Český hudební slovník osob a institucí

Divadlo Semafor

Divadlo Semafor, hudební divadlo, zahájení činnosti 30. 10. 1959, Praha.

A. Zlatá éra (1959–69)

B. Období normalizace (1970–89)

C. V nových společenských podmínkách (1990–2019)

A. Zlatá éra (1959–69)

Zakladateli divadla Semafor byli vyučený reklamní grafik Jiří Suchý a vystudovaný právník Jiří Šlitr. Oba se v předcházejících letech profilovali jako tvůrci progresivních jazzových písní, k nimž psal Šlitr hudbu a Suchý texty. Jiří Šlitr vystupoval jako zručný klavírista a Suchý coby zpěvák a kontrabasista. V roce 1958 založil Jiří Suchý spolu s dramatikem Ivanem Vyskočilem Divadlo na Zábradlí, pro nějž společně napsali hry Kdyby tisíc klarinetů a Faust, Markétka, služka a já; pro údajnou hereckou neschopnost však Suchý musel z Divadla na Zábradlí odejít.

Název divadla Semafor je kryptonymem zkracujícím slova „sedm malých forem“ (od původně navrhovaného názvu Dimafor, tedy „divadlo malých forem“ Jiří Suchý ještě před založením divadla upustil; podobně jako od dobově podmíněného názvu Sputnik ABC, navrženého Janem Werichem, který by naznačoval, že divadlo bude přidruženou scénou k Werichovu Divadlu ABC). Divadlo mělo být ve své původní koncepci sídlem několika uměleckých souborů: divadla masek, divadla zázraků, divadla poezie, dětského kabaretu, loutkového divadla, výtvarného umění, pantomimy a filmových experimentů. Na jeho činnosti se původně podílel i kritik Milan Schulz, zakladatel Černého divadla Jiří Srnec, básník Jan Schneider, filmový režisér Jan Švankmajer, režisér Juraj Herz, redaktor Ladislav Smoljak a řada dalších. Zdaleka největší ohlas však zaznamenala Suchého a Šlitrova koncepce divadla písniček a ostatní složky na chodu Semaforu nadále neparticipovaly.

Prvním útočištěm divadla Semafor, které fungovalo pod hlavičkou Kulturního střediska Obvodního národního výboru Praha 2, se stal nevyužívaný divadelní sál v budově Ženských domovů v pražské ulici Ve Smečkách (později zde působilo divadlo Paravan a následně Činoherní klub). Dne 30. října 1959 zde toto víceméně amatérské uskupení zahájilo činnost nastudováním Suchého hry se Šlitrovou hudbou Člověk z půdy (režie Václav Lohniský, Jiří Němeček, Jiří Vrba, 227 repríz), ve které v hlavní roli jako hosté alternovali etablovaní herci Miroslav Horníček, Miloš Kopecký a František Filipovský, zbytek semaforského kolektivu byl však širší veřejnosti málo znám. První inscenace divadla Semafor nicméně pomohla objevit budoucí hvězdy populární hudby jako Waldemar Matuška, Pavlína Filipovská, Karel Štědrý a konečně i sám autor Jiří Suchý. Coby vedoucí divadelní kapely se zde začal profilovat jazzový klarinetista Ferdinand Havlík, v pražských kruzích dosud známý z hudebních pořadů v hotelu Jalta. V Člověku z půdy poprvé zazněly budoucí hity Pramínek vlasů, Dítě školou povinné, Léta dozrávání (Život je pro mě obnošená vesta) a Včera neděle byla. V první divadelní sezóně 1959/60 divadlo uvedlo ještě premiéru pásma písniček autorské dvojice Šlitr–Suchý Zuzana je sama doma (7. května 1960, režie Antonín Moskalyk, 137 repríz), kde zněly pozdější hity Suchého a Šlitra (mnohé pocházející ještě z doby, kdy spolu oba autoři vystupovali ve vinárně Reduta), jako jsou Bílá myška v deliriu, Píseň o rose, Marnivá sestřenice a americké hity se Suchého českými texty Hluboká vráska Fatse Domina, Co je to láska Elvise Presleyho, To všechno odnes čas Jimmieho Rodgerse nebo písně, k nimž napsal Jiří Suchý hudbu i text: Blues na cestu poslední, Blues pro tebe apod. Z enormního zájmu publika bylo záhy jasné, že se nové divadlo, nepokrytě navazující na prvorepublikovou divadelní avantgardu, stává módním fenoménem s masovým dopadem zejména na mladou generaci. Příklad Semaforu navíc v první polovině 60. let nastartoval vlnu zakládání divadel malých forem po celém Československu.

První inscenací uvedenou v následující sezóně 1960/61 byla hudební komedie s detektivní zápletkou Taková ztráta krve (premiéra 12. října 1960, režie Karel Texel, Miroslav Janeček, 61 repríz), v níž se představila další nastávající semaforská pěvecká hvězda Eva Pilarová. V tomto představení byly poprvé uvedeny hity jako Sluníčko, Klokočí a Sup a žluva. Dobová kritika vyčítala hře (a vlastně i celému divadlu) slabé ideové ukotvení a málo angažovanosti. Jiří Suchý proto Takovou ztrátu krve přepracoval (premiéra nové verze, kterou zkomplikovala emigrace jednoho z protagonistů Jiřího Sehnala do západního Německa, se konala 24. března 1961). Ve druhé sezóně byl ještě uveden komorní literární kabaret Papírové blues (premiéra 17. února 1961, režie Juraj Herz, Jiří Suchý, 44 repríz) složený z veršů Christiana Morgensterna a povídek a písní Jiřího Suchého. Semafor začal být v té době trnem v oku vládnoucí garnituře, která se ovšem díky široké popularitě divadla neodvážila jeho činnost zakázat a pouze se uchylovala k dílčím komplikacím práce jeho uměleckého kolektivu. Sídlo Semaforu v ulici Ve Smečkách bylo úřady prohlášeno za nevyhovující bezpečnostním požadavkům, a divadlo tak bylo v sezónách 1961/62–1962/63 nuceno hostovat v různých pražských sálech. Za toto období vystřídalo 14 působišť (například Klicperovo divadlo, Gong, divadlo ABC, Divadlo Jiřího Wolkera, Divadlo Na Slupi atd.). Dne 22. října 1962 uvedl Semafor pokračování někdejšího úspěšného pásma písniček s názvem Zuzana je zase sama doma (režie Ján Roháč, 56 repríz), ve kterém poprvé na semaforských prknech vystoupila zpěvačka Hana Hegerová. V představení zazněly dosud populární písně jako Malé kotě, Kočka na okně, Ach ta láska nebeská, Árie měsíce apod. V této sezóně došlo k rozštěpení souboru, kdy divadlo opustil Waldemar Matuška, Eva Pilarová a Karel Štědrý, kteří začali působit v divadle Rokoko. To byla pro Semafor ztráta, která se do značné míry podepsala na přízni obecenstva. Na konci sezóny přišla premiéra hudební revue Šest žen (8. června 1962, režie Helena Philippová, Ján Roháč, 217 repríz), ve které roli muže čtoucího z fiktivního deníku Jindřicha VIII. alternovali Richard Fremund, Jiří Jelínek, Jiří Suchý a po obnovené premiéře 8. března 1964 také Miroslav Horníček, jenž se do nové verze hry vložil rovněž jako spoluautor.

Dne 18. července 1962 se konala premiéra nejúspěšnějšího semaforského představení období tzv. zlaté éry – kabaretu Jonáš a tingltangl (režie Karel Mareš, 241 repríz), ve kterém vedle Jiřího Suchého poprvé na jevišti účinkoval skladatel a klavírista Jiří Šlitr. Tímto počinem vznikla komická kontrastní dvojice Suchý–Šlitr a také postava Jonáše, které se Jiří Suchý drží dodnes. Hru pozitivně reflektovala i prorežimní kritika i představitelé moci, což napomohlo k získání vlastního divadelního sálu v pasáži Alfa na Václavském náměstí, v němž Semafor sídlil až do roku 1993. Divadlo od té doby ze správního hlediska spadalo pod nově zřízené Státní divadelní studio, které sdružovalo několik menších divadel (Činoherní klub, Černé divadlo, Laterna magica, studio Ypsilon).

Třetí díl písničkového pásma s postavou Zuzany měl název Zuzana není pro nikoho doma a byl poprvé uveden 7. března 1963 (režie Karel Mareš, 168 repríz). Toto představení zviditelnilo především Karla Gotta, který do Semaforu spolu s Milanem Drobným nastoupil do angažmá. Písně z tohoto představení se umístily na prvních dvou místech ankety Zlatý slavík za rok 1963 (Oči sněhem zaváté a Motýl) a jako nejpopulárnější zpěvák roku se poprvé umístil Karel Gott.

O rok později 5. března 1964 měl premiéru pořad Recital 64 (režie Jiří Suchý, Jiří Šlitr, 43 repríz), ve kterém se střídaly písně s komickými dialogy v podání Suchého a Šlitra, a který se dočkal i televizního zpracování (režie Ján Roháč). Téhož roku se semaforský kolektiv podílel na natáčení filmu podle Suchého divadelní hry Kdyby tisíc klarinetů (režie Ján Roháč, Vladimír Svitáček), ve kterém jeho členové znovu vystoupili spolu se svými někdejšími hvězdami Matuškou, Pilarovou a Štědrým.

Roku 1965 se Jiří Suchý pokusil o určitý úkrok ve vlastní dramatické tvorbě a napsal avantgardně (až surrealisticky) laděnou hru Sekta (premiéra 11. března 1965). Ta se však natolik odlišovala od dosavadní semaforské produkce, že nenašla pochopení ani u publika, ani u kritiky, ba ani u Jiřího Šlitra, který k ní odmítl napsat hudbu, a Jiří Suchý si tak musel písně do Sekty, která se dočkala pouhých 34 repríz, zkomponovat sám a hru také sám režíroval. Suchý se mnohem později, v roce 2008, pokusil tuto hru oživit a nabídl semaforskému obecenstvu její přepracovanou verzi, ani tentokrát však u diváků nenašel valného pochopení. Mnohem úspěšnější byl pokus Suchého a Šlitra o první domácí jazzovou operu, která dostala název Dobře placená procházka (premiéra 15. června 1965, režie Ján Roháč, 63 repríz), v níž se do Semaforu vrátila Eva Pilarová a poprvé se zde objevila Naďa Urbánková, další populární tvář následujících let. Opera se dočkala televizního zpracování v režii Miloše Formana a o mnoho let později hru stejný režisér uvedl na scéně pražského Národního divadla (premiéra 22. dubna 2007).

Sezóna 1965/66 byla poznamenána odchodem Karla Gotta a Pavlíny Filipovské, kteří dali přednost spolupráci s bratry Ladislavem a Jiřím Štaidlovými na hudební scéně Apollo. V dalším ze „zuzanovských“ pásem, které neslo název Zuzana je všude jako doma (premiéra 23. listopadu 1965, režie Karel Mareš, 95 repríz), zaujal především zpěvák Milan Drobný a jím interpretovaná Písnička pro kočku. Divadlu Semafor však nadále chyběla výraznější pěvecká osobnost a autorská dvojice Suchý–Šlitr od druhé poloviny 60. let už téměř neprodukovala písně, ze kterých by se staly masově rozšířené populární hity. Většinový vkus mladé generace se totiž posunul spíše k beatové hudební produkci, na což oba spoluautoři nebyli ochotni reagovat a raději se drželi uměleckého stylu, který jim byl bytostně blízký. Dvojice se v roce 1966 dočasně rozdělila a nabídla publiku samostatné recitály. Suchého Benefice měla premiéru 28. září 1966 (režie Ivo Paukert, 135 repríz) a Šlitrův Ďábel z Vinohrad o den později (režie Jiří Menzel, 117 repríz).

V roce 1967 odjel Jiří Šlitr na několik měsíců do kanadského Montrealu, kde na světové výstavě prezentoval kinoautomat. Tehdy povolal Jiří Suchý do Semaforu autorskou a hereckou dvojici Miloslav Šimek a Jiří Grossmann, kteří v divadle uvedli hru Besídka zvláštní školy a dále připravovali stále aktualizované a divácky úspěšné pořady s názvem Návštěvní den a další představení. Kolem této dvojice se vytvořila samostatná umělecká skupina, která byla nezávislá na kolektivu vedeném Jiřím Suchým. Obě skupiny od té doby hrály v divadle paralelně a vznikaly mezi nimi názorové třenice ohledně dalšího uměleckého směřování divadla Semafor.

Ve stejném roce načas odešel z divadla kapelník Ferdinand Havlík, který se začal realizovat v divadle Rokoko. O hudební doprovod se v divadle dočasně postaral Country Beat Jiřího Brabce a skupina Milana Dvořáka. Dne 14. září 1967 mělo premiéru písňové pásmo Tak co, pane barone (režie Ivo Paukert, 57 repríz), v němž na sebe jakožto na svérázného komediálního herce upozornil dosavadní saxofonista divadelní kapely Evžen Jegorov. Ten rovněž účinkoval v muzikálu Poslední štace (oficiální název hry zněl Proč nám říkají poslední štace a mně vrahoun, ptá se pan primář, premiéra 2. dubna 1968, režie Jiří Menzel, Karel Mareš, 77 repríz), kde se kromě Suchého a Šlitra a dalších již etablovaných členů divadla představili jako hosté Josef Laufer a Luděk Nekuda.

Poslední semaforskou premiérou v 60. letech byla hra Jonáš a doktor Matrace (premiéra 2. května 1969, režie Karel Mareš, 52 repríz). Toto představení bylo první a zároveň zřejmě poslední politickou satirou Suchého skupiny na semaforských prknech. Jeho vznik byl motivován událostmi po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a postupně nastupující normalizací. Jiří Suchý se zde poprvé vrátil k postavě Jonáše, již představil v úspěšném kabaretu Jonáš a tingltangl, který dosáhl 242 repríz a byl (nikoli pro nezájem publika) po letech stažen ze semaforského repertoáru. Suchého monology a dialogy se Šlitrem ve hře Jonáš a doktor Matrace tepaly soudobé poměry sice v jinotajích, nicméně tak tvrdě, že by bylo představení komunistickou mocí jistě brzy zakázáno. Konec uvádění této hry však souvisí se smrtí Jiřího Šlitra 26. prosince 1969, který se podle oficiální verze nešťastnou náhodou otrávil oxidem uhelnatým ve svém ateliéru. Odchodem Jiřího Šlitra končí tzv. zlatá éra divadla Semafor.

B. Období normalizace (1970–89)

Po nečekané smrti Jiřího Šlitra si Jiří Suchý nehledal nového hereckého partnera, nicméně bylo zřejmé, že pokud má Semafor jakožto hudební divadlo pokračovat, bude se muset poohlédnout po skladatelské osobnosti, s níž by jako textař spolupracoval. Semaforské okolí uvažovalo, že by Šlitra v tomto ohledu mohl zastoupit Petr Hapka nebo Petr Skoumal, k takové spolupráci však nedošlo. Suchý místo toho vsadil na dlouholetého semaforského kapelníka a výborného klarinetistu Ferdinanda Havlíka, který se však dosud autorsky profiloval spíše jako invenční aranžér (mj. Šlitrových písní) než jako skladatel. Záhy se ukázalo, že z jejich vzájemné spolupráce sice nevzešel žádný výraznější hit, nicméně Havlík prokázal, že je skladatelem s jasně rozpoznatelným rukopisem, jenž důkladně ovládá své řemeslo, dokáže napodobovat různé hudební styly, umí být výrazným melodikem a dokonale chápe funkci hudby v Suchého hrách.

Prvním představením Semaforu po Šlitrově skonu byl divadelní dvojprogram Básníci a sedláci / Revizor v šantánu (premiéra 17. března 1970, režie Pavel Kopta, 109 repríz). Úvodní část byla parodií nejen na hudební komedii Franze von Suppé Básník a sedlák, ale i na pohádku o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém, v níž formou hudební klauniády excelovali především muzikanti Ferdinand Havlík a Evžen Jegorov. Druhou část představovala jednoaktová parodie na Gogolova Revizora, jež byla proložena dosud neprovedenými písněmi Jiřího Šlitra. Po dvou týdnech uvádění však zasáhla cenzura a Jiří Suchý byl nucen některé ostřejší satirické narážky na soudobé společenské poměry v  tomto představení zmírnit. Politická situace začala mít opět vliv na chod divadla a Jiří Suchý pociťoval, že má čím dál méně příležitostí k uměleckému angažmá mimo divadlo.

Dne 28. května 1970 uvádí Semafor pásmo Ten pes je váš? (režie Jiří Suchý) s písničkami Havlíka i Šlitra. Hra se nicméně (podobně jako dříve Sekta) svým intimně poetickým vyzněním a zřejmě i nesourodými stylovými liniemi vymykala očekávání semaforských diváků a po 35 reprízách byla stažena z repertoáru. Pro další vývoj dějin divadla Semafor však měla zásadní význam v tom, že se zde poprvé objevila mladičká interpretka šansonů Jitka Molavcová.

V sezóně 1970/71 se stal Jiří Suchý kvůli svému podpisu pod manifestem Dva tisíce slov pro režim ještě nepohodlnější osobou, a tak se dobrovolně vzdal pozice uměleckého vedoucího divadla. Na jeho místo byl jmenován Ferdinand Havlík. Jediným nastudovaným představením Suchého semaforské skupiny v této sezóně byl hororový muzikál Čarodějky v režii Jiřího Císlera (premiéra 24. března 1971, 200 repríz), kde se jako herec poprvé objevil dosavadní Suchého tajemník Jiří Datel Novotný.

Dne 11. března 1972 měla premiéru dosud nejúspěšnější hra divadla Semafor. Byla jím Kytice – travestie vybraných balad ze stejnojmenné sbírky Karla Jaromíra Erbena. Toto představení režírované Jiřím Císlerem dosáhlo rekordních šesti stovek repríz. Jiří Suchý místy humorně přebásnil Erbenův text, na jiných místech napsal texty vlastní, ovšem zcela v souladu s Erbenovou poetikou a způsobem vyjadřování. Ferdinand Havlík v hudební stránce hry potvrdil svou dovednost zkomponovat účinné parodie nejrůznějších žánrů: jazzová opera inspirovaná kompozičními postupy vídeňského klasicismu (balada Svatební košile), kabaretní popěvek (závěrečná píseň balady Polednice), opereta (Zlatý kolovrat), folk-rockový muzikál (Vodník a Bludička). V baladě Polednice se semaforskému publiku poprvé představil nepřehlédnutelný komik Josef Dvořák, který do Prahy přešel z ústeckého Kladivadla. Ve zmíněné baladě spolu se Suchým vytvořili komickou dvojici a publiku se zdálo, že Jiří Suchý našel nového hereckého partnera, kterého ztratil odchodem Jiřího Šlitra. V dalších hrách se ovšem ukázalo, že intelektuálně usedlý Suchý a spontánně improvizující Dvořák představují odlišný způsob komiky a že tato dvojice ustálena nebude.

Ještě v představení Zuzana v lázni (premiéra 8. prosince 1972, režie Jiří Císler, 139 repríz), inspirované slavnými výtvarnými díly, nacházíme pokus o ustanovení komické trojice Kašpar–Melicharová–Baltazar, kde k Suchému s Dvořákem přibyla Jitka Molavcová. Toto herecké trio se ještě objevilo ve filozofující hře Elektrická puma s podtitulem Nevýpravný muzikál pro tři klauny a fantazii diváka (premiéra 12. března 1974, 203 repríz) opět v režii Jiřího Císlera.

Dva roky po smrti Jiřího Šlitra potkala tragédie i semaforskou skupinu Šimka a Grossmanna, kdy 5. prosince 1971 v pouhých 30 letech zemřel Jiří Grossmann. Miloslav Šimek si po čase za nového hereckého partnera i spoluautora vybral Luďka Sobotu, který dosud působil v Liberci ve Studiu Ypsilon a jenž byl po roce 1974 širokému publiku znám slavnou rolí ve filmu Oldřicha Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje. Dvojice Šimek–Sobota se pak přijetím Petra Nárožného přetvořila v komickou trojici, která přetrvala do roku 1979, kdy Nárožný odešel do Činoherního klubu. V té době uvedla tato semaforská skupina lidově-komické inscenace Třetí nejlepší představení na světě (1972), Jemný mrav (1974), Robinson Kreutznauer (1977) nebo Celaskon a cyankali (1978), pod nimiž byli coby autoři podepsáni Šimek se Sobotou. V 80. letech pak slavila úspěch hra Miloslava Šimka a psychiatra Miroslava Plzáka Záviš kontra Březinová, kde se poprvé na semaforských prknech objevil Jiří Krampol, jenž se poté v divadle angažoval i autorsky. Poetika Šimkova kolektivu byla již dosti vzdálená semaforské poetice v  podobě, jak ji zakládal a dále rozvíjel Jiří Suchý, a po Grossmannově odchodu měla blízko k  publikem oblíbené estrádě. Ředitel Semaforu Ferdinand Havlík dal proto už na konci sezóny 1972/73 Šimkově skupině výpověď, kterou však její vedoucí nepřijal a zásahem vyšších orgánů stál tento krok naopak ředitelské místo Ferdinanda Havlíka. Na jeho post nastoupil ředitel nadřízeného Státního divadelního studia Jan Budlovský, který nebyl Suchého skupině příliš nakloněn. Roku 1976 pak za účelem minimalizovat prostor pro Suchého kolektiv vznikla v Semaforu kolem Josefa Dvořáka třetí samostatná skupina a Dvořák dostal nabídku místa uměleckého šéfa divadla, kterou ovšem odmítl. Prvním představením této skupiny byla hra Má hlava je včelín napsaná Josefem Dvořákem a Pavlem Fialou (režie Evald Schorm). Tímto krokem skončila trojice Kašpar–Melicharová–Baltazar i veškerá spolupráce Suchého s Dvořákem.

Pro trojici Kašpar–Melicharová–Baltazar byla původně určena také Suchého poetická hra Sladký život blázna Vincka (premiéra 21. dubna 1975, režie Jiří Suchý, Jan Kratochvíl, 233 repríz). V této hře se poprvé objevila herečka Dagmar Patrasová. Dne 11. ledna 1977 divadlo znovu nastudovalo svou první hru Člověk z půdy (režie Jiří Suchý a Evald Schorm, 103 repríz), tentokrát však ve značně upravené verzi určené mj. pro dětské publikum. Následovala experimentální hra Smutek bláznivých panen s podtitulem Anatomie jednoho snu (premiéra 16. února 1977, režie Jiří Suchý, Evald Schorm, 251 repríz), jež byla opět inspirována poetismem 20. let. Jiří Suchý uvažoval, že do jedné z rolí obsadí Jana Wericha, k této spolupráci však kvůli Werichovu neutěšeném zdravotním stavu nakonec nedošlo.

V roce 1980 bylo zrušeno Státní divadelní studio, pod něž Semafor ze správního hlediska spadal. Divadlo bylo přičleněno k Hudebnímu divadlu v Karlíně jako jeho samostatná scéna. Ředitelem karlínského divadla byl tehdy Antonín Hardt. Už pod novou hlavičkou Semafor nastudoval Suchého komedii, která stála v roce 1958 na počátku Divadla Na Zábradlí Kdyby tisíc klarinetů (premiéra 15. prosince 1980, režie Jiří Císler, 172 repríz). Ta však mohla být i přes své pacifistické vyznění uvedena až po značných cenzurních škrtech.

V travestii na faustovský mýtus Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40 (premiéra 14. února 1982, režie Jiří Menzel, 277 repríz) se poprvé představila Jitka Molavcová jako plnohodnotná partnerka Jiřího Suchého a tato hra bývá považována za počátek známého komického dua, které vystupuje dodnes. Jiří Suchý zde faustovské téma zpracoval již potřetí (poprvé ve hře Divadla Na Zábradlí Faust, Markétka, služka a já, 1958, podruhé v semaforském představení Benefice, 1966) a děj této moralistní hry přesunul do protektorátní Prahy. Představení, ve kterém hostovala legenda meziválečných československých filmů Svatopluk Beneš a objevila se zde i Luciana Krecarová, známá později jako zpěvačka pod jménem Anna K, se setkalo s mimořádným zájmem publika.

Představení Každý má svého Leona (premiéra 4. listopadu 1982, režie Richard Mihula) bylo první hrou divadla Semafor, která nebyla autorská. Šlo o překlad broadwayského muzikálu Neila Simona, Marvina Hamlische a Carol Bayer Sagersové Theyʼre Playing Our Song a bylo to vůbec poprvé, kdy Jiří Suchý hrál ve hře, kterou sám nenapsal. Důvodem k nastudování tohoto divácky poměrně úspěšného představení, jež se však naprosto vymykalo dosavadní semaforské poetice, byl příkaz nadřízeného Hudebního divadla v Karlíně, které se ve sledované době specializovalo na žánr operety.

Následující hrou (opět Suchého autorskou) byl Jonáš dejme tomu v úterý (premiéra 28. února 1985, režie Mojmír Weimann, 304 repríz), který znamenal zrození dnes již legendární dvojice postav Jonáš a Melicharová v podání Jiřího Suchého a Jitky Molavcové. Postava Jonáše byla přejata ze semaforských her tzv. zlaté éry Jonáš a tingltangl a Jonáš a doktor Matrace; s figurou Melicharové se diváci Semaforu již setkali v někdejším představení Zuzana v lázni. Tato hra o stárnoucím kabaretiérovi Jonášovi, který touží obnovit svou zašlou slávu, a jeho posluhovačky, která jej bezmezně miluje, se brzy po premiéře stala základem celovečerního filmu režiséra Vladimíra Síse Jonáš a Melicharová (1986).

Další ze semaforských písničkových pásem Na poříčí dítě křičí mělo premiéru 22. září 1986 (režie Jiří Suchý, Ivan Podobský, 83 repríz) a v hlavní roli v něm exceloval Evžen Jegorov; mimo jiných zde účinkovalo i folkové duo Miroslav Paleček a Michael Janík, které běžně vystupovalo v semaforské skupině Miloslava Šimka. Komická dvojice Jonáš a Melicharová byla zasazena také do hry Vetešník (česká premiéra 3. června 1987, režie Jiří Suchý, 204 repríz), což byl další ze Suchého návratů k „vetchému“ poetismu 20. let 20. století. Hra Vetešník měla i svou anglickou verzi pod názvem Second Hand Show a v této podobě byla semaforským kolektivem s pochvalnou reakcí kritiky uvedena ve finském Tampere (premiéra 12. dubna 1987, 7 repríz). Později vznikla také ruská verze Větošnik, jež byla divadlem uváděna v Moskvě (5 představení). Nový muzikál s prvky science fiction spočívajícími v cestování v čase měl premiéru ještě před listopadovým převratem a dostal název Výhybka (premiéra 10. května 1989, režie Jiří Suchý, 72 repríz). V hlavní roli se zde objevil výrazný pěvecký talent Tomáš Trapl.

Za listopadových událostí roku 1989 se Semafor spolu s dalšími pražskými divadly připojil ke stávce, při níž se každý večer četla prohlášení, vysvětlovala se situace a herci vedli diskuse s obecenstvem o aktuálním dění. Na těchto každodenních improvizovaných setkáních, jež nesla název Občanské Semafórum (18. listopadu – 10. prosince), se podíleli členové všech tří semaforských skupin. Jeden z těchto večerů (30. listopadu) přenášela živě Československá televize a šlo o vůbec první přímý přenos z divadla Semafor. Moderátorem a hlavním hybatelem pořadů byl Jiří Datel Novotný.

C. V nových společenských podmínkách (1990–2019)

Prvním pořadem Suchého skupiny uvedeným po listopadovém převratu byla revue Hej rup (premiéra 8. ledna 1990, režie Jiří Suchý, 49 repríz), která formou komických scének reagovala na aktuální politické a společenské změny. Název představení odkazoval na někdejší film Martina Friče s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem v hlavních rolích, jejichž texty zhudebněné Jaroslavem Ježkem Jiří Suchý v tomto svém pořadu aktualizoval.

Změny po roce 1989 Semaforu přinesly především zásadní proměnu organizační struktury divadla. Dne 15. ledna 1990 se konala schůzka všech tří divadelních skupin, na níž Jiří Suchý vyslovil myšlenku, že by Semafor rád uvedl do původního stavu, tedy do situace, kdy v něm bude fungovat jediná divadelní skupina, a to ta zakládající, tedy jeho. Mezi Suchým a Šimkem došlo k dohodě, že Šimkova skupina bude až do nalezení samostatného divadelního prostoru v Semaforu působit pod názvem Divadlo Jiřího Grossmanna. Miloslav Šimek se svou skupinou definitivně odešel k září 1991 do prostorů bývalého kina Jalta na pražském Václavském náměstí. Toto divadlo pokračovalo v uvádění svých populárních pásem Besídka žáků zvláštní školy, Návštěvní den, Zajíc v pytli ad. Dvořákova skupina Semafor také opustila a její lídr založil Divadelní společnost Josefa Dvořáka, která bez zázemí stálé scény slavila úspěchy především s představením uvedeným ještě v Semaforu S Pydlou v zádech (premiéra 4. června 1981) i s novější hrou Čochtan vypravuje. Roku 1990 se divadlo Semafor rovněž vyvázalo z vlivu Hudebního divadla v Karlíně a stalo se samostatnou jednotkou s Jiřím Suchým ve funkci ředitele. Divadlo začalo vydávat měsíčník Semafórum (vyšel však pouze první ročník) a ustanovilo svůj fanklub s názvem Semaforklub (ten navazoval na někdejší Jonáš klub ze 60. let), Jiří Suchý založil vlastní nakladatelství Klokočí a filmovou společnost Perplex.

V první svobodné sezoně 1990/91 obnovil Jiří Suchý revue Šest žen (premiéra 30. září 1990, režie Vladimír Drha) s Miroslavem Horníčkem v hlavní roli. Podobně jako většinu československých divadel v této době postihla i Semafor divácká krize. Suchý znovu sáhl po nejúspěšnější semaforské hře a obnovil Kytici, jejíž jednotlivé balady byly tentokrát rozděleny do dvou večerů a poprvé se zde objevila budoucí muzikálová hvězda Leona Machálková. Následoval „textappeal o sexappealu“ Ach ta láska nehezká (premiéra 21. března 1991, režie Jiří Suchý, 47 repríz). V následující sezóně uvedlo divadlo výpravný muzikál Nižní Novgorod s podtitulem Pohádka o tom, proč Říjnová revoluce nezačala už v září (premiéra 5. března 1992, režie Jiří Suchý, 103 repríz), v němž se coby skladatel vyznamenal Ferdinand Havlík se svými parodiemi na ruské lidové a zlidovělé písně. Z kraje další sezóny se pak hrál textappeal Vynálezce korzetu (premiéra 8. října, režie Jiří Suchý, 31 repríz).

V 90. letech divadlo bojovalo s existenční krizí a bylo nuceno minimalizovat své náklady. Herci Semaforu přestali mít statut zaměstnanců a divadlo s nimi uzavíralo smlouvy na jednotlivá představení (na pozicích zaměstnanců zůstali jen pracovníci administrativy a techniky). Stalo se rovněž pravidlem, že z úsporných důvodů začal téměř všechny hry režírovat sám Jiří Suchý a pro představení navrhoval kostýmy i scénu. Od roku 1995 vinou zdravotních problémů přestal pro Semafor komponovat Ferdinand Havlík a Jiří Suchý se stal rovněž výhradním autorem hudby ve svých hrách.

Na konci sezóny 1992/93 muselo divadlo opustit své téměř třicetileté působiště v pasáži Alfa (Stýblova pasáž), jejíž havarijní stav vyžadoval rozsáhlou opravu. Divadlu bylo nájemcem pasáže přislíbeno, že se do zrekonstruovaných prostor brzy vrátí, k tomu však nedošlo (v někdejším semaforském sále vznikla herna s automaty). Divadlo Semafor našlo dočasné útočiště v malém sále klubu Lávka a později v Divadle Komedie. V tomto provizoriu byly uvedeny hry Koupil jsem si knot (premiéra 25. ledna 1994, režie Jiří Suchý, 15 repríz), Kapitáne, kam s tou revue (premiéra 15. února 1994, režie Ivo Paukert, 65 repríz), hudební komedie Víkend s Krausovou (premiéra 9. května 1995, režie Ladislav Smoljak, 254 repríz), což byla poslední semaforská hra, k níž napsal hudbu Ferdinand Havlík. Od sezóny 1995/96 měl Semafor k dispozici vlastní scénu; šlo o podzemní sál v budově někdejšího zaměstnavatele semaforského kolektivu – Hudebního divadla v Karlíně.

V novém působišti byla uvedena one man show Jiřího Suchého Je mi nějak Česko (premiéra 22. března 1996, 6 repríz), hudební komedie Mé srdce je Zimmer frei (premiéra 29. dubna 1997, režie Petr Novotný, 194 repríz), kterou Suchý napsal společně s Jiřím Justem, dále „akční recitál“ Únos turecké houslistky (premiéra 9. prosince 1997, režie Vladimír Hrabánek, Jiří Suchý, 36 repríz), revue Pré (premiéra 9. března 1999, režie Jiří Menzel, 83 repríz), hra o fiktivním setkání Adolfa Hitlera s Josifem Stalinem Noc v synagoze aneb Tajemství Brunhildiny punčochy (premiéra 11. prosince 2000, režie Jiří Menzel, 49 repríz), v níž se po čtyřiceti letech v emigraci vrátil na semaforská prkna Jiří Sehnal (nyní pod jménem Jethro Spencer McIntosh) a zpěvohra Pokušení svatého Antonína (premiéra 19. října 2001, režie Petr Novotný, 62 repríz) na motivy díla Gustava Flauberta, pro niž složil hudbu Vladimír Franz.

Divadlo zvané Karlínek bylo zpustošeno ničivou povodní z roku 2002. Voda zatopila celý divadelní sál až po strop, bylo zničeno zázemí divadla včetně cenného semaforského archivu. Divadelní kolektiv proto začal opět kočovat po pražských scénách (divadlo Minor, U Hasičů, Skelet, někdejší konírna Nostického paláce). Jiří Suchý na povodně pohotově zareagoval hrou To nám to pěkně začíná (premiéra 15. října 2002, režie Radek Balaš, Jiří Suchý, 64 repríz). V sezóně 2003/04 se hrálo představení vytvořené ze staršího (avšak nikdy nerealizovaného) Suchého filmového scénáře Sex + sex = 12 (premiéra 12. května 2004), v další sezóně hra Patero důvodů pro voo doo (premiéra 22. září 2004).

Dne 1. října 2005 zahájil Semafor sezónu v novém stálém působišti – v sále někdejší dejvické tančírny Globus, kde sídlí dodnes. První hrou zde uvedenou bylo Jako když tiskne (premiéra 25. října 2005), v níž Suchý reagoval na nepravdivá tvrzení o divadle Semafor v soudobém bulvárním tisku, následovala hra Penzion Rosamunda (premiéra 23. listopadu 2005, režie Jiří Suchý). V následující sezóně byla uvedena hra Sukně smutnou jehlou spíchnutá (premiéra 14. září 2006, režie Jiří Suchý). Výpravným počinem pro dvě desítky dějových postav byla svérázná Suchého travestie Aristofanovy hry Lysistrata (premiéra 19. září 2007, režie Jiří Suchý). Na chystanou změnu grantové politiky vůči divadlům hlavního města Prahy, již prosazoval radní Milan Richter a která měla být pro malá divadla likvidační (zavedení plošné dotace na vstupenku), zareagoval Jiří Suchý kabaretem Děti kapitána Granta (premiéra 14. května 2008, režie Jiří Suchý). Následovala crazy komedie Já jsem otec Bemle a já matka Žemle (premiéra 25. listopadu 2008, režie Jiří Suchý), hudební revue Dnes večer v hotelu Modrá hvězda (premiéra 4. března 2009, režie Jiří Suchý), Suchého úprava klasické operety Florimonda Hervého Mamʼzelle Nitouche (premiéra 15. září 2010, režie Jiří Suchý, 111 repríz), muzikál o síle imaginace Hodiny jdou pozpátku (premiéra 21. září 2011, režie Jiří Suchý, 84 repríz), dále Levandule (premiéra 9. února 2012, režie Jiří Suchý, 44 repríz), Kam se poděla Valerie? (premiéra 20. září 2012, režie Jiří Suchý, 32 repríz), Laura a Oliver (premiéra 25. října 2012, režie Jiří Suchý, 14 repríz), Opera Betlém (premiéra 1. prosince 2012, režie Jiří Suchý, 57 repríz), Rytíři z Blaníku a krasavice Lída (premiéra 14. února 2014, režie Jiří Suchý, 37 repríz) s hudbou Michala Pavlíčka, typicky semaforská travestie starogermánské legendy Prsten pana Nibelunga (premiéra 24. června 2014, režie Jiří Suchý), Slečinky a lupiči (premiéra 26. března 2015, režie Jiří Suchý, 19 repríz), parodie na neutěšenou ekonomickou situaci divadla Semafor Mizina číhá (premiéra 24. června 2015, režie Jiří Suchý, 12 repríz), hudební komedie Zlomené srdce lady Pamely (premiéra 28. dubna 2018, režie Jiří Suchý, 29 repríz), několikrát odkládaná semaforská hra z roku 1978 Skleněné prkno (premiéra 2. prosince 2016, režie Jiří Suchý, 16 repríz), Možná že jistě, ale určitě snad (premiéra 1. května 2018, režie Jiří Suchý) a muzikál reagující na aktuální kampaň MeToo (premiéra 23. listopadu 2018, režie Jiří Suchý).

V souvislosti s 60. výročím prvního představení divadla Semafor oznámil jeho hlavní protagonista Jiří Suchý, že v divadle již nebude vystupovat a na jeho chodu se bude nadále podílet pouze jako autor, režisér, scénograf a kostýmní návrhář.