Český hudební slovník osob a institucí

Bělohlavý, Václav

Bělohlavý, Václav, klavírista, hudební redaktor a skladatel, narozen 7. 2. 1911, Praha, zemřel 1. 5. 1963, Ostrava.

Hudební nadání prokazoval od dětství; hře na klavír se začal učit v 6 letech. Vystudoval reálné gymnázium a na přání otce také dvouletou Odbornou školu hostinskou v Brně. Současně se studiem gymnázia navštěvoval soukromě hodiny klavíru u Josefa Bastla, Františka Klímy, Romana Veselého, Josefa Jiránka a Albína Šímy. Teorii pak studoval u Pavla Dědečka a Zdeňka Bláhy-Mikeše.

V roce 1943 absolvoval státní zkoušku z hry na klavír a posléze v letech 1944–45 působil jako soukromý učitel hudby v Praze, mezi lety 1945 a 1950 pak v Ostravě na Masarykově ústavu hudby a zpěvu. V roce 1949 se stal krajským instruktorem v základech klavírní hry. Činnost Václava Bělohlavého je významně spjata s Československým rozhlasem v Ostravě, kde začínal jako sólový klavírista, doprovazeč a referent, později působil jako hudební redaktor (od roku 1950) a vedoucí hudební redakce (1952–59). V roce 1960 musel pro zhoršení zdravotního stavu (operace srdce) přejít do invalidního důchodu a změnit místo zpět na pozici hudebního redaktora.

Jako sólový klavírista měl první koncert již v deseti letech; šlo o celovečerní koncert v pražském Mozarteu. Později často účinkoval jak sólisticky, tak jako doprovazeč, např. s Pěveckým sdružením pražských učitelek v letech 1927–28, v Československém rozhlase od roku 1945, krátce též s pěveckým spolkem Lumír v Ostravě či se smíšeným sborem posluchačů Československého rozhlasu v Ostravě. Žánrově se zvláště nevyhraňoval, byl však důležitým interpretem a šiřitelem soudobé československé hudby. V ostravském rozhlase uváděl ještě jako externista čtrnáctidenní Okénko do soudobé klavírní tvorby.

Jeho skladatelská činnost je zaměřena především na písňovou tvorbu. Z let 1928–46 pochází přes 20 písní s klavírním doprovodem na slova Antonína Sovy, Vítězslava Hálka, Jana Nerudy, Jiřího Wolkera, Františka Kožíka a jiných. Dále psal ženské a mužské sbory. Z rané klavírní tvorby jmenujme Smuteční pochod, Jarní, Prélude, Smutnou píseň, Baladu g moll, z pozdější doby pak Dvě intermezza (1948), Fughettinu (1948), Sonátu fis dur (1951). Pro ostravský rozhlasový soubor NoTa zkomponoval mimo jiné hudební obrázek Z valašských pasek (1951), Troják (1951), Večer nad Bečvou (1951), Jarní popěvek (1951). V roce 1947 se věnoval především scénické hudbě pro Divadlo mladých v Ostravě a pro Československý rozhlas (Zvířátka a loupežníci, Ševc a čert, Broučci, Sněhurka a sedm trpaslíků, Lásky hra osudná, Čtyři z nich).

Díky svým jazykovým schopnostem byl i vynikajícím překladatelem knih o hudbě – Lizst, Franz: Frederyk Chopin (z francouzštiny, Praha 1947), Ditters, Carl: Vzpomínky hudebníka 18. století (Praha 1959), k vydání byly dále připraveny knihy Emmanuel, Maurice: Antonín Rejcha (z francouzštiny), Bačinskaja, Nina: Robert Schumann (z ruštiny) a další. Přeložil také řadu jevištních děl: Carl Ditters von Dittersdorf: Lékař a lékarník, Vojtěch Jírovec: Oční lékař, Georg Friedrich Händel: Tamerlan a Radamisto, Boris Těrentěv: Jedeme na Angaru, Anton Grigorjevič Rubinštejn: Papoušek, Georg Friedrich Telemann: Pimpinone, Daniil Grigorjevič Frenkel: Chmurná řeka, Pietro Mascagni: Lodoletta. Dále přeložil oratorium Wolfganga Amadea Mozarta Davide penitente. Byl rovněž aktivním přispěvatelem do různých periodik. Psal referáty do časopisu Umělec (1945–46), Svobodných novin (1947–48), Práce (1947–50) a Hudebních rozhledů (1948–52, 1954). Četné články publikoval i v ostravském denním tisku.