Český hudební slovník osob a institucí

Wasserbauer, Miloš

Wasserbauer, Miloš, operní režisér a pedagog, narozen 14. 6. 1907, Svatoslav (okr. Brno-venkov), zemřel 17. 8. 1970, Tišnov.

Pocházel z učitelské rodiny. V roce 1925 odmaturoval a rozhodl se studovat na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně (1926–30). V té době navštěvoval soukromé hodiny houslí na brněnské konzervatoři. Po ukončených studiích pracoval ve filmové režii. Spolupracoval jako volontér na snímku Vladislava Vančury Před maturitou a působil jako asistent režie při natáčení filmu Mizející svět. Poté pracoval jako režisér a kameraman ve firmě Legiafilm v Brně. Zkušenosti s filmovou technikou a smysl pro detail využil později ve svých operních inscenacích.

V roce 1937 nastoupil na místo operního režiséra v Zemském divadle v Brně, kde uváděl především díla z českého repertoáru (Dvořák, Smetana, Foerster). Spolupracoval s Antonínem Balatkou, Rafaelem Kubelíkem nebo Quidem Arnoldim. Po uzavření Zemského divadla v Českém lidovém divadle v Brně (1942–44). V květnu roku 1944 uvedl cyklus skladeb Bedřicha Smetany k 120. výročí narození skladatele. O čtyři měsíce později byla uzavřena všechna divadla na území protektorátu a všem zaměstnancům byly přiděleny nucené práce. Wasserbauer byl nasazen jako pomocný dělník u zámečnické firmy Karel Mudroch v Tišnově. Po válce se znovu vrátil k divadlu. Od května 1945 pracoval jako šéf činoherní scény v Českém divadle moravskoslezském v Ostravě. Po několika pokusech o činoherní režii se znovu vrátil k hudebním inscenacím. V roce 1946 přijal angažmá v Zemském divadle v Brně, v němž působil do roku 1953. Kontinuita brněnského působení byla přerušena osmiletým angažmá v bratislavském Slovenském národním divadle. Wasserbauer chtěl vytvořit svůj vlastní styl. Vycházel z původní slovenské operní tvorby, požadoval systematickou hereckou výchovu, zdůrazňoval důležitost režijní práce, nepoužíval realistické formy hereckého projevu k vyjádření různých kompozičních slohů. Velký úspěch u kritiky měly např. inscenace následujících oper: Don Carlos Giuseppe Verdiho, Dalibor Bedřicha Smetany nebo Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka. Kromě českého a světového repertoáru uváděl Wasserbauer i díla slovenské provenience (Juro Jánošík a Beg Bajazid od Jána Cikkera, Svätopluk Eugena Suchoně). Během svého bratislavského působení hostoval často v Brně. Spolu s výtvarníkem Františkem Tröstrem uvedl například v roce 1958 Janáčkovu operu Z mrtvého domu.

Do Brna se definitivně vrátil v roce 1960, kdy byl znovu angažován jako operní režisér, a působil zde až do své smrti. Na jeho inscenacích se podíleli dirigenti František Jílek a Václav Nosek, výtvarníci František Tröster a Miloš Tomek. Příznivý ohlas kritiky měly především inscenace soudobých oper, např. Prokofjevovy Vojny a míru, Šostakovičovy Kateřiny Izmajlovny, nebo Honnegerova scénického oratoria Jana z Arku na hranici. V šedesátých letech hostoval s operním souborem v mnoha evropských městech. Šostakovičovu Kateřinu Izmajlovnu uvedl v milánské La Scalle v roce 1964, ve Florencii 1965 a v Barceloně 1966. Verdiho Sílu osudu inscenoval v roce 1963 v Drážďanech. Ve stejném roce byla uvedena opera Z mrtvého domu v italské Perugii a o dva roky později (1965) se hrála Její pastorkyňa v Teatro Liceo v Barceloně. Janáčkovu operu Věc makropulos uvedl Wasserbauer ve Florencii (1966) a ve Vídni (1977).

Wasserbauer působil celý život nejen jako operní režisér, ale i jako pedagog. Mezi roky 1939–51 vyučoval na brněnské konzervatoři. Ve spolupráci se svojí manželkou Věrou Střelcovou-Wasserbauerovou vybudoval Operní studio, v němž měli mladí adepti operního umění možnost vyzkoušet si své řemeslo přímo v praxi. Na této scéně navíc vznikla spousta projektů, jako například československá premiéra opery Ariadna Bohuslava Martinů. V roce 1957 se stal vedoucím operní režie a operního herectví na Janáčkové fakultě múzických umění. Tuto funkci vykonával do roku 1970, kdy náhle zemřel na srdeční záchvat.