Český hudební slovník osob a institucí

Risinger, Karel

Risinger, Karel, skladatel a hudební teoretik, narozen 18. 6. 1920, Praha, zemřel 11. 8. 2008, Bratislava.

Maturoval na smíchovském reálném gymnáziu v rodišti a začal studovat hudební vědu na Karlově univerzitě. Po uzavření vysokých škol za protektorátu studium přerušil a věnoval se studiu kompozice a hudební teorie. Nejprve byl soukromým žákem Jaroslava Řídkého (od roku 1937), potom v letech 1941–43 absolvoval kompoziční oddělení konzervatoře a v letech 1943–45 mistrovskou školu u Jaroslava Křičky a v letech 1945–47 čtvrttónové oddělení u Aloise Háby. Současně dokončil muzikologická studia doktorátem na základě disertace Hudebně teoretické základy intonace (1947).

Profiloval se od počátku své kariéry jako hudební teoretik a začínal jako pedagogický spolupracovník pražské Schola cantorum, kde působil v letech 1947–50. Přechodně byl lektorem na AMU (1948–50), později jako odborný asistent. V letech 1952–55 byl externím učitelem hudební teorie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Jako skladatel se projevoval už od začátku 40. let. Jeho tvorba inklinovala při využití vyspělé kompoziční techniky spíš k tradičnímu půdorysu a i když vzhledem ke svému racionálnímu založení mohl inklinovat ke konstruktivismu a vlivům meziválečné avantgardy, věnoval se těmto otázkám mnohem více jako teoretik než jako skladatel. Tato jeho vloha se stále více utvrzovala a Risinger patřil od druhé poloviny 50. let k předním českým hudebním teoretikům. Systematičnost jeho přístupu a ovládání aktuálních soudobých principů a zejména novodobých kompozičních technik ho předurčilo k tomu, aby zhodnotil některé výsledky české meziválečné avantgardy a jako první tak posoudil praktické výsledky Hábovy mikrotonality a přiblížil je širší hudební veřejnosti v knize Intervalový mikrokosmos.

Risinger jako systematik inklinoval k obecnějším otázkám a od 60. do 90. let minulého století stále rozšiřoval a současně koncentroval některé základní otázky analýzy. Především se soustřeďoval na otázky hierarchie v tektonice, na problémy mikrotonality, její vnitřní struktury v horizontálním i vertikálním nazírání a na polymelodické hudební myšlení především v perspektivě hudebního vývoje 20. stol. Přednostně ho proto zajímalo studium kontrapunktu ve sféře hudebního myšlení, kterou sám zažíval a v níž se také umělecky projevoval. Odtud pocházejí jeho koncepce, které chápaly kontrapunkt hudby 20. stol. mnohem více jako katalog možných postupů na základě existujících kompozičních technik a směrů než jako průměty konkrétních historických situací vzatých z kompoziční praxe klasiků hudby 20. stol. (Schoenberg, Berg, Janáček, Bartók, Hindemith, Honegger, Stravinskij, Prokofjev, Šostakovič a mnozí další). Tento rys způsobený úsilím o systematický výklad problematiky a o dosažení co největší míry jejího zobecnění je signifikantní zejména pro pozdní teoretické dílo Karla Risingera.

Miloš Stědroň