Český hudební slovník osob a institucí

Ševčík, Otakar

Ševčík, Otakar, houslista a hudební pedagog, narozen 22. března 1852, Horažďovice, zemřel 18. ledna 1934, Písek.

Vyrůstal v rodině učitele a regenschoriho Josefa Ševčíka, který jej od dětství učil zpívat, hrát na klavír i na housle. V deseti letech odešel do Prahy studovat akademické gymnázium. V Praze působil jako sborista v kostele sv. Jakuba a později v kostele U křižovníků, což mu zajistilo ubytování a stravování. I přes původní otcův nesouhlas nastoupil v roce 1866 na pražskou konzervatoř jako posluchač houslové hry. Krátce studoval u Antonína Sitta, později u Antonína Bennewitze, který brzy objevil jeho talent a začal jej považovat za svého nejlepšího žáka. Konzervatoř absolvoval v roce 1870 Beethovenovým houslovým koncertem.

Po absolutoriu působil tři roky jako učitel v salcburském Mozarteu, kde se úspěšně zapojil do místního hudebního života, koncertoval i v Praze a neustále zdokonaloval svou techniku hry. V roce 1873 dostal nabídku na obsazení místa koncertního místa orchestru pražského Prozatímního divadla, který tehdy řídil Bedřich Smetana. Na tomto místě však setrval jen krátce, stejně jako později na postu koncertního mistra Komické opery ve Vídni. Z iniciativy Hynka Vojáčka odjel roku 1874 do Charkova, kde měl nastoupit jako koncertní mistr místního divadla. Charkovská opera však dosud nebyla dostavěna, odjel tedy koncertovat do Moskvy a v Charkově vystupoval jako dirigent populárních koncertů. V roce 1875 dostal nabídku od ředitele kyjevské konzervatoře, aby v jeho ústavu začal působit na profesorském místě. V Kyjevě zůstal až do roku 1892 a kromě pedagogické činnosti vyvíjel i výrazné interpretační aktivity, kdy vystupoval jako sólista i komorní hráč. Se svým kolegou z kyjevské konzervatoře, Čechem Aloisem Musikantem například účinkoval v klavírním kvintetu, které v osmdesátých letech 19. století založil ukrajinský skladatel a organizátor ukrajinského hudebního dění v carském Rusku Mykola Lysenko. Za svou pedagogickou činnost v Kyjevě byl v roce 1887 oceněn carem Alexandrem II. rytířským křížem řádu svatého Stanislava a bylo mu nabídnuto místo ředitele kyjevské konzervatoře. Tuto nabídku ovšem Ševčík nepřijal, jelikož byla vázána podmínkou, že přijme pravoslaví.

Roku 1892 z carského Ruska odešel, jelikož přijal nabídku na místo profesora na pražské konzervatoři. Zpočátku se v Praze věnoval i koncertní činnosti, té však v roce 1898 zanechal a soustředil se výhradně na pedagogickou činnost. Po penzionování Antonína Benewitze v roce 1901 byl Ševčík místo něj ředitelem Antonínem Dvořákem jmenován vedoucím houslového oddělení; Dvořák také nařídil vyučovat Ševčíkovou metodou v celém oddělení. Pražským pedagogickým vlivem Otakara Ševčíka prošla řada významných českých houslistů (Jan Kubelík, Emanuel Ondříček, Jaroslav Kocian, Bohuslav Lhotský a další). Pomáhal také vzdělávat mnohé zahraniční houslové interpretky a interprety (Mary Hall, Erika Morini, Nora Duesberg, Zlatko Baloković, Ivonna Canale, Vladimir Reznikov), když jeho jméno coby houslového pedagoga proslavil svými úspěšnými evropskými vystoupeními zejména Jan Kubelík.

Později si na konzervatoři vzal dovolenou a usadil se se svými zahraničními žáky v jihočeských Prachaticích (1903–06), zde však zažíval konflikty s převážně německým vedením města a tak se přesunul do Písku. V roce 1909 byl jmenován vedoucím mistrovské školy na vídeňské Akademii pro hudbu a výtvarné umění. Ve Vídni působil až do roku 1918, kdy musel z národnostních důvodů své místo opustit. Vrátil se tedy na pražskou konzervatoř, kde od roku 1919 působil na nově založené mistrovské škole. V letech 1921–22 absolvoval pedagogickou stáž na konzervatoři v americké Ithace. Roku působil také na konzervatořích v Chicagu a New Yorku. V letech 1929 a 1930 vedl rovněž prázdninové mistrovské kursy v rakouském Mondsee, mezi roky 1931–32 působil opět ve Spojených státech, a to v New Yorku a Bostonu. Devět měsíců před smrtí absolvoval ještě zájezd do Anglie.

Novátorství jeho houslové techniky spočívalo mimo jiné v pozměněném držení nástroje i smyčce. V první houslové poloze doporučoval opírat palec levé ruky o krk v místě začátku druhého článku, čímž přiblížil držení ruky postavení ve vyšších polohách a usnadnil tím přechody z první polohy do poloh vyšších. Housle doporučoval držet blíže k rameni s loktem umístěným v rovině nástroje, což hráčům usnadnilo pohyblivost prstů levé ruky. Změnil také postavení palce pravé ruky, který se dříve opíral druhým článkem o žíně a dosáhl tak jistějšího vedení smyčce.

V metodice hry upravil dosavadní rozkolísanou polohu hmatů jednotlivých tónů a zavedl půltónový systém, jenž předpokládá tvoření půltónového intervalu stejnými hmaty na všech strunách. Skladbu doporučoval studovat po segmentech, a to nejprve intonačně, bez ohledu na rytmické hodnoty tónů, poté rytmicky se stále narůstajícím tempem, a teprve potom se kompozice precizovala přednesově.

Své zásady shrnul zejména ve svých prvních hudebně-didaktických dílech – čtyřdílné Škole houslové techniky a Škole smyčcové techniky. Jeho metoda našla mnohé následovníky. Ševčíkovo hudebně-pedagogické dílo, které je s určitými výhradami využíváno při výuce houslistů i v dnešní době, obsahuje výuku na elementárním stupni i speciální studie pro levou a pravou ruku a podrobné interpretační analýzy nejhranějších houslových koncertů.