Český hudební slovník osob a institucí

Moravské divadlo

Moravské divadlo (České divadlo v Olomouci; Městské divadlo v Olomouci; Krajské oblastní divadlo Olomouc; Divadlo Oldřicha Stibora; Státní divadlo Oldřicha Stibora), vícesouborové divadlo, zahájení činnosti 1. 9. 1920, Olomouc.

A. Divadlo v Olomouci před rokem 1920

B. Provoz divadla od roku 1920

C. Opera

D. Balet

E. Opereta

F. Činohra

A. Divadlo v Olomouci před rokem 1920

První divadelní sál byl v Olomouci zřízen v domě v Purkrabské ulici (1721–42), poté se hrálo v Müllerově domě U Černého orla na Dolním náměstí (1744–70). V roce 1770 zřídila Olomouc první městské divadlo (Städtisches königliches Nationaltheater in Olmütz), které bylo v provozu až do roku 1830.

Dne 19. května 1828 došlo k zahájení stavby nového městského divadla, ve kterém po několika rekonstrukcích sídlí olomoucké divadlo dodnes. Tato budova byla postavena podle projektu architekta Josefa Kornhäusela a patří k nejstarším funkčním divadelním budovám u nás. Divadelní činnost zde byla zahájena v roce 1830 a o rok později došlo k otevření společenského sálu Reduta, který sloužil příležitostným divadelním představením. Dnes je Reduta využívána zejména jako koncertní síň Moravské filharmonie. Záhy po otevření se divadlo zařadilo k nejvýznamnějším německy hrajícím scénám. Prvním ředitelem se stal Leopold Hoch (až do roku 1834). Význam sílil mezi léty 1848–53, kdy bylo město místem konání historických politických jednání. Na počátku 50. let byl soubor posilován o hudebníky a divadelníky z Vídně. Ta silně ovlivňovala funkci a repertoár. Opera sloužila k reprezentaci města, ale až do 70. let byly populární i parodie významných světových děl, které posloužily jako oblíbená lidová zábava. Koncem 50. let začala stále více na oblibě získávat opereta, tehdy nový divadelní fenomén. V rámci operních a operetních představení často vystupoval malý baletní soubor, který byl trvalou součástí divadla. V druhé polovině 19. století došlo k větší národnostní toleranci a čím dál více se objevovala na programu česká jména. V roce 1868 začala být uváděna i představení českých profesionálních divadelních společností.

Česká divadelní produkce se dále rozvíjela, ale pouze ve spolupráci s městským divadlem. Čeští umělci neměli v Olomouci vlastní divadelní sál. V roce 1868 získala povolení hrát v Olomouci první česká společnost. V roce 1884 německé městské zastupitelstvo zakázalo veškerá česká představení v budově městského divadla. Tento zákaz trval až do roku 1918. Co se týče produkce v tomto období, činohra se zaměřovala na německou klasiku a realistické drama, hry Williama Shakespeara a severský repertoár (např. Björnstjern Björnson, Henrik Ibsen). Opera uváděla zejména světový repertoár, v 90. letech obohacený o opery českých skladatelů. V roce 1889 byl otevřen nový divadelní sál v hostinci U města Olomouce, kde se mohly opět realizovat čeští umělci. Zde byly často uváděny i české opery. Období 1868–1918 patří k nejplodnějším v olomoucké divadelní historii, což bylo dáno zejména tvůrčí konkurencí české a německé divadelní kultury.

B. Provoz divadla od roku 1920

Z května roku 1919 pochází první zmínky o tom, že by bylo možné převést německé divadlo do rukou Družstva českého divadla. Divadlo zůstalo německé do prázdnin 1920, v čele byl ředitel Robert Schliesmann-Brandt. K 1. květnu 1920 převzalo Družstvo pro zřízení českého divadla budovy městského divadla a proběhlo výběrové řízení na pozici ředitele. Tu získal Jaroslav Stuka-Wilkonský. První divadelní sezona Českého divadla v Olomouci (tento název zůstal až do roku 1945) byla zahájena 1. září 1920. Nedopadla však po stránce finanční příliš dobře a padl návrh na rozpuštění ansámblů. Novým ředitelem se stal Antonín Drašák (1921–31), díky němuž se postupně navracela finanční stabilita a začal pravidelný provoz českého profesionálního divadla na poli činohry, opery, operety i baletu. Začal upadat zájem o německy hrané divadlo. I přes snahu krizi překonat německý soubor definitivně zanikl v sezoně 1922/23.

Pozitivní vývoj směrem k modernímu soudobému divadlu byl přerušen okupací v roce 1938. Opět převládl německý repertoár. V sezoně 1941/42 byl ustanoven stálý činoherní německy hrající soubor, v následující sezoně taktéž operní a operetní. V té době fungoval v Olomouci placený a kontrolovaný divadelní provoz, který sloužil zejména ideologickým a válečným potřebám. České divadlo mělo prostor v budově městského divadla pouze dva dny v týdnu. Německá cenzura se projevila i u výběru repertoáru. Šéf opery Adolf Heller musel kvůli svému židovskému původu odejít do ciziny. Od září 1944 byla zastavena veškerá divadelní činnost všech souborů v Protektorátu Čechy a Morava. Herci Českého divadla v Olomouci byli posláni na nucené práce.

Po skončení války byl obnoven divadelní provoz pod novým názvem Městské divadlo v Olomouci (do roku 1948). To mělo opět soubory činoherní, operní, operetní i baletní. Oblast činohry zařazovala do programu společensky aktuální současné hry (např. Ferdinanda Peroutky), ale i antická dramata, hry amerických a sovětských dramatiků. Šéfem opery se stal Iša Krejčí (1945–58), který navrátil operní scéně opět osobitý ráz. Opereta sahala po osvědčených repertoárových kusech. 

Po únoru 1948 došlo k zestátnění divadel na území Československa. Byl prosazován tzv. socialistický realismus. Název byl změněn na Krajské oblastní divadlo v Olomouci (do roku 1958). Nastoupil budovatelský repertoár, kterému se tehdejší šéfové činohry Jaromír Pleskot (1951–53) a Karel Jernek (1953–55) snažili čelit důrazem na moderní díla české a světové klasiky. Od roku 1958 bylo divadlo přejmenováno podle Oldřicha Stibora (do roku 1974).

V srpnu 1968 se olomoucké divadlo připojilo k protestům proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Po nástupu tzv. normalizace skončilo nejlepší období olomouckého divadla od konce války. Z důvodu stranických prověrek musel olomoucké divadlo opustit šéf činohry Jiří Svoboda a šéf opery Pavel Pokorný. Opět byla zavedena cenzura a rovněž proporční model poměru uvádění československých, sovětských a západních autorů.

Záhy po 17. listopadu 1989 vstoupilo olomoucké divadlo do stávky. Po ukončení bylo potřeba překonat krizi a přizpůsobit se nové společenské situaci. Divadlo bylo v roce 1992 přejmenováno ze Státního divadla Oldřicha Stibora na Moravské divadlo Olomouc. Zřizovatelem je Statutární město Olomouc.

C. Opera

Po převzetí divadla českým souborem byl provoz zahájen 1. září 1920 provedením opery Libuše. Ředitelem a dirigentem byl Jaroslav Stuka-Wilkonski. Prvním šéfem opery se stal v roce 1921 Karel Nedbal (1921–28). Druhá sezona začala premiérou Šárky Zdeňka Fibicha. V roce 1924 (jubileum Bedřicha Smetany) byl proveden cyklus všech Smetanových oper. Kromě díla Bedřicha Smetany zazněla tvorba českých autorů jako Karel Nedbal, Vítězslav Novák či Josef Bohuslav Foerstr, ze zahraničních Richard Strauss, Wolfgang Amadeus Mozart a Richard Wagner. Na zahraniční zájezdy soubor nejčastěji zajížděl do Vídně (do divadla v Pratru) a Krakova. V tehdejším souboru vynikaly zejména sopranistky Božena Vaněčková a Milada Modestinová. K dalším významný umělcům patřili: Karla Micková, Mikuláš Demkov, Josef Křikava, Gustav Svojsík, Jan Kühn a Ladislav Havlík.

Roku 1928 stanul v čele opery nový šéf Emanuel Bastl. Přišel z Ostravy a patřil k příznivcům tradičního českého i světového repertoáru. Změna v dramaturgii nastala s jeho nástupcem Adolfem Hellerem (1932–40). Tento dirigent představil olomouckému publiku promyšlenější a odvážnější dramaturgii. Adolf Heller spolupracoval s novátorským režisérem Oldřichem Stiborem a výtvarníkem Josefem Gabrielem. Z významných sólistů opery jmenujme tyto: Milada Marková, Míla Ledererová, Ludmila Červinková, Josef Vojta, Otto Kubín, Beno Blachut, Áda Frank, Jindřich Blažíček, Jan Kysela. Podařilo se vytvořit soubor schopný interpretace i náročnějších děl evropské moderny 20. a 30. let. Adolf Heller uvedl například Ztraceného syna (1932) Clauda Debussyho či Odkaz tety Karoliny (1936) Alberta Roussela. K nejúspěšnějším inscenacím patřily Dvě vdovy (1939) s kapelníkem Jaroslavem Budíkem a Růžový kavalír (1940) rovněž pod taktovou Jaroslava Budíka. Velkého provedení se dočkal také Boris Godunov (1940) v režii Oldřicha Stibora. Divadelní sezonu 1938/39 je možno zařadit k velmi úspěšným, během níž se podařilo realizovat celkem třináct premiér. 

Rok 1940 byl opět obdobím změn. Na pozici šéfa se vrátil Karel Nedbal, ale kvůli okupaci musel hrát operní soubor v provizorních podmínkách. K představením využíval nejprve Národní dům, v roce 1942 se přesunul do Lidového domu v Hodolanech. Začátkem následujícího roku byl nacisty zavražděn režisér Oldřich Stibor, což bylo tragickou ránou pro olomoucké divadlo. V následujícím roce nacisté české divadlo zakázali zcela. Po skončení války se nacházel operní soubor ve špatném stavu – odešel šéf Karel Nedbal, zůstala jen jediná altistka Božena Stoegrová a sbor.

Nový impuls přinesl po válce šéf souboru Iša Krejčí, díky němuž opera začátkem června 1945 opět zahájila provoz, a to operou Prodaná nevěsta. V poválečné sezoně soubor nastudoval devět premiér. Změnou bylo to, že provoz divadla převzal Ústřední národní výbor hlavního města Olomouce. Postupně došlo k rozšíření uměleckých souborů a vznikl také samostatný orchestr a sbor operety. Operní soubor opět vyjížděl na pravidelné zájezdy po celé Moravě s výjimkou Brna a Ostravy. Bohužel mnoho divadelních umělců odcházelo z finančních důvodů z Olomouce do zmíněných dvou měst. V roce 1948 byl vydán nový divadelní zákon, díky němuž bylo divadlo převedeno do správy Krajského národního výboru v Olomouci. K tomuto období ovšem patří ještě jedno pozitivum – podstatně se rozšířilo divácké zázemí. Dirigenty souboru v té době byli Petr Doubravský (do roku 1952), Adolf Vozka, Josef Staněk (1952–56), Karel Moor a František Preisler (od roku 1956). K režisérům patřili Václav Černý, Miloš Pilát, Karel Jernek, Emil František Vokálek (od roku 1955), výtvarníky Josef Gabriel a Oldřich Šimáček. Co se týče sólistů, k největším posilám patřily Jarmila Bošinová, Marie Burešová, Marie Hůrská-Vozková či Růžena Jelínková. Významné inscenace uvedené pod vedením Iši Krejčího byly např.: Její pastorkyňa, Don Giovanni, Orfeus a Eurydika, Ifigenie v Aulidě, Salome, Zlatý kohoutek.

V letech 1958–62 šéfoval opeře Zdeněk Košler, kterého pak na deset let vystřídal Pavel Pokorný. V období Zdeňka Košlera patřilo k významným událostem uvedení opery Bély Bartóka Hrad knížete Modrovouse v roce 1960, o rok později Cosi fan tutte  a v roce 1962 provedení Lohengrina. Pavel Pokorný se soustředil na tradiční díla (Eugen Oněgin, Idomeneus), ale neopomíjel do dramaturgického plánu zařazovat neobvyklé tituly. Kupříkladu v roce 1968 to byla opera Arthura Honeggera Orlík nebo československá premiéra opery Malíř Mathis Paula Hindemitha (1970).

Po Pavlu Pokorném nastoupil do čela opery rozhlasový pracovník a dirigent Miloš Konvalinka (1972–76), který se zaměřoval především na soudobou tvorbu. Vystřídal jej Reginald Kefer (1977–89). Za jeho éry byla nejvýznamnějším počinem československá premiéra opery Miloše Vacka Jan Želivský (1984). Repertoár byl v té době sice různorodý, ale ne vždy měl pozitivní divácký ohlas. Sbor sólistů byl doplněn o nové posily, k těm patřili: Eva Kinclová, Leo Marian Vodička, Naděžda Vodičková, Jaroslav Kosec, Ladislav Malínek, Michael Böhm, Eva Böhmová, Richard Haan či Naďa Patriková.

Poté se stal šéfem Martin Dubovic (1990–98), který se vyhýbal soudobé tvorbě a preferoval osvědčené operní tituly. Vystřídal jej Václav Málek (1999–2010), který zachovával kvalitní linii operního souboru. Od roku 2010 stojí v čele Miloslav Oswald, který navazuje na tradici opery Moravského divadla. V současné době se soubor pyšní několika oceněními (Ceny Thálie, Libuška, ocenění z festivalu hudebního divadla Opera za inscenaci Pád Antikrista). Operní soubor se pravidelně účastní festivalu Smetanova Litomyšl, Janáčkovy Hukvaldy či Opera. Zároveň uvádí své inscenace také v zahraničí.

D. Balet

Baletní soubor procházel během celého 20. století neustálými proměnami a vývoj souboru byl poměrně komplikovaný. Až během druhé poloviny 20. století se soubor ustálil, začal se postupně proměňovat v profesionální těleso a brzy nalezl své vlastní místo mezi ostatními divadelními složkami. Zejména první léta byla pro baletní soubor obtížná. Umělecká i technická úroveň členů souborů kolísala, soubor měl silnou profesní závislost na opeře a operetě. V čele stál pouze baletní mistr, který byl zároveň i sólovým tanečníkem. V té době soubor představoval spíše baletní složku zpěvoherního ansámblu, samostatná baletní představení byla prováděna jen sporadicky a s proměnlivých úspěchem. Baletní soubor se poprvé představil již v inscenaci operety Polská krev, ale jeho samostatná premiéra se uskutečnila až 19. listopadu 1921 v díle Josefa Bayera Královna loutek v kombinaci s taneční koláží Zpěvy noci na hudbu Fryderyka Chopina. V té době byl v čele baletního souboru Vladimír Nechyba a soubor čítal pouhých devět členů. Počet se zvyšoval velmi pozvolna, a tak nedocházelo k provádění náročného klasického baletního repertoáru. V roce 1929 zaujala pozici baletního mistra Ella Fuchsová. Za její nejvýznamnější počin je považována premiéra pantomimy Vítězslava Nováka Nikotina v roce 1931, kde ztvárnila titulní roli. V průběhu těchto let už baletní soubor pozvolna umělecky sílil. Ella Fuchsová získala ve stejném roce angažmá v Národním divadle v Bratislavě. Baletním mistrem se stal Loris Relský (1931–33), který v roce 1932 uvedl Labutí jezero. Inscenace měla pozitivní ohlasy, ale kvůli finančním a personálním problémům se jednalo o velmi skromné provedení. Lorise Relského vystřídal na pět let invenční Josef Judl. Přinesl nové baletní prvky a využíval i odvážnějších akrobatických čísel. Po odchodu Josefa Judla se na pozici baletního mistra vystřídalo poměrně rychle několik jmen – Jaroslav Häusler, Slavibor Jindřich či Marie Zavadilová.

Brzy po válce, v roce 1945, došlo k osamostatnění baletního souboru. I nadále však soubor úzce spolupracoval s operou a operetou, taneční výstupy byly součástí téměř všech inscenací. Co se však nezměnilo, byla personální nestálost souboru. Střídali se jak tanečníci, tak i vedení souboru, což mělo negativní vliv na technickou a uměleckou vyspělost. Byť se soubor snažil od počátku své existence o alespoň jednu baletní premiéru v sezoně, ne vždy se to podařilo. I nadále nebyl počet samostatně nastudovaných baletních inscenací vysoký. Po válce vedla ještě chvíli soubor Marie Zavadilová, brzy ji však vystřídal Loris Relský (1945–49), který v roce 1948 uvedl podruhé Labutí jezero opět spíše ve skromnější podobě. Po něm nastoupil na pozici šéfa baletu na jednu sezonu Josef Sokol. Tehdy byl poprvé v olomouckém divadle uveden Louskáček (1950). Další sezonu balet vedl František Oldřich Bernatík, který uváděl i představení na hudbu českých soudobých autorů. Padesátá léta představovala pro baletní soubor největší změny. Nejprve se stal šéfem baletu Ladislav Hunka (1952–55), poté na jednu sezonu Miloslav Lipinský, který se snažil o zvýšení kvality baletního souboru. Větší pozitivní změnu přinesl až Rudolf Macharovský (1956–59). Tomu se podařilo vnést do souboru pevnější řád, větší dramatický spád a rovněž byl vnímán jako autor přitažlivých choreografií a pedagog špičkových umělců. Základní pilíře baletu tvořila díla Petra Iljiče Čajkovského a Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Baletní soubor nejvíce technicky a interpretačně pozvedly inscenace Šeherezády Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a Petrušky Igora Stravinského. Díky Rudolfu Macharovskému tak začala nová etapa olomouckého baletního souboru.

K nejvýznamnějším olomouckým baletním šéfům a zároveň i choreografům patřil Josef Škoda, který působil na této pozici nejdéle (1959–77). Podařilo se mu soubor stabilizovat po všech stránkách a plně jej profesionalizovat. Během jeho působení nastudoval soubor až dva nové tituly v každé sezoně. Z významných členů uveďme: Jiřina Šlezingrová (provdaná Škodová), Eva Jahodová, Jiří Bíbrlík či Jiří Sekanina. V roce 1961 se uskutečnila olomoucká premiéra baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie, k němuž se soubor vracel i v dalších letech. Josef Škoda se nebál dramaturgicky ani choreograficky experimentovat. K dalším uvedeným inscenacím patřil např. balet Coppélia Léa Delibese či Šurale Farida Jarullina.

Po Josefu Škodovi nastoupil do čela souboru Karel Jurčík (1977–85). Ten přinesl premiéru Podivuhodného mandarína od Bély Bartóka (1978). Dalším jeho zajímavým dramaturgickým počinem bylo uvedení impresionistické skladby Moře Clauda Debussyho (1982). V obou inscenacích vynikla taneční sólistka a pozdější šéfka baletu Kateřina Pelzerová.

Další v řadě šéfů baletu byl Emil Smetana (1985–87), dramaturgii a choreografii však řešil velmi invenční Robert Balogh. Ten vybíral temperamentní díla, sahal po postmoderních hudebních kolážích a pracoval originálně se scénickým prostorem i světly. Podobně jako Josef Škoda se snažil o to, aby měl olomoucký balet osobitou tvář. K nejpůsobivějším provedeným dílům patřil balet vzniklý podle námětu hry Federica Garcíi Lorcy Dům Bernardy Alby (1986) a Pták Ohnivák Igora Stravinského (1987). Ojedinělé bylo i zařazení soudobého baletu Tiina (1986). Tato lidová estonská pověst vznikla za spolupráce litevské skladatelky Lydie Austerové.

Prvním šéfem olomouckého baletu, který měl vystudovaný obor choreografie, se stal Petr Veleta (1987–90). Zaměřoval se zejména na díla z oblasti artificiální hudby, která mnohdy ani nebyla původně pro balet určena – např. Hudba k ohňostroji Georga Friedricha Händela (1989) či Symfonie č. 7 Ludwiga van Beethovena (1989), kde mísil výrazový tanec a klasickou baletní techniku.

Události roku 1989 samozřejmě ovlivnily i olomoucký balet. Viktor Malceva byl v čele souboru pouze krátce (1990–91), poté jej vystřídala Kateřina Pelzerová (1991–93). K významným počinům patří jednoznačně provedení baletu Johna Lanchberyho podle původní partitury Louise Josepha Ferdinanda Hérolda Marná opatrnost (1992). Tato inscenace získala ocenění nejlepšího celovečerního baletu v rámci Inscenační baletní přehlídky připravené Tanečním sdružením České republiky. V době nemoci Kateřiny Pelzerové ji zastupoval Jiří Sekanina, který se stal novým šéfem po její smrti a na pozici zůstal až do roku 2010. Jiří Sekanina působil ve sboru již v několika předešlých letech, ztvárnil řadu sólových rolí. Často spolupracoval s kolegy z jiných divadel, nejčastěji s brněnským choreografem Jiřím Kyselákem. Z této spolupráce vzešlo např. provedení Giselle (1995), Pták Ohnivák nebo Svěcení jara (obojí 1999).

Kolem roku 2004 posílil soubor o tanečníky ze zemí bývalého Sovětského svazu, kteří velmi pozvedli technickou úroveň a zároveň přinesli specifickou estetiku tance. K těmto novým členům patřili např. Viktorie Goluběva, Roman Maslakov a Alexej Voroněžinský, kteří se představili v Nedokončené Franze Schuberta či ve Fantastické symfonii Hectora Berlioze. Tanečníci byli vícekrát nominováni na cenu Thálie (Valerij Globa, Ivo Jambor, Lena Iliina) a někteří získali ocenění - např. Renáta Mrózková obdržela v r. 2009 cenu Philip Morris Ballet Flower Award „Poupě balet“.

Od roku 2010 až dosud vede baletní soubor Robert Balogh. Nebojí se nových dramaturgických počinů, snaží se stále hledat nové možnosti baletního divadla a přiblížit baletní umění divákům. Inspiraci pro choreografii čerpá často z filmové tvorby, premiéroval velké množství tzv. novodobých baletů, které jsou sestaveny z koláží děl autorů artificiální i nonartificiální hudby, a za svou práci získal několik ocenění. Jednou z nejúspěšnějších inscenací byla Frida (2011). Robert Balogh také od roku 2003 pracuje na vzdělávání dětí v Baletním studiu, jehož členové mají možnost spolupracovat s profesionálními tanečníky baletního souboru. Přes veškeré inovace tvoří základ klasická technika, rád se navrací k osvědčeným baletním dílům a neustále se snaží o živý kontakt s diváky a o srozumitelnost. Momentálně patří baletní soubor Moravského divadla ke špičkovým tělesům v České republice. 

E. Opereta

Operetní soubor fungoval v rámci divadla od samého počátku. Divácky byly operety úspěšnější než ostatní divadelní složky, ty však měly zase lepší pověst. V období první republiky měla opereta nejvíce představení i nejvíce repríz. Největší ohlas získávala díla Járy Beneše Na tý louce zelený a U sv. Antoníčka. Ke stálicím patřila také Polská krev. Sto osmdesát čtyři repríz měla opereta Imreho Kálmána Hraběnka Marica. Dramaturgie nevynikala velkou originalitou, inspiraci brala u pražské i brněnské scény. K nejčastěji uváděným autorům patřili Bernard Grun, Jean Gilbert, Bruno Granichstädten či Jaromír Weinberger. I operetní soubor podnikal časté zájezdy, především do Vídně. Zpočátku byla operetní produkce úzce svázána s operní, postupně vznikla samostatná skupina operetních sólistů, včetně dirigenta a režiséra. Pouze kolektivní tělesa zůstala společná. Z významných sólistů jmenujme Reného Hradeckého a Jana Dvorného. Samozřejmě i do operety se promítla okupace v podobně zúžení repertoáru, přesto se však jednalo o významný mezník ve vývoji olomoucké operety. Vznikl plnohodnotný operetní soubor s vlastním orchestrem i sborem, a dokonce i s vlastní budovou. Tou se stalo tzv. Nové divadlo v Hodolanech, které představovalo původně náhradní řešení vyvolané nucenou spoluprací s německým divadlem. Po válce fungovalo jádro operetního souboru několik dalších let. Publikum však ztratilo zájem a bylo obtížné najít nový repertoár. Tehdejší šéf operety Vladimír Nechyba se rozhodl uvést první sovětskou operetu, která se u nás objevila – Svatbu v Malinovce Borise Alexandroviče Alexandrova. Dalším šéfem se stal František Paul, který navrátil na jeviště díla Johanna Strausse (Netopýr, Cikánský baron) i Polskou krev Oskara Nedbala. V té době premiéroval soubor za sezonu šest až osm titulů.

Významná byla doba pod vedením Stanislava Regala. Ten představoval konečně výraznou a koncepčně uměleckou osobnost. Uváděl jak klasická operetní díla, tak i hudební komedie. Stanislav Regal vnímal a také reagoval na divácké potřeby. Zahájil dlouhodobou spolupráci se spisovatelem Václavem Renčem, který přebásňoval tradiční operetní texty. Dále byla navázána spolupráce s dirigentem Karlem Moorem a v sólistickém souboru vynikali kupříkladu Vlasta Francová, Jana Bézová, Adolf Cásek, Antonín Jahoda a další. Důležitým mezníkem byl rok 1961, kdy byl v říjnu poprvé v Olomouci uveden muzikál, dokonce v československé premiéře. Jednalo se o Bleší trh Wolfa Mankowitze a Davida Henekra. Muzikál si našel na olomouckém jevišti své místo. Šedesátá a sedmdesátá léta se nesla ve znamení uvádění My Fair Lady, Baker Street, Divotvorný hrnec, Hello, Dolly a dalších muzikálů. V 80. letech, kdy nastoupil na pozici šéfa Vladimír Rampula, se ke slovu dostávaly více hudební komedie domácích autorů jako Nebe na zemi, Zvonokosy či Nejkrásnější válka. Z významných sólistů uveďme Janu Kloučkovou, Ludmilu Machytkovou, Jiřího Čadu, Ondřeje Doležala či Josefa Sitka.

Po převratu došlo k několika personálním změnám, nejdůležitější bylo dosazení Martina Dubovice za šéfa opery i operety. Dubovic spojil oba soubory dohromady, což zvýšilo kvalitu nového souboru, ale zároveň se již tak neprosazovala muzikálová linie. To mělo za následek radikální snížení celkového počtu představení i počtu premiér. V období 90. let byly postupně uvedeny všechny nejlepší kusy klasického operetního repertoáru jako Netopýr, Noc v Benátkách, Veselá Vdova, Vídeňská krev a další. Operetní tituly leckdy sklízely větší úspěch než muzikálové – výjimku tvořila divácky úspěšná My Fair Lady. V závěru 90. let se stal šéfem opery a operety Václav Málek, v roce 2010 jej nahradil Miloslav Oswald.

F. Činohra

První činoherní inscenací byla Salomena Bohumila Adámka, uvedená 2. září 1920. Během první šestiměsíční sezony bylo uvedeno 38 her v 97 představeních režisérem Drahošem Želenským. Kromě české klasiky se hrála díla Williama Shakespeara, Molièra, Nikolaje Vasiljeviče Gogola, Fjodora Michajloviče Dostojevského a dalších. Kvalitativní změnu přinesl v sezoně 1923/24 herec a režisér Karel Černý, který tíhl k expresi hereckého výrazu a směřoval od psychologického realismu k expresionismu. Na něj navázal František Salzer, který navíc přinesl inspiraci divadelní avantgardou, orientoval se zejména na soudobé umělecké tendence. Mimo jiné uvedl první české nastudování Žebrácké opery Bertolda Brechta a Kurta Weilla (1930). Od roku 1931 vytvářel profil činohry režisér Oldřich Stibor. Snažil se o působivé a účinné divadlo s „mravním a životodárným“ posláním. V jeho nastudování byla uvedena např. Smuteční hostina Viktora Dyka či Máj Karla Hynka Máchy. Soustředil se také na díla sovětských autorů, byl zaujat německým divadelním expresionismem a politickým divadlem Erwina Piscatora. Třicátá léta představovala návrat k evropské i domácí klasice. To trvalo i v průběhu okupačního období. Po únoru 1948 se do repertoáru dostaly ideologicky akcentované hry – např. Maxima Gorkého Měšťáci (1949).

Významným byl pro olomouckou činohru nový šéf Jaromír Pleskot (1951–53), za jehož působení se činohra zařadila na přední místo mezi českými divadly. Stala se opět tvořivým souborem uvádějícím velké klasické dramatiky. Stejného úspěchu dosahoval soubor i pod režisérem Karlem Novákem (1956–60). Následně se vystřídalo na pozici šéfa činohry několik dalších jmen, delší dobu působil Karel Nováček (1970–91). Jeho inscenace si uchovávaly svůj standard a tradiční postupy. Změnu přinesl příchod Jana Buriana v sezoně 1984/85. Jeho inscenace byly nekonvenční, vystavěné na jevištní symbolice. Nejintenzivnější v inscenačně neobvyklém uvedení zazněla hra Pokus o létání (1986) Jordana Radičkova. Díky Janu Burianovi soubor umělecky rostl. Po jeho odchodu nastal ústup ke konzervativnímu modelu.

Nová etapa začala po listopadu 1989. Na překonání divadelní krize a umělecké stagnace se podílel nový šéf Ivan Balaďa. Sahal po klasickém repertoáru, ale vyslovoval a reflektoval aktuální témata a společenskou atmosféru. Ivanu Balaďovi se však nepodařilo vytvořit stabilní tým. Po několika neúspěšných pokusech o stabilizaci souboru nastoupil v sezoně 1998/99 režisér Peter Gábor. Uváděl dramatiky s romantickou linií, témata mravní zodpovědnosti a mezilidské komunikace. V olomoucké činohře začal pravidelně hostovat režisér Michael Tarant. Peteru Gáborovi, který působil jako šéf činohry do roku 2010, se podařilo opět olomouckou činohru pozvednout. Na pět let jej poté vystřídal Michael Tarant a v současné době je šéfem činohry Roman Vencl.