Český hudební slovník osob a institucí

Šlitr, Jiří

Šlitr, Jiří, klavírista, skladatel, herec, výtvarník a zpěvák, narozen 15. 2. 1924, Zálesní Lhota (Studenec, okres Semily), zemřel 26. 12. 1969, Praha.

Maturoval na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou (1943); v letech 1943–45 byl úředníkem ve Skuhrově nad Bělou, poté studoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy (JUDr. 1949). V průběhu studia práv se soukromě vzdělával v hudbě a ve výtvarném umění. Otec byl učitelem kreslení a vedl syna k výtvarnému umění, matka jej učila klavírní hře. Se spolužáky z gymnázia v Rychnově nad Kněžnou založil skupinu Rychnovský dixieland; ta byla roku 1948 pod názvem Czechoslovak Dixieland Jazz Band sloučena s pražským souborem Czechoslovak Washboard Beaters(leadrem byl hráč na bicí a trombonista František Hrůza) a představovala pak špičkové těleso československého revivalistického hnutí v letech 1948–49. Šlitr působil v těchto souborech jako klavírista a aranžér. Právnické povolání nikdy nevykonával. Skupina mimo jiné vystoupila na výstavě MEVRO 1948 a v letech 1948 a 1949 také spoluúčinkovala v Divadle E. F. Buriana D 49 v pořadech Cesta jazzu, které připravoval jazzový publicista Emanuel Uggé. V době základní vojenské služby v Milovicích (1949–51) byl Šlitr výtvarníkem tehdejšího Ústředního domu armády (1950–51); po návratu do civilního života se i nadále živil jako výtvarník, ale coby klavírista doprovázel retrospektivní promítání němých filmů, hrál se skupinou Miroslava Horníčka a vytvořil první své písně (především na texty Pavla Kopty: Drožkář, Dnes naposled).

Zlom v jeho tvůrčím vývoji přineslo roku 1957 setkání s výtvarníkem barrandovských ateliérů a poté Propagační tvorby v Praze Jiřím Suchým, jež podnítil Miroslav Horníček (na Horníčkovy texty Šlitr tehdy komponoval). Společně se Suchým vystupoval pak Šlitr v sálku Reduta v Praze při tzv. textappealech; tam také uplatnil první písně na Suchého texty: Bílá myška v deliriu, Hamlet, Láska – to jsou jen písmena, Takový je život. Současně účinkoval Šlitr v pásmech Miroslava Horníčka v kavárně Vltava Pondělky s tetou.

Významné bylo Šlitrovo šest měsíců trvající účinkování v programu Radokovy Laterny magiky v rámci Světové výstavy EXPO 58 v Bruselu, kde Šlitr sám imitoval (při spojení živého interpretačního výkonu a filmového záznamu) hru celé dixielandové skupiny (u klavíru Šlitra střídal pianista Rudolf Rokl). S ansámblem Laterny magiky pak vystupoval i v Praze (1959–60), v někdejším Sovětském svazu (1960), v Anglii, v Polsku a v Rakousku (1961). Šlitr vystupoval také na Světové výstavě v kanadském Montrealu (1967) v pořadech Kinoautomat pro děti a Stars of Prague.

V roce 1958 založili Ivan Vyskočil, Jiří Suchý, Vladimír Vodička a Helena Philippová Divadlo Na zábradlí a jako první představení uvedli 9. prosince 1958 inscenaci Kdyby tisíc klarinetů, do které zařadili Šlitrovu píseň Láska – to jsou jen písmena; zpívala ji Ljuba Hermannová (roku 1964 pak byl v režii Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka natočen stejnojmenný film podle scénáře Jiřího Suchého, obou režisérů a Miloše Formana, do něhož byly mimo jiné zařazeny písně Tereza, Hallo Satchmo, Kapitáne, kam s tou lodí, Haleluja, Motýl, Dotýkat se hvězd a jiné).

Šlitr se plně uplatnil až v Divadle Semafor, které založil spolu s Jiřím Suchým koncem roku 1959 a pro něž napsal hudbu k 21 hrám. 30. 10. 1959 zde jako první představení uvedli Suchého komedii Člověk z půdy, v níž hlavní roli básníka Antonína Sovy vytvořil Miroslav Horníček (alternován Milošem Kopeckým a Františkem Filipovským) a v níž zazněly Šlitrovy písně Dítě školou povinné, Léta dozrávání, Pramínek vlasů, Včera neděle byla.Úspěšná inscenace hry dosáhla 228 repríz, a uvedené Šlitrovy písně se staly evergreeny české písničkové produkce (píseň Včera neděle byla vyšla na čtyřech stech tisících zvukových nosičů), stejně jako další jeho skladby, psané pro Semafor: mimo jiné Klokočí, Sluníčko, Sup a žlůva z komedie Taková ztráta krve (1960), Honky tonk blues, Chybí mi ta jistota, Koupil jsem si knot, Škrhola, Tulipán, Vyvěste fangle, Zlá neděle a další z kabaretu Jonáš a tingl-tangl,z pásma Recital 64 nebo písně z jazzové opery Dobře placená procházka (1965) Nejkrásnější krajina, co znám, Nevyplacený blues, Ty jsi švarná, Proč je to tak, Je dusno a těžko, Rekomando blues, Haleluja. Nastudování Dobře placené procházky dosáhlo však do září 1966 jen 64 repríz, protože po natočení a uvedení stejnojmenného televizního filmu Suchý a Šlitr předpokládali, že zájem publika o inscenaci poklesne. V roce 2007 (premiéra 27. dubna) nově inscenovali Dobře placenou procházku režisér Miloš Forman se syny Petrem a Matějem a dirigent Libor Pešek na scéně Národního divadla. Jazzová opera Dobře placená procházka byla uvedena v řadě českých i zahraničních divadel (mimo jiné v Théatre des Galeries v Bruselu, v Kaupunginteatteri ve Finsku, v divadle Palau de les Arts Reina Sofia ve Valencii ve Španělsku). Hru rovněž uvedla některá česká divadla, mimo jiné Činoherní studio brněnské JAMU (1984), pražská konzervatoř (2001) a další.

Další písně napsal Šlitr pro písničková pásma Zuzana je sama doma (1960), Zuzana je zase sama doma (1961), Zuzana není pro nikoho doma (1963), Zuzana je všude jako doma (1965): Marnivá sestřenice, Píseň o rose, To všechno vodnes´ čas, Ach, ta láska nebeská, Árie měsíce, Kočka na okně, Malé kotě, Písnička pro Zuzanu, Potkal jsem jelena, Barová lavice, Kapitáne, kam s tou lodí, Motýl, Oči má sněhem zaváté, Zčervená, Z mého života,v nichž Suchého libreta sloužila spíše jen jako spojovací texty k písničkám, které byly dominantní složkou každého z uvedených představení, jež dosáhla mnoha repríz (nejúspěšnější bylo pásmo Zuzana je sama doma, uvedené celkem 138 krát). Texty k některým Šlitrovým písním napsali tehdy i Pavel Kopta (např. Černá Jessie)a Miroslav Horníček (Potkal jsem jelena a jiné.) Do revue Šest žen,která byla poprvé uvedena v Redutě 1958, poté v Semaforu 1962, v obnovených premiérách pak znovu 1964 a 1990,napsal Šlitr písně Proč se lidi nemaj´ rádi a Študent s rudýma ušima.V roce 1962 byly písně Koupil jsem si knot, Chybí mi ta jistota, Honky tonk blues, Vyvěste fangle, Zlá neděle a jiné zařazeny do reminiscenčního pásma, inspirovaného vídeňskou kabaretní tradicí a nazvaného Jonáš a tingl tangl,ve kterém se Šlitr poprvé uplatnil jako herecký partner Jiřího Suchého. Dvojici s černou buřinkou (Šlitr) a slaměným kloboučkem (Suchý) se podařilo evokovat zašlý svět starých šantánů a kabaretů. Šlitr se pak prosadil jako mimořádně osobitý Suchého herecký partner: jeho samorostlá komika se opírala o typ tzv. poker face, tzn. nehybné, kamenné tváře; Šlitr, který hrál celkem v 25 divadelních hrách, přitom využíval jak situační komiky, tak ryze hudebního vtipu (např. jeho pěvecké podání písně Klokočí se s komickou důsledností zpožďovalo za klavírním doprovodem atd.). Šlitr, který nebyl školeným zpěvákem a spíše zpívané skladby svým podáním parodoval, se v roce 1964 umístil v anketě Mladého světa Zlatý slavík na šestém místě.

Roku 1966 došlo k dočasnému osobnímu rozchodu dvojice Šlitr-Suchý, vyvolanému podle Suchého tím, že Suchý nepřizval Šlitra ke spolupráci na natáčení filmu Nevěsta; jejich umělecká spolupráce tím však dotčena nebyla. Roku 1968 Šlitr i Suchý podepsali provolání Dva tisíce slov; poté byl zejména Suchý postižen zákazem činnosti mimo divadlo Semafor. Roku 1966 vznikl z podnětu Jiřího Suchého Klub spřízněných duší při divadle Semafor;v roce 1972 založili příznivci Semaforu Jonáš Klub, od roku 1987 J-Klub (do 1989),na jehož půdě se v době normalizace scházeli při přednáškách a diskotékách (jedním z organizátorů byl koncertní pořadatel Jiří Ješ, diskotéky vedl Jiří Černý, klub vydával vlastní Zpravodaj; v roce 1986 přešel kvůli zákazu činnosti pod Svazarm) a dalších akcích; klub se navzdory nepřízni oficiálních orgánů stal střediskem nezávislé kultury.

Šlitr složil další písně do recitálu Jiřího Suchého Benefice (1966) a do vlastního samostatného pořadu Ďábel z Vinohrad (1966; v tomto představení hrál Jiří Šlitr poprvé bez Jiřího Suchého); jako skladatel i herec se uplatnil ještě v muzikálových představeních Poslední štace (1968) a Jonáš a doktor Matrace (1969),napsal písně do jednoaktovky Revizor v šantánu a do jevištního pásma Ten pes je váš? (obojí uvedeno až v roce 1970). Celkem napsal Jiří Šlitr 287 písní s texty Jiřího Suchého, třicet písní na texty Pavla Kopty a deset písní na texty Miroslava Horníčka. Na gramofonové desky nazpíval Šlitr dvacet písní na texty Jiřího Suchého a na vlastní hudbu.

Jako skladatel i jako herec se Šlitr uplatnil také ve filmech Bylo nás deset (1963, režie Antonín Kachlík), Zlatý zub (1964), Dobře placená procházka (1966), Kdyby tisíc klarinetů (1964) a Zločin v šantánu (1968), dále ve filmech Recital (1965), 2 x S + Š (1967); hudbu složil k filmům Sedmikrásky (1966), Černý Petr (1963), O něčem jiném (1963) atd. Vystoupil rovněž v televizních pořadech Plakala panna, plakala a Grandsupertingltangl (oba 1969).

Šlitr, který poznal novou vlnu rock & rollu, použil některé z jejích prvků ve svých písních pro Redutu a Semafor ve velmi vyrovnaném hodnotovém vztahu mezi hudební a textovou (Suchý, Kopta, Horníček) složkou. Šlitr tak svou tvorbou pomohl otevřít cestu k nástupu rock & rollu a k renesanci jazzu; nejvýznamnější je však jeho přínos k formování české pop music a k popularitě jejích interpretů (Gott, Vondráčková, Pilarová, Štědrý a další). Žánrová pestrost Šlitrova tvůrčího záběru je velmi široká – sahá od populární písně přes šansony, kuplety až k muzikálovému typu písní. V roce 1969 složil Jiří Šlitr pro zpěvačku Divadla Semafor Milušku Voborníkovou svou poslední píseň Líbej mne víc.

Ačkoli Šlitr dosáhl doma ojedinělých úspěchů a už v šedesátých letech patřil k nejhranějším autorům populární hudby v tehdejším Československu, jeho ctižádost směřovala do světa, především do Spojených států, kam podnikl několik cest – v New Yorku uspořádal samostatnou výstavu svých kreseb, navštívil mimo jiné Burtona Lanea (autor hudby k muzikálu Divotvorný hrnec, který v Československu uvedli V + W v březnu roku 1948) i autora muzikálu My fair Lady Fredericka Loeweho, s jejichž pomocí se snažil – bohužel marně – proniknout na Broadway. Další výstavy uspořádal Šlitr v Praze v letech 1957, 1959, 1961, 1964, 1968 a 1969, v Bruselu, Wiesbadenu, Dortmundu, New Yorku a jinde. Šlitra poutal upřímný přátelský vztah k Jiřímu Voskovcovi, který si se Šlitrem dopisoval a jeho umění si vážil. Vytvořil hudbu k jedenadvaceti hrám a k deseti filmům, mimo jiné k filmu Miloše Formana Černý Petr a ke snímku Věry Chytilové O něčem jiném.

Nečekané a předčasné úmrtí Jiřího Šlitra znamenalo citelnou ztrátu nejen pro Divadlo Semafor a Jiřího Suchého, ale pro další vývoj české populární hudby vůbec. Suchý po Šlitrově odchodu spolupracoval jako se skladatelem s kapelníkem semaforského orchestru, klarinetistou Ferdinandem Havlíkem, který pak byl autorem hudby k dalším Suchého hrám. Hereckou partnerkou Jiřího Suchého se pak stala Jitka Molavcová, která vytvořila komickou postavu Žofie Melicharové. Jiří Suchý v čele divadla Semafor nadále udržuje tradici, kterou založil spolu s Jiřím Šlitrem; uvedl mimo jiné inscenace Ach, ta láska nehezká, Kapitáne, kam s tou revue, Šlitr s námi a zlý pryč,jež na Šlitrův odkaz bezprostředně navazují. Písně Jiřího Šlitra se staly trvalkami, jež – podobně jako písně Jaroslava Ježka – znají i mladší generace. O Jiřím Šlitrovi bylo natočeno několik pořadů v České televizi, v Televizi Nova i v Televizi Prima a v Českém rozhlase; o jeho osobnosti byl napsán nespočet článků, otištěných v různých periodikách. Písně Jiřího Šlitra jsou zveřejněny na internetu, filmy (např. Kdyby tisíc klarinetů, Zločin v šantánu) jsou vydány na DVD. Některé inscenace Divadla Semafor (Smutek bláznivých panen, Dr. Johann Faust) natočil Jiří Suchý po roce 1990 ve vlastní filmové společnosti Perplex.

V roce 2009 vydal nezávislý label Klíč v produkci Pavla Klusáka kompaktní disk CD for Semafor, na němž jsou zaznamenány hity Semaforu (mj. Vyvěste fangle, Škrhola, Toulaví zpěváci, Pramínek vlasů, Oči sněhem zaváté, Tak abyste věděla, Sluníčko, Krajina posedlá tmou, Na shledanou, Motýl a jiné) v soudobém pojetí (akustické blues, garážový rock, indie pop atd.) v podání různých interpretů (mimo jiné Vypsaná fixa, Tata Bojs, Midi Lidi, Jaroslav Dušek & Vizita Band, Zuzana Navarová a Ivan Gutierréz, Jan Burian, Irena a Vojtěch Havlovi a další).

V roce 2005 udělil prezident Václav Klaus Jiřímu Šlitrovi in memoriam medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury, kterou na Pražském hradě převzala 28. října toho roku Šlitrova dcera Dominika Křesťanová, roz. Peychlová.