Kůra, Miroslav
Charakteristika: Tanečník a choreograf
Datum narození/zahájení aktivity:26.5.1924
Text
• Literatura •
Kůra, Miroslav, tanečník, choreograf a šéf baletu, narozen 26. 5. 1924, Brno.
Navštěvoval v Brně baletní školu Ivo Váni Psoty, který ho přijal 1939 nejprve jako eléva a od 1940 jako tanečníka do baletního souboru Národního divadla v Brně (prvním sólovým úkolem byla Tarantella v Psotově Labutím jezeře, 1941). Po první sezóně, kdy byla za okupace uzavřena brněnská česká scéna, odešel Kůra do angažmá německých divadel. Byl sólistou v Katovicích (1941–43) a Norimberku (1943–44). Po válce se vrátil do Brna, kde dostal v sezóně 1945–46 od Josefa Judla sólové příležitosti (Rybář-Holub v Suita rustica a Lastura, Princ ve Z pohádky do pohádky, Sólo ve Slovanských tancích, Jean de Brienn v Raymondě). Tančil i v době, kdy plnil povinnost vojenské prezenční služby (1946–48), kdy byl sólistou a debutujícím choreografem ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Petruška, 1947, Košice 1952, Národní divadlo Praha 1962, Brno 1965; Rapsodie v modrém, Bolero, 1948). Jako sólista se vrátil do Brna na období 1948–50 (Panáček ve Vzpouře hraček 1949). Následovalo angažmá v Národním divadle v Praze, kde působil ve třech etapách: 1948–51, 1954–64, 1974–91. První éra, kdy za Machova excelentně tančil Prince v Šípkové Růžence, zejména Merkutia, později i Pátera Lorenza a Romea v Romeovi a Julii, Sólo v České suitě, Černého myslivce ve Viktorce, Prince v Labutím jezeře vyvrcholila politickým rozhodnutím o Kůrově odchodu z Národního divadla z důvodu jeho většího úspěchu u publika, než který měli sovětští hosté. Kůra byl přeložen do Košic a v letech 1951–53 zde tančil hlavní role v choreografiích Rudolfa Macharovského (Albert v Giselle, Harlekýn v Karnevalu, titulní v Petruškovi, Kazakov v Gajané, Philippe v Plamenech Paříže, Prince ve Spící krasavici) ve svých inscenacích (titulní v Petruškovi, 1950, Romeo a Merkutio v Romeovi a Julii, 1953; Slovenské národní divadlo Bratislava 1954, Brno 1965, Národní divadlo Praha 1971; Myslivec ve Viktorce; Mao-li-čen v Rudém máku). Přes Slovenské národní divadlo Bratislava 1953–54 (titulní role ve Spartakovi, kterého v Národním divadle nastudoval roce 1957) se vrátil na deset let do Národního divadla v Praze (1954–64, roční stáž 1955–56 u Alexander I. Puškina na Leningradském učilišti) a vytvořil zde na třicet rolí (Václav v Bachčisarajské fontáně, Prince v Labutím jezeře, Sólo ve Slovanských tancích, Florestana a Harlekýna i Pierrota v Karnevalu, titulního Spartaka, Truffladina ve Sluhovi dvou pánů; Jaga v Othellovi, Dafnise v Dafnidovi a Chloe, Merkucia v Romeovi a Julii (1962), titulního Petrušku 1959, Ferchada v Legendě o lásce, Jinocha v Rapsodii v modrém, Syna v Marnotratném synovi, Ferchada v Legendě o lásce, Tammuze v Istar a poslední rolí byl Albert v televizním filmu Víly, jedné z nejlepších našich adaptací romantického Adamova baletu Giselle (1971). Z choreografií mu byly v této době svěřeny inscenace Karneval a Sedm krasavic. Z Prahy odešel do Brna, kde byl deset let (1963–73). V sezóně 1966–67 byl šéfem baletu v jugoslávské Skopje (Othello, Skopská balada, Petruška, Ples kadetů). V brně působil v různých funkcích – šéfem baletu a choreografem byl v letech 1963–66, od roku 1967 do roku 1970 byl v Brně ve funkci choreografa a 1970–73 opět souboru šéfoval. Jako choreograf v Brně nastudoval balety: Romeo a Julie (1965), Dafnis a Chloe (1965), Petruška (1965), Labutí jezero (1966), Giselle a Karneval (1968), Sedm krasavic (1970), Coppélia (1970), Louskáček (1971), Stvoření světa (Brno 1971, Národní divadlo Praha 1975, Varšava 1981), Špalíček (Brno 1973, Národní divadlo Praha 1983, Slovenské národní divadlo Bratislava 1984). Šéfem baletu Národního divadla se stal na pět let 1974–78 a po návratu Jiřího Němečka do funkce šéfa baletu dostal do roku 1991 smlouvu opět jako choreograf. Na repertoár zařadil postupně v letech 1970–91 tituly: Romea Julii (originální, divadelně struhující verzi Prokofjevova baletu, za jehož filmovou verzi získali s režisérem Petrem Weiglem Prix d’Italia 1972), Spící krasavici-Šípkovou Růženku, Stvoření světa, Vášeň [Ščedrinova-Bizetova Carmen], Radúze a Mahulenu, Louskáčka, Špalíčka, Kytici, Labyrint, Petrušku. Jako choreograf hostoval v Německu, Rakousku (Labutí jezero) a Jugoslávii. Jeho role Mao Li-čena z Tomského adaptace Glierova Rudého máku je zachována na filmu z roku 1954, s režisérem Petrem Weiglem a kameramanem Jiřím Kadaňkou natočil v letech 1965–72 baletní televizní adaptace: Epizoda ze života umělcova, Pas de quatre, Bolero, Bludiště, Víly, Modrý pták, Don Quijote, Romeo a Julie; s režisérem Milanem Macků a kameramanem Iljou Bojanovským záznamy inscenací Coppélia a Sedm krasavic (1971). V devadesátých letech byl baletním mistrem a choreografem v Českém baletním divadle, soukromém ansámblu své dcery Jany Kůrové (Bedřich Smetana: Má vlast, Mikis Theodorakis: Řek Zorba). Miroslav Kůra patřil k nejvýznamnějším sólistům československé baletní scény, především pro svou přesnou, čistou a disciplinovanou klasickou techniku, citlivou muzikálnost, vyvážený a sugestivní herecký projev, smysl pro prostor a přesná a jemná gesta. Měl osobní jevištní kouzlo a schopnost interpretovat charakterově odlišné postavy (Princ v Labutím jezeře, Spící krasavici, Albert v Giselle), burleskní a komediální (Truffaldino ve Sluhovi dvou pánů), dramatické (Petruška, Ferchad v Legendě o lásce) a negativní (Jago v Othellovi). Spolehlivými partnerkami mu byly Eliška Slancová, Olga Skálová a Jarmila Manšingerová. Jeho interpretační dráhu doprovázela též tvorba choreografická, nastudoval přes čtyřicet baletních inscenací na domácích i zahraničních jevištích (Bogota, Innsbruck, Mnichov, Skopje, Varšava). K jeho nejlepším inscenacím v bohaté a nápadité choreografické stavbě, logické režii patřily především Giselle, Romeo a Julie, Labutí jezero, Petruška (podle Fokinova originálu), Stvoření světa a Špalíček. Dostalo se mu mnoha poct a vyznamenání: Laureát Státní ceny K. Gottwalda (za role Merkutia a Romea v Romeovi a Julii Saši Machova), Státní cena II. stupně 1954, Zasloužilý umělec 1958, Řád práce 1963, Národní umělec 1968 (první tanečník oceněný v Československu). Za celoživotní mistrovství získal Cenu Thálie 1994. Bratrem Miroslava Kůry je Gustav Kůra, významný artista skupiny Bremlov. Jeho manželkou a jevištní partnerkou byla Eliška Slancová a v druhém sňatku balerína Jarmila Manšingrová.
Literatura
I. Lexika
Baljet-Encyklopedija (Moskva 1981, s. 282).
Encyklopédia dramatických umení Slovenska A–L (Bratislava 1989, s. 649).
Encyklopedie Česká divadla (Praha 2000, s. 236, 335–337, 360, 361).
Český taneční slovník (Praha 2001).
II. Ostatní
Přehled činnosti československých divadel (Praha 1958, s. 162).
Sborník Divadelní žatvy: Aktiv o problémech současného baletního umění, Svaz čsl. divadelních umělců (Brno 1960, s. 34).
Vašut, Vladimír: Baletní repertoár 1945–60 (Praha 1960).
Brodská, Božena: Romeo a Julie (Práce 23. 1. 1962).
Schmidová, Lidka: Československý balet (Praha 1962, s. 24, 32, 33, 49, 50).
Vašut, Vladimír: Pan tanečník (Kultura 1962, č. 2).
Baletní přehlídka, Svaz čsl. divadelních umělců (Karlovy Vary 1965, s. 23, 27, 29, 30).
Brodská, Božena: Miroslav Kůra (Taneční listy 4, 1966, č. 5, s. 7).
ržk: S Miroslavem Kůrou a Jarmilou Manšingrovou o filmu a jiných věcech, Program, Státní divadlo v Brně (Brno 1968, č. březen).
Vejmelková, Drahomíra: Miroslav Kůra (Taneční listy 6, 1968, č. 9, příloha).
Vejmelková, Drahomíra: Pouť umělce (Taneční listy 6, 1968, č. 10, s. 17).
Pilka, Jiří: Tanečník jako osobnost, Program, Státní divadlo v Brně (Brno 1970, č. prosinec).
rav: Sedm krasavic v Brně (Rudé právo 13. 11. 1970).
Schnierer, Miloš: Tři baletní adaptace (Rudé právo 17. 1. 1970).
Bayer, Jiří: Romeo a Julie (Hudební rozhledy 1971, č. 8, s. 344–346).
Burian, Karel V.: Hvězdy baletu (Praha 1971, s. 174, 179).
Kotzian, Ludvík: Umělecký život Miroslava Kůry, dipl. práce Vysoká škola múzických umení (Bratislava 1971).
Burian, Karel V.: Olga Skálová (Praha 1972, s. 26, 28, 32, 35, 40–42, 46, 48, 57).
Koegler, Horst: Friedrichs Ballettlexikon (Hannover 1972, s. 326).
Vejmelková, Drahomíra: Televizní Giselle (Taneční listy 10, 1972, č. 4, s. 10).
Vašut, Vladimír: Nový karneval v baletu ND (Lidová demokracie 26. 6. 1973).
Almanach 90 let stálého českého divadla v Brně 1884-1974, Státní divadlo v Brně (Brno 1974).
Pilka, Jiří: M. Kůra - 50 (Taneční listy 12, 1974, č. 6, s. 17).
Ižová, A.: Stvorenie sveta (Hudobný život 21. 7. 1975).
Hošková, Jana: Neobyčejný večer baletu (Lidová demokracie 4. 2. 1976).
Pešková, Hana: Baletní večer (Mladá fronta 11. 11. 1976).
Postavy brněnského jeviště I. (Brno 1979, s. 144).
Hošková, Jana: Balet dětských snů (Lidová demokracie 10. 12. 1979).
Pilka, Jiří: Miroslav Kůra (Praha, 1979).
Soupis repertoáru ND v Praze 1883–1983, Národní divadlo v Praze (Praha 1983).
Vašut, Vladimír: Baletní libreta (Praha 1983, s. 188, 249, 255).
Hegerová, Ivana: Trojlístek jubilantů – zasloužilá umělec Luboš Ogoun, národní umělec Jiří Němeček, národní umělec Miroslav Kůra (Taneční listy 22, 1984, č. 4, s. 23).
Vejmelková, Drahomíra: Za baletním triptychem národního umělce Josefa Páleníčka (Taneční listy 22, 1984, č. 7, s. 9).
Vašut, Vladimír: Saša Machov (Praha 1986, s. 166, 174, 179, 190, 193, 195, 221, 223, 236, 239).
Koegler, Horst: The Concise Oxford Dictionary od Ballet (Oxford – New York 1987, s. 240).
Národní divadlo a jeho předchůdci (Praha 1988, s. 262–264).
Dufková, Eugenie: Olga Skálová (Brno 1988, s. 16, 27–29, 34, 35).
Gabzdyl, Emerich, Vašut, Vladimír: V hlavní roli Emerich Gabzdyl (Ostrava 1988, s. 144, 152).
Kazárová, Helena: Pták Ohnivák a Petruška (Taneční listy 27, 1988, č. 3, s. 3).
Kdo je kdo (Praha 1991, s. 516).
Ročenky Česká divadla, Divadelní ústav (Praha 1960–1994).
Siegel, Jaroslav: Jaroslav Čejka a jeho bláznivý svět, Humor a Kvalita (Praha 1996, s. 43, 48, 57).
Dufková, Eugenie: Malé memoáry (Brno 1997).
Krakešová, Eva: Ve službách Terpsichory (Praha, 1997, s. 14, 38, 95, 164).
Vašut, Vladimír: Pavel Šmok na přeskáčku (Praha 1997, s.35).
Kindlová, Petra: Tančit prý je krásné (Národní divadlo v Praze 1999, č. červen).
red: Giselle pro Miroslava Kůru (Národní divadlo Praha 2004, č. květen, s. 26).
Jana Holeňová Text
Datum poslední změny: 23.3.2009