Český hudební slovník osob a institucí

Mysliveček, Josef

Mysliveček, Josef, skladatel, narozen 9. 3. 1737, Praha, zemřel 4. 2. 1781, Řím.

A. Život

B. Styl

A. Život

Josef Mysliveček se narodil 9. 3. 1737 v Praze na Kampě v tzv. Sovových mlýnech. Jeho otec, mlynář Matěj Mysliveček (1697–1749), byl majitelem a nájemcem pražských mlýnů a mlýna v Šárce u Prahy. Matka Anna Červenková (1706–1767) se po smrti manžela provdala v roce 1752 za mlynáře Jana Čermáka. Dětství a mládí prožil Mysliveček v domě U modrého šifu na Starém Městě pražském (od 1740). Jeho bratr-dvojče Jáchym s ním absolvoval školní i mlynářské vzdělání.

Myslivečkova údajná studia v klášterní škole dominikánů u sv. Jiljí na Starém Městě a jezuitském semináři v Klementinu nejsou doložena. Naopak existuje imatrikulační zápis o studiu na Karlo-Ferdinandově universitě – tato studia však Mysliveček ukončil předčasně v roce 1753. Spolu s bratrem se v Praze vyučil mlynářem. 30. 8. 1758 byli oba přijati do pražského mlynářského cechu jako tovaryši, 1761 prohlášeni za mistry.

Josef však mlynářství neprovozoval a věnoval se hudbě. Ve sféře dohadů zůstává jeho hra na housle na pražských kůrech, jakož i studia u Franze Habermanna. V Praze se stal žákem Josefa Segera, varhaníka v kostele Matky Boží před Týnem, který vychází ze školy Bohuslava Matěje Černohorského. V této době složil 6 Sinfonií, které nesly názvy podle prvních 6 měsíců roku. Tyto se však nedochovaly.

V listopadu 1763 odchází Mysliveček přes Vídeň do Itálie. V Benátkách studoval u Giovanniho Battisty Pescettiho (1704?–1766), uznávaného znalce hudební deklamace a operního recitativu, zároveň však ctitele přísné kompoziční práce. Pohotovým výsledkem studia u Pescettiho byla první Myslivečkova opera Semiramide, uvedená 1766 v Bergamu a Alessandrii. Následovala objednávka opery pro Neapol k narozeninám španělského krále Karla III. a jeho syna Ferdinanda IV., krále neapolského. Mysliveček pod titulem Bellerofonte zhudebnil tehdy oblíbený námět v benátském prostředí. Úspěch díla rázem proslavil skladatele po celé Itálii. Pro nesrozumitelnost svého příjmení si začal za jméno připojovat „detto il Boemo“. Údajné označení „Il divino Boemo“, jakož i italský ekvivalent jeho jména „Venatorini“ nejsou doloženy. (Il divino Boemo je název romaneta Jakuba Arbesa z roku 1886.)

Velký ohlas Bellerofonta podnítil objednávky na další opery pro Neapol (Farnace, Romolo ed Ersilia, Artaserse, Demofoonte, Ezio, La Calliroe, L’Olimpiade, Demetrio), Turín (Il trionfo di Clelia, Antigone), Benátky (Demofoonte, La clemenza di Tito, La Circe), Florencii (Ipermestra, Motezuma, Adriano in Siria), Bolognu (La Nitteti), Milán (Il gran Tamerlano, Armida), Pavii (Demetrio) a Padovu (Atide). Vzrůstající vlna zájmu o Myslivečkovy skladby zahrnuje nejen opery, ale též instrumentální kompozice a oratoria, z nichž Isacco figura del Redentore (1776) je považováno za skladatelovo vrcholné dílo. Na premiérách Myslivečkových oper se podíleli věhlasní pěvci, mezi nimi např. Caterina Gabrielli (1730–1796), která prý byla skladatelovou milenkou. 15. 5. 1771 se Mysliveček s úspěchem podrobil zkoušce k udělení titulu akademika boloňské akademie (Accademia filarmonica); od té doby přidával ke svému jménu titul „accademico filarmonico“.

Z doby italského pobytu jsou doloženy tři Myslivečkovy cesty do střední Evropy.

Po zprávě o úmrtí matky odjíždí 1768 do Prahy, aby jako nejstarší dědic uspořádal rodinné majetkové poměry. V Praze řídil provedení Bellerofonta. Divadlo v Kotcích (Nuovo teatro di Praga) uvedlo na sklonku 60. let ještě další dvě Myslivečkovy opery: Semiramide a Farnace.

V roce 1772 odjel do Vídně, kde chtěl patrně posílit svou pověst. V tomto smyslu byla cesta neúspěšná, avšak skladatel se ve Vídni setkal s anglickým hudebním spisovatelem Charlesem Burneym, který se o něm zmiňuje ve svém Hudebním cestopise (jako datum setkání uvádí 13. 9.). Spekulace o tom, že Mysliveček toho roku zavítal též do Prahy, nejsou podloženy.

V letech 1777–78 dlel Mysliveček v Mnichově, kam byl pozván bavorským kurfiřtem Josephem Maxmilianem. S velkým úspěchem tu byla o karnevalu 10. 1. 1777 provedena v Hoftheater jeho opera Ezio. Značnému ohlasu se těšilo rovněž podzimní uvedení oratoria Isacco figura del Redentore tamtéž. O pozoruhodném přijetí oratoria píše Wolfgang Amadeus Mozart v dopise otci do Vídně 11. 10. 1777. Mysliveček patrně choval naději, že bude v Mnichově jmenován dvorním skladatelem – jednání na toto téma však přerušila náhlá smrt kurfiřta v prosinci 1777.

V březnu 1770 se Mysliveček v Bologni poprvé setkal s Wolfgangem Amadeem Mozartem. Mezi oběma tvůrci vzniklo přátelství, a to i přes větší věkový rozdíl. Mozart si Myslivečka vysoce vážil. V jeho dopisech je jedním z nejvíce zmiňovaných skladatelů; tato korespondence je také často jediným pramenem o Myslivečkových životních událostech. K českému skladateli se zpočátku stavěl kladně i Mozartův otec Leopold, neboť předpokládal, že bude pro jeho syna přínosem nejen jako umělecký vzor, ale že mu též umožní prosadit se v Itálii i jinde. Mysliveček např. napsal Mozartovi doporučující dopis pro hraběte Jana Josefa Pachtu pro případ, že by se odhodlal k cestě do Prahy. Leopold Mozart svůj názor změnil po propuknutí Mylivečkovy nemoci, kterou považoval za následek jeho nezřízeného života. Naopak Wolfgang se s Myslivečkem stýkal i v době, kdy se od něj mnozí odvrátili – přes zákaz otce ho roku 1777 navštívil v Mnichově u příležitosti provedení oratoria Isacco figura del Redentore. Otce o tom zpravuje v dopise 11. 10. 1777. K ochlazení vztahů došlo poté, co se Myslivečkovi nepodařilo splnit slib prosadit Mozartovu operu pro neapolský karneval roku 1779.

Wolfgang Amadeus Mozart se stavěl velmi kladně k Myslivečkově tvorbě. Provozoval např. jeho klavírní sonáty. Myslivečkovy skladby sloužily mladému Mozartovi jako stylový model. Např. v jeho opeře seria Mitridate KV 87 (1770) jsou patrné inspirace Myslivečkovou Nitteti. Příbuznosti najdeme též v komorních a orchestrálních dílech raného Mozarta.

Myslivečkova sláva začala pohasínat koncem 70. let. V této době roste v Itálii počet příznivců opery buffa na úkor ctitelů opery vážné. V roce 1780 zaznamenal skladatel dva výrazné neúspěchy. V milánském Teatro alla Scala propadla Armida a podobný osud potkal v Římě i Medonta. V té době byl skladatel již několik let vážně nemocný. O této nemoci se rozšířila legenda, že se jedná o nemoc pohlavní jako následek nezřízeného životního stylu. Naopak Wolfgang Amadeus Mozart ve svém svědectví z mnichovské nemocnice, kde Myslivečka 1777 navštívil, uvádí jako příčinu špatnou léčbu po silničním neštěstí (zlomenina nosu následkem převržení kočáru).

Konec života strávil Mysliveček v Římě, kde zakoupil dům na náměstí Otto cantoni. Žil v ústraní, mezi jeho návštěvníky patřil blíže neznámý Angličan Sir Edward Barry, který byl snad jeho žákem v kompozici. Mysliveček zemřel 4. 2. 1781 v Římě, pohřben je v chrámu San Lorenzo in Lucina. Nekrolog napsal v Praze František Martin Pelcl, který roku 1782 vydal první Myslivečkův životopis, patrně za přispění skladatelova bratra Jáchyma.

B. Styl

Josef Mysliveček náleží k významným předchůdcům klasicistního stylu. Ač o pět let mladší než Joseph Haydn, anticipuje haydnovsko-mozartovský sloh. Z jeho rozsáhlého díla se dochovala jen část. O dobovém ohlasu svědčí též skutečnost, že rukopisy (opisy) Myslivečkových skladeb jsou rozptýleny v různých evropských sbírkách. Přínosná je zejména operní, oratorní a orchestrální tvorba.

V operní oblasti se soustředil výhradně na neapolskou (benátsko-neapolskou) operu seria. Styl buffy je přítomen pouze v samostatné árii Si vedono oggi giorno. Jako zkušený operní praktik si vybíral osvědčená libreta – především z pera Pietra Metastasia. Na Metastasiovy texty vytvořil patnáct operních titulů, ale též čtyři oratoria, stejný počet kantát aj. Mysliveček patří k posledním velkým tvůrcům italské vážné opery metastasiovského typu. Metastasiova libreta mu sloužila též jako vzor – např. požadavek, aby orchestr vyjadřoval duševní stavy jednajících osob a znásoboval dramatické dění. V Metastasiově duchu zhudebňuje též libreta jiných autorů na náměty z antické mytologie (např. Bellerofonte, Demofoonte, Antigone, Atide, La Calliroe, La Circe), historie (např. Motezuma, Il gran Tamerlano, Romolo ed Ersilia, La clemenza di Tito, Artaserse, Ezio, Adriano in Siria, L’Olimpiade), případně středověku (Armide); ty však slouží pouze jako podklad pro vyjádření duševních hnutí dramatických postav, jež jsou nositelkami idealizovaných morálních postojů. V tomto směru též usiloval – podobně jako Metastasio – o dramatickou reformu recitativu.

V raných dílech (kantáta Il Parnaso confuso, 1765–67) ještě pietně zhudebňoval celé Metastasiovo libreto, později však přizpůsoboval text svým kompozičně dramaturgickým zásadám. Jsou to zejména škrty v příliš dlouhých seccorecitativech, které zhušťuje na míru nutnou k porozumění ději opery. Vypouštěl nebo zkracoval scény, které příliš retardovaly děj. Nakonec dochází též k přemísťování sledů árii, případně – v duchu dobové praxe – k jejich nahrazování jinými scénami.

Mysliveček nebyl operní reformátor stylu Christopha Willibalda Glucka. Gluckovo dílo znal, avšak jeho reformní principy nepřijal. Chtěl se prosadit mezi italskými autory (Giovanni Paisiello, Tommaso Traetta, Niccolò Piccini) na jejich domácí půdě, což se mu nakonec podařilo. Proto se nevzdal tradičního neapolského modelu opery, jehož principy dále domýšlel. Spolu s velkou melodickou invencí, kterou projevil též v oratoriích a kantátách, se soustředil na vývoj árií, kde vychází z poznatků, jimž se naučil u Pescettiho. Od raného typu árií da capo, v nichž se soustředil na brilantní pasáže s vynalézavým doprovodem, přešel k áriím v různých formách, včetně sonátové (např. Romolo ed Ersilia, 1773), aby nakonec exceloval v áriích rondového typu (La Calliroe, 1778). V souvislosti s reformou volil též jednodušší, zpěvnější témata. Malou pozornost věnoval recitativům secco, které někdy z časových důvodů svěřoval svým pomocníkům. Naopak ve svých vrcholných dílech usiloval o prohloubení recitativů accompagnato, pomocí nichž zobrazoval vypjaté duševní stavy (La Calliroe, Ezio); v opeře Il gran Tamerlano se objevuje accompagnato též v rámci árie. Opery uváděla sinfonia, která ovšem s dílem tematicky nesouvisela: opery se mohly hrát se sinfoniemi, které byly původně určeny ke koncertnímu provedení. Mezi jednotlivými dějstvími se dle dobového zvyku prováděly balety, které většinou nesouvisely s dějem (jako kontrast k vážné opeře vycházely z commedie dell’arte) a byly dílem jiných tvůrců; výjimku tvoří např. balety Carla de Picq pro operu Il gran Tamerlano nebo balli Giuseppa Peruccone, detto Paqualino při premiéře opery Armida (1780).

Mysliveček tvořil svá operní díla v chvatu, který byl vyvoláván potřebou splnit včas objednávku. To platí též pro kantáty, které měly vesměs dedikační charakter a byly – podobně jako opery – určeny především pro neapolské Teatro San Carlo: skladatel jimi uctíval narozeniny neapolské královny Marie Karoliny a jejího chotě, krále Ferdinanda IV., případně španělského krále Karla III.

Okolo roku 1770 se Mysliveček začíná intenzivně zabývat oratorní tvorbou. Některá oratoria inklinují k typu azione sacra (Betulia liberata, Giuseppe riconosciuto) a vytvářejí tak mezičlánek mezi oratoriem a operou. V tomto směru se stal jedním z dovršitelů oratoria neapolské školy. Platí to zejména pro vrcholné dílo, Isacco figura del Redentore (1776) na Metastasiův text. Hudba se tu snaží vyjádřit hluboká citová hnutí, proto melodika směřuje k prostotě bez zbytečných ornamentů. Propracován je doprovázený recitativ pro vyjádření dramatických situací a vypjatých duševních stavů. Na zachycení vnitřních hnutí hrdinů se podílí též orchestr, v němž je posílena skupina dechových nástrojů jako kontrast ke smyčcům. Na rozdíl od jiných hudebně dramatických děl autora se objevuje rovněž klarinet. O ohlasu díla svědčí skutečnost, že opisy partitury se šířily po Evropě a skladba byla dlouho připisována Mozartovi. Poměrně značné oblibě se těšila Myslivečkova oratoria též v Praze, kde v kostele u Křižovníků bylo zásluhou regenschoriho Františka Tittelbacha uvedeno v letech 1771–78 pět skladeb tohoto žánru.

Z Myslivečkovy instrumentální hudby vynikají třívěté sinfonie, v nichž uplatnil výraznou motivickou kontrastnost směřující ke stylu Haydna a Mozarta. K těmto výsledkům dospěl nezávisle na mannheimské škole. Rozvíjí především typ italské operní sinfonie, vliv má též trojdílná árie da capo. Myslivečkova instrumentální věta je prostě a jasně periodizována, čímž se vzdaluje baroknímu patosu. Nejen v kantabilitě pomalých vět uplatňuje výraznou melodickou invenci, do vět rychlých pronikají ohlasy lidové melodiky. Z hlediska vývoje formy tvoří jeho sinfonie mezičlánek mezi Alessandrem Scarlattim a Haydnem.

V instrumentálních koncertech je patrná spřízněnost s Giuseppem Tartinim, a to ve stylizaci houslového i violoncellového partu. Naopak nerozvíjí vivaldiovský typ concerta grossa. V houslových partech uplatňuje hru ve vyšších polohách i dvojhmaty.

V komorní hudbě opouští princip číslovaného basu. Vedle skladeb pro smyčcové soubory (kvintety, kvartety, tria), případně sonát pro housle s bassem continuem patří mezi jeho nejtypičtější nástrojová komorní díla oktety pro dechové nástroje. Na rozdíl od Haydna a Mozarta mají třívětou sonátovou, nikoli vícevětou serenádovou formu. V sonátách pro klávesové nástroje (klavír, cembalo) je patrná závislost na Domenicu Scarlattim, Domenicu Albertim, Baldassaru Galuppim aj.