Český hudební slovník osob a institucí

Schaefer, Theodor

Schaefer, Theodor, hudební skladatel, teoretik a pedagog, narozen 23. 1. 1904, Telč, zemřel 19. 3. 1969, Brno.

Narodil se do rodiny úředníka, překladatele dramat a ochotnického divadelníka, který byl duchem a organizátorem spolkového a vlasteneckého života v Telči. Schaefrova matka byla učitelkou. Po svých rodičích zdědil umělecké sklony i pedagogický talent. Od svých čtyř let hrál na housle a velmi brzy začal komponovat. Zhudebnil poezii Jaroslava Vrchlického, Jana Nerudy a dalších básníků. V devatenácti letech napsal dětskou operu Honza dobrák (1923) na motivy pohádky Ferdinanda Tomka. V letech 1922–26 vystudoval na brněnské konzervatoři skladbu u Jaroslava Kvapila a dirigování u Františka Neumanna s absolventskou prací pro orchestr a varhany Stvoření (1926), a v letech 1926–29 studoval na mistrovské škole v Praze u Vítězslava Nováka, kde absolvoval Passacaglií a fugou pro orchestr (1927).

Významná je jeho pedagogická činnost, vyučoval postupně na těchto školách: Hudební škola Filharmonického spolku Beseda brněnská (1929–30), městská hudební škola v Kutné Hoře (1930–34), Kaprálova hudební škola v Brně (1934–40), konzervatoř v Brně (1940–59), Palackého univerzita v Olomouci (1947–49) a JAMU (1949–51, 1959–69), kde řídil několik let katedru skladby, hudební teorie a dirigování. Na těchto školách vyučoval skladbu, instrumentaci, intonaci, hudební nauku, harmonii, teoretický i praktický kontrapunkt, hudební formy, nauku o hudebních nástrojích, hru partitur a kompoziční seminář. Svým pedagogickým úsilím ovlivnil řadu brněnských skladatelů a hudebníků: Jiřího Bártu, Pavla Blatného, Leoše Faltuse, Ctirada Kohoutka, Ivana Petrželku, Aloise Piňose, Zdeňka Pololáníka, Václava Řeháka, Bohuslava Řehoře, Zdeňka Zouhara ad., mezi jeho žáky patřila také Vítězslava Kaprálová. Měl rozsáhlé znalosti hudební teorie a své přednášky dokázal zpestřit tak, aby žáky výuka zaujala. Byl autoritativním a perfekcionistickým pedagogem, od studentů vyžadoval vynikající znalosti hudební teorie a podněcoval v nich zájem o dokonalou kompoziční práci.

Kromě pedagogických aktivit působil jako sbormistr pěveckého spolku Tyl v Kutné Hoře (1930–32) a sboru Sokol Brno I (1939–41), jako dirigent brněnského Orchestrálního sdružení (1934–35) a jako zemský inspektor hudebních škol na Moravě. Aktivně se účastnil kulturního života v Brně a podílel se na vzniku Mezinárodního hudebního festivalu v Brně, kde se stal prvním předsedou festivalového výboru (1966). Několik let byl činný jako jednatel Klubu moravských skladatelů (1938–43) a vedoucí tajemník brněnské organizace Svazu československých skladatelů. Působil také jako hudební referent odborného tisku (v letech 1930–34 psal hudební recenze do Kutnohorského rozhledu, v letech 1936–38 do Moravských novin, Národního osvobození atd.). V roce 1950 byl jmenován členem komise pro vydávání hudebně pedagogické literatury pro obor hudebně naukových děl.

Jeho pedagogická činnost byla odměněna titulem zasloužilý učitel a u příležitosti svých 65. narozenin byl jmenován zasloužilým umělcem.

Ve své skladatelské tvorbě se Schaefer opíral o tradici, ale neuzavíral se impulsům evropské hudební moderny. Z modernějších skladatelů mu byli blízcí především ti, kterým se dařilo spojovat hudební projev s hluboce intelektuálním přístupem. Jeho skladby jsou věcné a vycházejí z civilismu a exaktního myšlení, byl důsledným racionalistou. Jeho perfekcionismus se projevil i v krasopise notových partitur a v dokonalé proporcionalitě notopisů. V jeho tvorbě převažuje instrumentální hudba, ale věnoval se také písním a dramatickým formám. Napsal celkem 28 číslovaných skladeb a 12 neopusovaných. Od Klavírního koncertu op. 10 (1943) důsledně uplatňoval systém modální techniky, nezávislý na Bartókovi a Messiaenovi a spočívající v rozšíření durové a mollové tonality o charakteristické tóny církevních modů, které se vyskytovaly ve slovenské lidové písni. Takto dospěl nakonec i ke kombinaci modální techniky s technikou seriální.

Značný ohlas měla jeho symfonická předehra Jánošík (1939), poprvé provedená na Hudebním festivalu v Luhačovicích v roce 1940. Další provedení pod taktovkou Rafaela Kubelíka se konalo v den atentátu na říšského protektora Heydricha 27. 5. 1942 a skladba pak znovu zazněla přesně za tři roky 27. 5. 1945 jako předehra k Mahenově dramatu Jánošík, uvedeného u příležitosti slavnostního zahájení činnosti činoherního souboru Zemského divadla v Brně.

V letech 1945–55 Schaefer pracoval na svém nejrozsáhlejším díle, cyklu baletů Legenda o štěstí op. 23 na libreto svého bratrance Antonína Kratiny, v němž volně zpracoval fabuli Petrklíčů Svatopluka Čecha. Kvůli rozměrné délce (balet je rozložen do dvou večerů) vytvořil autor také několik suit, které byly několikrát provedeny, natočeny a vysílány v Československém rozhlase, podobně jako většina Schaefrovy tvorby. Z baletního cyklu tak vzniklo sedm výběrových skladeb. Legenda o štěstí byla oceněna Svazem skladatelů a Českým hudebním fondem.

Počínaje jednovětým violovým koncertem Diathema pro sólovou violu a orchestr, op. 24 (1955) Schaefer plně uplatnil svůj nový diatematický kompoziční princip spočívající v nahrazení reprízového úseku klasické sonátové formy nástupem nového, dříve se nevyskytujícího tématu. Ve čtyřvěté Symfonii, op. 25 (1961) autor zúročil veškerou svou hudební zkušenost i novodobé artificiální kompoziční techniky – modalitu, dodekafonii, některé praktiky Nové hudby a jejich syntézu.

Získal druhou cenu (první cena udělena nebyla) v „Concours de la Revue Musicale de Paris“ za Dechový kvintet, op. 5 (1935) v roce 1936, Cenu československé akademie věd za Klavírní etudy, op. 8 (1937), cenu České akademie věd a umění za Tři mužské sbory, op. 14 (1939), Krajskou cenu Leoše Janáčka, Cenu Českého hudebního fondu za Symfonii op. 25 (1961) aj.