Moravská filharmonie
(Městský symfonický orchestr; Státní symfonický orchestr Moravská filharmonie)
Charakteristika: symfonický orchestr
Datum narození/zahájení aktivity:26.5.1945
Text
Moravská filharmonie (Městský symfonický orchestr; Státní symfonický orchestr Moravská filharmonie), symfonický orchestr, zahájení činnosti 26. 5. 1945, Olomouc.
Druhá nejstarší filharmonie bývalého Československa vznikla ze zrušeného německo-českého divadelního orchestru Städtisches Symphonieorchester Olmütz jako Městský symfonický orchestr. Hráče převážně české národnosti doplnili členové amatérské Filharmonie Žerotína. V září téhož roku potvrdil tehdejší ministr školství a národní osvěty Zdeněk Nejedlý název Moravská filharmonie. Prvním sídlem orchestru se stal spolkový dům „Žerotín“ ve Slovenské ulici. V čele tělesa stanul Dalibor Doubek, absolvent varhanního oddělení pražské konzervatoře, od roku 1944 dirigent Filharmonie Žerotína. Ředitelem orchestru byl jmenován Julius Žaloudek.
A. Etapa Dalibora Doubka (1945–46)
B. Etapa Františka Stupky (1946–56)
C. Etapa Milivoje Uzelace (1956–59)
D. Etapa Jaromíra Nohejla (1960–87)
E. Etapa Stanislava Macury (1987–92)
F. Etapa Jiřího Mikuly (1992–97)
G. Etapa Jina Wanga (1997–2001)
H. Etapa Františka Preislera (2002–05)
CH. Etapa Petra Vronského (2005–18)
I. Současnost
A. Etapa Dalibora Doubka (1945–46)
První koncert třiadvacetičlenného orchestru za spolupráce hráčů z divadla proběhl 26. května v Městském divadle. Na programu byla Smetanova Má vlast, kterou těleso ještě čtyřikrát reprízovalo. V následujícím dvouměsíčním období těleso uskutečnilo dalších deset vystoupení v Olomouci a okolí (Mariánské Údolí, Velká Bystřice). První koncertní sezona 1945/46 sestávala z dvanácti abonentních a několika koncertů mimořádných. Stávající hráče filharmonie posílilo osmnáct nových členů pocházejících z divadelního orchestru v Českých Budějovicích. Koncerty se konaly v Redutě na Masarykově (dnešním Horním) náměstí. Na zahajovacím večeru 24. září 1945 zazněla Foersterova Slavnostní předehra, Španělské capriccio Rimského-Korsakova, Dvořákův Zlatý kolovrat a Fibichova Symfonie č. 1 F dur. Na dalších koncertech byla uvedena díla Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Otakara Ostrčila a Vítězslava Nováka, ale i Hectora Berlioze, Petra Iljiče Čajkovského, Clauda Debussyho, Paula Dukase a Ottorina Respighiho. Sólových partů se ujali např. pianista Ludvík Kundera či violoncellista František Kopecký. Z řad filharmoniků vzniklo Smyčcové kvarteto členů Moravské filharmonie, které pořádalo příležitostná vystoupení.
Filharmonie se zpočátku potýkala s malým zájmem místního publika. Na vině jistě byla značná proměnlivost interpretačních výkonů; odborná kritika opakovaně upozorňovala mj. na špatnou kvalitu smyčců. Kuratorium Moravské filharmonie zřízené národním výborem města proto angažovalo do funkce šéfdirigenta od 1. října 1946 Františka Stupku. V témže roce se stal ředitelem Ferdinand Fischer. Dalibor Doubek odešel řídit hudební školu do Rýmařova.
B. Etapa Františka Stupky (1946–56)
Nový, všemi respektovaný a zkušený šéfdirigent, absolvent houslové třídy Otakara Ševčíka a v letech 1919–46 dirigent České filharmonie, v Olomouci setrval deset let a jeho budovatelská epocha patří v historii olomouckého tělesa k těm nejdůležitějším.
Hned po svém nástupu do funkce prosadil navýšení počtu instrumentalistů, nahradil umělecky méně zdatné či přesluhující hráče kvalitnějšími členy orchestru, začal systematicky budovat notový archiv a starat se o získání a vychování stálých návštěvníků filharmonie.
Počet abonentních koncertů Stupka nejprve snížil z dvanácti na deset. Od sezony 1947/48, v důsledku zvýšeného zájmu publika, se v Olomouci ujal systém dvou předplatitelských skupin A a B, což v praxi znamenalo, že totožný program zazněl v jednom týdnu dvakrát. Vstřícně reagovalo publikum také na tematické řady koncertů prezentujících orchestrální tvorbu jednoho autora. V sezoně 1950/51 se jednalo o Ludwiga van Beethovena, v další sezoně pak o Antonína Dvořáka.
Filharmonie pořádala zájezdy do okolních měst (Prostějov, Přerov, Šternberk, Litovel, Hranice, Bruntál, Jeseník, Zábřeh na Moravě, Mohelnice, Uničov a jiných) a zajišťovala také popularizační akce družstva Umění lidu. Právě prostřednictvím těchto lidových koncertů s méně náročným programem a průvodním slovem, zavedených od sezóny 1952/53, orchestr oslovoval nové publikum. Popularizaci vážné hudby byly věnovány také „Rozbory Moravské filharmonie“, které doprovázel zejména muzikolog Vladimír Hudec, někdy během koncertu promluvil i Stupka. Zatímco řádné koncerty abonentní, slavnostní a mimořádné řídil šéfdirigent, ostatní koncerty zajišťovali druzí dirigenti: Antonín Kincl (1946–47), Bohumil Berka (1948–50) a Miloš Konvalinka (1951–54).
Na konci 40. let se filharmonie potýkala s finančními obtížemi; kuratorium se snažilo získat státní podporu poté, co prostředky ze Zemského národního výboru v Brně nepřicházely. V roce 1950 byly platy olomouckých hráčů vůbec nejnižší v republice. Rozpočet orchestr dorovnával výtěžkem z letních promenádních koncertů organizovaných v Trenčianských Teplicích a Luhačovicích, které však hráče značně vyčerpávaly. Situaci zlepšilo povýšení filharmonie na státní symfonický orchestr v roce 1952.
Dramaturgicky Stupka navázal na svého předchůdce a kmenový repertoár stavěl na dílech Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Zdeňka Fibicha, Josefa Bohuslava Foerstera, Otakara Ostrčila, Vítězslava Nováka a Josefa Suka. Do jeho repertoáru pronikala také díla barokní a klasicistní (Johann Sebastin Bach, Christoph Willibald Gluck, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, ale i Jan Václav Stamic, František Václav Míča nebo Antonín Rejcha). Na počátku 50. let šéfdirigent upřednostňoval díla soudobých českých a slovenských skladatelů. V Olomouci premiéroval Metamorfózy Eugena Suchoně, Druhou symfonii Jana Hanuše, Třetí symfonii Vladimíra Ambrose nebo Variace na lidovou píseň Iši Krejčího. Všeobecně převažující tendence provozování ruských autorů, žádaná politickou atmosférou doby, se v Olomouci projevovala uváděním skladeb Nikolaje Rimského-Korsakova, Modesta Petroviče Musorgského, Alexandra Ljadova, Petra Iljiče Čajkovského, Sergeje Rachmaninova, Dmitrije Šostakoviče a Sergeje Prokofjeva. Při uvádění vokálně-instrumentálních děl s filharmonií spolupracoval hudební spolek Žerotín.
Z významných osobností v čele tělesa stanuli dirigenti: Otto Klemperer, Valerian Bierdiajew, Václav Neumann a Břetislav Bakala i skladatelé Miloš Vignati, Vladimír Ambros, Jaroslav Křička či Iša Krejčí.
Sólových partů se mimo jiné zhostili: pianisté Ludvík Kundera, Josef Páleníček, František Rauch, Marie Knotková, Germaine Leroux z Francie, Otakar Vondrovic, houslista Alexander Plocek, violoncellisté Miloš Sádlo, Francouz André Navarra, Josef Chuchro, pěvkyně Emílie Zachardová, Marta Krásová, pěvci Beno Blachut, František Kunc apod.
K uměleckým vrcholům Stupkovy éry patřila dvě vystoupení Moravské filharmonie na Pražském jaru. Dne 25. května 1950 orchestr zahrál Janáčkovu Baladu blanickou, Koncert pro housle a orchestr e moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho (se švédským sólistou Josefem Gruenfarbem) a Symfonií č. 5 „Patetickou“ Petra Iljiče Čajkovského. Dne 26. května 1954 byly provedeny následující skladby Antonína Dvořáka: V přírodě, Koncert pro violoncello a orchestr h moll a opět Čajkovského Patetická.
Poslední dva roky Stupkovy éry provázela řada problémů: počet posluchačů klesal, stárnoucímu dirigentovi byla vytýkána repertoárová setrvačnost a malá snaha o spolupráci se zahraničními dirigenty, objevily se také názorové rozpory s mladými dirigenty, kteří se cítili být vedle Stupky upozaďováni. Svou budovatelskou éru dirigent v Olomouci uzavřel uvedením Sukova Asraela v červnu 1956. Na svém kontě měl provedení 359 skladeb.
C. Etapa Milivoje Uzelace (1956–59)
Před svým olomouckým angažmá zastával Milivoj Uzelac, absolvent oboru dirigování pražské konzervatoře a skladatel filmové hudby, funkci dirigenta Filmového symfonického orchestru. Post druhého dirigenta vykonával od roku 1956 Jaromír Nohejl. V roce 1957 byla k filharmonii přidružena dvě tělesa: pražský ansámbl Dvořákovo kvarteto a pěvecký sbor Žerotín. Ta doplnila veřejnou činnost orchestru, v jehož rámci vzniklo také Dechové kvinteto Moravské filharmonie. Ve stejném roce byl založen festival Olomoucké hudební jaro, navazující na koncept Pražského jara. O rok později orchestr uskutečnil první zahraniční zájezd do Polska. Moravská filharmonie v neposlední řadě nahrávala pro potřeby olomouckého studia Československého rozhlasu (1949).
Ve své dramaturgii Uzelac upřednostňoval skladby 20. století. Opíral se o kompozice Sergeje Prokofjeva, Alfreda Caselly, Alexandra Skrjabina, Bohuslava Martinů, Jana Nováka, Miloše Konvalinky, Svatopluka Havelky ad. Jeho snaha rozšířit lidové abonentní cykly filharmonie o méně známá a moderní díla (např. Šostakovičovu Symfonii č. 7 „Leningradskou“ či Concertino pro fagot a orchestr Oldřicha Flosmana) však vedla k poklesu návštěvnosti. Z tohoto důvodu navázalo v roce 1959 vedení orchestru družbu s Moravskými železárnami, pro něž těleso připravilo sedm výchovných koncertů provázených slovem Mirko Očadlíka.
Po koncertu v rámci Mezinárodního sjezdu psychiatrů v září 1959 v Jeseníku, na němž vystoupili hráči v důsledku vnitřních sporů o příspěvek na ošacení v civilním oblečení, byli ředitel Fischer i šéfdirigent z čela filharmonie odvoláni.
D. Etapa Jaromíra Nohejla (1960–87)
Jaromír Nohejl, absolvent dirigentského oddělení pražské konzervatoře, začal s Moravskou filharmonií spolupracovat v roce 1956, kdy nastoupil do funkce druhého dirigenta. Tentokrát kumuloval tři funkce: ředitele filharmonie, šéfdirigenta a zároveň sbormistra pěveckého sdružení Žerotín. Místa druhých dirigentů v jeho sedmadvacetileté etapě obsadili: Pavel Vondruška (1960–62), Zdeněk Mácal (1963–67), Vít Micka (1967–81) a Libor Mathauser (1982–89). Na ředitelském postu se vystřídali Jiří Hanák (1959–68), Jaromír Dadák (1969–71) a Přemysl Chudoba (1972–90).
Struktura abonentních koncertů reagovala na počet a potřeby publika a během Nohejlova šéfování doznala následujících změn: K získání většího počtu stálých posluchačů vedlo v sezoně 1960/61 založení tří koncertních cyklů: základního (14 koncertů), Dvořákova cyklu (10 koncertů) a 10 večerů s průvodním slovem pro méně zkušené posluchače. Od sezony 1961/62 byl Dvořákův cyklus nahrazen cyklem lidovým. V další sezoně byla řada s průvodním slovem zrušena, takže zůstaly jen cykly dva. V druhé polovině 60. let filharmonie přejmenovala základní a lidový cyklus na 1. a 2. cyklus, přičemž koncerty v rámci druhé řady získávaly poutavá označení, např. Beethovenův večer, Slavné předehry, Poezie noci.
V roce 1966 těleso vystoupilo v nově postaveném krytém bazénu. Touto nabídkou se snažilo vedení filharmonie čelit všeobecnému poklesu návštěvnosti v důsledku politických změn nastolených rokem 1968. Od počátku 70. let Moravská filharmonie opět přešla k označení abonentních cyklů A, B a C. Od roku 1975 řadu C – pojatou výchovně – znovu provázelo mluvené slovo, obvykle dirigenta V. Micky. V roce 1980 byl cyklus C pojat jako soubor stylových večerů (nejslavnějších symfonických básní, hudba slavných baletů apod. s průvodním slovem Jana Vičara), od roku 1981 pak jako „hudba národů“. Koncertními dny byly středa a pátek. Paralelně se konaly výchovně koncerty pro školní mládež, od 80. let také pro mateřské školy.
Orchestr vystupoval také v rámci mimořádných koncertů, např. u příležitosti životních výročí F. Stupky za osobního řízení oslavence (1964), padesátin J. Nohejla (1975), dvousetletého výročí od narození Beethovena (1970) či Roku české hudby 1974, 1984), ale i dobově poplatných oslav Vítězného února, Velké říjnové socialistické revoluce, Měsíce československo-sovětského přátelství, oslav vzniku Sovětského svazu aj. Reprízy některých koncertů probíhaly v Přerově, Prostějově, Šumperku, Uničově, Hranicích na Moravě, v Ostravě, Opavě, Zábřehu na Moravě a v Teplicích.
Z organizačních souvislostí připomeňme přestavbu Fučíkova sálu (dnešní Reduty) v sezoně 1963/64 a propojení Fučíkova sálu s bývalým hotelem Merkur (1967), čímž získala filharmonie organizační a technické zázemí. Roku 1969 byl založen další festival, jehož se stala Moravská filharmonie hlavním pořadatelem: Mezinárodní varhanní festival.
Nohejl sklízel největší uznání publika i odborné kritiky za uvádění Beethovenových, Brahmsových, Mahlerových a Šostakovičových symfonií a velkých kantátových děl (Händel, Beethoven, Berlioz, Dvořák, Janáček, Britten) v olomouckých chrámech během festivalu Olomoucké hudební jaro. K jeho zásluhám patří připomínka stodvacátého výročí narození Antonína Dvořáka, v jejímž rámci Nohejl dirigoval 7. symfonii d moll, ouverturu Karneval, Koncert pro housle a orchestr a moll, Svatební košile, Vodníka, Polednici, Holoubka a Novosvětskou. Stejný význam měly koncerty se skladbami Bohuslava Martinů v sezoně 1979/80. Neméně významná byla jeho podpora soudobých českých i zahraničních skladatelů. Prostřednictvím „pravidla stylového kontrastu“ – založeného na prokládání děl klasicistních a romantických autorů skladbami autorů soudobých – seznámil olomoucké publikum s dílem Jana Hanuše, Dezidera Kardoše, Miloše Konvalinky, Jiřího Pauera, Miroslava Raichla, Slávy Vorlové, Jiřího Kolafy, Miloslava Ištvana, Čestmíra Gregora, Jana Klusáka, Václava Trojana, Josefa Páleníčka, Petra Ebena, Josefa Boháče, Jiřího Kalacha, Oldřicha Flosmana, Miloše Vacka, Václava Felixe, Pavla Čotka, Milana Báchorka, Štěpána Luckého, Sylvie Bodorové, Jožky Matěje, Otmara Máchy, Lukáše Matouška či Jaromíra Podešvy, ze světových autorů pak se skladbami Clauda Debussyho, Sergeje Prokofjeva, Dmitrije Šostakoviče, Bély Bartóka, Clermonta Pépina, Arnolda Schönberga, Heitora Villa-Lobose, Camarga Guárnieriho nebo Diethera de la Motte. Z obligátní produkce autorů Sovětského svazu připomeňme Bidzina Kvernadze, Zakaria Petres-me Paliašviliho nebo Šalvu Michajloviče Mšvelidzeho. Některé ze současných děl byly v Olomouci premiérovány, např. kantáta Jaroslava Síče Štědrý den, Krysař Václava Kučery, Malá suita Witolda Lutoslawského, Symfonie 1945 Jána Cikkera či Symfonie č. 4 Viktora Kalabise. Kompozice Něco meditace, něco touhy Čestmíra Gregora, Variace na staré téma Jana Klusáka a Sen noci svatojánské Václava Trojana skladatelé orchestru u příležitosti dvacátého výročí vzniku přímo věnovali.
Mimořádný charakter měly oslavy dvacáté koncertní sezony (1964/65). Tehdy byla pozvána k řízení tělesa pětice zahraničních dirigentů a uskutečnil se nový cyklus Dvacet let s Moravskou filharmonií s pěti abonentními koncerty. Na jednom z nich vystoupil fenomenální Mstislav Rostropovič v interpretaci Dvořákova Violoncellového koncertu. Řízení dvou slavnostních koncertů 12. a 14. září 1965 se ujal František Stupka, který provedl Dvořákovu ouverturu V přírodě, Sukova Radúze a Mahulenu a Čajkovského Pátou symfonii.
K ojedinělým událostem patřily československá premiéra Brittenovy Skotské balady pro dva klavíry a orchestr op. 26 u klavíru s manželi Lejskovými za osobní účasti autora (1964) a československá premiéra Symfonie op. 9 Arva Pärta (1970).
Prestiž filharmonie a její celorepublikové renomé přirozeně zvyšovalo také opakované účinkování na Přehlídce nové tvorby v Praze, Bratislavských hudebních slavnostech, Mezinárodním hudebním festivalu v Brně, Týdnu nové tvorby v Praze, Varšavské jeseni, Berliner Festtage nebo na mezinárodních festivalech v Aténách a v Itálii. V roce 1985 filharmonie opět vystoupila na Pražském jaru. Umění Moravské filharmonie obdivovalo také publikum na zahraničních turné a zájezdech do Maďarska (1961), Polska (1962, 1985), Itálie (1979, 1986), Španělska (1977, 1985) a Německé demokratické republiky (1976, 1980, 1982).
Filharmonie měla několik stálých sólistů: klavíristy Josefa Páleníčka (1957–62), Stanislava Apolína (1964–67) a Renatu Arnetovou (1967–72), houslistu Stanislava Srpa (1969–88), klavíristu Emila Leichnera (1972–77) a violoncellistu Jiřího Hanouska (1988–92). Z komorních souborů zůstalo nadále v úvazku tělesa pražské Dvořákovo kvarteto (do 1988). V rámci filharmonie také působil v roce 1968 založený Komorní orchestr Moravských filharmoniků, později přejmenovaný na Musici Moraviae nebo Morava Consort, a o rok později vzniklo Smyčcové kvarteto.
Z dalších významných umělců, kteří v Nohejlově éře s filharmonií vystoupili, uveďme violistu Jaroslava Kavkovského, violoncellistu Miloše Sádla, pianisty Ilju Hurníka, Ivana Moravce, Ivana Klánského, Mariána Lapšanského, Igora Ardaševa, houslistu Václava Hudečka, akordeonistu Milana Bláhu či klarinetistu Felixe Slováčka, ze zahraničních umělců pak mexického houslistu Hermilla Novela, ruského houslistu Igora Oistacha, švýcarského violoncellistu Ramu Juckera, americkou violoncellistku Marion Daviesovou, francouzského violoncellistu Pierra Fourniéra, později světoznámého litevského houslistu Gidona Kremera nebo japonskou houslistku Shizuku Ishikawu.
Dirigentské taktovky se příležitostně ujali také např. Neeme Järvi, Valerij Gergijev a Maris Jansons ze Sovětského svazu, Rune Larsson ze Švédska nebo Jiří Bělohlávek, Otakar Trhlík, Jaroslav Soukup, Bystrík Režucha, Lubomír Mátl a Václav Neumann.
Na konci Nohejova období navázal orchestr spolupráci s Brněnským filharmonickým sborem nebo s Pěveckým sborem Československého rozhlasu.
V souvislosti s Nohejlovou érou nelze opomenout pětileté období Zdeňka Mácala ve funkci druhého dirigenta. Ten řídil hlavně výchovné koncerty a účastnil se spíše méně prestižních akcí filharmonie. Kromě toho však vedl pěvecký sbor Žerotín a rovněž Olomoucký komorní orchestr složený z 16 členů smyčcové skupiny filharmonie, který hned po svém příchodu založil. Mácal v Olomouci nastudoval desítky děl, které se pak staly hlavními pilíři jeho vystoupení. Kromě Beethovenových symfonií a symfonických básní Richarda Strausse stojí za zmínku např. nastudování Kubínova cyklu symfonických básní Ostrava. Vítězství roku 1965 v mezinárodní dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu a zisk třetího místa v soutěži Dmitri Mitropoulose v New Yorku ve stejném roce akcelerovalo Mácalův odchod z Olomouce. V roce 1967 přijal místo dirigenta Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.
Poslední Nohejlovo vystoupení s Moravskou filharmonií v roli šéfdirigenta se uskutečnilo v září 1987. Na programu byla Má vlast. Vzápětí byl J. Nohejl jmenován čestným dirigentem Moravské filharmonie. Nohejl jako jeden z mála dirigentů nepojal své olomoucké působení jako „přestupní stanici“. Mezi hráči vzbuzoval úctu a respekt, dokázal orchestr stmelovat a včas zažehnávat případné konflikty. V jeho éře Moravská filharmonie upevnila své místo mezi předními domácími symfonickými orchestry.
E. Etapa Stanislava Macury (1987–92)
Absolvent oboru dirigování na brněnské JAMU a laureát dirigentské soutěže v Besançonu Stanislav Macura řídil před olomouckým angažmá orchestry ve Zlíně, v Lublani nebo v Košicích. Na postu druhého dirigenta vystřídal Libora Mathausera Petr Šumník (1989–95).
Koncerty všech tří abonentních cyklů se konaly pouze ve čtvrtek, jejich počet v každé řadě se snížil z osmi na sedm za sezonu. „Populární“ cyklus C začal obsahovat posluchačsky náročnější skladby. Od sezony 1991/92 existovala také koncertní řada D s názvem Cyklus vokálního umění. Na podzim 1989 obnovila filharmonie pořádání interpretační soutěže Ministerstva kultury ČSR v oboru dirigování, a navázala tak na první ročník uskutečněný v roce 1970.
V důsledku politických změn po listopadu 1989 přišla filharmonie o status státního symfonického orchestru a stala se kulturní institucí města Olomouce. Provozním ředitelem byl v roce 1990 jmenován Antonín Schindler, v letech 1991–93 Pavel Sonnewend.
Dramaturgicky se Macura orientoval zejména na skladby představitelů pozdního romantismu a první poloviny 20. století, k často zařazovaným autorům patřili Anton Bruckner, Gustav Mahler, Antonín Dvořák, Jean Sibelius, Leoš Janáček, Béla Bartók, Sergej Prokofjev a Igor Stravinskij. Z představitelů vokálně-instrumentálního žánru stojí za zmínku Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, Stvoření Josepha Haydna nebo Requiem Wolfganga Amadea Mozarta. Soudobým skladbám se Macura příliš nevěnoval. Výjimkou se stali Pavel Čotek, Erik Gross, Sylvie Bodorová nebo Jaromír Podešva. K záslužným počinům patřilo zařazení martinůovského repertoáru v sezoně 1990/91. Novátorskými byly „operní večery“, v jejichž rámci uvedla filharmonie koncertní provedení Mozartova Dona Giovanniho a Pucciniho La Bohéme. V Cyklu vokálního umění zazněly skladby Jiřího Ignáce Linka, Jakuba Jana Ryby či Gioachina Rossiniho.
S filharmonií vystoupili pianisté Peter Toperczer, Boris Krajný, houslisté Bohuslav Matoušek, Ivan Hřebabetzký a Marina Jašvili ze Sovětského svazu, Gernot Winischhofer (Německo), dirigenti Rostislav Hališka a Otakar Trhlík, Nikolaj Alexejev (Sovětský svaz), Georges Henri Pantillon (Švýcarsko), Reinhard Schwarz (Rakousko), Jean Francois Leger (Francie), Helmut Müller-Brühl (Německo), Till Hass (Německo), Jan Verbogt (Nizozemí), Peter Burwik a Bernard Track (Rakousko).
V letech 1987 a 1988 orchestr podnikl turné do západního Německa, po listopadové revoluci se zvyšoval počet zahraničních zájezdních vystoupení. V roce 1988 byl obnoven Olomoucký komorní orchestr pod vedením koncertního mistra Antonína Hradila. K významným Macurovým počinům v Olomouci patří založení Podzimního festivalu duchovní hudby v roce 1994.
V důsledku neutěšené finanční situace orchestru, náročné umělecké koncepce šéfdirigenta a jeho vystupování u jiných symfonických těles docházelo ke sporům Macury se členy i vedením orchestru. V roce 1992 byla funkce šéfdirigenta zrušena, což vyvolalo mezi olomouckou veřejností značnou nevoli, neboť o Macurových velkých uměleckých kvalitách nikdo nepochyboval. Stanislav Macura odešel k orchestru Moravského divadla v Olomouci a funkci uměleckého šéfa přijal na přechodné období Otakar Trhlík.
F. Etapa Jiřího Mikuly (1992–97)
Vítězem konkurzu na pozici opět obnovené funkce šéfdirigenta Moravské filharmonie se stal Jiří Mikula, absolvent hry na hoboj a dirigování na pražské konzervatoři, dějin umění a estetiky na Univerzitě Karlově a oboru dirigování na HAMU u Václava Neumanna. Laureát mezinárodní dirigentské soutěže nadace Yehudi Menuhina přišel do Olomouce z čela Symfonického orchestru Bohemia Poděbrady. Ředitelské místo od roku 1993 zastával Vladislav Kvapil.
Počet hráčů orchestru byl v důsledku omezených finančních příspěvků snížen z devadesáti na osmdesát. Jelikož funkce druhého dirigenta nebyla trvale obsazena, před orchestrem stanuli J. Nohejl, Tomáš Koutník, Jaroslav Kyzlink, Otakar Trhlík, Vladimír Válek, Vít Micka, Leoš Svárovský, Petr Vronský, František Preisler nejmladší, ze zahraničních dirigentů např. Charles Olivieri-Munroe (Kanada) či Jorgen Munk (Dánsko). Sólových partů se ujali např. violoncellisté Daniel Veis, Jiří Hanousek a Michal Kaňka, houslista Ivan Ženatý nebo harfistka Jana Boušková.
Tři abonentní cykly doplňovaly mimořádné a slavnostní koncerty. Dramaturgicky se Mikula orientoval vesměs na díla klasicistních a romantických autorů (Mozart, Beethoven, Liszt, Dvořák, Brahms, Mahler, Strauss). Z představitelů 20. století nastudoval Janáčka (Glagolská mše), Martinů (Polní mše), Orffa (Carmina burana) či Stravinského (Svěcení jara).
V rámci zahraničních cest a koncertních turné orchestr vystoupil v Itálii, Slovinsku, Rakousku, Německu, Holandsku, Francii, Švýcarsku a Španělsku. V roce 1992 filharmonie doprovázela vystoupení světoznámého tenoristy José Carrerase a sopranistky Agnes Baltsové v Mnichově, během francouzského turné těleso řídil Yehudi Menuhin. Od roku 1992 začala filharmonie pořádat mezinárodní dirigentské kurzy, o tři roky později těleso nahrálo první kompaktní disk.
Jiří Mikula odešel z Olomouce do čela orchestru Státní opery Praha.
G. Etapa Jina Wanga (1997–2001)
Čínský umělec Jin Wang je prvním zahraničním umělcem ve funkci šéfdirigenta Moravské filharmonie. Studoval na Pekingské centrální konzervatoři i na Vídeňské hudební akademii pod vedením Zubina Mehty a Leonharda Bernsteina. Je laureátem několika mezinárodních dirigentských soutěží včetně Pražského jara. Angažuje se také jako skladatel.
Dramaturgie abonentních cyklů těžila z posluchačsky osvědčených děl tradičních (Mozart, Beethoven, Berlioz, Mendelssohn, Brahms, Dvořák, Čajkovskij), neváhala však zařadit díla, s nimiž se olomoucké publikum nesetkávalo příliš často. Jednalo se například o Sibeliovu Finlandii, Mahlerovy První a Čtvrtou symfonii, Bachovy Matoušovy pašije, Fibichovy melodramy Hippodamie a Štědrý den nebo o díla Američanů Samuela Barbera, Aarona Coplanda a Leonarda Bernsteina.
Během vystoupení na Pražském jaru 1999 filharmonie provedla Růžového kavalíra Richarda Strausse, Out of Peking Tan Duna, Koncert pro housle a orchestr op. 14 Samuela Barbera a Podivuhodného mandarína Bély Bartóka.
V čele orchestru stanuli také Vladimír Válek, Petr Vronský, Leoš Svárovský, František Preisler nejmladší, Charles Olivieri-Munroe, sólisty reprezentovali houslista Václav Hudeček, pianisté Igor Ardašev a Jan Simon, violoncellista Michal Kaňka či cembalistka Monika Knoblochová.
Kromě Olomouckého komorního orchestru v rámci filharmonie působil také v roce 1998 založený Gamavilla Quartet. O rok později bylo k filharmonii přidruženo občanské sdružení Žerotín, tedy smíšený sbor, současná podoba Hudebně-pěveckého spolku Žerotín (1880).
V roce 2001 prošel sál Reduty a Mozartův sál na úrovni balkonu rekonstrukcí. Zejména byly zlepšeny jejich akustické vlastnosti.
H. Etapa Františka Preislera (2002–05)
Olomoucký rodák František Preisler s Moravskou filharmonií spolupracoval již od roku 1994. Absolvent varhanního oddělení brněnské konzervatoře a dirigentského oddělení JAMU byl zároveň laureátem mezinárodní pěvecké soutěže Franze Lehára, uplatnil se také jako aranžér a skladatel populární hudby.
V sezoně 2002/03 byla standardní nabídka koncertů filharmonie v cyklech A, B, C rozšířena ještě o řadu D (pro méně náročně publikum) a od sezony 2003/04 ještě o řadu E, později pojmenovanou jako Nedělní matiné pro rodiče s dětmi. Repertoárová náplň cyklů A a B, původně zaměřených na náročné publikum, začala být prokládána kratšími úryvky či instrumentálními koncerty, které lákaly i posluchačsky méně vyspělé publikum, takže návštěvnost všech cyklů se postupně vyrovnala. Festival Olomoucké hudební jaro byl roku 2002 přejmenován na Dvořákovu hudební Olomouc.
Od roku 2000 počet vystoupení za rok stále stoupal. Moravská filharmonie odehrála v průměru 130 koncertů. K této intenzitě vedla vedení orchestru zejména snaha o získání finančních prostředků k navýšení platů instrumentalistů. Z instrumentalistů filharmonie složený Olomoucký komorní orchestr byl roku 2004 přejmenován na Camerata Moravia.
Vedle klasických děl (Chopin, Schumann, Brahms) Preisler uváděl ve větší míře skladby jazzové, muzikálové a filmové. Zasloužil se např. o koncertní provedení Porgy a Bess George Gershwina. Naopak hudba soudobá se vyskytovala v dramaturgii tělesa zřídka.
Filharmonie uskutečnila v sezoně 2005/06 koncertní turné po českých městech s pěvkyní Evou Urbanovou a s Karlem Gottem, doprovodila např. také tenoristu Petera Dvorského. Ze zahraničních turné stojí za zmínku cesty na Kypr, do Německa, Švýcarska, Itálie, Španělska či do Hongkongu.
V čele orchestru stanuli také Leoš Svárovský či Petr Vronský, sólisty reprezentoval např. Martin Kasík.
Šedesáté výročí vzniku orchestru bylo oslaveno uvedením Smetanovy Mé vlasti za řízení Petra Vronského, který se stal dalším šéfdirigentem tělesa.
CH. Etapa Petra Vronského (2005–18)
Houslista a dirigent Petr Vronský, olomoucký rodák a syn koncertního mistra Moravské filharmonie Karla Vronského v letech 1949–60, je absolventem HAMU a laureátem mezinárodních dirigentských soutěží v Besançonu a Berlíně. Působil jako šéfdirigent Státní filharmonie Brno a Janáčkovy filharmonie Ostrava.
Vedle cyklů A, B, C a cyklu P (tzv. premiérového) přibyl v sezoně 2012/13 ještě cyklus D zaměřený na méně tradiční hudbu. Od roku 2011 filharmonie organizuje veřejné generálky, o něž je velký posluchačský zájem. Pořádá také řadu výchovných koncertů pro školní děti a mládež, na jejichž programech spolupracovaly kromě orchestru také komorní ansámbly: Smyčcové kvinteto, Olomoucké žesťové kvinteto, Dechové kvinteto a Gamavilla quartet. Průvodního slova se často ujímal ředitel Kvapil.
Těžištěm dramaturgie se staly posluchačsky prověřené skladby romantismu či přelomu 19. a 20. století (Schubert, Brahms, Čajkovskij, Strauss, Mahler, Elgar, Sibelius). Vronský, který má ve svém repertoáru 200 symfonických a operních děl, věnoval také velkou pozornost ústředním představitelům české hudby (Smetana, Dvořák, Fibich, Suk, Martinů) a skladatelům 2. poloviny 20. století či současným (Zdeněk Lukáš, Jiří Teml nebo Jan Vičar). Ojedinělé místo zaujal koncert zaměřený na tvorbu Dmitrije Šostakoviče (předehra Zlatý věk, Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll a Symfonie č. 5), řízený Maximem Šostakovičem. Díla soudobá zaznívala v rámci festivalu MusicOlomouc, na němž filharmonie několikrát vystoupila. Jednalo se například o La Folie d´Oedipe, Suite pour Orchestre Pierra Bartholomeéa, Koncert pro klavír a orchestr Jiřího Gemroga, Anstieg – Ausblick für Orchestra Ulricha Stranze, Hudbu pro Prahu 1968 Karla Husy a kompozice Juraje Filase, Emila Viklického, Martina Hyblera, Vladimíra Franze, Ladislava Kubíka, Ivana Kurze nebo Roberta Hejnara.
V čele tělesa stanuli dirigenti: Alfonso Scarano z Itálie, Volker Schmidt-Gertenbach z Německa, Nikolas Krauze z Francie, Jan Jakub Bokun z Polska, dále pak Tomáš Netopil, Stanislav Vavřínek, Leoš Svárovský, Ondřej Vrabec, Tomáš Brauner, Petr Šumník, Marek Štilec či Jaroslav Kyzlink, řady sólistů rozšířili např. pěvec Roman Janál, pianisté Ivan Klánský, Ivo Kahánek a Martin Kasík, houslisté Ivan Ženatý, Václav Hudeček či Pavel Šporcl nebo světoznámý violoncellista Mischa Maisky se svou dcerou atd.
Moravská filharmonie se tradičně představovala také v rámci festivalu Dvořákova Olomouc, občas i v méně tradiční roli. V letech 2005–13 šlo například o hudební doprovod filmové projekce promítané v kině Metropol pod vedením dirigenta a autora hudby Roberta Israela. Filharmonie dále pokračuje v pořádání Mezinárodního varhanního festivalu a od roku 2005 převzal orchestr záštitu nad Spolkem pro komorní hudbu (1937), který byl přejmenován na Spolek pro komorní hudbu při Moravské filharmonii Olomouc.
V roce 2017 byl z čela tělesa odvolán ředitel Vladislav Kvapil. Petr Vronský ukončil funkci šéfdirigenta orchestru a od sezony 2018/19 nastupuje do Severočeské filharmonie Teplice. Jeho třináctileté období bylo časem vzájemného respektu mezi šéfdirigentem a hráči. Vronskému se podařilo vybudovat těleso sestávající ze „stříbrných smyčců, krystalických dřev a kulturních dechů“.
I. Současnost
Na konci ledna 2018 nastoupil do funkce ředitele Moravské filharmonie Jonáš Harman. Nový šéfdirigent má být jmenován až na konci sezony 2018/2019.
Literatura
I. Lexika
ČSHS.
SČHK.
II. Ostatní
Štědroň, Bohumír – Berka, Bohumil – Fischer, Ferdinand (ed.): 10 let Moravské filharmonie: dramaturgický plán sezóny 1955–56 (Olomouc 1955).
Hudec, Vladimír (ed.): Dvacet let státního symfonického orchestru Moravská filharmonie v Olomouci. Sborník studií, vzpomínek a dokumentů (Olomouc 1965).
Hudec, Vladimír: Dvacet let Moravské filharmonie (Olomouc 1965).
Hudec, Vladimír (ed.): 30 let státního symfonického orchestru Moravské filharmonie (Olomouc 1975).
50. výročí Moravské filharmonie Olomouc: 1945–1995 (Olomouc 1995).
Ryšavý, Milan: Paměti filharmonika (Olomouc 2005).
Ryšavý, Milan: Vzpomínky filharmonika: paměti (Olomouc 2006).
Šolcová, Věra: Moravská filharmonie Olomouc v letech 1975–1990 (bakalářská práce, Katedra muzikologie, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2006).
Ryšavý, Milan: Čtyři elegie z Moravské filharmonie (Olomouc 2008).
Ryšavý, Milan: Kapitoly z historie Moravské filharmonie (Olomouc 2008).
Ryšavý, Milan: Začátky Moravské filharmonie (Olomouc 2008).
Ryšavý, Milan: Pestré a choulostivé kapitoly z historie Moravské filharmonie: na paměť 130. narozenin prof. Františka Stupky a nedožitých osmdesátin prof. PhDr. Vladimíra Hudce, CSc. (Olomouc 2009).
Hajdu, Filip – Steinmetz, Karel: Hudební kultura. Moravská filharmonie (Schulz, Jindřich: Dějiny Olomouce, sv. II., Olomouc 2009, s. 357–358).
Hajdu, Filip – Lyko, Petr – Steinmetz, Karel: Hudební kultura. Moravská filharmonie. (Schulz, Jindřich: Dějiny Olomouce, sv. II., Olomouc 2009, s. 423–426, 482–483).
Šochová, Veronika: Moravská filharmonie Olomouc v letech 1990–2000 (diplomová práce, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2009).
Ryšavý, Milan: O muzikantech, kšeftech a amantech (Olomouc 2011).
Ryšavý, Milan: Pestře o mladých, starých a zesnulých (Olomouc 2011).
Hrabalová, Eva: Moravská filharmonie Olomouc v letech 2000–2010 (bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2012).
Kučera, Jan: Výchovné koncerty Moravské filharmonie Olomouc pro základní školy (diplomová práce, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2012).
Ryšavý, Milan: Budování Moravské filharmonie (Olomouc 2013).
Dvořáková, Kateřina: Moravská filharmonie Olomouc v kulturně-historickém kontextu a její proměny do současnosti: Koncept funkčnosti (diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2013).
Hajdu, Filip: Moravská filharmonie, Komorní soubory Moravské filharmonie, Olomoucké hudební jaro a Dvořákova Olomouc (Vičar, Jan a kolektiv: Hudba v Olomouci 1945–2013, Olomouc 2014, s. 75–103, 183–188, 250–257).
Paulík, Martin: Moravská filharmonie Olomouc a její umělecké osobnosti (bakalářská práce, Janáčkova akademie múzických umění, Brno 2014).
Kučerová, Alice: Moravská filharmonie (1945–1955) (In: Hudba v Olomouci a na střední Moravě II. Ed. Eva Vičarová, Olomouc 2018, s. 207–222).
ArchivalieRočenky Moravské filharmonie.
Archiv Moravské filharmonie – notový materiál, 3 500 položek.
Státní okresní archiv Olomouc, fond M5-119 – Moravská filharmonie – materiály k historii tělesa, výroční zprávy, plakáty apod.
Eva Vičarová
Datum poslední změny: 10.1.2019