Národní divadlo
(Prozatímní divadlo; Královské zemské české divadlo; Královské české zemské a Národní divadlo; České zemské a Národní divadlo)
Charakteristika: vícesouborové divadlo
Datum narození/zahájení aktivity:11.6.1881
Text
Národní divadlo v Praze (Královské zemské české divadlo; Královské české zemské a Národní divadlo; České zemské a Národní divadlo; Národní divadlo), vícesouborové divadlo, založeno 1868, Praha.
A. Období před stavbou a otevřením Národního divadla (1850–83).
B. Období Františka Adolfa Šuberta (1883/84–1899/1900).
C. Období Karla Kovařovice (1900/01–1919/20).
D. Období Otakara Ostrčila (1920/21–1934/35).
E. Období Václava Talicha (1935/36–1944/45).
F. Od druhé světové války do generální rekonstrukce (1945/46–1976/77).
G. Od generální rekonstrukce do politického převratu (1977/78–1988/89).
H. Po politických změnách (1989/90–2015/16).
I. Literatura.
A. Období před stavbou a otevřením Národního divadla (1850–83)
Výstavbu samostatné reprezentativní budovy českého divadla prosadila radikální část politické a kulturní scény. Karel Havlíček Borovský navrhl uspořádat celonárodní dobrovolné sbírky. Jedenadvacet pražských vlastenců vedených Albertem Nosticem a Pravoslavem Trojanem podalo žádost vojenskému veliteli města a pevnosti pražské o povolení Sboru pro zřízení českého národního divadla (10. července 1850) a žádosti bylo vyhověno (29. srpna 1850). Předsedou Sboru, který čítal v prvních letech až 140 členů, se stal František Palacký (12. září 1850). Valná hromada Sboru schválila návrh na odkup pozemku pro stavbu divadla (15. dubna 1852) a o dva měsíce později přešlo vlastnictví majetku na výbor Sboru (15. června 1852). První soutěž vyhrál František Fröhlich (1854). Zemský výbor navrhl výstavbu prozatímní divadelní scény (21. dubna 1861) a na návrh Františka Ladislava Riegra bylo rozhodnuto o stavbě Prozatímního divadla (březen 1862). Provoz byl zahájen 18. listopadu 1862 (Vítězslav Hálek – Král Vukašín). Zmenšením pozemku výstavbou Prozatímního divadla se stal návrh Františka Fröhlicha nepoužitelný. V roce 1865 vystřídal Františka Ladislava Riegra ve funkci předsedy Sboru Karel Sladkovský, který vyzval bez soutěže k vypracování plánů Josefa Zítka. Soutěž se přesto konala a Josef Zítek se svým neorenesančním návrhem zvítězil. Valné shromáždění Sboru návrh schválilo (11. listopadu 1866).
16. května 1868 byly položeny základní kameny (Blaník, Boubín, Branky u Náchoda, Buchlov, Čerchov, Doudleby, Hostýn, Lipník, Svatobor, Trocnov, Vyšehrad, Záhelnice, Zlatý kůň a Žižkov). Od července 1877 vedl Sbor opět František Ladislav Rieger. 11. června 1881 bylo divadlo otevřeno Libuší Bedřicha Smetany na počest návštěvy korunního prince Rudolfa II., po dvanácti představeních dočasně uzavřeno (23. června 1881) a 11. září 1881 definitivně otevřeno. Prvním ředitelem se stal Jan Nepomuk Maýr. 12. srpna 1881 divadlo vyhořelo. Nový návrh Josefa Zítka byl zamítnut a rekonstrukci provedl Josef Schulz (žák Josefa Zítka). 18. listopadu 1883 bylo divadlo znovu otevřeno. Jeviště i hlediště byly zvětšeny a doplněny o další místnosti. Od počátku se hrála v Národním divadle opera i činohra.
Na sochařské výzdobě se podíleli Antonín Wagner, Josef Václav Myslbek a Bohuslav Schnirch, na malířské výzdobě Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Tulka, Adolf Liebscher, Vojtěch Hynais (opona), Václav Brožík a Julius Mařák. Jmenovaní umělci spolu s hudebníky a literáty té doby vytvořili Generaci Národního divadla. Divadlo spadalo pod majetek země České, kterou zastupoval zemský výbor. Tento výbor pověřoval dozorem nad správou a uměleckým vedením intendanta. Do dubna 1920 pronajímal budovu podnikatelům (družstva, společnosti) většinou na šest let. V letech 1920–29 bylo divadlo přímo ve správě zemské a od roku 1929 majetkem státu.
B. 0bdobí Františka Adolfa Šuberta (1883/84–1899/1900)
Prvním provozovatelem Národního divadla se stalo Družstvo Národního divadla (spolek, od roku 1887 společnost s ručením omezeným) a řídilo divadlo do června roku 1900. Ředitelem (i uměleckým) se po Janu Nepomuku Maýrovi stal František Adolf Šubert, považovaný za skutečně prvního ředitele (do roku 1900). V operním souboru se výrazně zasloužil o prosazení českého repertoáru. Rehabilitoval Dalibora (5. prosince 1886), uvedl smetanovské cykly (1893, 1899), opery Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Josefa Bohuslava Foerstra, Karla Kovařovice a další. Do repertoáru zařadil díla Richarda Wagnera, Giuseppa Verdiho a slovanských skladatelů (Petr Iljič Čajkovskij, Nikolaj Rimskij-Korsakov, Alexandr Dargomyžskij, Alexandr Borodin a další). V roce 1892 uskutečnilo Národní divadlo úspěšný zájezd do Vídně, na kterém byly provedeny české, zejména Smetanovy opery (1. – 8. června). V rámci činnosti divadla zavedl ředitel odpolední lidová představení se sníženým vstupným a divadelní vlaky, které svážely obecenstvo z venkova i ze zahraničí. Přispěl ke vzniku dramatické školy Národního divadla pro činohru (1893). František Adolf Šubert prosazoval divadlo, které mělo být přístupno všem vrstvám obyvatelstva. Vedle domácí tvorby podporoval světová klasická díla.
Prvním kapelníkem byl Adolf Čech (1881–1889/1900), který se podílel na úspěšném vídeňském zájezdu, a jako první uvedl smetanovský cyklus (1893). Dalšími kapelníky se stali Mořic Anger (1883/84–1904/05), Augustin Vyskočil (1885/86–1899/1900, sbormistr od 1883/84) a Ludvík Vítězslav Čelanský (1899/1900, také sbormistr). V roce 1899 nastoupil na místo dramaturga Zdeněk Fibich. Po jeho smrti (15. října 1900) zůstalo místo neobsazeno do roku 1919. Jako režiséři v opeře působili František Hynek (1883/84–1900/01), Edmund Chvalovský (1884/85–1901/02), Adolf Krössing (1896/97–1913/14) a Robert Polák (1899/1900–1925/26).
Z Prozatímního divadla přestoupili sólisté Eleonora Ehrenbergová, Marie Laušmanová, Marie Sittová, Betty Fibichová, Petr Doubravský, Adolf Krössing, Josef Lev, Karel Čech a František Hynek. Během působení Františka Adolfa Šuberta získali angažmá Anna Adamcová-Olivová, Tereza Arklová, Eduard Aschenbrenner, Bohumil Benoni, Johana Cavallarová, Otilie Dvořáková, Pavlína Erbanová, Karla Fabiánová, Marie Fiedlerová, Vladislav Florjanský, Vilém Heš, Eliška Hešová, Marie Jírová, Klementina Kalašová, Anna Kettnerová-Veverková, Václav Kliment, Růžena Koldovská, Josef Konrát, Ferdinand Koubek, Emanuel Kroupa, Marie Kubátová, Hanuš Lašek, Berta Lautererová-Foersterová, Ema Maislerová, Emma (Marie) Malkovská, Růžena Maturová, Václav Mikoláš, Božena Nováková, Marie Panznerová-Klánová, Olga Paršová-Zikešová, Marie Petzoldová, Vilemína Pichertová, Marie Pivodová, Vilemína Reisenauerová-Hájková, Robert Polák, Bohumil Pták, Carlo Raverta, Irma Reichová, Josefina Reinlová, Marie Reisingrová, Jan Skramlík, Václav Soukup, Charlotta Spannerová, Marie Srbová, Leopold Stropnický, František Šír, Ella Tvrdková, Josef Urbánek, Antonín Vávra, Anna Veselá, Karel Veselý, Václav Viktorin, Růžena Vykoukalová-Bradáčová, Johana Weisová a Marie Wolnerová.
Založením baletního souboru (1883) vznikla souvislá tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem se stal Václav Reisinger (1883/84). Na scénu uvedl například vlastní balet Hašiš s hudbou Karla Kovařovice (19. června 1884). Baletní soubor se stabilizoval a kromě spolupráce na operních představeních uváděl i samostatná díla. Druhý baletní mistr Augustin Berger (1884/85–1899/1900, choreograf od 1890/91, sólista) rozšířil soubor, založil baletní školu (1884) a vedl sbor figurantů. Založení baletní školy podstatně zvýšilo úroveň souboru, do konce století však byla provozována z velké části průměrná představení nevalné umělecké úrovně. Dirigent baletu byl Václav Kolací (1885/86–1887/88), primabalerínami Giulietta Paltrinieri (1885/86–1888/89), Enrichetta Grimaldiová (1889/90–1894/95), Michelina Taveggia (1895/96–1897/98), Ida Cecchiniová (1898/99), Ester Bavazzaniová (1899/1900), sólisty baletu Františka Borecká, Emilie Kepplerová, Marie Pešková, Františka ze Schöpfů, Adéla Srnová, Waclawa Staszková, Zdeňka Štemberová, Anežka Valterová, Adéla Zieglerová a Marie Zieglerová.
C. Období Karla Kovařovice (1900/01–1919/20)
V roce 1900 převzala po staročeších správu divadla Mladočešská strana, která měla největší vliv v nové Společnosti Národního divadla (1. července 1900 – duben 1920). Ředitelem byl zvolen Gustav Schmoranz, šéfem opery (nově zřízená funkce) Karel Kovařovic (1. července 1900, sezóny 1915/16 a 1916/17 šéfdirigent) jako jediný kandidát staročeského Družstva a mladočeské Společnosti. Karel Kovařovic čelil stávce a výluce orchestru (1901), jejímž důsledkem byl vznik samostatné České filharmonie. Po stávce vytvořil Karel Kovařovic nový orchestr i sbor. Činnost zahájil Daliborem (28. července 1900). Z repertoáru odstranil operetu. Důkladným studiem, výchovou orchestru a dirigentským uměním výrazně povznesl úroveň opery. Uvedl Rusalku záhy po jejím vzniku (1901), realizoval cykly Bedřicha Smetany (1904, 1905), provedl české premiéry Borise Godunova (15. listopadu 1910), Tristana a Isoldy (10. února 1913), Parsifala (1. ledna 1914), pražskou premiéru Její pastorkyně (26. května 1916), díla Richarda Strausse a další. Místo dramaturga obsadil po devatenáctileté odmlce Otakar Ostrčil (1919). Do té doby vedl operu dramaturgicky Karel Kovařovic sám.
S Karlem Kovařovicem působili v Národním divadle kapelníci Mořic Anger, Bohumír Brzobohatý, František Jílek, Vincenc Maixner, František Picka (také sbormistr), Josef Winkler, Rudolf Zamrzla (také sbormistr), režiséři František Hynek, Edmund Chvalovský, Adolf Krössing a Robert Polák. V operním souboru nově přijali angažmá Marie Angrová, Blažena Aschenbrennerová, Amalie Bobková, Marja Bogucká, Julius Bochníček, Karla Brodecká, Emil Burian, Karel Burian (po roce členství pravidelným hostem), Františka Burianová, Doubravka Černochová, Tadeusz Dura, Hedy Feldenová, Jan Fifka, Richard Figar, Arnold Flögl, Gabriela Horvátová, Karel Hruška, Jiří Huml, Otakar Chmel, Miloslav Jeník, Božena Kacerovská, Antonín Karas, Mira Korošecová, Jindra Koubová, Karel Kügler, Antonín Lebeda, Markéta Letnianská, Vlasta Loukotková, Otakar Mařák, Ema Miřiovská, Zdeňka Molendová, Václav Novák, Antonín Novotný, Stanislav Orzelski, Jan Ouředník, František Pácal, Božena Petanová, Věra Pivoňková, Emil Pollert, Wanda Radkiewiczová, Bedřiška Reichnerová, Marie Rejholcová, Mario Roman, Theodor Schütz, Anna Slavíková, Bohumil Soběský, Valentin Šindler, Karla Šírová, Marie Šlechtová, Cecílie Šmídová, Milena Štefancová, Mirko (Vladimír) Štork, Kamila Ungrová, Pavla Vachková, Olga Valoušková, Hilbert Jan Vávra, Karel Veverka, Marco Vuškovič, Vladimír Wuršer, Marie Zieglerová a Vilém Zítek. Ema Destinová pravidelně v Národním divadle hostovala a získala titul čestného člena souboru (1909) po vítězství Prodané nevěsty ve Spojených státech amerických, kde byla opera uvedena její zásluhou.
Na rozdíl od opery a činohry, které výrazně formovaly svůj umělecký profil, zůstal balet těžištěm oblíbených děl nižší umělecké úrovně vyjma několika baletů. V letech 1900–12 vedl baletní soubor Achille Viscusi, představitel italské školy. Uvedl na scénu zejména balety Oskara Nedbala (Pohádka o Honzovi, Z pohádky do pohádky, Princezna Hyacinta) a Petra Iljiče Čajkovského (Labutí jezero, Louskáček). V letech 1912–23 vedl baletní soubor opět Augustin Berger (také choreograf). Primabalerínou byla Anna Korecká, sólisty baletu Luisa Černá, Marie Dobromilová, Anna Havlíčková, Jaroslav Hladík, Růžena Janečková, Marie Klimešová, Štěpánka Klimešová, Anna Korecká, Marie Pešková, Václav Pohan, Anežka Valterová a Helena Žižlavská.
Na konci roku 1920 byla k Národnímu divadlu přičleněna budova Stavovského divadla, čímž vyvrcholila kampaň, ve které se angažoval zejména Klub sólistů Národního divadla. 16. listopadu 1920 byla ve Stavovském divadle provedena Prodaná nevěsta a 1. prosince 1920 zemský správní výbor vydal usnesení o převedení Stavovského divadla do správy Národního divadla. S výjimkou čtyř let během druhé světové války je součástí Národního divadla dodnes.
D. Období Otakara Ostrčila (1920/21–1934/35)
V roce 1921 nastoupil na místo uměleckého šéfa opery Otakar Ostrčil. Od sezóny 1922/23 vykonával funkci ředitele Jaroslav Šafařovič a od sezóny 1931/32 Stanislav Mojžíš. Otakar Ostrčil připravil první provedení Výletů páně Broučkových (1920), cykly Bedřicha Smetany (1924, 1927, 1934), Antonína Dvořáka (1929, 1934), Zdeňka Fibicha (1925, 1932), Josefa Bohuslava Foerstra (1929), Vítězslava Nováka (1930) a Wolfganga Amadea Mozarta. Přípravu cyklu Leoše Janáčka přerušila smrt dirigenta. Otakar Ostrčil podporoval českou soudobou hudbu (Emil František Burian, Emil Němeček, Karel Hába, Otakar Jeremiáš, Rudolf Karel, Bohuslav Martinů, Otakar Zich a další). Na scénu uvedl Vojcka Albana Berga (1926). O nový styl provedení oper Bedřicha Smetany se vedle Otakara Ostrčila, který usiloval o jednotu všech složek představení, zasloužili režisér Ferdinand Pujman a výtvarník František Kysela.
Pod vedením Otakara Ostrčila působili v divadle kapelníci Bohumír Brzobohatý, Josef Charvát, Rudolf Chmelíček, Vincenc Maixner, František Škvor, Josef Winkler, Rudolf Zamrzla (také sbormistr), Milan Zuna a sbormistr Jaromír Herle. Režiséry byli Josef Munclingr, Ferdinand Pujman, Robert Polák, Emil Pollert, Josef Turnau a Vladimír Wuršer. V souboru sólistů nově získali angažmá Jan Berlík, Josip Bolé, Marie Budíková, Josef Celerin, Marie Crhová, Jaroslav Gleich, Ota Horáková, Štěpán Chodounský, Bronislav Chorovič, Marie Kalivodová, Naďa (Anna) Kejřová, Míla Kočová, Jan Konstantin, Božena Kozlíková, Marta Krásová, Josef Křikava, Richard Kubla, Luděk Mandaus, Věra Manšingrová, Václav Marek, Josef Otakar Masák, Christina Morfová, Josef Munclingr, Stanislav Muž, Ada Nordenová, Zdeněk Otava, Marie Pixová, Ludmila Prokopová, Antonio Salvaro, Marie Šponarová, Štěpánka Štěpánová, Hanuš Thein, Vladimír Tomš, Marie Veselá a Zdenka Ziková.
Zásluhou polského choreografa a tanečníka Remislava Remislavského (1923–27) převládla v baletních představeních ruská škola (1923–27). Baletní mistr nastudoval díla Sergeje Ďagileva (Šeherezáda, Petruška, Zmatek). Díky Otakaru Ostrčilovi a Ferdinandu Pujmanovi byly uvedeny na scénu české moderní balety Istar (Bohuslav Martinů, 1924), Doktor Faust (František Škvor, 1926) a Kdo je na světě nejmocnější? (Bohuslav Martinů, 1927). Další baletní mistr Jaroslav Hladík (1927–33) nastudoval mimo jiné balety Signorina Gioventu a Nikotina Vítězslava Nováka. Značně se zkvalitnila výtvarná stránka a interpretace hudebních předloh. Vynikly pohostinské choreografie Josefa Jenčíka, kterého přijal do stálého angažmá až Václav Talich (1937). Primabalerínami se staly Jelizaveta Nikolská a Zdenka Zabylová, sólisty Andrej Drozdov, Štěpánka Klimešová, Karel Pirník a Helena Štěpánková.
E. Období Václava Talicha (1935/36–1944/45)
Na konci srpna 1939 byl protektorátní vládou jmenován ředitelem Karel Neumann, avšak pod tlakem nacistů byl odvolán a na jeho místo nastoupil 1. února 1942 Ladislav Šíp, který zastával funkci do konce druhé světové války.
17. října 1935 se po smrti Otakara Ostrčila stal správcem opery Václav Talich, který ještě šest let paralelně působil v České filharmonii. Jako dirigent poprvé vystoupil 9. června 1936 (Antonín Dvořák – Rusalka). Nastudoval základní operní repertoár a řadu soudobých děl (Bohuslav Martinů – Julietta, Pavel Bořkovec – balet Krysař a další). V repertoáru prosazoval v drtivé většině českou hudbu, z cizích autorů zejména Wolfganga Amadea Mozarta. 21. dubna 1942 se stal šéfdirigentem opery. Na místě dramaturga působil Zdeněk Chalabala. Kromě osobností z doby Otakara Ostrčila přišli do divadla dirigenti Zdeněk Folprecht a Rudolf Vašata, sbormistři Miroslav Kampelsheimer a Jan Mario Ouředník a režisér Hanuš Thein. Václav Talich také spolupracoval s činoherními režiséry Karlem Dostalem, Jindřichem Honzlem a Janem Borem. Jako sólisté nově nastoupili Emil Bergmann, Beno Blachut, Jindřich Blažíček, Ludmila Červinková, Miluše Dvořáková, Miloslava Fidlerová, Eva Hadrabová, Eduard Haken, Ludmila Hanzalíková, Zdenka Hrnčířová, Vladimír Jedenáctník, Štěpánka Jelínková, Milada Jirásková, Karel Kalaš, Pavel Kjutčukov, Oldřich Kovář, Miloš Linka, Pavel Mirov, Stanislav Muž, Žofie Napravilová, Marie Podvalová, Marie Řezníčková, Václav Strejček, Blanka Svobodová, Teodor Šrubař, Maria Tauberová, Drahomíra Tikalová, Antonie Tomanová, Jaroslav Veverka, Ljubomír Višegonov, Josef Vojta a Marie Žaludová.
Významnými osobnostmi v oblasti baletu byli Jelizaveta Nikolská (baletní mistryně, choreografka, primabalerína a v sezóně 1943/44 šéfka baletu) a Josef (Joe) Jenčík (baletní mistr, choreograf). Jeho choreografie, včetně ztvárnění baletních čísel v českých operách, měly velký význam ve válečných letech. Josef Jenčík usiloval o osamostatnění baletu a zrovnoprávnění s operou a činohrou. Tento záměr byl naplněn až v poválečných letech. Do souboru sólistů nastoupili Jaroslav Berger a Viktor Malcev.
15. března 1944 bylo divadlo rozděleno na dvě samostatná tělesa. Opera hrála v Národním divadle a činohra ve Vinohradském divadle. 1. září 1944 byl provoz v Národním divadle násilně zastaven nacisty.
F. Od druhé světové války do generální rekonstrukce (1945/46–1976/77)
Jednotlivá období po válce už nebyla formována v tak souvislých celcích jako v předchozích uzavřených érách Karla Kovařovice, Otakara Ostrčila a Václava Talicha. Vedení divadla bylo pojímáno ve větší šíři a k určování směru dalšího vývoje přispívalo mnohem více osobností.
Pravidelný provoz byl obnoven 27. května 1945. Řediteli divadla se postupně stali Václav Vydra starší (1946/47–1948/49), Ladislav Boháč (1949/50–1952/53), Drahoš Želenský (1953/54–1958/59), Bedřich Prokoš (1958/59–1964/65), Josef Urban (1964/65–1969/70) a Přemysl Kočí (1969/70–1978/79).
9. května 1945 se stal šéfem opery Otakar Jeremiáš. Vystavěl nový repertoár a řídil představení Libuše, kterým byla opět zahájena činnost opery po druhé světové válce (27. května 1945). Pod jeho vedením působili v Národním divadle dirigenti Zdeněk Folprecht (1945/46–1960/61), František Škvor (1945/46–1960/61), Rudolf Vašata (1945/46–1948/49, 1956/57, 1971/72, 1972/73), Zdeněk Chalabala (1946/47, 1948/49), Jaroslav Krombholc (1947/48), Karel Nedbal (1947/48–1957/58), Jan Hus Tichý (1948/49–1985/86), Robert Brock (1948/49–1968/69), Jindřich Bubeníček (1948/49–1954/55), Václav Kašlík (1948/49–1949/50), Jaroslav Vogel (1949/50–1958/59) a sbormistři Miroslav Kampelsheimer (1945/46), Jan Mario Ouředník (1945/46–1947/48, 1953/54–1955/56), Jarmil Burghauser (1946/47–1952/53), Bedřich Havlík (1948/49, 1949/50), Vladivoj Jankovský (1948/49–1989/90) a Harry Macourek (1948/49–1951/52). Vladivoj Jankovský přešel z Velké opery 5. května po sloučení do Národního divadla. Nastudoval přibližně 200 operních, baletních a činoherních titulů. S operním souborem vytvořil řadu nahrávek pro Supraphon.
Kvůli zdravotním problémům přerušil Otakar Jeremiáš svou činnost a krátce do funkce nastoupil opět Václav Talich (červenec 1947 – únor 1948). Otakar Jeremiáš se vrátil, ale brzy opět kvůli špatnému zdravotnímu stavu musel ukončit dirigentskou činnost a poté opustit funkci šéfa opery. Otakara Jeremiáše vystřídali v následujících letech na místě šéfa opery Ladislav Boháč (1951/52, 1952/53), Jiří Pauer (1951/52, 1953/54–1955/56, 1965/66, 1966/67), Jaroslav Vogel (1955/56–1957/58), Drahoš Želenský (1957/58), Jan Seidel (1958/59–1963/64), Hanuš Thein (1963/64, 1964/65, 1967/68), Jaroslav Krombholc (1968/69, 1969/70, Václav Holzknecht (1970/71–1972/73), Ladislav Šíp (1972/73–1975/76) a Miloš Konvalinka (1975/76–1979/80).
V sezóně 1948/49 se stal hlavním dirigentem Jaroslav Krombholc (do 1952/53, 1961/62–1967/68; v sezónách 1968/69, 1969/70 šéfem opery), který byl už v roce 1945 jmenován do správy Národního divadla vedle Otakara Jeremiáše a Karla Nedbala. Svou dirigentskou činnost zaměřil zejména na českou operní tvorbu. Na počátku sezóny 1948/49 se Národní divadlo sloučilo s operní scénou Velké opery 5. května (od listopadu 1949 Smetanovo divadlo), která disponovala zejména mladými umělci a repertoárem italským a francouzským. Dramaturgie se zaměřila na sovětské opery a balety (Sergej Sergejevič Prokofjev, Aram Chačaturjan, Julij Sergejevič Mejtus a další). V roce 1963 se Národní divadlo účastnilo festivalu jevištního díla Sergeje Prokofjeva uspořádaného Pražským jarem.
Od sezóny 1953/54 působil jako hlavní dirigent Zdeněk Chalabala a hlavním dirigentem Smetanova divadla se stal Václav Kašlík (režisér 1952/53–1960/61, 1966/67–1976/77). Operní soubor Národního divadla uskutečnil zahraniční zájezdy do Moskvy (1955), Berlína (1956) a Bruselu (1958). Zdeněk Chalabala po zájezdu Národního divadla do Moskvy (1955) přijal angažmá ve Velkém divadle v Moskvě a poté se opět vrátil do Národního divadla (1959/60, 1960/61).
Jako další dirigenti nově nastoupili Bohumil Gregor (1955/56–1957/58, 1962/63–1968/69, 1970/71–1976/77), Josef Bartl (1960/61–1965/66), Josef Kuchinka (1960/61–1990/91), Albert Rosen (1960/61–1971/72), Josef Čech (1961/62–1968/69), Jiří Jirouš (1966/67–1987/88), Bohumír Liška (1966/67–1984/85), Oldřich Pipek (1966/67–1968/69), Přemysl Charvát (1969/70–1971/72, 1979/80–2004/05), Jan Štych (1973/74–1974/75, 1985/86–1998/99), František Vajnar (1973/74–1979/80, 1985/86–1991/92), Jiří Kout (1974/75–1977/78), Ladislav Simon (1976/77) a sbormistři Milan Malý (1955/56–1993/94, 2000/01, šéfsbormistr 1994/95–1999/2000), Petr Jan Doubravský (1960/61) a Teodor Šrubař (1965/66). Milan Malý spolupracoval s operou Národního divadla i po odchodu do důchodu až do své smrti. Za necelých padesát let svého působení nastudoval party téměř všech operních premiér, zejména opery Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstra, Zdeňka Fibicha a Bohuslava Martinů.
12. června 1945 byl jmenován dramaturgem a 1. srpna 1947 vrchním režisérem Ferdinand Pujman. V sezóně 1959/60 nastoupil na místo dramaturga Iša Krejčí (do 1967/68), dále Jan Seidel (1967/68–1975/76), Ladislav Šíp (1971/72), Václav Holzknecht (1972/73–1983/84), Ladislav Simon (1974/75–1976/77) a Ivan Jirko (1976/77, 1977/78). Od konce druhé světové války působili v Národním divadle režiséři Luděk Mandaus (1945/46–1966/67), Josef Munclingr (1945/46–1950/51), Jiří Fiedler (1948/49, 1949/50), Hanuš Thein (1950/51–1972/73), Bohumil Hrdlička (1952/53–1956/57), Karel Jernek (1960/61–1984/85), Ladislav Štros (1961/62–1991/92) a Libuše Čechová (1975/76–1978/79).
V opeře nově přijali angažmá sólisté Rudolf Asmus, Václav Bednář, Gabriela Beňačková, Karel Berman, Vitalij Bíma, Marta Boháčová, Anna Bortlová, Marta Cihelníková, Marie Cyteráková, Milada Čadikovičová, Bohumil Černý, Oldřich Dědek, Antonie Denygrová, Karel Dobr, Jaroslava Dobrá, Libuše Domanínská, Božena Effenberková, Karel Fiala, Agia Formánková, Miroslav Frydlewicz, Alfréd Hampel, Karel Hanuš, Lubomír Havlák st., Josef Heriban, Pavel Hlavica, Jan Hlavsa, Eva Hlobilová, Jaroslav Horáček, Růžena Hořáková, Ilja Hylas, Jindřich Janda, Zdeněk Jankovský, Dalibor Jedlička, Rudolf Jedlička, Zora Jehličková, Jindřich Jindrák, Jana Jonášová, Jiří Joran, Jaroslav Kachel, Milan Karpíšek, Naděžda Kniplová, Vojtěch Kocián, Přemysl Kočí, Viktor Kočí, Sylvia Kodetová, Věra Krilová, Zdeněk Kroupa, Marcela Lemariová, Oldřich Lindauer, Marcela Machotková, Jaroslav Majtner, Libuše Márová, Bohuslav Maršík, Alena Míková, Ivana Mixová, Ladislav Mráz, Milada Musilová, Ladislav Neshyba, Václav Nouzovský, Dalibor Novotný, Marie Ovčačíková, Eva Pechánková, Jarmila Pechová, Karel Petr, Štefa (Štěpánka) Petrová, Jaroslava Procházková, Libuše Prylová, Růžena Radová, Eva Randová, Jaroslav Rohan, Jan Rožánek, Blanka Severová, Jiří Schiller, Gita Schmidtová, Jaroslav Skácel, Věra Soukupová, Oldřich Spisar, Věra Starková, Jaroslav Stříška, Jaromír Svoboda, Naďa Šormová, Daniela Šounová-Brouková, Magda Špaková, Milada Šubrtová, Zdeněk Švehla, Miroslav Švejda, Antonín Švorc, Helena Tattermuschová, Julie Temníková, René Tuček, Vlasta Urbanová, Ivona Valentová, Jaromír Vavruška, Bohumír Vích, Blanka Vítková, Vladimír Vodeničarov, Rudolf Vonásek, Antonín Votava, Jaroslava Vymazalová, Jadwiga Wysoczanská, Jiří Zahradníček, Eva Zikmundová, Václav Zítek, Antonín Zlesák a Ivo Žídek.
Baletní soubor vedl po válce Saša Machov (1946/47–1951), který výrazně pozvedl jeho úroveň. Vybudoval stabilní soubor a zcela ho osamostatnil od opery. Jako první vytvořil skutečnou dramaturgii baletu. Vytvářel dramaturgické úpravy libret, tvůrčím způsobem spolupracoval se skladateli, libretisty a výtvarníky. Mezi nejlepší jeho provedení patřily Popelka (1948) a Romeo a Julie (1950) Sergeje Prokofjeva. Uskutečnil premiéry českých baletů, například Svatby Václava Nelhýbela (1947), Filosofská historie (1949) a Viktorka (1950) Zbyňka Vostřáka.
Na místě šéfa baletu se dále vystřídali Vlastimil Jílek (1951/52, 1952/53), Antonín Landa (1953/54–1956/57) a Jiří Němeček (1956/57–1969/70, 1978/79–1989/90; choreograf 1970/71–1973/74, 1977/78, 1983/84–1990/91). Za jeho působení se stal balet rovnocenným partnerem opery a činohry. Organizačně a manažersky schopný šéf vybudoval velký soubor čítající sto padesát členů s významnými sólisty. Baletní repertoár a inscenace byly ovlivněny sovětskými drambalety, v šedesátých letech vzrostl počet kratších děl (Marnotratný syn – Sergej Prokofjev, 1963; Svědomí – William Bukový, 1964). S baletem spolupracoval Jurij Grigorovič, Natalie Michajlovna Dudinská, Konstantin Michajlovič Sergejev a další. V letech 1970/71–1973/74 působil jako šéf baletu Emerich Gazdobyl a v letech 1973/74–1977/78 Miroslav Kůra, který ve spolupráci s režisérem Petrem Weiglem (dramaturg 1975/76–1990/91 realizoval originální verzi Romea a Julie (1971).
Nově přijali angažmá choreografka Nina Jirsíková, baletní mistryně Věra Ždichyncová (1966/67–1984/85) a sólisté Jiří Blažek (choreograf 1967/68–1987/88), Naděžda Blažíčková, Robert Braun (choreografka 1948/49–1952/53), Zdeněk Doležal (baletní mistr 1977/78–1987/88), Marta Drottnerová, Růžena Elingerová, Kateřina Elšlégrová, Helena Fenclová, Dmitrij Grigorovič, Naďa Hajdašová (baletní mistryně 1959/60–1965/66), František Halmazňa, Vlastimil Harapes, Helena Holečková, Rimma Charvátová, Vlastimil Jílek (choreograf 1953/54–1959/60), Lubomír Kafka, Irena Keplerová, Bohumil Klika, Jiřina Knížková, Zina (Zinaida) Kohoutová, Jelena Kovalevská, Miroslav Kůra (choreograf 1977/78–1990/91), Antonín Landa (choreograf 1960/61–1979/80), Dagmar (Dana) Ledecká, Luboš Lukšík (baletní mistr 1959/60–1984/85), Jarmila Manšingrová (baletní mistryně 1975/76–1989/90), Růžena Mazalová (baletní mistryně 1975/76,1976/77), Marcela Martiníková, Nicole Nogaret, Luboš Ogoun, Miroslava Pešíková, Jaromír Petřík, Karel Pirník, Bohumil Reisner, Olga Skálová, Eliška Slancová, Jaroslav Slavický (1989/90–1998/99), Naděžda Sobotková (baletní mistryně 1952/53–1990/91), Oldřich Stodola (baletní mistr 1975/76–1978/79), Otto Šanda, Zora Šemberová, Vlasta Šilhanová, Astrid Štúrová, Ladislav Tajovský, Irma Večejová, Michaela Vítková, Hana Vláčilová (baletní mistryně 1998/99), Anetta Voleská, Petr Vondruška, Václava Vorlová, Karel Vrtiška, Daniel Wiesner (choreograf 1983/84–1990/91), Zdenka Zabylová, Miroslav Zlochovský a Pavel Ždichynec.
G. Od generální rekonstrukce do politického převratu (1977/78–1988/89)
V sezónách 1978/79–1989/90 byl ředitelem divadla Jiří Pauer. V sedmdesátých letech dvacátého století byla provedena rozsáhlá rekonstrukce divadla (hlavní architekt Zdeněk Vávra). 1. dubna 1977 proběhlo poslední představení před uzavřením (Alois Jirásek – Lucerna). V roce 1983 byl při příležitosti stého výročí otevření historické budovy opět zahájen provoz (Bedřich Smetana – Libuše). V letech 1983–92 byla součástí Národního divadla Laterna magika (Nová scéna).
Šéfy opery se postupně stali Zdeněk Košler (1979/80–1984/85, šéfdirigent 1988/89–1990/91), František Vajnar (1985/86, 1986/87) a Václav Riedlbauch (1987/88–1989/90). Zdeněk Košler provedl výrazné personální změny v operním souboru a přivedl mladé sólisty. Realizoval kompletní smetanovský cyklus u příležitosti stého výročí úmrtí skladatele a uvedl premiéry oper Wolfganga Amadea Mozarta.
V opeře působili dirigenti Josef Chaloupka (1978/79–1991/92), František Babický (1983/84–1991/92), Jan Štych (1985/86–1998/99), Rudolf Krečmer (1988/89, 1989/90), Jiří Malát (1988/89–1989/90), sbormistr Karel Fráňa (1986/87–1989/90), dramaturgové Zdeněk Candra (1977/78, 1978/79), Libuše Čechová (1979/80–1981/82), Václav Nosek (1979/80–1989/90), Marcela Lemariová (1980/81, 1981/82) a režisér Přemysl Kočí (1979/80–1982/83).
Angažmá přijali sólisté Lívia Ághová, Jiří Ceé, Pavel Červinka, Eva Děpoltová, Vladimír Doležal, Drahomíra Drobková, Vojtěch Filip, Josef Hajna, Zdeněk Harvánek, Lydie Havláková, Pavel Horáček, Jiří Kalendovský, Milan Karpíšek, Miroslav Kopp, Marie Kremerová, Vratislav Kříž, Ivan Kusnjer, Libuše Macháčková, Štefan Margita, Jiřina Marková-Krystlíková, Jan Markvart, Renée Nachtigallová, Věra Nováková, Olga Orolínová, Zuzana Pavlová, Miloslav Podskalský, Karel Průša, Jiřina Přívratská, Jitka Soběhartová, Jaroslav Souček, Yvona Škvárová, Anna Trávníčková-Vršinská, Luděk Vele, Leo Marian Vodička, Naděžda Vodičková, Lenka Zahutová, Alena Žaloudková a Iveta Žižlavská.
V osmdesátých letech byl šéfem baletu Jiří Němeček (1978/79–1989/90) a vedoucími baletního souboru Karel Vrtiška (1983/84), Milan Krob (1984/85–1986/87) a Vlastimil Harapes (1987/88–1989/90). Vedle Petra Weigla působil na místě dramaturga Ladislav Simon (1983/84–1991, hudební dramaturg a dirigent 1977/78–1982/83) a dirigent Jiří Hlaváček (1978/79–1980/81). Angažmá přijali baletní mistři Dagmar Indruchová-Špryslová (1987/88, 1988/89), Zdeňka Nemcová (1985/86–1997/98) a Alena Reisnerová (1988/89,1989/90), sólisté Simona Cendelínová, Michaela Černá (baletní mistr od 1997/98), Nelly Danko (baletní mistr od 1990/91), Ivo Fiala, Luboš Hajn (baletní mistr od 2000/01), Miroslav Hajn, Jiří Horák, Marie Hybešová (baletní mistr 2003/04–2009/10), Helena Jandová, Jan Kadlec, Jana Kůrová, Luděk Ludvík, Helena Mertová, Vladimír Nečas, Bohumír Nekut, Ján Nemec, Jiří Němeček, Michal Šebor (baletní mistr 1989/90–2001/02), Daniela Vrabcová a Věra Žižková.
H. Po politických změnách (1989/90–2015/16)
18. – 21. listopadu 1989 divadla nehrála a od 22. listopadu do 10. prosince proběhla divadelní stávka a improvizované mítinky. Po pádu komunistického režimu se vystřídali na místě ředitele Ivo Žídek (1990–91), Jindřich Černý (1991–93), Jiří Srstka (1994–2002), Daniel Dvořák (2002–06), Jan Mrzena (2006) a Ondřej Černý (od 2007–12), Martin Sankot (2012), Václav Pelouch (2012–13), Jan Burian (od 2013). 1. dubna 1992 se osamostatnila Státní opera Praha (bývalé Smetanovo divadlo) a Laterna magika. Na obou scénách působil i balet Národního divadla. Na začátku sezóny 1991/92 bylo k Národnímu divadlu přidruženo Divadlo Kolowrat a po dlouhé rekonstrukci znovuotevřeno Stavovské divadlo (bývalé Tylovo divadlo). V roce 2004 se stal operní soubor členem organizace Opera Europa sdružující evropské operní scény. Národní divadlo spolupracovalo s řadou významných českých i zahraničních dirigentů (Jiří Bělohlávek, Jiří Kout, Charles Mackerras, John Fiore a další) a režisérů (David Radok, David Pountney, Robert Wilson, Ursel Herrmannová, Karl-Ernst Herrmann, Miloš Forman a další).
V roce 2010 přešla Laterna Magika zpět pod správu Národního divadla jako samostatný soubor. Působí nadále v prostoru Nové scény, uměleckým šéfem je od roku 2010 choreograf Zdeněk Prokeš.
V lednu roku 2012 se po dvaceti letech opět přičlenila Státní opera k Národnímu divadlu. Sloučily se baletní a operní soubory. Orchestry a sbory zůstaly samostatné.
Od roku 1989 operní soubor postupně vedli Václav Riedlbauch (1987/88, 1988/89), Dalibor Jedlička (1989/90, 1990/91), Karel Drgáč (1990/91, 1991/92), Eva Herrmannová (1990/91–1995/96), Josef Průdek (1995/96–2001/02), Jiří Nekvasil (2002/03–2006/07), Jiří Heřman (2006/07–2011/12), Rocc (2011/12–2012/13) a Silvia Hroncová (od 20013/14).
Jako dirigenti působili v Národním divadle Jiří Bělohlávek, Alessandro De Marchi, Oliver Dohnányi (šéfdirigent 1992/93–1994/95, 2003/04–2006/07), Peter Feranec, John Fiore, Roberto Gini, Bohumil Gregor, Tomáš Hála, Tomáš Hanus, Jakub Hrůša, Jan Chalupecký, Přemysl Charvát, Chun-Chiang Chiu, Marko Ivanovič, Robert Jindra, Josef Kuchinka, Bohumil Kulínský (šéfdirigent 1997/98–2001/02), Jaroslav Kyzlink (šéfdirigent 2012/13, 2013/14), Václav Luks, Zbyněk Müller, Tomáš Netopil (šéfdirigent 2010/11–2011/12), Libor Pešek, František Preisler mladší, Marek Štryncl, David Švec, sbormistři Martin Buchta, Pavel Chaloupka, Pavel Pokorný, Jan Snítil, Pavel Vaněk (šéfsbormistr od 2000/01), Lukáš Vasilek, dramaturgové Beno Blachut (od 2010/11), Jan Dehner (1992/93–1996/97), Helena Havlíková (1989/90–1991/92), Ondřej Hučín (šéfdramaturg 2006/07–2010/11), Jaroslav Král (šéfdramaturg 1994/95), Jan Pavel Kučera (1991/92), Jan Panenka (1996/97, 1998/99–2003/04, šéfdramaturg 1997/98), Johana Pekařová (2002/03), Pavel Petráněk (2002/03, šéfdramaturg 2003/04–2005/06, 2006/07, šéfdramaturg od 2011/12) a Eva Vítová (1997/98).
V opeře přijali nově angažmá Pavla Aunická, Martina Bauerová, Anda-Louise Bogza, Jaroslav Březina, Dana Burešová, Karla Bytnarová, Marie Fajtová, Maria Haan, Aleš Hendrych, Jaroslava Horská-Maxová, Jiří Hruška, Daniel Hůlka, Kateřina Jalovcová, Roman Janál, Jan Ježek, Stanislava Jirků, Iveta Jiříková, Helena Kaupová, Zdena Kloubová, Kateřina Kněžíková, Maria Kobielska, Jiří Kubík, Václav Lemberk, Sergej Ljadov, Nikolaj Marčenko, Petra Nôtová, Vladimír Okénko, Miloslav Pelikán, Bohdan Petrović, Zdeněk Plech, Alžběta Poláčková, Jindřiška Rainerová, Alice Randová, Jiří Sulženko, Jitka Svobodová, Lenka Šmídová, Eva Urbanová, Antonín Valenta, Nikolaj Višnjakov, Miroslava Volková, František Zahradníček, Helena Zachatová a další.
V lednu 1990 převzal vedení baletu Vlastimil Harapes, který od sezóny 1987/88 zastával místo vedoucího baletního souboru. V letech 1987–89 byl sólistou a šéfem baletu Laterny magiky. Na vzniku některých inscenací se podílel také jako choreograf nebo režisér. Repertoár byl rozšířen o díla západní provenience. V sezóně 2001/02 byl vedoucím baletního souboru Vjačeslav Ivanov. V sezóně 2002/03 se stal šéfem baletu tanečník, choreograf a režisér Petr Zuska. Kromě klasických baletů nastudoval programy současného tanečního divadla a složené taneční večery. Vytvořil choreografie Mezi horami (české a moravské písně, 2002), Ways 02 Arvo Pärta (2003), režíroval vlastní projekt Baletománie (2005) a další. Baletní soubor uskutečnil cesty do Spojených států amerických (Houston 2008, Washington 2009) a Číny (EXPO 2010, Šanghaj). Dále vystupoval v řadě evropských zemí, Libanonu, Izraeli, Kanadě a na Taiwanu.
Dirigentem baletu se stal v sezóně 2006/07 Sergej Poluektov, choreografem Libor Vaculík (1993/94–1998/99) a dramaturgem Václav Janeček (2010/11). V baletním souboru přijali angažmá baletní mistři Ivanka Kubicová (1991/92), Veronika Iblová (od 1995/96), Nina Brzorádová (2002/03–2008/09), Jan Kodet (od 2002/03), Alexej Afanassiev (od 2009/10) a sólisté Karel Audy, Marie Bártová-Baloghová, Travis Birch, Mario Čermák, Ivan Dinev, Marta Drastíková, Pavel Ďumbala, Stanislav Fečo (baletní mistr 2002/03), Helena Frolíková, Jiří Horák, Pavla Hrubešová, Ivanna Illyenko, Helena Jandová, Jiří Jelínek, Taťána Juřicová, Alexander Katsapov (první sólista od 2004/05), Daria Klimentová, Jiří Kodym, Vendula Kohoutková (baletní mistr od 2010/11), Viktor Konvalinka, Richard Kročil, Mahulena Křenková, Klára Kutilová, Lubor Kvaček, Oleksandr Kysil, Marie Lepíčková, Nikola Márová (první sólistka od 2006/07), Roberta Meschiari, Taťána Nečasová, Ondřej Novotný, Zuzana Parmová, Pavel Pišan, Tereza Podařilová (první sólistka od 2004/05), Karolína Pogatsová-Cachová, Zuzana Pokorná, Jiří Pokorný, Adéla Pollertová, David Pospíšil, Edita Raušerová, Keiko Sakamoto, Ingrid Seidlová, Jurij Slipič, Petr Strnad, Zuzana Susová (první sólistka od 2004/05), Pavla Sýkorová, Zuzana Šimáková, Petr Šimek, Michal Štípa (první sólistka od 2009/10), Hana Turečková, Filip Veverka, Jiří Vrátil, Radek Vrátil (baletní mistr od 2010/11), Marie Vrátilová, Jevgenij Vrublevskij, Michaela Wenzelová a Igor Žukov (baletní mistr 2003/04–2009/10).
V současné době reprezentují Národní divadlo, které je státní příspěvkovou organizací, čtyři soubory (opera, činohra, balet a Laterna magika) a pod jeho správu spadá pět scén (Národní divadlo, Stavovské divadlo, Státní opera, Nová scéna a Divadlo Kolowrat). Soupis jednotlivých sezón, vedení divadla, premiér, repertoáru, členů Národního divadla apod. je detailně zpracován v on-line archivu Národního divadla.
Literatura
I. Lexika
PHSN.
ČSHS.
DČHK.
Kolektiv autorů: Malá československá encyklopedie (Praha 1986).
Procházka, Vladimír (red.): Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního (Praha 1988).
Warrack, John – West, Ewan: Oxfordský slovník opery (Oxford 1998).
II. Ostatní
Hof, Karel Vít: Dějiny velkého Národního divadla v Praze od prvních počátků jeho až do kladení základního kamena (Praha 1868).
Šubert, František Adolf: Národní divadlo v Praze. Dějiny jeho i stavba dokončená (Praha 1881).
Strakatý, Jan: Upřímné slovo před otevřením velkého Národního divadla (Praha 1881).
Srb, Adolf: Upomínka na slavnostní otevření Národního Divadla (Praha 1881).
Šubert, František Adolf: Průvodce po Národním divadle v Praze (Praha 1883).
Šubert, František Adolf: První až sedmnáctý rok Národního divadla (Praha 1884–1900) – 17 svazků.
Zelený, Václav Vladivoj: O správě Národního divadla (Praha 1886).
Šubert, František Adolf: České Národní divadlo na první mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni r. 1892 (Praha 1892).
Šubert, František Adolf: Královské české zemské a Národní divadlo v Praze (Praha 1892).
Kadlec, Karel: Družstva královského českého zemského a Národního divadla. Příspěvky k dějinám českého divadla (Praha 1896).
Schmoranz, Gustav: Dvacátý rok Národního divadla (Praha 1903).
Tejřov, Xaver: Rozkvět či úpadek? Příspěvek k otázce zadání Národního divadla (Praha 1906).
Šubert, František Adolf: Dějiny Národního divadla v Praze 1883–1900: S některými vzpomínkami, pamětmi a doklady (Praha 1908).
Nejedlý, Zdeněk: Reforma správy Národního divadla (Praha 1911).
Heller, Servác: Národní slavnost položení základního kamene k Národnímu divadlu v Praze (Praha 1918).
Neruda, Jan: K základům Národního divadla (Praha 1918) – uspořádal Adolf Wenig.
Krejčí, František Václav: Jubileum Národního divadla (Praha 1918).
Šubert, František Adolf: Na okraje divadelní kroniky (Praha 1924).
Buzková, Pavla: O Národní divadlo (Praha 1932).
Štech, Václav Vilém: O Zlaté kapličce (Praha 1933).
Bartoš, Jan: Dějiny Národního divadla I. Národní divadlo a jeho budovatelé (Praha 1933).
Wirth, Zdeněk: Průvodce po Národním divadle (Praha 1933).
Bartoš, Jan: Národní divadlo a jeho budovatelé (Praha 1933).
Pujman, Ferdinand: Operní sloh Národního divadla (Praha 1933).
Vodák, Jindřich: Idea Národního divadla (Praha 1933).
Matějček, Antonín: Dějiny Národního divadla II. Národní divadlo a jeho výtvarníci. (Praha 1934).
Bartoš, Jan: Budování Národního divadla. Legenda a skutečnost (Praha 1934).
Nejedlý, Zdeněk: Dějiny Národního divadla III. Opera Národního divadla do roku 1900. (Praha 1935).
Fischer, Otokar: Dějiny Národního divadla IV. Činohra Národního divadla do roku 1900. (Praha 1935).
Tille, Václav: Dějiny Národního divadla V. Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu. (Praha 1935).
Stloukal, Karel: Legenda o budovatelích Národního divadla (Praha 1935).
Bartoš, Jan: Legenda o budování Národního divadla a její obhájce (Praha 1935).
Pihert, Jindřich: Opera Národního divadla v Praze v letech 1900–34 (Praha 1935).
Nejedlý, Zdeněk: Dějiny Národního divadla VI. Opera Národního divadla od roku 1900 do převratu. (Praha 1936).
Táborský, František: Jarní slavnost probuzeného národa (Praha 1938).
Novák, Ladislav: Opera a balet staré gardy Národního divadla (Praha 1938).
Žákavec, František: Chrám znovuzrození. O budovatelích a budově Národního divadla v Praze (Praha 1938).
Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho opera (Praha 1938).
Matějček, Antonín – Štech, Václav Vilém – Kovárna, František: Národní divadlo a jeho umělecké poklady (Praha 1940).
Novák, Ladislav: Stará garda Národního divadla (Praha 1944).
Procházka, Jaroslav: Národní divadlo vzpomíná desátého výročí smrti Otakara Ostrčila (Praha 1945).
Procházka, Jaroslav: Generace za Hilarem a Ostrčilem. Rozrušené desetiletí Národního divadla (Praha 1947).
John, Jaromír: Rajský ostrov. Vypravování o Národním divadle (Praha 1947).
Píša, Antonín Matěj: O smyslu a poslání Národního divadla. Na okraji tří jubileí 1868–1898–1918 (Praha 1948).
Matějček, Antonín – Wirth, Zdeněk: Průvodce po Národním divadle (Praha 1948).
Nejedlý, Zdeněk: Dějiny opery Národního divadla (Praha 1949) – 2 svazky.
Matějček, Antonín – Štech, Václav Vilém: Národ sobě. Národní divadlo a jeho umělecké poklady (Praha 1950).
Matějček, Antonín: Národní divadlo a jeho výtvarníci (Praha 1954).
Hepner, Václav: Scénická výprava na jevišti Národního divadla v letech 1883–1900 (Praha 1955).
Černý, František: Národní divadlo. Obrazový soubor (Praha 1955).
Očadlík, Mirko: 75 let opery Národního divadla (Praha 1959).
Schmidová, Lidka: Československý balet (Praha 1962).
Pala, František: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila. 1. díl, Od Karla Kovařovice k Otakaru Ostrčilovi 1918–1920 (Praha 1962).
Müller, Vladimír: Vyprávění o Národním divadle. (Praha 1963).
Keclík, Pavel (red): Kniha o Národním divadle 1883–1963 (Praha 1964).
Pala, František: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila. 2. díl, Do Smetanova roku 1924 (Praha 1964).
Pala, František: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila. 3. díl, Od Smetanova cyklu 1924 (Praha 1965).
Budinka, Zdeněk – Cvejn, Karel – Petroušek, František: Národ sobě (Praha 1968).
Kopecký, Emanuel – Pospíšil, Vilém: Slavní pěvci Národního divadla (Praha 1968).
Němeček, Jan: Opera Národního divadla v období Karla Kovařovice 1900–1920. 1. díl, 1900–1912 (Praha 1968).
Němeček, Jan: Opera Národního divadla v období Karla Kovařovice 1900–1920. 2. díl, 1912–1920 (Praha 1969).
Černý, František a kolektiv: Dějiny českého divadla II. Národní obrození (Praha 1969).
Pala, František: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila. 4. díl, Od divadelní sezóny 1927/28 do Dvořákova cyklu 1929 (Praha 1970).
Thein, Hanuš: Žil jsem operou Národního divadla (Praha 1975).
Nejedlý, Zdeněk: O divadle a jeho umělcích (Praha 1978).
Macková, Olga: Národní divadlo. Výtvarné umění a česká hudba (Praha 1979).
Redakční rada Národního divadla. Koutecká Libuše odpovědná redaktorka: Národní divadlo (Praha 1980).
Bor, Vladimír: Operní večery (Praha 1981).
Jindrová, Vlasta – Remeš, Vladimír: Národní divadlo (Praha 1982).
Pospíšil, Vilém: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila. Díl 5., Divadelní sezóny 1929/30–1931/32 (Praha 1983).
Konečná, Hana a kol.: Čtení o Národním divadle. Útržky dějin a osudů. (Praha 1983).
Nový, Otakar: Národní divadlo. Stručné dějiny jeho budování a průvodce budovou (Praha 1983).
Štěpán, Václav: Národní divadlo 1883–1983. Pamětní tisk vydaný k výstavě 100. výročí Národního divadla (Praha 1983).
Dvořáková, Zora: Josef Zítek. Národní divadlo a jeho tvůrce (Praha 1983)
Kratochvíl, Miloš: Národ sobě (Praha 1983).
Černý, Jindřich: Národní divadlo 1883–1983. Stručný průvodce sto lety jeho umělecké práce (Praha 1983).
Pacovský, Jaroslav: Historie budovy Národního divadla. (Praha 1983).
Černý, František – Kolárová, Eva: Sto let Národního divadla (Praha 1983).
Šnejdar, Josef a kolektiv: Národní Divadlo 1983. Rekonstrukce a dostavba okolí (Praha 1983).
Červinková, Blanka: České operní divadlo. Bibliografie k 100. výročí otevření Národního divadla v Praze (Praha 1983).
Maléřová, Zuzana: Ghetto vyvolenců. Portréty z Národního (Praha 1983).
Kopecký, Emanuel: Pěvci Národního divadla (Praha 1983).
Nový, Otakar: Národní divadlo. Stručné dějiny jeho budování a průvodce budovou (Praha 1983).
Burghauser, Jarmil: Národnímu divadlu. Vklad zakladatelské generace (Praha 1983).
Fischer, Otokar: Otokar Fischer a Národní divadlo (Praha 1984) – uspořádal Adolf Scherl.
Cironis, Petros: Národní divadlo a Rokycansko (Rokycany 1984).
Buchner, Alexander: Opera v Praze (Praha 1985).
Šnejdar, Josef a kolektiv: Národní divadlo (Praha 1987).
Hájková, Libuše – Mareš, Marcel: Potlesk pro století (Praha 1987).
Svoboda, Jaromír: Národní divadlo zblízka (Praha 1987).
Pospíšil, Vilém: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila. Díl 6., Divadelní sezóny 1932/33–1934/35 (Praha 1989).
Maléřová, Zuzana: Pracovní intimnosti. Činohra Národního divadla v první porevoluční sezóně (Praha 1990).
Závorka, Jiří: Ze zákulisí Národního divadla (Tábor 1993).
Maléřová, Zuzana: Počítání času (Praha 1997).
Benešová, Zdeňka – Součková, Taťána – Flídrová, Dana: Národní divadlo. Historie a současnost budovy (Praha 1999).
Ivanov, Miroslav: Požár Národního divadla aneb příliš mnoho náhod (Praha 2000).
Hutařová, Ivana: Národní divadlo. 33 portrétů (Praha 2001).
Lacina, Oldřich: Paměti lékaře Národního divadla v Praze (Praha 2001).
Štajfová, Adéla: Ředitelská éra Bedřicha Prokoše v Národním divadle 1958–1964 (Praha 2004).
Holomíček, Bohdan: Národní divadlo (Praha 2004).
Dvořák, František: O národním divadle. Zastavení s Františkem Dvořákem (Praha 2010).
Sedláková, Radomíra – Biegel, Richard: Nová scéna Národního divadla (Praha 2010).
Benešová, Zdeňka – Straková, Petra: Busty v Národním divadle (Praha 2010).
Archivalie
Archiv Národního divadla v Praze
Almanachy.
Edice dokumentů.
Ideově umělecké koncepce a programy.
Notové materiály.
Národní divadlo informuje.
Programy Národního divadla.
Příspěvky z konferencí.
Ročenky.
Sborníky.
Soupisy repertoáru.
Zpravodaje.
Radek Poláček