Český hudební slovník osob a institucí

Umělecká beseda

Umělecká beseda, umělecký spolek, zahájení činnosti 9. 3. 1863, Praha, ukončení činnosti 1972, obnovena 1990.

Umělecká beseda náleží k nejstarším uměleckým českým spolkům s velmi početnou členskou základnou. Podnět k jejímu založení vzešel od skupiny umělců v období po vydání Říjnového diplomu, který umožňoval zakládání samostatných českých organizací. Jádro tvořil umělecký kroužek, soustředěný kolem Františka Pivody. Na vypracování stanov se podíleli Josef Wenzig, Julius Grégr, Jan Jeřábek, Antonín Mezník, Vítězslav Hálek, František Pivoda a nakladatel Josef Richard Vilímek. Stanovy byly po úpravách schváleny 19. února 1863 (nové 1. března 1869). Ustavující valná schůze Besedy umělecké (název Umělecká beseda oficiálně od roku 1896) se konala 9. března 1863 v zasedací síni Staroměstské radnice; jak zdůrazňovaly zprávy v tisku, datum ustavující schůze bylo stanoveno záměrně na významný den svátku Cyrila a Metoděje (tehdy ještě slavený 9. března). Název spolku využil tehdy běžného pojmu beseda pro kulturně společenskou zábavu se vzdělávacím aspektem.

Umělecká beseda se od tehdy houfně vznikajících spolků lišila trojoborovostí a umělecko-vědeckým zaměřením. Měla tři sekce: I. odbor výtvarných umění, II. odbor hudební, III. odbor pěkné literatury (literární). První výbor tvořili c. k. školní rada a ředitel české vyšší reálky Josef Wenzig (předseda), kníže Rudolf Thurn Taxis (místopředseda), tajemník Prozatímního divadla Josef Sklenář (jednatel), členové spisovatel Josef Barák, polygraf Josef Farský, průmyslník Ferdinand Friedland, intendant Prozatímního divadla Jan Jeřábek, básník Vítězslav Hálek (od roku 1867 do své smrti 1874 nejaktivnější jednatel Umělecké besedy), sbormistr pražského Hlaholu Ferdinand Heller, malíř Eduard Herold, varhaník Týnského chrámu a skladatel Václav Emanuel Horák, herec František Karel Kolár, advokát Jan Kučera, rytec Hynek Lechleitner, malíř Josef Mánes (předseda výtvarného odboru), skladatelé Ludevít Procházka a Bedřich Smetana (předseda hudebního odboru), spisovatel Ferdinand Schulz, architekt Ignaz Ullmann, novináři Vincenc Vávra Haštalský (předseda literárního odboru) a Anton Ottokar Zeithammer a skladatel Josef Leopold Zvonař. Členové výboru, jejichž mateřštinou byla němčina, patřili mezi podporovatele českých emancipačních snah, patrné je také napojení na okruh kolem Prozatímního, resp. myšlenky Národního divadla, roku 1861 založený spolek Hlahol, na žurnalistiku i politiku.

Své cíle formulovala Umělecká beseda v prvním zveřejněném Provolání (Národní listy, 24. února 1863). Kladla si za úkol založit veřejnou čítárnu, pořádat veřejná předčítání literárních děl a deklamační večery, organizovat hudební zábavy a abonentní koncerty, vydávat nová i starší hudební díla, pořádat výstavy výtvarných děl, průmyslových a uměleckých řemesel a podporovat domácí umělce, především členy spolku. Po roce 1870 začala vznikat lokální jednatelství Umělecké besedy, které ideu a propagaci českého umění ve smyslu programu Umělecké besedy šířila na venkově.

Během své existence prošla Umělecká beseda několikerou krizí. Z první, po prusko-rakouské válce 1866 se rychle zotavila, složitější situace nastala po burzovním krachu roku 1873, po úmrtí velmi výkonného jednatele Vítězslava Hálka, zejména ji však poznamenaly spory v důsledku politického rozštěpení (strana mladočeská a staročeská). Po požáru Národního divadla, vnímaném jako národní tragédie, a po jeho znovuvybudování se však spolek opět vzchopil a do první světové války patřil k nejrespektovanějším organizacím.

Josef Wenzig působil ve funkci předsedy, resp. starosty v letech 1863–68, později se v čele spolku vystřídali Soběslav Pinkas, Bohuslav Schnirch, Viktor Dyk a jiní.

Hudební odbor

Na práci hudebního odboru Umělecké besedy se kromě Bedřicha Smetany podíleli v první etapě Zikmund Kolešovský, František Pivoda, Ludevít Procházka a Jan Leopold Zvonař. Smetana stál v čele hudebního odboru celkem třikrát, předsednictví hudebního odboru do konce století vykonávali Zvonař, Pivoda, Karel Strakatý, Josef Richard Rozkošný, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich a Karel Bendl.

Prvním podnikem, jímž se Umělecká beseda uvedla s úspěchem na veřejnosti umělecky a také pokud jde o sociální a společenský dopad, byl dobročinný koncert ve prospěch obětí rozsáhlého požáru, který vypukl 4. srpna 1863 v Polné u Jihlavy a srovnal čtvrtinu města se zemí. Koncert se konal 14. srpna 1863 na Žofíně a vystoupili na něm Bedřich Smetana, houslista Ferdinand Laub, sopranistka Eleonora z Ehrenbergů a jiní. V rámci koncertu konaného 18. listopadu 1863 v Konviktu byla poprvé uvedena předehra k rozpracované Smetanově opeře, která dostala název Prodaná nevěsta.

Už v prosinci 1863 ohlásil hudební odbor na příští období čtyři abonentní koncerty, za jejichž organizaci byli zodpovědni Ferdinand Heller, Bedřich Smetana a František Kavan. První koncert se však mohl uskutečnit až následujícího roku, 28. prosince 1864, kdy na Žofíně vystoupily spojené orchestry německého Zemského (Stavovského) a českého Prozatímního divadla za řízení Bedřicha Smetany. Na programu byla díla Ludwiga van Beethovena (předehra Leonora III), Mozartův Klavírní koncert B dur (KV 450) s kadencemi a v provedení Bedřicha Smetany zazněl duet z jeho dosud neuvedené opery Braniboři v Čechách (Eleonora z Ehrenbergů a Jakub Schwarz) a symfonie Columbus Johanna Josefa Aberta. Velkou událostí roku se staly velkolepé slavnosti ke 300. výročí narození Williama Shakespeara, které se uskutečnily 23. dubna 1864 a na nichž se podílely všechny odbory Umělecké besedy.

Roku 1871 vzniklo z popudu Ludevíta Procházky nakladatelství Hudební Matice jako spolek při Umělecké besedě s vlastním majetkem. Jeho prvním počinem bylo vydání klavírního výtahu Prodané nevěsty (1872) a následovaly další edice českých oper. Roku 1890, kdy se Umělecká beseda ocitla opět v krizové finanční situaci, předala Hudební Matice rozhodnutím valné hromady z 26. dubna 1890 svůj majetek Umělecké besedě, aby ji zachránila před bankrotem.

Abonentní koncerty Umělecké besedy, která opakovaně bojovala s finančními problémy, neměly dlouhého trvání, znamenaly však impuls pro založení orchestrálního sdružení Philharmonia/Filharmonie (1873), spojujícího oba divadelní orchestry, v řízení koncertů se střídali Ludwig Slansky a až do svého onemocnění Bedřich Smetana; orchestr uvedl mj. části jeho cyklu Má vlast. Po znovuotevření Národního divadla se toto sdružení rozpadlo, dosavadní pokusy o pravidelný koncertní život v Praze lze přesto považovat za první kroky k ustavení družstva Česká filharmonie (1896).

K takovým krokům patřil i cyklus populárních koncertů, uváděných pod hlavičkou Umělecké besedy od roku 1886. Jejich iniciátorem byl nakladatel Velebín Urbánek (1853–92). První koncert se uskutečnil 21. března 1886 v předchozího roku otevřeném Rudolfinu. Hrály vojenské kapely 28. a 88. pluku, řízené kapelníky Karlem Komzákem a Rudolfem Nováčkem, na programu byly předehra ke Smetanově Libuši, Notturno Josefa Bohuslava Foerstera, Danse macabre Camilla Saint-Saëse, Dvořákova Symfonie č. 6 D dur (tehdy uváděná jako první), kterou řídil Mořic Anger namísto původně ohlášeného Adolfa Čecha, Smuteční pochod z Wagnerova Soumraku bohů, Andante a Scherzo  Jindřicha Kàana a 3. věta symfonické básně Moritze Moszkowského Johanna d'Arc. Následující koncerty se často potýkaly s problémy organizačního rázu, s termínovými kolizemi a také s obavami vedení Národního divadla, že odpolední koncerty ohrozí návštěvnost odpoledních představení, ukázalo se, že vojenské orchestry by v budoucnu nebyly schopny realizovat náročnější symfonický repertoár, obě divadla však jen nerada uvolňovala své hráče jako výpomoci. Finanční injekcí pro Uměleckou besedu se staly dva koncerty, k nimž Urbánek pozval klavíristu a dirigenta Hanse von Bülowa (10. října 1886 na Žofíně) a Petra Iljiče Čajkovského (19. února 1888) – oba umělci přispěli Umělecké besedě finančně osobním darem. Hanse von Bülowa jmenovala Umělecká beseda svým čestným členem, jeho gesto vůči české Praze však vůči němu rozpoutalo nevraživost německého tisku. Protože nákladné orchestrální koncerty nebyla Umělecká beseda schopna pravidelně pořádat, navrhl Velebín Urbánek řešení pořádáním komorních koncertů, které se ujaly lépe. Monotematické večery byly věnovány Antonínu Dvořákovi, Edvardu Griegovi, Josefu Bohuslavu Foersterovi, Zdeňku Fibichovi, vídeňské moderně, francouzské současné hudbě apod.

Po Urbánkově předčasné smrti převzal organizaci koncertů klavírista, harfista a skladatel Hanuš Trneček (1858–1914). Jeho programová linie se orientovala na sólová vystoupení, místo důrazu na skladatelská jména měla publikum přitáhnout jména interpretů. Trnečkova dramaturgie se nakonec ukázala jako scestná a roku 1903 populární koncerty zanikly. Ani komorní koncerty Umělecké besedy se nevyhnuly výtkám. Trpěly absencí vhodného sálu, konkurencí Českého spolku pro komorní hudbu a dalších podobných organizací, vznikajících zejména po první světové válce.

Během své existence změnila Umělecká beseda několikrát sídlo. Zpočátku byl jejím působištěm Střelecký ostrov, roku 1869 se přestěhovala do budovy v Jungmannově ulici, kterou sdílela společně s Měšťanskou besedou, roku 1874 do Široké ulice, roku 1924 krátce obývala tzv. Kleinhamplův palác na Národní třídě (dnešní palác Metro), až roku 1926 získala vlastní budovu v dnešní Besední ulici na Malé Straně, kde se dočkala i vhodného sálu, výstavní síně a dalších prostor (dnes sídlo Nadace Český hudební fond, v bývalé Janáčkově síni je nahrávací studio, v suterénní dvoraně sídlí Divadlo Na Prádle).

Po první světové válce se činnost hudebního odboru Umělecké besedy více soustředila na nakladatelskou činnost Hudební matice, která v roce 1922 začala vydávat časopis Listy Hudební matice (od roku 1928 Tempo – Listy Hudební matice). Koncerty se pořádaly pouze výjimečně. Roku 1935 vznikla myšlenka pravidelných Hudebních úterků Umělecké besedy. Návrh na jejich pořádání předložil Silvestr Hippmann (po roce 1951 Hipman, 1893–1954), jednatel Umělecké besedy v letech 1925–44. Jeho idea se nejprve setkala ve výboru s námitkami, poukazovalo se na přesycenost pražského hudebního života a po prvních dvou koncertech Pražského kvarteta (29. října 1930 a 6. února 1931) aktivita opět ustala. Hippmann poté koncepci proměnil na oficiální setkávání interpretů, tvůrců a posluchačů v podobě střídání koncertních vystoupení s volnými besedami a přednáškami. Série byla zahájena 5. října 1935 klavírním večerem s díly Josefa Suka a Otakara Jeremiáše. V programech měla převahu česká starší i soudobá tvorba, seznamovaly také s cizími novinkami (Stravinskij, Hindemith, Prokofjev – který se osobně účastnil koncertu 18. ledna 1938, na němž byla provedena jeho Klavírní sonáta č. 2 a Pět melodií pro housle a klavír, interprety byli Otakar Vondrovic a Eugenie Fichtenová), s díly slovenských skladatelů hudbou rumunskou, ruskou, jihoslovanskou a jinou. Hudební úterky se konaly po pražském vzoru i mimo hlavní město. Do dubna 1951 se v Praze uskutečnilo přes 400 večerů, konaly se i během okupace a tradice pokračovala také po válce, kdy se častěji objevovaly monotematicky koncipované večery. Zákonem 68/1951 Sb z 19. ledna 1951 byla zrušena spolková forma sdružování, platná ještě z dob Rakousko-Uherska od roku 1867, která měla dopad i na pořadatelskou činnost Umělecké besedy. Spolek existoval formálně do roku 1972, kdy se rozešel. Po roce 1989 byl – tak jako řada jiných – obnoven.

V etapě po druhé světové válce vykonával funkci předsedy Umělecké besedy Ladislav Vycpálek (1946–68), další hudebníci se v čele Umělecké besedy objevili až po jejím obnovení po roce 1990 – Klement Slavický (1990–92), Ilja Hurník (1992–99) a Lukáš Matoušek (2008–16). V letech 2016–19 byl předsedou spisovatel Jiří Stránský.