Český hudební slovník osob a institucí

Racek, Jan

Racek, Jan, muzikolog, narozen 1. 6. 1905, Bučovice, zemřel 5. 12. 1979, Brno.

Maturoval na gymnáziu v rodišti v roce 1924 a studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně hudební vědu u Vladimíra Helferta. Současně studoval i dějiny umění, historii, zeměpis a filozofii. Studium ukončil v roce 1928 státními zkouškami a o rok později získal doktorát filozofie za disertační práci Idea vlasti, národa a slávy v díle B. Smetany. Tato disertace ho metodologicky nasměrovala k helfertovské metodě přelomu 20. a 30. let. Ta byla ještě více pod vlivem pozitivismu a teprve v průběhu 30. let se začaly projevovat a uplatňovat vlivy strukturalismu, který měl v Brně značné zázemí.

Jan Racek inklinoval od svých vědeckých začátků k syntetickému pojetí a vyhýbal se regionálnímu pojetí muzikologie. Už při studiu i po něm se snažil doškolovat i v hudební praxi a byl ve hře na klavír žákem Marie Kuhlové a Anny Holubové. V hudební teorii se radil s Josefem Blatným a později se svým přítelem a kolegou z ústavu hudební vědy od 60. let skladatelem a teoretikem Zdeňkem Blažkem. Od svých vědeckých začátků navazoval na dílo svého učitele zejména tematicky (smetanovská problematika, později obohacená o vlivy dobového strukturalismu a formalismu).

Jan Racek pochopil záhy význam evidence pramenů a badatelské základny a věnoval se soupisu bohemik, jejich systematické evidenci a koncentraci a toto vše dokázal soustředit na jedno místo. Na půdě Moravského muzea budoval důsledně hudební archív a sbírku pramenů k dějinám hudební Moravy poučen zkušenostmi ze zahraničních cest (Itálie, Francie, Německo, Belgie, Rakousko, Jugoslávie, Polsko, Maďarsko).

Od 30. let se Racek soustředil na výzkum italské hudby okolo roku 1600. K ní dohledával prameny na našem území a současně pokračoval při svých zahraničních cestách v evidenci hudebních moravik a bohemik. Přišel do styku s řadou zahraničních muzikologických podnětů a výsledkem byly kontakty a vědecká propojení i přátelství s muzikology jako Heinrich Besseler, Igor Belza, Lev Salomonovič Ginzburg, Walter Serauky, Bence Szabolcsi, Erich Schenk a mnozí další.

Od Smetany se přesouvá jeho původní muzikologický zájem k Janáčkovi, ale protiváhu hledá i ve světově pojatých celoevropských hnutích (italská monodie okolo roku 1600 a později). Výsledkem italských cest a evidence domácích pramenných reliktů jsou dvě verze monografie Slohové problémy italské monodie (Praha, Brno 1938) a v německém překladu jako Stilprobleme der italienischen Monodie (SPN Praha 1965).

Jan Racek se habilitoval těsně před uzavřením českých vysokých škol v roce 1939. Po druhé světové válce se k italské tematice připojuje několik větších syntetických pokusů – Racek má snahu vyrovnat se synteticky s problémem české hudby. Nejprve se zaměří na dějiny české hudby jako celistvý problém a hned v roce 1946 zahájí toto syntetické úsilí spisem Středověká hudba se zvláštním zřetelem k české hudbě gotické (Brno 1946). Později rozšíří tuto výchozí pozici na monografii o české hudbě. Tyto syntetické koncepce se stávaly Rackovou oblíbenou metodologickou platformou.

Po české hudbě zamířil poněkud konjunkturálně v knize Ruská hudba (Od nejstarších dob až po Velkou říjnovou socialistickou revoluci (Praha 1953) k problémům hudební kultury, která byla zachycena jen parciálně jednak iniciativou ruských migrantů z doby první republiky (Ivan Lapšin), jednak byly sledovány v ojedinělých sondách – např. Nejedlého pokusy o soudobou sovětskou hudbu, které skončily překvapivě mimo okruh nejdůležitějších zjevů (Prokofjev, Šostakovič). K dosavadním Rackovým poválečným syntézám přistupují další zjevy. Velmi rychle pochopil význam Janáčka a převzal tuto tematiku od svého učitele. Už koncem 40. let reagoval na všechny janáčkovské podněty a postupně se tak vžíval jeho profil jako janáčkovského badatele, ačkoliv monografie o Janáčkovi a řada dalších studií pochází až z doby po jubilejním roce skladatele 1928.

Janáčka obdobně jako jiné monograficky pojímané zjevy Racek nejprve objasnil synteticky a teprve v návaznosti na to se věnoval dalším aspektům, které často přebíral z dobového dialogu problémů. Monografie Leoš Janáček vyšla nejprve německy v prestižním nakladatelství Reclam Leipzig 1962 a o rok později v české podobě jako monografie Leoš Janáček. Člověk a umělec (Brno 1963). Teprve po tomto synteticky načrtnutém portrétu Janáčka zamířil Racek k dílčím aspektům jeho tvorby a pokládal si otázky po původu Janáčkova impresionismu i dalších poloh. To již měl za sebou edici Leoš Janáček. Fejetony z Lidových novin (Brno 1958), která záhy vyšla i v Lipsku jako Feuilletons aus den Lidové noviny (Leipzig 1959). Obdobně postupoval Jan Racek i pokud šlo o Beethovena. Byl si plně vědom světovosti této tematiky a po syntetické studii Beethoven. Růst hrdiny bojovníka (Praha 1955/56) přistoupil k regionálněji pojaté problematice a využil přitažlivosti okruhu v monografii Beethoven a české země (Brno 1964). Toto je příznačný moment pro Rackovu metodologii. Dokázal vždy promítnout evropské problémy do domácí scény a nalézt spojení, která byla tematicky a metodologicky zajímavá a únosná. Lze tedy konstatovat, že nejsilnější stránkou Rackova muzikologického talentu je schopnost posoudit „bonitu“ tématu, zvážit jeho širší dosah a využít této skutečnosti. Takto postupuje jako janáčkovský badatel, jako beethovenolog i při zkoumání problémů monodie. Hudebně analyticky a strukturálně ho často problematika přesahovala, ale on přesto dokázal využít toho, co již existovalo a často to převyprávět do nových poloh tak, že se regionální problém stal mnohem zajímavější záležitostí. To je např. případ haugwitzovské enklávy dvou hudbymilovných hrabat otce a syna Heinricha a Karla Wilhelma Haugwitzů, které objevil v rozsáhlé monografické studii Karel Vetterl již v roce 1929. Jeho česká studie sice zmapovala v plném rozsahu subkulturu, která se stala v jistém smyslu přímo vzorovou pro celé další dějiny českomoravského přechodu od klasicismu k romantismu, ale teprve Jan Racek tím, že téma v němčině „převyprávěl“ ve studii Oratorien und Kantaten von G. F. Haendel auf dem maehrischen Schlosse von Náměšť (Haendel Jahrbuch VI-1960) udělal z regionální záležitosti evropskou. Tato schopnost docenit bonitu tématu, zmocnit se jí a dále ji využít je nejpříznačnějším rysem vědecké práce Jana Racka. Přesto, že je analyticky odkázán na existující výsledky a vesměs není schopen samostatné analýzy, rozpozná význam tématu a metodologický stav problému a dokáže ústrojně navázat na rozpracování problematiky a obvykle znovu a velmi kvalitně stav problému „převypráví“ se zachováním všech nutných citačních náležitostí.

Od 60. let začal Jan Racek uvažovat o široce založené monografii o českém polymelodickém hudebním myšlení, pro které si vybral kulturně zajímavou osobnost Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic. I zde se projevily přednosti a meze Rackova synteticky založeného talentu. Napsal třídílnou monografii o Kryštofovi Harantovi, která jednak obráží jeho schopnost syntézy a využití veškerého objem poznatků o českém humanismu a situaci české hudby v 16. a na počátku 17. stol. Pokud jde o samotnou syntézu dobového myšlení a české kultury Harantovy doby, ta je vzhledem k malé analytické opoře Rackových východisek obdivuhodná a pomýlila dokonce i soudobé historiky, zabývající se Harantem tak, že převzali tu nejproblematičtější - analytickou část Rackovy monografie (viz Marie Koldinská: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Cesta Intelektuála k popravišti. Paseka, Praha-Litomyšl 2004).

Neodmyslitelnou součástí Rackova nadání bylo řídit, podněcovat, organizovat a uvádět do chodu. Navázal na talent a aktivitu svého učitele Vladimíra Helferta při pokračování v široce koncipovaném projekt MAB-Musica antiqua bohemica. Racek dokázal koordinovat tuto činnost, obsáhl řadu svazků i jako autor předmluv, kde obvykle navázal na editory a převyprávěl jejich výsledky tak, že dostaly mnohem širší a syntetičtější podobu. Jednotlivé svazky edice svědčí o detailní podobě jeho přínosu edici i o nalezení jejich specifických poloh a zapojení vhodných editorů. Obdobně dokázal Jan Racek organizovat počáteční tvar brněnských muzikologických Kolokvií, která začala fungovat po roce 1966. Jeho syntetický talent a schopnost spojovat nabízené vklady a dávat jim širší smysl a jednotnou podobu patří k jeho nepřehlédnutelné vloze, která byla patrná již v době jeho působení, ale uvědomujeme si ji i dnes s patřičným dobovým a historickým odstupem. Bibliografie jeho prací je dokladem jeho smyslem pro syntézu a pro její různé podoby v různých dobách.       

Miloš Stědroň