Český hudební slovník osob a institucí

Muzeum Bedřicha Smetany

Muzeum Bedřicha Smetany (Smetanovo muzeum), hudebně dokumentační instituce, zahájení činnosti 1926, Praha.

A. Budova

B. Historie

C. Sbírky

D. Vědecká a vydavatelská činnost

E. Prezentační a výchovně-vzdělávací aktivity

A. Budova

Muzeum Bedřicha Smetany sídlí na vltavském břehu v budově bývalé Staroměstské vodárny v sousedství Karlova mostu. Již ve středověku zde stály staroměstské mlýny, k nimž v 15. století přibyla vodárenská věž. V důsledku požárů, povodní i válečných událostí byly několikrát zničeny a následné přestavby nahradily dřevěné a hrázděné budovy kamennými stavbami. Regulací ve 40. letech 19. století se vltavské nábřeží změnilo ve významnou pražskou promenádu a součástí jejího prostoru se stal i komplex staroměstských mlýnů. Po vybombardování v roce 1848 získaly nový vzhled přestavbou podle plánů Heřmana Bergmanna (1848–53), znovu je zničil velký požár v roce 1878. Poté bylo rozhodnuto o stavbě nové vodárny. V přízemí měla být dvoupatrová čerpací stanice, ve dvou horních patrech byty. Původní plány z roku 1882 se ještě na jaře roku 1883 změnily podle návrhů architekta Antonína Wiehla, které daly budově dnešní podobu. Stavba začala v červenci 1883 a dokončena byla v květnu 1884. Její architektonickou kompozici ještě umocnila sgrafitová výzdoba podle návrhů významných českých malířů Mikoláše Alše a Františka Ženíška. Severní průčelí zdobí Ženíškův výjev z boje Pražanů se Švédy, který se odehrál na Karlově mostě v roce 1648. Tematicky se k této události váže i deset postav navržených Mikolášem Alšem na plochy mezi okny. Další části fasády jsou dekorovány ornamentálními sgrafity podle návrhů architekta Jana Kouly. Realizaci sgrafit provedl Slovinec Janes Subić. V roce 1885 byla dosavadní dřevěná přístupová lávka nahrazena železnou a pojmenována po mlynáři Karlu Novotném, který se o její zbudování zasloužil a jehož jméno nese dodnes. Wiehlova staroměstská vodárna patří k nejkrásnějším a nejvýznamnějším novorenesančním stavbám v Praze a je zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek.

K obytným účelům budova zřejmě nikdy nesloužila. Od roku 1885 zde sídlila ve většině místností městská dívčí pokračovací škola, na přelomu let 1884/85 zde měl krátce ateliér malíř Antonín Chitussi. Kolem roku 1895 již všechny místnosti využívaly vodárenské úřady. Čerpací stanice byla zrušena v roce 1913 a úřady opustily budovu v roce 1935, kdy ji pražský magistrát propůjčil Společnosti Bedřicha Smetany pro Smetanovo muzeum. Stavební úpravy začaly v říjnu 1935 (přepažením bývalé dvoupatrové strojovny vznikl v přízemí sál pro koncerty, přednášky a výstavy, pro stálou expozici byly určeny místnosti v prvním a zčásti ve druhém patře, kde byla i pracovna ředitele a studovna s archivem), přibližně za půl roku již navázala instalace stálé expozice. Smetanovo muzeum se veřejnosti otevřelo 12. května 1936 za přítomnosti tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše. Další velká rekonstrukce fasády a výstavních prostor proběhla v letech 1963–64 před otevřením nové expozice a poslední vnitřní přestavbou prošlo muzeum při stejné příležitosti ve druhé polovině  90. let 20. století. Po povodni v roce 2002 následovala generální obnova fasády včetně zrestaurování sgrafitové výzdoby.  

B. Historie

Již v roce 1893, po mimořádném úspěchu Smetanových oper na Mezinárodní divadelní a hudební výstavě ve Vídni (1892), navrhl ředitel Národního divadla František Adolf Šubert zřídit Smetanovo muzeum, které by shromažďovalo materiály dokumentující skladatelovu osobnost, život, dílo i dobu. Smetanova rodina byla ochotna věnovat muzeu všechny památky, nebyl však nalezen vhodný prostor k jejich uložení a vystavení. Myšlenku muzea oživila až velká Smetanova výstava v roce 1917. Podařilo se pro ni shromáždit neočekávané množství památek, a proto se Sbor pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v Praze (založen 1909, v roce 1931 přejmenován na Společnost Bedřicha Smetany) rozhodl začít pro budoucí muzeum systematicky shromažďovat smetanovské dokumenty. V roce 1919 zveřejnil Sbor nový, rozšířený program, jehož součástí bylo kromě zbudování Smetanova sochařského pomníku i vydávání Smetanova díla a písemných dokumentů a zřízení Smetanova muzea. Muzeum bylo založeno v roce 1926, kdy byl schválen jeho statut. Poté bylo ustaveno kuratorium složené ze zástupců Sboru, Ministerstva školství a národní osvěty, zemského správního výboru a hlavního města Prahy, které muzeum spravovalo. Vzniklo tak specializované pracoviště zaměřené na systematický sběr a evidenci pramenů i na jejich badatelské, ediční, popularizační a výchovně vzdělávací využití. V roce 1928 zakoupil československý stát Smetanovu pozůstalost, kterou rodina muzeu předala ve čtyřech etapách v letech 1929–32. Správou sbírek byl pověřen Zdeněk Nejedlý. Kvůli absenci vlastního objektu byly prozatímně uloženy v Ústavu pro hudební vědu Karlovy univerzity, kde byly postupně tříděny a zpracovávány. V roce 1929 začal Sbor usilovat o získání budovy Staroměstské vodárny. Obrat v jednáních s pražskou obcí nastal v roce 1934, roku 1935 byl objekt za symbolický nájem předán Společnosti Bedřicha Smetany, která jej zpřístupnila v roce 1936. Prvním ředitelem Smetanova muzea se stal dlouholetý tajemník Společnosti Alfons Waisar (1935–60). Skromný personál zajišťoval především provoz expozice a základní správu sbírek, na odborné práci a projektech se podíleli zejména smetanovští odborníci z řad členů Společnosti, neboť do 50. let 20. století nemělo muzeum muzikologicky kvalifikované zaměstnance. V roce 1944 bylo muzeum spolu s ostatními českými kulturními institucemi uzavřeno, činnost obnovilo na podzim roku 1945. Společnost Bedřicha Smetany muzeum spravovala do roku 1951. K 1. lednu 1952 bylo zestátněno, Společnost mu předala veškerý majetek včetně sbírkových fondů a do jeho gesce přešlo také pokračování jejích projektů a aktivit. Jako samostatná instituce však Smetanovo muzeum fungovalo pouze do roku 1958. V letech 1958–75 bylo spravováno Památníkem národního písemnictví a v roce 1976 přešlo jako součást nově založeného Muzea české hudby (od roku 2001 České muzeum hudby) pod správu Národního muzea. V jeho struktuře bylo od roku 1979 již jen referátem a při další reorganizaci vplynulo zcela do oddělení archivu a knihovny a jako specializované pracoviště de facto zaniklo. Většina sbírek a expozice zůstaly nadále v budově na Novotného lávce. V letech 1961–75 byl ředitelem Miloslav Malý, který do roku 1985 vedl i Muzeum české hudby. S ohledem na dlouholetou tradici bylo Smetanovo muzeum v roce 1992 obnoveno jako monograficky zaměřené odborné oddělení v rámci Muzea české hudby. Jeho vedoucí se stala Olga Mojžíšová (1992–2017). Od počátku své existence se muzeum soustředilo na tři hlavní oblasti činnosti: sbírkotvornou, vědeckou a vydavatelskou, prezentační a vzdělávací.

C. Sbírky

Nejcennější částí sbírek je fond Bedřich Smetana (S 217). Jeho základem je Smetanova pozůstalost, kterou muzeum po celou dobu své existence průběžně doplňovalo o další prameny. Obsahuje autografy téměř všech Smetanových skladeb, většinu jeho korespondence odeslané i přijaté, osobní dokumenty, deníky a rukopisy dokumentující jeho další aktivity, osobní památky a trofeje, Smetanovy kresby, soubor jeho fotografických i malovaných portrétů, programy a divadelní cedule dokumentující jeho koncertní činnost a provozování jeho děl, recenze i další články z dobového tisku, rukopisy libret k jeho operám, první vydání skladeb a další různorodé dokumenty k jeho životu a dílu včetně pramenů týkajících se obou jeho manželek. Po vzniku Muzea české hudby byl smetanovský fond rozšířen o smetaniana ze sbírek bývalého hudebního oddělení Národního muzea a v roce 1984 byl jako celek nově zpracován. Jeho inventář se stal prvním tematicky uspořádaným katalogem pramenů ke Smetanovu životu a dílu z muzejních sbírek.

Kromě smetanovského fondu nashromáždilo muzeum i další rozsáhlé a cenné sbírky. Dokumentují širší dobový kontext, recepci Smetanovy osobnosti v různých obdobích a oblastech a zejména provozování, šíření a ohlasy jeho díla doma i v cizině od 19. století do současnosti. Nejrozsáhlejší jsou ikonografické fondy. Fotoarchiv (F) obsahuje fotografie a negativy širokého tematického spektra od 19. století do současnosti; výtvarná sbírka (M) soustřeďuje grafiky, obrazy, plastiky aj. výtvarná díla, ale např. i pohlednice a poštovní známky; scénografie (Sc) je kolekcí scénických a kostýmních návrhů a maket k inscenacím Smetanových oper od druhé poloviny 19. století do druhé poloviny 20. století; soubor trojrozměrných předmětů (TP) tvoří osobní předměty a památky z rodiny i od dalších osob, pamětní mince, medaile a plakety, kostýmy ze smetanovských inscenací zejména z přelomu 19. a 20. století, sklo a porcelán, historický mobiliář. Součástí muzejních sbírek jsou i pozůstalosti některých Smetanových současníků – František Pivoda, Josef Jiránek, Joseph Proksch, Ferdinand Heller, Ludevít Procházka, Otakar Hostinský. Rozsáhlý fond tiskové dokumentace (T) obsahuje programy, plakáty, divadelní cedule i další materiály k provozování Smetanových děl doma i ve světě a také rozsáhlý výstřižkový archiv. Sbírka nenotových rukopisů a tisků (W, A) zahrnuje kromě korespondence další různorodé písemnosti a tisky. Základem sbírky hudebnin (H) jsou především vydání, ale i rukopisy Smetanových děl od 19. století do současnosti včetně nejrůznějších úprav, jsou tu i noty ze Smetanovy pozůstalosti a z jeho hudebního ústavu i díla autorů náležejících k širšímu dobovému kontextu. Sbírka libret (L) obsahuje hlavně česká a zahraniční vydání libret Smetanových oper i některá libreta oper z repertoáru Prozatímního a Národního divadla Smetanovy doby. Fonotéka a videotéka (G, AV) soustřeďuje především nahrávky Smetanových děl a filmové a audiovizuální dokumenty (standardní a dlouhohrající desky, CD, videokazety, DVD, filmy). Pořizováním fotokopií z jiných institucí i od soukromých vlastníků si Smetanovo muzeum vybudovalo také rozsáhlý dokumentační fond. Sbírkové fondy byly po celou dobu existence muzea průběžně evidovány. Jejich původní evidence i uspořádání však přestaly odpovídat novým nárokům a standardům, a proto po roce 1992 muzeum přistoupilo k restrukturalizaci a rekatalogizaci svých fondů. Od roku 2004 jsou sbírky postupně zpracovávány i v databázovém systému a jsou průběžně také digitalizovány. Zvýšená pozornost se věnuje také restaurování především Smetanových rukopisů.

D. Vědecká a vydavatelská činnost

Vzhledem ke své pramenné základně se muzeum stalo přirozeným centrem smetanovského výzkumu. Od počátku bylo zázemím projektů kritických edicí Studijní vydání děl Bedřicha Smetany a Klavírní dílo Bedřicha Smetany, jejichž přípravu roku 1938, respektive 1940 zahájila Společnost Bedřicha Smetany. V letech 1939–41 vznikly v muzeu první soupisy tehdy známé Smetanovy korespondence odeslané i přijaté a v roce 1941 tu začali František Bartoš a Zdeněk Němec pracovat na přípravě její komentované edice a na tematickém katalogu Smetanova díla. Po zániku Smetanovy společnosti zajišťovalo muzeum ve spolupráci se státními hudebními vydavatelstvími pokračování obou kritických edic Smetanova díla. Na přípravě nadále pracovaly externí editorské týmy, edici klavírního díla převzala po úmrtí Mirko Očadlíka pracovnice muzea Hana Séquardtová. Kromě toho se muzeum podílelo i na vydávání kapesních partitur a instrumentálních hlasů Smetanových děl.  

Kritické edice: Studijní vydání děl Bedřicha Smetany: II. Sborové skladby (ed. Josef Plavec), Praha 1956; V. Dalibor (ed. František Bartoš et al.), Praha ²1960; IX. Braniboři v Čechách (ed. František Bartoš et al.), Praha 1952; X. Tajemství (ed. František Bartoš et al.), Praha 1953; XI. Slavnostní symfonie (ed. František Bartoš et al.), Praha 1955; XII. Čertova stěna (ed. František Bartoš et al.), Praha 1959; XIII. Orchestrální skladby I (ed. František Bartoš et al.), Praha 1962; XIV. Má vlast (ed. František Bartoš et al.), Praha 1966; XV. Komorní skladby (ed. František Bartoš, Jarmil Burghauser et al.), Praha 1977. Písně. Souborné vydání (ed. František Bartoš et al.), Praha 1962. Klavírní dílo Bedřicha Smetany: 4. Lístky do památníku (ed. Mirko Očadlík, Hana Séquardtová), Praha 1968; 5. Skladby virtuosní (ed. Hana Séquardtová), Praha 1973; 2. Polky (ed. Hana Séquardtová) Praha ³1980, 1. První cykly (ed. Hana Séquardtová) Praha ³1982.

Kapesní partitury: Valdštýnův tábor (Praha 1956, č. 94); Prodaná nevěsta. Předehra (Praha 1957, č. 101); Hubička. Předehra (Praha 1958, č. 127); Má vlast (Praha ²1958, ³1971, č. 25–30); Richard III. (Praha 1958, č. 115); Hakon Jarl (Praha 1959, č. 142); Pochod ke slavnosti Shakespearově (Praha 1960, č. 161); Libuše. Předehra (Praha 1961, č. 166); Scherzo (Slavnostní symfonie) (Praha 1964, č. 180); Pražský karneval (Praha 1965, č. 181). Instrumentální hlasy: Má vlast I.–VI. (Praha 1954–56); II. smyčcový kvartet (Praha 1958).

S představou budoucí edice pořizovalo muzeum v 70. letech také přepisy části Smetanovy korespondence a některých deníků. V 70. a 80. letech se stalo garantem monografického projektu Dílo a život Bedřicha Smetany. V osmi svazcích měl kolektiv externích a interních autorů (Karel Janeček, Jaroslav Jiránek, Jaroslav Smolka, Jiří Berkovec, Miloslav Malý, Hana Séquardtová) zpracovat Smetanovu biografii, tematický katalog díla a jednotlivé oblasti jeho tvorby, vydat se však podařilo pouze 5 svazků (komorní, vokální, operní a orchestrální tvorba). V roce 1986 byla do výzkumného programu Muzea české hudby zařazena příprava kritické edice Smetanovy korespondence. Proběhly poměrně rozsáhlé heuristické, transkripční i další přípravné práce, s ohledem na jiné priority však byly z kapacitních a časových důvodů v polovině 90. let přerušeny. V roce 2005 byla příprava edice obnovena v rámci výzkumného projektu Národního muzea Osobnosti české vědy a kultury. Výsledkem byl publikovaný katalog veškeré do té doby známé Smetanovy korespondence (2011) a databáze, do níž byla průběžně shromažďována data a podklady pro budoucí edici. Na výsledky těchto prací navázala v letech 2014–15 příprava 1. svazku edice. Vědecké a popularizační knižní publikace vydávalo Smetanovo muzeum průběžně po celou dobu své dosavadní existence (po roce 1976 pod hlavičkou Národního muzea): Nejedlý, Zdeněk: Bedřich Smetana v Jabkenicích (Praha 1937, Lidová knihovna Musea Bedřicha Smetany, sv. 2); týž: Otakar Hostinský (Praha 1937, Lidová knihovna Musea Bedřicha Smetany, sv. 3); Waisar, Alfons: Museum Bedřicha Smetany v Praze. Průvodce (Praha 1938); Sborník Musea Bedřicha Smetany I (Praha 1959): Wirth, Zdeněk – Waisar, Alfons: Smetanova tvář (s. 9–40), Séquardtová, Hana: Soupis rukopisů Bedřicha Smetany. A. Rukopisy notové. Část první (s. 41–113), Malý, Miloslav: Nové poznatky o rodném bytě Bedřicha Smetany, zásady jeho stavební obnovy a musejní instalace (s. 115–139); Séquardtová, Hana: Smetanaʼs hunting lodge in Jabkenice (b. r., b. m. [Praha 1964]); Holzknech, Václav: 100 let Prodané nevěsty. Projev, který na slavnostním matinée v Národním divadle v Praze den 30. května 1966 učinil … (Praha 1966); Chopin talentem občan světa. Výstava ze sbírek Towarzystwa im. Fryderyka Chopina ve Varšavě (Praha 1972); Malý, Miloslav: Poesie života. O geniovi české hudby Bedřichu Smetanovi (Praha 1978); Mojžíšová, Olga – Ottlová, Marta (ed.): Bedřich Smetana 1824–1884. Report of the international Musicological Conference Praha 24th–26th May 1994 (Praha 1995); Mojžíšová, Olga (ed.): Bedřich Smetana. Doba – Život – Dílo – Muzeum Bedřicha Smetany (Praha 1998, též anglická a německá verze); Mojžíšová, Olga – Ottlová, Marta: The Bedřich Smetana Museum. A Guidebook (Praha 1999, česká a německá verze Praha 2000); Muzeum Bedřicha Smetany. Průvodce; Bedřich-Smetana-Museum. Museumsführer (Praha 2000); Pospíšil, Milan: Prodaná nevěsta známá i neznámá (Praha 2001); Mojžíšová, Olga – Plecitá, Jana – Kovář, Petr (ed.): Památník Bedřicha Smetany Jabkenice (b. m., b. r. [Praha 2001]); Mojžíšová, Olga: Památník Bedřicha Smetany v Jabkenicích. Průvodce (Praha 2003); Plecitá, Jana – Klimešová, Marie: Podoby Bedřicha Smetany. Jak Smetanu viděly generace umělců 19. a 20. století? / The views of Bedřich Smetana. How was Smetana seenby the generations of artists of the 19th and 20th century? (Praha 2004); Mojžíšová, Olga – Plecitá, Jana – Pospíšil, Milan: Muzeum Bedřicha Smetany / The Bedřich Smetana Museum 1926–2006 (Praha 2006); Mojžíšová, Olga – Pospíšil, Milan: S kým korespondoval Bedřich Smetana (Praha 2009); Mojžíšová, Olga – Pospíšil, Milan: Bedřich Smetana a jeho korespondence / and his correspondence (Praha 2011); Mojžíšová, Olga – Pospíšil, Milan: Bedřich Smetana. Korespondence / Correspondence I. 1840–1862 (Praha 2016).

E. Prezentační a výchovně-vzdělávací aktivity

Hlavní prezentační oblastí byla systematická výstavní činnost, kterou muzeum zahájilo od roku 1929 menšími výstavkami ze svých sbírek v Ústavu pro hudební vědu. Od roku 1936 doplňovaly krátkodobé tematické výstavy pravidelně stálou expozici a kromě toho se muzeum podílelo i na výstavních projektech jiných subjektů. Do svého uzavření v roce 1944 realizovalo celkem 20 výstav, z nichž nejvýznamnější byla velká výstava v Litomyšli k 50. výročí Smetanova úmrtí (1934). V roce 1937 připravilo rovněž první stálou expozici ve Smetanově památníku v Jabkenicích spravovaném tehdy spolkem Dědictví Bedřicha Smetany v Jabkenicích. Intenzívní výstavní činnost pokračovala i v poválečných letech: v roce 1949 vytvořilo muzeum stálou expozici ve Smetanově rodném bytě v Litomyšli a převzalo ji do své gesce, nové expozice instalovalo v roce 1950 v myslivně v Jabkenicích, která přešla do jeho správy, a v rodném bytě Zdeňka Fibicha v myslivně ve Všebořicích. Kromě toho realizovalo do roku 1951 ještě pět menších tematických výstav a také putovní výstavy o Smetanovi (7) a Fibichovi (1). Intenzivní výstavní aktivita pokračovala i po zestátnění až do vzniku Muzea české hudby (1952–75). Pamětní síně připomínající Smetanovy pobyty byly zřízeny v Obříství (1956) a v Benátkách nad Jizerou (1957), původní dispozice z doby Smetanova dětství a novou expozici získal po rekonstrukci v letech 1956–59 rodný byt v Litomyšli, v roce 1961 připravilo muzeum expozici pro švédský Göteborg. V roce 1964 vznikly nové expozice ve Smetanově muzeu v Praze a v jabkenické myslivně, roku 1974 byla vytvořena pamětní síň na zámku v Novém Městě nad Metují (zrušena počátkem 90. let), nová expozice v rodném bytě v Litomyšli (počátkem 90. let převzalo rodný byt Regionální muzeum v Litomyšli) a novou expozici dostal i Fibichův památník ve Všebořicích (1975). Kromě toho muzeum v tomto období realizovalo 21 menších výstav. V roce 1984 byl nově zpřístupněn Smetanův památník na Lamberku v Obříství (expozice zanikla po povodních 2002). Výstavní činnost obnovilo Smetanovo muzeum až v 90. letech. Prioritou byly nové stálé expozice v Praze (1998) a v Jabkenicích (2003), zásadně se muzeum podílelo také na nové expozici v zrekonstruovaném památníku na Lamberku v Obříství (2007). Významné byly rovněž výstavy v zahraničí: Liszt és Prága (Budapešť 1999), Smetana, Dvořák and Their Prague (Bergen 2000, s Muzeem Antonína Dvořáka), Bedřich Smetana. Legend of My Country (Kanada 1994, putovní výstava). Kromě toho realizovalo muzeum v letech 1994–2017 ještě 19 menších tematických výstav v Praze (13) i v dalších městech (6).

Od roku 1936 začalo muzeum pořádat ve svých prostorách i přednášky a koncerty zaměřené nejen ke Smetanovi, ale i k jeho době, současníkům, interpretům apod. Vrcholem této aktivity se staly velké smetanovské cykly v letech okupace. Velmi intenzivní byla přednášková a koncertní činnost i pořadatelství širokého spektra různých kulturních a hudebních akcí od roku 1952, kdy muzeum tyto aktivity převzalo po Smetanově společnosti. Od roku 1966 bylo až do 80. let také spolupořadatelem Smetanovské klavírní soutěže v Hradci Králové, od roku 1952 organizovalo, resp. spoluorganizovalo pietní akt 12. května u Smetanova hrobu na Vyšehradě, až do 70. let zajišťovalo, částečně i vlastními silami, výchovné koncerty pro školy a v jeho sále pořádaly tradičně své koncerty i jiné instituce, zejména hudební školy. Po roce 1976 nastal výrazný útlum veřejných aktivit. Až v průběhu 90. let začalo Smetanovo muzeum ve skromnějším měřítku, spíše příležitostně, znovu pořádat akce pro veřejnost, zejména koncerty, besedy apod., často jako doprovodné akce ke svým výstavám. Od roku 2003 přibyly pravidelné pořady (koncerty, přednášky, besedy) ve spolupráci se Společností Bedřicha Smetany. Značnou oblibu získaly workshopy pro školy (od roku 2007) a do prostor expozice si postupně našly cestu koncerty uměleckých škol i dalších subjektů. Muzeum se také podílelo na tvorbě řady filmových a televizních dokumentů a rozhlasových pořadů.