).
Jaro, ženský (dětský) sbor na slova Václava Kohoutka (1976).
Mužské sbory
Balada z Buchenwaldu, mužský sbor na slova Jarmily Urbánkové (1956).
Paříž, mužský sbor na slova Ivo Fleischmanna (1956).
Cesty k zítřku, mužské sbory s klavírem na slova Vladimíra Kříže a Otto Řídkého (1979–80).
Jistoty nejprostší, dva mužské sbory na slova Markéty Procházkové a Ivana Skály (1985).
DiskografieLP
Memento 1967. Koncert pro bicí a dechové nástroje. (Supraphon 1969);
Velký přelom. Symfonie (Supraphon 1972);
Panteon. Zvukový obraz. (Supraphon 1972);
Slavnostní prolog. V kolekci Slavnostní předehry. (Panton 1972);
Invence pro klavír (Panton 1972);
Teatro del mondo (Divadlo světa). Symfonická rotace (Supraphon 1974);
Teatro del mondo. Symfonická rotace (Musica nova bohemica, Supraphon 1974);
Panteon. Zvukový obraz. (Panton 1975);
Sluneční záře. Symfonický obraz z cyklu Slavnosti světla. (Panton 1976);
Velký přelom, úryvky ze symfonie. (Supraphon 1977);
Suita pro dechové kvinteto (Pražské dechové kvinteto, Panton 1977);
Teatro del mondo (SF Brno, Supraphon 1978);
Skalické zvony. Balada (Kantiléna, Supraphon 1978);
Slavnosti světla. Symfonické obrazy (SF Brno, Supraphon 1979);
Cesty k zítřku. Mužské sbory (PSMU, Supraphon 1981);
Suita pro dechové kvinteto. (Melodija Gost, 1982);
Symfonické aktuality. Koncertní fresky (ČF, Panton 1982);
Tkaniny doby. Zvukové fantazie. (Due Boemi di Praga, Panton 1982);
Minuty jara. Imprese pro dechové kvinteto (Pražské dechové kvinteto, Panton 1982);
Země jako zahrádka. Sonety (Pražští madrigalisté, Panton 1983);
Polyfonní etudy pro dětský sbor (výběr) (Bambini di Praga, Panton 1983);
Zrození člověka. Vokální monology. (SF Brno, Panton 1984);
Rapsodia eroica pro varhany (Musica nova bohemica, Supraphon 1984);
Koncert pro housle a orchestr (ČF, Panton 1987);
Miniatury pro smyčcový orchestr (Čeští Komorní sólisté, Panton 1978);
Líbání chleba. Scherzo pro smíšený sbor (Panton 1989);
Samostatná CD
Komorní hudba 1965–95 (výběr) (Autorský kompaktní disk, vlastním nákladem, 1999);
Orchestrální a vokální hudba 1958–81 (výběr) (Autorský kompaktní disk, vlastním nákladem, promo CD, 2001);
Sborová a orchestrální hudba 1955–93 (výběr) (Autorský kompaktní disk, vlastním nákladem, promo CD, 2001);
Komorní (komorně orchestrální) a vokální hudba 1958–76 (výběr) (Autorský kompaktní disk, vlastním nákladem, promo CD, 2003);
LiteraturaI. Lexika
Čeští skladatelé současnosti (Praha 1985, Panton, s. 138).
ČSHS (Praha 1963–1965, svazek A-L, s. 692–693).
Hudební slovník pro každého (Vizovice 1999, sv. 2, s. 261 Jiří Vysloužil).
Skladatelé dneška (Praha 1961, Panton, s. 122).
II. Ostatní
Bártová, Jindra: Umělec nemůže stát stranou prosazování pokrokového úsilí (Hudební rozhledy 32, č. 3, 1979, s. 120–122).
Foltýnová, Lenka: Se skladatelem Ctiradem Kohoutkem na prahu milénia (Opus Musicum, č. 3, 2001, s. 65–71).
Havlík, Jaromír: O hudební tvorbě, teorii a jiném (Hudební rozhledy 42, č. 5, 1989, s. 195–198).
Karásek, Bohumil: Rok navíc pro skladatele (Hudební rozhledy 49, č. 12, 1996, s. 353–356).
Kobza, František: Rozhovor s hudebním skladatelem Ctiradem Kohoutkem (společenský měsíčník města Šumperka, č. 10, 1997, s. 15–18).
Majer, Jiří: O nové hudbě se Ctiradem Kohoutkem (Zemědělské noviny, 7. 9. 1968).
Štědroň, Miloš: Jubilující skladatelé Miloslav Ištvan a Ctirad Kohoutek (Hudební rozhledy 32, č. 5, 1979, s. 215).
Švéda, Josef: Hovory o sportu, umění a také trochu o našem městě. Dnes má slovo Ctirad Kohoutek (Brněnský večerník, 28. 9. 1984).
Hegrová, Markéta: Orchestrální tvorba Ctirada Kohoutka (disertační práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2007).
Jelínková, Marie: Varhanní tvorba brněnských skladatelů s datem vzniku po r. 1945 / Mj. i o varhanních skladbách C. Kohoutka: Rapsodie eroica, Metavariace na dvě moravské lidové písně a Dávno je tomu…/ (Diplomová práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2001).
Králová, Zuzana: Ctirad Kohoutek a jeho kompozice pro dětské pěvecké sbory (Magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2009).
Sotolářová-Kozlíčková, Ingrid: Invence pro klavír Ctirada Kohoutka. Pokus o teoretická východiska k interpretaci soudobé skladby. (Diplomová práce v oboru klavír, Janáčkova akademie múzických umění, Brno 1982).
Turzová-Lörincová, Irena: Skladobné princípy dvanásťtónovej a modálnej techniky v kompozičnom štýle Miloslava Ištvana a Ctirada Kohoutka so zamerením na Odysseu lidického dieťaťa a Invencie pre klavír. (Diplomová práce, Pedagogická fakulta v Nitre, 1983).
Archiv Ctirada Kohoutka
Zuzana Králová
Datum poslední změny: 21.5.2015