Český hudební slovník osob a institucí

Maturová, Růžena

Maturová, Růžena, pěvkyně-sopranistka, herečka a hudební pedagožka, narozena 2. 9. 1869, Praha, zemřela 25. 2. 1938, tamtéž.

Studovala Vyšší dívčí školu v Praze, kde rozpoznal její nadání František Kaván. Na jeho doporučení se tři roky vzdělávala na pěvecké škole Františka Pivody (absolvovala 1887), kam byla přijata do druhého ročníku. Mimiku studovala pod vedením Adolfa Krössinga a operní ansámblový zpěv pod vedením Augustina Vyskočila. Německý repertoár studovala dva roky u kapelníka Eduarda Stolze a mimiku u herečky Heleny Bürgerové. Ve zpěvu se dále zdokonalovala u manželů Thomase Loeweho a Marie Loewe-Destinnové (1889–1900). První zkušenosti s vystupováním získala u operetních ochotníků. První divadelní angažmá přijala v německém teplickém divadle (říjen 1889 – březen 1890). Během půl roku ztvárnila čtrnáct úloh ve dvaatřiceti představeních. Dále vystupovala v divadle v Mannheimu (duben 1890 – leden 1893, přes devadesát představení). V Berlíně (Baumannova divadelní společnost) sklidila veliký úspěch jako Mařenka (Prodaná nevěsta) s Karlem Burianem. 1. září 1893 byla angažována po odchodu Berty Lautererové-Foerstrové v Národním divadle v Praze. Odmítla zahraniční angažmá včetně vídeňské opery.

V Národním divadle vystoupila ve dvaceti premiérách. Nastudovala velké množství rolí: Aida (Aida), Alice (Robert ďábel), Alice Fordová (Falstaff), Amalie (Maškarní ples), Anežka (Dvě vdovy), Antonia (Hoffmannovy povídky), Armida (Armida), Beatrice (Andrea Crini), Blažena (Černé jezero), Carmen (Carmen), Čarodějka (Čarodějka), Desdemona (Otello), Dona Anna (Don Giovanni), Elsa z Brabant, Ortruda (Lohengrin), Emilie Novotná (Vodní družstvo), Eliška (Zvíkovský rarášek), Eva (Eva), Eva (Mistři pěvci norimberští), Fenella (Němá z Portici), Floria (Tosca), Františka (Jedenácté přikázání), Halka (Halka), Hedy (Hedy), Hraběnka (Figarova svatba), Julie (Jakobín), Julie (Svatojanské proudy), Kačenka, Uspávač (Perníková chaloupka), Kněžna (Čert a Káča), Královna ze Sáby (Královna ze Sáby), Krasava (Libuše), Leonora (Fidelio), Leonora (Trubadúr), Libuše (Libuše), Ludmila (Svatá Ludmila), Madelaine Coigny (André Chénier), Manon Lescaut (Manon Lescaut), Mara (Mara), Marfa Ivanovna (Dimitrij), Marina Mníšková (Dimitrij), Markéta (Faust a Markéta), Maruše (Istarská svatba), Máša (Dubrovský), Milada (Dalibor), Miranda (Bouře), Paní kněžna (Na starém bělidle), Poesie (Sen lesa), Porcie (Jessika), Princezna (Pohádka o Honzovi), Margared (Pověst o Ysu), První děva Astartina (Kouzelná flétna), Radana (Pád Arkuna), Recha (Židovka), Róza (Vyzvání k tanci), Rusalka (Rusalka), Santuzza (Sedlák kavalír), Satanela (Satanela), Selica (Afričanka), Stoja (Stoja), Šárka (Šárka), Valentina (Hugenoti), Vendulka (Hubička), Venuše (Tannhäuser aneb zápas pěvců na Wartburgu), Vidra (Matka Míla), Viktorka (Babička) a Vlasta (Vlasty skon). Její propuštění 31. prosince 1909 vyvolalo vlnu protestů odborné veřejnosti. Poslední vystoupení absolvovala 7. února 1910 (Libuše). V Národním divadle patřila k největším oporám operního souboru. Působila pod Adolfem Čechem a Karlem Kovařovicem. Zprvu vystupovala v lyrických rolích, později v dramatických. Výborně ztvárnila Smetanovy postavy, zejména Libuši. Její hlas byl hutný, využívala širokou škálu výrazových odstínů. Postavám díky svému hereckému umění vdechla realistickou věrnost.

Věnovala se také koncertní činnosti. Vystoupila ve Varšavě, Petrohradě, Moskvě (Týden české hudby), Bělehradě a v roce 1903 uskutečnila turné po Spojených státech amerických. Spolupracovala s ochotnickými soubory z Českých Budějovic, Chrudimi a Kroměříže. Leoš Janáček jí věnoval druhý sešit Moravské lidové poezie v písních. Poprvé se provdala za člena mannheimské dvorní činohry Ludwiga Schreinera (1896), který měl vliv na růst kvality jejích hereckých výkonů, podruhé za dirigenta orchestru Národního divadla Františka Jílka (1906–11).

Do českého filmu pronikla po vzniku Československa. V letech 1920–22 ztvárnila šest filmových rolí: Matka řidiče Jaroslava Krále (Legionář, 1920, režie Rudolf Měšťák), žena ruského statkáře (Za čest vítězů, 1920, režie Julius Lébl, Antonín Ludvík Havel), mlynářka (Kříž u potoka, 1921, režie Jan Stanislav Kolár), mlynářka a matka Viktorky (Babička, 1921, režie Thea Červenková), vdova Grundová (Mrtví žijí, 1922, Jan Stanislav Kolár) a žena (Koryatovič, 1922, režie Jan Just-Rozvoda).

Od devadesátých let se věnovala pedagogické činnosti a po odchodu z Národního divadla založila soukromou pěveckou školu, ve které studovaly žačky z Německa, Anglie, Ruska a Spojených států amerických). Mezi její nejlepší žákyně patřily Marta Krásová, Marie Kolárová a Marie Kottnauerová-Alexová. Jejího vyučování se účastnil Ferdinand Vach s manželkou. Během první světové války a za první republiky se zaměřila na sociální péči o penzisty Národního divadla. Na vlastní náklady nechala postavit biograf Na Slovanech, díky němuž podporovala Klub sólistů Národního divadla.