Liška, Bohumír
Charakteristika: Dirigent
Datum narození/zahájení aktivity:2.10.1914
Datum úmrtí/ukončení aktivity:8.9.1990
Text
• Literatura •
Liška, Bohumír, dirigent, narozen 2. 10. 1914, Čejetičky (Mladá Boleslav), zemřel 8. 9. 1990, Praha.
Vyrůstal v Sedlčanech a od roku 1922 v Berouně. Tam se začal vzdělávat ve hře na klavír a varhany u Josefa Romana. Jako devítiletý poprvé vystoupil na veřejnosti. Od svých 15 let začal pracovat jako úředník. Zároveň byl členem malého amatérského hudebního souboru, kde podle potřeby hrál na housle, na kytaru nebo bicí. Od roku 1922 dirigoval sokolskou hudbu. Současně působil jako tympanista v pražské Studentské filharmonii, kde měl možnost si zkusit i dirigování. Po sloučení Studentské filharmonie s operním studiem se tu po roce 1938 stal korepetitorem, sbormistrem a druhým dirigentem. Zároveň byl klavíristou v taneční škole Jelizavety Nikolské (1935–37), s níž absolvoval první umělecké cesty do Švýcarska, Holandska a Německa. Jako sbormistr působil v pražském Ženském pěveckém sboru (1936–40) a v letech 1937–40 plnil funkci korepetitora opery a baletu Národního divadla. V té době (1938) absolvoval dirigentské a kompoziční oddělení pražské konzervatoře. Od roku 1940 dirigoval brněnskou zpěvohru. V roce 1941 však bylo české divadlo zavřeno a Liška byl gestapem zatčen. Po propuštění začal pracovat jako dirigent Orchestrálního sdružení, které vedl 15 let. Od roku 1943 vedl také komorní orchestr a v květnu 1945 se vrátil k brněnské opeře. Nastudoval tu významné původní operní premiéry (Veronika Rafaela Kubelíka, Freje pana Dačického Osvalda Chlubny, Pohádku máje Jaroslava Kvapila) i některé balety. Přitom dirigoval běžný operní repertoár. Od roku 1941 vyučoval dirigování na brněnské konzervatoři a od roku 1951 také na Janáčkově akademii múzických umění. V roce 1955 přišel do Plzně, když do té doby spolupracoval jako host s některými symfonickými orchestry. Stal se zde šéfem a zároveň dramaturgem opery. Orientoval se na novinková díla, přičemž jeho práce vykazovala vysoké umělecké kvality. Uvedl opery Plameny a Sluha dvou pánů Jana Hanuše, Dobrý voják Švejk Čechoameričana Roberta Kurky, Tkalce Víta Nejedlého, Enšpígl Otakara Jeremiáše, Vrchovina Zdeňka Blažka, Svítání nad vodami Ivo Jiráska, Madona Miloše Sedmidubského, Zuzana Vojířová a Žvanivý slimejš Jiřího Pauera, Jak lidé žijí Bohuslava Martinů či operu Dáma a lupiči Ilji Hurníka. Jako dramaturg zařazoval do repertoáru také starší díla např. operu Smrt kmotřička Rudolfa Karla, Malířský nápad Otakara Zicha a další. Ze světové literatury uvedl komickou operu Albert Hering Benjamina Brittena, operu-balet Dítě a kouzla Maurice Ravela, Siročinský jarmark Modesta Petroviče Musorgského, či Zásnuby v klášteře a balet Kamenný kvítek Sergeje Sergejeviče Prokofjeva. Jako československou premiéru nastudoval Luisu Millerovou Giuseppe Verdiho, Othella téhož autora a Krútňavu Eugena Suchoně. Hudbu, pro niž se rozhodl, uměl sugestivně přenášet na všechny složky operního aparátu, takže výsledky byly impozantní a strhující. Pod jeho vedením dával operní orchestr každoročně jeden symfonický koncert. Od roku 1956 vedl Liška zároveň Pěvecké a orchestrální sdružení západočeského učitelstva, s nímž uspořádal mnoho koncertů. Od roku 1957 byl profesorem dirigování na pražské konzervatoři a od roku 1958 také na AMU. Pohostinsky vystupoval i v zahraničí: v Bělehradu, Lipsku, Berlíně. S plzeňským operním souborem hostoval v Geře a ve Vratislavi. V roce 1967 byl jmenován hlavním dirigentem pražského Smetanova divadla. Po jeho zrušení přešel (od roku 1970) ve stejné funkci do Národního divadla. Ani tam neopomíjel novinková díla. Byli to Nejedlého Tkalci, Zdravý nemocný Jiřího Pauera, Zásnuby v klášteře Sergeje Sergejeviče Prokofjeva, Arabella Richarda Strausse, Námluvy Josefa Boháče i několik baletních představení. K tomu patřila bohatá činnost koncertní: koncerty s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a další rovněž s progresivním repertoárem (symfonický obraz Skála, Houslový koncert a Třetí symfonie Bohuslava Martinů, Čtvrtá symfonie Miloslava Kabeláče, Pátá symfonie Jana Kapra, skladby Sergeje Sergejeviče Prokofjeva, Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, Arthura Honeggera a dalších. Rád prováděl díla kantátová: Janáčkovu Glagolskou mši a kantátu Amarus, Hanušovu Země mluví i Válečné requiem Benjamina Brittena. Na podzim roku 1968 se Bohumír Liška stal šéfdirigentem Plzeňského rozhlasového orchestru, kde na svém prvním koncertě uvedl Sinfoniettu Leoše Janáčka, Hovory s galaxií plzeňského komponisty Jaroslava Klupáka a Dvořákovu Symfonii G dur. V roce 1974 absolvoval s orchestrem zahraniční zájezd do Itálie, Francie a Švýcarska. Pod jeho vedením opět zazněla řada pozoruhodných skladeb (Suita z opery Inultus Miroslava Hlaváče, Lyrická suita pro soprán a orchestr Tadeusza Bairda, Čtrnáctá symfonie pro soprán a bas Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, Concerto da camera Bohuslava Martinů, Honeggerova symfonie Di Tri Re, Sedmá symfonie Antona Brucknera, Sedmá symfonie Sergeje Sergejeviče Prokofjeva a jiné). Z plzeňských skladatelů zvolil Jiřího Štěpánka, Jana Slimáčka a Jaroslava Klupáka. V provozování hudby vokálně instrumentální spolupracoval s Pěveckým sborem Československého rozhlasu Praha (Glagolská mše Leoše Janáčka, kantáta Maryka Ilji Hurníka, Carmina Burana Carla Orffa, Missa solemnis a Devátá symfonie Ludwiga van Beethovena, Čtvero ročních období Josepha Haydna, Alexander Něvskij Sergeje Sergejeviče Prokofjeva, Requiem Giuseppe Verdiho, Kytice Bohuslava Martinů, Stabat mater a Svatební košile Antonína Dvořáka či Mors et vita Charlese Gounoda). Několik koncertů uskutečnil se sborem Česká píseň a s dívčím sborem Pedagogické školy v Karlových Varech. V podzimních měsících roku 1981 se s orchestrem rozloučil a poté tu občas dirigoval jako druhý dirigent (naposledy 9. 1. 1986).
Literatura
Fiala, Jaroslav: 50 let umělecké činnosti Plzeňského rozhlasového orchestru (in: 50 let Plzeňského rozhlasového orchestru /1946–1996/, Plzeň 1996, s. 14–34).
Jaroslav Fiala Datum poslední změny: 27.6.2008