Český hudební slovník osob a institucí

Karel, Rudolf

Karel, Rudolf,skladatel a dirigent, narozen 9. 11. 1880, Plzeň, zemřel 6. 3. 1945, Terezín (okres Litoměřice).

Narodil se do rodiny drážního inženýra Josefa a vzdělané amatérské pianistky Emilie. Po matce zdědil lásku k hudbě a často ji slýchal hrávat na klavír, zejména Beethovenovy sonáty. V dětství začal chodit na hodiny klavíru, ale brzy lekce přerušil a pokračoval jako samouk. Studoval německé premonstrátské gymnázium v Plzni (1891–94) a po přeložení jeho otce na ředitelství státních drah do Prahy dokončil studia na pražském německém gymnáziu (1894–99). Již v této době činil své první amatérské skladatelské pokusy (písně na texty Jana Nerudy, klavírní skladby a symfonickou báseň Jan Hus), které ovšem později zhodnotil kritickým okem a všechny je zničil.

Po maturitě nastoupil na právnickou fakultu Karlovy univerzity (1899), avšak stále více ho lákala hudba. Dal se zapsat na konzervatoř pod podmínkou otce, že bude zároveň pokračovat ve svých studiích na právech. Karla však studium hudby strhlo natolik, že právnickou fakultu opustil (1903). Otec jej ve zlosti vyhodil z domu. Po nějakém čase se konflikt urovnal s tím, že Karel na přání svého otce vystuduje varhanní třídu, aby měl lépe zajištěnou budoucnost. Na konzervatoři se učil skladbu u Karla Knittla, hru na varhany u Josefa Kličky, hudební teorii u Karla Steckera a Karla Hoffmeistra a nakonec absolvoval i mistrovskou skladatelskou třídu svého oblíbence Antonína Dvořáka (1901–04). K jeho nejbližším přátelům na konzervatoři patřili Jaroslav Křička a Václav Talich – společně se nazývali „tři mušketýři“ (jako čtvrtého do party přibrali později Františka Fraňka) a nadšeně se účastnili bohémského života v pražské společnosti Famiglia artistica, která sdružovala mladé umělce a umožňovala jim vystupovat na hudebních večírcích „soirée musicale“ s domácími i zahraničními hosty. V té době již začal Karel pravidelně komponovat. Mezi jeho první skladby patřil melodram Věčná pohádka (1902), první Smyčcový kvartet (1903) či Čajkovským inspirované Slovanské scherzo capriccio (1904).

Po absolutoriu nastoupil krátce na vojenskou službu (1904), avšak byl předčasně propuštěn. Kvůli vážné nemoci absolvoval několik zdravotních pobytů v jižních zemích. Mezitím soukromě vyučoval skladbu a hru na klavír. V této době zkomponoval Fantasii pro velký orchestr (1905), první operu Ilseino srdce a symfonickou epopej Ideály (obě 1909). Značně také zklidnil svůj způsob života, výukou se existenčně zajistil a roku 1908 se oženil s dcerou Zikmunda Wintra Josefinou, jíž věnoval své Notturno pro klavír (1907). Postupně se začal dostávat do povědomí odborné veřejnosti; Česká akademie věd a umění ocenila jeho druhý Smyčcový kvartet Es dur (1910) stipendiem a v tomtéž roce získal druhou výroční cenu za Ideály. Své skladby začal vydávat u Simrocka v Berlíně, stejně jako před ním jeho učitel Dvořák. V dalších dvou letech složil Renesanční symfonii es moll (1911), u které zvolil jednodušší orchestrální prostředky než dosud, a Čtyři slovanské taneční nálady (1912), složené na objednávku Simrockovy firmy. Jeho Sonáta d moll pro housle a klavír ze stejného roku byla uvedena houslistou Karlem Hoffmannem a pianistou Romanem Veselým na večírku Umělecké besedy (1913) a získala velké ohlasy veřejnosti.

Karlovu hudební kariéru v Čechách přerušila první světová válka. Roku 1914 odjel na několikatýdenní dovolenou do Ruska a poté se hodlal vrátit zpět do vlasti, avšak mezitím se Rusko stalo protivníkem Rakouska a Karel se rázem stal nepřítelem; byl dokonce považován za rakouského špióna. Byl i se ženou zatčen a krátce internován, podařilo se mu však uprchnout do Orenburgu, kde se dočkal pomoci od svých krajanů a začal zde učit hru na klavír. Následující rok se na přímluvu houslisty Jana Rezka přesunul do přímořského Taganrogu, kde působil jako pedagog na hudební škole. Mezitím ho Česká akademie věd a umění ustanovila na dálku svým členem (1915). Roku 1917 se mu podařilo získat místo profesora skladby na konzervatoři v Rostově na Donu, avšak ani zde nepobyl dlouho; další válečné nepokoje ho roku 1918 vyhnaly do Irkutsku, kde se přihlásil do komunistické Unie hudebníků. Po příchodu české armády na Sibiř vstoupil do jejích legií, zpočátku jako prostý vojín, zanedlouho se však zásluhou Ludvíka Kundery stal dirigentem legionářského symfonického orchestru. Provedl s ním v průběhu jednoho roku na devadesát koncertů. Zpět do Prahy se vrátil až roku 1920. I během svého pobytu v Rusku nezahálel skladatelsky, ale ve válečném zmatku a při častých přesunech se několik jeho děl ztratilo. Nejznámější dochovaná skladba z ruského období je symfonická báseň Démon (1920), která vznikla v železničním vagónu na cestě z Jekatěriburgu do Vladivostoku a kterou s úspěchem provedla Česká filharmonie za řízení Václava Talicha a také ji uvedl Oskar Nedbal na koncertě české hudby v italském Turínu (1921).

Po návratu do Čech se po rozpuštění legionářského orchestru ocitl Karel na pozici archiváře v Památníku odboje, neboť se nemohl uplatnit v pražském hudebním životě. Až roku 1923 se stal profesorem skladby na pražské konzervatoři. Téhož roku odjel na studijní cestu do Bulharska, na základě které uspořádal festival bulharské hudby v Praze a byl za něj oceněn samotným bulharským králem (řád za občanské zásluhy). Na konzervatoři působil až do roku 1940. Po začátku druhé světové války se dal k protifašistickému odboji a na protest proti protektorátu složil Revoluční předehru (1941). Roku 1943 jej však zatklo gestapo. Byl uvězněn na Pankráci a opakovaně vyslýchán a mučen; nic však neprozradil. Následující rok byl zásluhou lékaře Oldřicha Navary přeložen na nemocniční oddělení věznice, kde se mu dostalo lepšího zacházení a díky ochotě spřáteleného dozorce zde mohl začít dokonce i skládat. Dozorce mu propašoval tužku a různé papírky a hotové skladby odnášel mimo věznici; díky tomu se jeho vězeňská tvorba zachovala (některá dokonce na útržcích toaletního papíru). Ve vězení vznikla řada menších skladeb na lidové motivy a také náčrt opery Tři vlasy děda Vševěda. V únoru 1945 byl Karel deportován do terezínského koncentračního tábora a měsíc zde strávený využil k podpoře a dodávání síly svým spoluvězňům skrze skládání drobných skladbiček a písní v optimistickém duchu. Zemřel na úplavici a byl pohřben ve společných šachtách v Malé pevnosti v Terezíně.

Jako skladatel se pohyboval na hranici romantického a neoklasického slohu. Do určité míry byl inspirován dílem svého učitele Antonína Dvořáka; vycházel také z velikánů jako Bach, Mozart, Beethoven či Brahms. Jeho silnou stránkou bylo soustředění na detail, schopnost rozvíjet a variovat motivy a lehkost polyfonie; větší boj sváděl s ovládnutím formy a jednotností celé stavby díla. Měl dobrý cit pro rytmus, což lze vysledovat zejména na tanečních skladbách a klavírních variacích. Harmonii často zabarvoval starými církevními tóninami. Hutná instrumentace dodávala jeho dílu plastičnost.

Roku 1998 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.